22.01.2011 [18:15], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 82×, zobrazeno 13106×

11) Děti ulice aneb Jen ta nejlepší společnost

Na oběd jsem dorazila se zpožděním. Snaha o regeneraci několika systémů v mém těle mi totiž zabrala poměrně hodně času. Kdyby mě Edward viděl, pravděpodobně by se skvěle bavil. Stála jsem pořád na stejném místě, kde mě nechal, zírala na osušku a kromě barvitého obrazu jeho… zad, se v mém mozku nevyskytovalo absolutně nic.

„Jste v pořádku, slečno Kriegová?“ pronikl do mého vnitřního komatu hlas Donovana. Zmateně jsem se rozhlédla. Zjistila jsem, že sedím v kuchyni nad talířem polévky a hledím z okna.

„Jo. Proč bych neměla?“ odpověděla jsem konečně. Na moment mě vyděsila myšlenka, že by nějak mohl vědět, co se stalo.

„Jíte ten bujón vidličkou, slečno,“ odpověděl a zastříhal obočím.

Pomalu jsem sklopila oči do talíře, uchopila stříbrnou rukojeť a vytáhla ji z polévky. Vidlička. Rozpačitě jsem si odkašlala, odložila ji na ubrousek a místo ní si vzala lžíci.

„Děkuji,“ kuňkla jsem a soustředěně si nabrala zlatavou tekutinu s noky. Zaznamenala jsem jen zdvořilé přikývnutí a pak se zase věnoval své práci.

„Donovane? Pracoval jste pro Cullenovy dlouho?“ nadhodila jsem s předstíranou ledabylostí a netroufla si zvednout hlavu. Bála jsem se, že ty červené skvrny v obličeji mi už snad nikdy nezmizí.

„Dovolím si vás opravit, slečno. Nepracoval jsem pro Cullenovy, ale pouze pro doktora Carlislea. V době, kdy jsem byl v jeho službách, žil ještě sám.“ Zvedl hlavu od mísy s připravovaným salátem a zamyslel se. „Opustil jsem ho až před patnácti lety, kdy jsem se rozhodl zkusit menší změnu a nechal se najmout jako kuchař na vojenský křižník.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Ta informace mě na chvíli odvedla od původního cíle vyptávání.

„Armáda? Loď?“

Pokrčil rameny a lehce se pousmál. „Jsem tu už tak dlouho a opravdu zábavné zaměstnání se hledá velmi těžko.“

„Vážně bych si někdy ráda poslechla, co všechno už jste dělal,“ nadhodila jsem.

„Není moc o čem vyprávět, slečno. Kromě těch několika let na moři jsem se věnoval výhradně práci komorníka a majordoma.“ Bleskově krájel papriku na kolečka. Jeden kousek jako druhý.

„Proč jste si vybral zrovna tohle?“

Tentokrát ani nepřemýšlel.

„Jsem v tom dobrý.“

Nevytahoval se, neměl to zapotřebí. Řekl prostě pravdu. Už jsem věděla, že jemu se nikdo nevyrovná.

„Mám pocit, že byste mohl být dobrý úplně v čemkoli, pro co byste se rozhodl,“ podotkla jsem.

„Ano, asi ano. Ale tohle mám rád.“

Znovu jsem se pustila do jídla.

„Takže – ostatní Cullenovi… jsou tu jen krátce? Víte o nich něco?“

Vytáhl ze zásuvky velké salátové kleště a důkladně promíchával obsah mísy.

„Zajímá vás někdo konkrétní nebo se ptáte jen proto, aby řeč nestála?“ zeptal se a já málem převrhla polévku.

„Nechtěl jsem vás polekat, slečno. Měla byste vědět, že jsem za všech okolností na vaší straně.“

Pomalu jsem vydechla a přemýšlela, kolik si toho můžu troufnout říct, aniž bych se shodila. Předešel mě.

„Samozřejmě musíme počítat s faktem, že zdejší obyvatelé mají velmi citlivý sluch.“

Zmučeně jsem se opřela do židle a zafuněla.

„V tom případě mě zajímají všichni.“

„Myslel jsem si to.“ Pokýval hlavou, a pak mi odebral na talířek část salátu, zalil dresinkem a přinesl na stůl.

„A maso nebude?“ zakňučela jsem.

Pomalu vydechl, pak se otočil na patě a zamířil k lednici. Vytáhl odtud nějakou plastovou krabičku, strčil ji do mikrovlnky a nezvykle prudce přibouchl dvířka. Za chvíli se ozvalo syčení a prskání a místnost začala plnit příjemná vůně vepřového a koření.

„Takže – Cullenovi,“ připomněla jsem.

Přikývl.

„Doktor Cullen má za sebou několikasetletou praxi a za tu dobu vystřídal řadu specializací. V posledních padesáti letech se ale začal zabývat otázkou poškozování lidského organismu vlivem různých závislostí a logicky pak i sociální tématikou. Prostě – jeho zájem se upírá hlavně k dětem a mladistvím bez domova závislým na drogách. Pokud vím, všechny jeho děti mají za sebou kariéru zahrnující profese od pouličních zlodějíčků a dealerů drog, přes prostituci až po závažné kriminální činy.“

Zakuckala jsem se.

„Narkomani, šlapky?“

Přikývl. Mikrovlnka cinkla a on mi k salátu naservíroval báječně vypadající marinovaný steak.

Asi bych neměla být tak překvapená. Od dětství jsem se pohybovala výhradně v přesně takovém prostředí. Těch lidí jsem se neštítila, ani nad nimi nelámala hůl. Dobře jsem věděla, že navzdory tomu, co tvrdily osvětové letáky, spousta z nich prostě neměla na vybranou.

„A jak se z nich stali… upíři?“

Donovan se posadil naproti mně a přistrčil blíž talíř s masem.

„Většinou utrpěli nějaká smrtelná zranění. Doktor nejdřív zachránil slečnu Rosalii. Ona byla… luxusní… ehm… no, prostě lepší prostitutka. Několikanásobné znásilnění. Prý kolem ní prošly spousty lidí, než někdo zavolal pomoc. Tehdy se moje loď zrovna vrátila do Ameriky a tak jsem byl tady, když ji přivezl. Nikdy na to nezapomenu.“

Jako na povel se otevřely dveře a dovnitř vplula překrásná Emmettova manželka. Na Donovana se zářivě usmála a položila mu ruku na rameno. Pak mu dala polibek na prořídlé vlasy na temeni. To gesto mi připadalo velmi důvěrné, uvědomila jsem si, že žárlím. Vzala si z lednice pet láhev plnou červené tekutiny a zase zmizela.

Snažila jsem se jíst, ale připadalo mi, že žvýkám kus lepenky.

„A Emmett?“ zeptala jsem se, abych snadněji přišla na jiné myšlenky.

„Vyhazovač v kasínu. Průstřel břicha, myslím.“

Odstrčila jsem talíř a zvedla k němu utrápený pohled.

„Tak jo, asi to nechci slyšet všechno. Vy víte, co mě zajímá.“

Horečnatě jsem se snažila vymyslet, jak do téhle vybrané společnosti zapadá Edward. Snažila jsem se představit si ho, jak v nějaké temné uličce krade auta nebo sedí ve sklepní místnosti a přepočítává peníze, které mu vydělaly děvky. Udělalo se mi špatně.

„Pan Edward přibyl jako poslední. Asi tak před třemi roky. V jeho případě se jednalo o… jak se tomu říká? Zlatá dávka? Neznám všechny podrobnosti, Cullenovi tehdy bydleli někde v Maine. On prý žil na ulici už asi od svých sedmi let. Závislý na heroinu od jedenácti. Zemřel o šest let později.“

Nastalo ticho. Slyšela jsem jen odtikávání v moderní kuchyni netypických historických hodin a Donovanův pomalý dech. V mé mysli vířily vzpomínky, které nikdy nevyblednou. Tyhle děti jsem znala. Žila jsem příliš krátce, než abych nějaké z nich mohla sledovat dost dlouho, ale viděla jsem všechna stádia. V puse jsem cítila hořko a nějak špatně se mi dýchalo.

„Omluvte mě,“ špitla jsem a opustila kuchyni. Běžela jsem chodbou do haly a pak po schodech nahoru. Chtěla jsem se jen zavřít v pokoji a… a… asi brečet. Nebo si pustit nějakou třeskutou komedii a na chvíli zapomenout na svůj život. Hlavně ale na ten Edwardův. Vletěla jsem mu přímo do náručí.

Na rozdíl ode mě nevypadal překvapeně. Můj sprint celým domem nejspíš dobře slyšel.

Stála jsem úplně ztuhle a dívala se mu do tváře. Znovu. Nově. Důkladně. Vlasy, teď už suché a upravené pomocí gelu, hladké čelo, temné oči, napjetím sevřené rty. Zůstávali jsme u sebe, tak jak jsme se srazili.

„Stalo se něco?“ zeptal se, když jsem se pořád nehýbala, zprudka oddechovala a mlčela.

Váhavě jsem zavrtěla hlavou. Měla jsem pocit, že by ho moje lítost nad jeho osudem nijak zvlášť nepotěšila. Ještě několikrát jsem se nadechla a zase vydechla, abych vůbec dokázala promluvit.

„Jsi… jsi teď… šťastnej? Myslím tím…“ Vlastně jsem nedokázala vysvětlit, co tím myslím. Jen jsem se mu snažila z očí vyčíst stav jeho duše. Byl dítětem ulice jako já. Měl za sebou skoro totéž.

Zachmuřil se a jeho pohled se stal pronikavějším.

„Nejsem si jistej, jestli chápu…“ Pak se trochu hořce pousmál a mimoděk mě pohladil po tváři. „Kdybych věděl, že mi tak snadno vběhneš do náručí, vybalil bych to na tebe hned napoprvý.“

Pak mě pustil a mně to bylo líto.

„Nejsem… nebyl jsem…“ Nespokojeně mlasknul. „Mám jednu třídu základky a vysokou pouliční s červeným diplomem. Nikdy jsem nechodil s holkou, ale spal s několika. Pořádně psát a číst jsem se naučil až po přeměně, zato mám perfektní přehled o účinnosti střelnejch zbraní. Imponuje ti to?“

Neznělo to nijak rozzlobeně. Spíš tak nějak odevzdaně a trochu sarkasticky. Prožila jsem úplně nový pocit. Jedinou vzdáleně podobnou zkušeností byly chvíle, kdy na Debbie přicházely její záchvaty paniky. Ty chvíle, kdy si nějak víc než kdy jindy uvědomovala realitu a propukala v hysterický pláč. Vždycky nakonec skončila s hlavou na mém klíně a já ji hladila a ujišťovala, že všechno bude v pořádku. Tenkrát mi na lidské roky nebylo víc než osm.

I teď jsem měla niternou potřebu ho pohladit. Utěšit. Absurdní. Vždyť to byl chlap jako hora, pěstí by dokázal prorazit zeď. Ale třeba tu nešlo jen o něj. Třeba jsem se jen potřebovala ujistit, že se přes to, co se v mém životě stihlo odehrát, dá přenést.

Objala jsem ho kolem krku a začala ho líbat. Byl tak překvapený, že nejdřív vůbec nereagoval. Až po chvíli, kdy konečně pochopil, o co se tak neuměle pokouším, mě najednou prudce objal a vyzvedl k sobě. Slyšela jsem něco mezi povzdechem a zasténáním a pak už mě jeho chuť strhla jako rozvodněná řeka mimo prostor a čas. Mysl zdvořile mlčela a dívala se jinam.

Vnímala jsem jeho ruce, jak skoro zoufale tápou po mých zádech, jako by hledaly šňůru od padáku. Protože ten výbuch šel nějak mimo naši kontrolu a to bylo děsivé. Krásně děsivé. Pevně jsem svírala jeho ramena a zapomínala i dýchat. Tak nějak pocitově jsem dokázala pochopit, že ten přetlak nezpůsobily jen nahromaděné touhy. Tohle byla na poslední chvíli provedená první pomoc pro duši. Pro moji i pro tu jeho. Co na tom, že na to duše potřebovala tělo?

Ta smršť pak pozvolna přešla v sérii drobných polibků, které postupně ztrácely na naléhavosti a získaly mnohem něžnější podtón. Nakonec jsme stáli přitisknutí tváří na tvář a jen dýchali.

V hlavě se mi začaly probouzet první myšlenky. Svářila se ve mně touha chrlit otázky, s potřebou prostě jen mlčet a nechat to tak dokonalé, jako mi to právě v tu chvíli připadalo.

„Takže…,“ řekl tiše s ústy skoro přitisknutými na můj krk. Jeho ruka pak našla mé zápěstí. Zvedl si ho až k ústům. Políbil ho.

„Strašně mě mrzelo, že sis tak ublížila. A i když si pořád myslím, že to nebyla tak úplně moje vina…“ Nadechla jsem se, ale on mi druhou rukou zakryl pusu. „Nech mě to dopovědět, jo? Pak mě můžeš klidně shodit ze schodů.“

Přestala jsem sebou škubat, ale moje podmračené obočí mu jasně dávalo najevo, že se mi směr jeho úvah zatím moc nelíbí.

„Myslím si, že to nebyla tak úplně moje vina, i když chápu, že jsi měla potřebu se bránit.“ Ještě jednou přitiskl rty k mému zápěstí. „Když ti Carlisle tu ruku znovu lámal…“ Ta vzpomínka byla ještě tak živá, že mě málem roztřásla. „…moc jsem si přál, abych to mohl vzít zpátky.“

Pak mi konečně přestal zakrývat pusu a já pomalu vydechla. Znovu jsem zkoumala každou podrobnost v jeho tváři a obzvlášť oči, které mi teď připadaly hlubší, než kdy dřív. Jako by mě pustil dál.

„To bylo… promiň?“ zeptala jsem se opatrně.

Zasmál se a pak se mu rty zvlnily do toho nebezpečného úsměvu. „Řekl bych, že to bylo nejlepší promiň, jaký momentálně svedu.“

Přikývla jsem, v tu chvíli částečně zmatená.

„Hádám, že to nebude jednoduchý. Myslím ty a já, pokud tedy… jsme… my.“ Rozpačitě jsem sklopila pohled někam k jeho krku, protože jsem najednou nevěděla, jestli jsem nepřestřelila. Mohl se mi vysmát. Nebo pronést nějakou siláckou větu. To bych ho asi vážně musela z těch schodů shodit.

Sklonil se níž, dokonce se musel dost skrčit v kolenou, aby se jeho obličej ocitl v mé výšce.

„Já nemám na vybranou, Bello. Ty jsi teď moje oblíbená značka heroinu. A věř mi, že já vím, o čem mluvím.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

62)  sakraprace (23.01.2011 13:55)

Sakra práce, holka, ty mě vždy dostaneš. Nejdřív velmi zábavný, i když o smutném tématu, rozhovor s Donovanem a pak taková pecka. Polibek, že si tu tiše taju a pitomě se usmívám

61)  jeanine (23.01.2011 13:53)

Hmmm oblíbená značka heroinu. Mrzí mě, že to čtu až dnes, ale včera jsem to nějak nestihla. Bylo to smutně krásné, ty jejich osudy. Carlisle je prostě spasitel!
Jsem napnutá, jak se to vše bude vyvýjet dál.

60)  blotik (23.01.2011 12:24)

Seš prostě machr. S tím heroinem ses trefila. A mně to nedošlo do té doby, než jsem si nepřečetla poslědní odstavec. Jak jsem na to mohla zapomenout?
Konečně se tak nějak omluvili a vychází spolu. Teď jsem Dagrossovi nakopat prd... eh, zadek. Takže už jediné. Hurá na něj.
(Povídka překrásná.)

59)  milica (23.01.2011 11:22)

Karolko,

miluju tvého Edwarda .

Ten konec jsem musela číst dvakrát a pokaždé jsem u něj ááchala

Jeho „Já nemám na vybranou, Bello. Ty jsi teď moje oblíbená značka heroinu. A věř mi, že já vím, o čem mluvím.“ bylo prostě neodolatelné

Nádhera, jen teď nevim jak vydržím do dalšího dílu

58)  Lucie (23.01.2011 09:12)

57)  Hanetka (23.01.2011 08:30)

Karolko, odpusť, že tak pozdě. Nejsem v pohodě a dlouho nebudu, ale tahle kapitola mě... rozplakala. Štěstím. Dosud jsem se většinou ztotožňovala s ženskými hrdinkami, ale tohle si nějak žádá spíš Edwardův pohled. Takže si moje obvyklá Múza dala fajrunt a poslala kamarádku.

Jsi jako lavina, jsi dravé řeky proud,
jsi vítr, co nikdy nepřestává dout,
tak jsi mě svázala, že nemůžu se hnout,
už nikdy nezbavím se k tobě lásky pout.

Můžeš se vzpírat, křičet proč a nač,
až přijdeš na to, co já jsem vlastně zač,
v životě byl jsem vždy hazardní hráč,
teď v tichu slyším jen srdce svého pláč.

Jsi vše, co chci i čeho jsem se bál,
ač dosud jsem se lásce jenom smál,
a za své rouhání teď já abych se kál,
už nemůžu se nikdy držet dál.

Jsi vzduch, co dýchám, voda, co chci pít,
jsi dar, o kterém bál jsem se i snít,
jsi to, pro co teď ztrácím mír a klid,
a vím jen to, že navždy chci tě mít.

54)  Karolka (23.01.2011 01:13)

Páté poděkování.
witmy: Díky! Snad bude zítra.
Bye: No, asi tak opravdu funguju. Mám-li něčeho nadbytek, jsou to emoce… Momentálně – po tvém komentáři – mě zase úplně utopily. Já mám díky tobě vždycky pocit, že všechno zvládnu a že to bude brnkačka. Jsi úžasná. Děkuju!
Jarusinka: Děkuju. Jsi úplně zlatá. Mám velikou radost.
nikolka: Díky moc!
Ewik: Děkuju, to mě moc těší.
Lia: Jj. Taky z nich mám radost.
Janeba: Při tvém líčení toho, jak vnímáš Edwarda, se mi rozbušilo srdce a zpotily dlaně. Ano, mám tu třicítku a kousek na krku a stačí mi málo. Ale jeho zas tak málo není… Tvoje komentáře užívám místo kofeinu či extáze. Děkuju!
Luciana: Děkuju, ještě jednou a důkladně. Jsi moc milá. Já se z toho peří snad nevzpamatuju.
Lenka: To bych chtěla skoro ze všeho nejvíc – potěšovat dušičky. Tak děkuju.

53)  Karolka (23.01.2011 01:02)

Čtvrté poděkování.
semiska: To jsem ráda. Děkuju!
dorianna: Smečka je myslím ten správný výraz. A děkuju, že jsi Edwarda rozdýchala. Ale už je čistej. Fakt! Děkuju.
Monelien: Mrzí mě, že jsem tě rozesmutnila. Ten stav, který popisuješ dobře znám. A moc děkuju, to co jsi mi napsala byla síla. Moc mě to potěšilo.
Iwka: Díky.
Baruu: Děkuju! Já si taky myslím, že získal velkou výhru.
AMO: Ano, opravdu jsou MY. Zatím velmi čerstvě a křehce, ale jsou. Děkuju!
Gassie: Děkuju, moc si toho vážím. Asi si na čtení komentářů budu muset pořídit bednu s pískem, abych měla kam strkat hlavu.
PeTi: Moc děkuju. Já si ten červenající se smajlík asi koupím nebo aspoň pronajmu. Mám velikou radost. A ohledně tvé otázky – obávám se, že je to neodvratitelné…
Twilly: Ne tak zhurta, paninko! Ty jsi živel, víš to? A ohledně tvého doporučení hodlám podniknout jisté kroky. Děkuju, jsi můj Redbull! (Doufám, že v Bratislavě taky ijete Redbull! )
Bobo: Tak to mě těší. Děkuju.

52)  Karolka (23.01.2011 00:45)

Třetí poděkování.
Nosska: Veliké díky!
Pája: Děkuju, klidně se rozjížděj, mně to dělá radost. A Shreka taky miluju.
belko: Edward myšlenky opravdu nečte. Už na začátku jsem se rozhodla všechny dary vynechat, aby to bylo napínavější. A obávám se, že Donovan už neomládne. Je pouhý smrtelník jako my. Děkuju! Strašně moc!
Dennniii: Já se tu teď úplně blahem tetelím, protože jsi všechno vystihla přesně tak, jak jsem si to přála. Děkuju!
Lenka326: Myslím, že o napětí a špičkování mezi Zoom a Edwardem se bát nemusíš. Oni se nezmění jedním (i když velmi vášnivým) polibkem. A otázku Carlislea mám ještě otevřenou. Na Nahuela ale pravděpodobně nedojde. Děkuju!
Pospeta: Tvůj komentář byl nádherný a emotivní a hodně mě dojal. Jsem moc ráda, že se ti to tak líbilo. Ještě nás čeká kus cesty, hlavně tedy je dva. S Carlislem si ještě nejsem tak jistá, ale drobný náznak myšlenky už mám. Moc děkuju!
Darrbella: Ani nevím, co ti na něco tak krásného napsat. Snad jen děkuji a přesně taková slova mi pomáhají psát.
janett: To je fakt moc milé a přiznám se, že mám hodně dojímací večer. Děkuju!
Scherry: Díky!
Silvaren: Moc děkuju!

51)  Karolka (23.01.2011 00:32)

Druhé poděkování.
Lied: To byl odkaz na Stmívání. Ale u bývalého narkomana jsem nemohla odolat.
bb: Prozradím ti, že když jsem to začala psát, tak jsem to taky nečekala. Bylo to čistě jejich rozhodnutí. Děkuju!
Bosorka: Děkuju, to jsem ráda.
Texie: Trochu jsem se klepala, jestli ho dokážeš vzít na milost. Já ale uznávám, že je ho někdy dost… Děkuju!
mary: Díky!
gabina: Děkuju.
Fanny: Ještě to tam nebylo. A o Edwardovo vzdělání se neboj. Jeho upíří mysl za ty tři roky už hodně dohnala a až mu bude těch sto, tak bude mít nejmíň tři doktoráty.
Jesska: Děkuju za krásný komentář. Dojala jsi mě.
MaiQa: Vymyslela jsi to krásně. Děkuju.
Ashley: Někdy bych tě chtěla vidět, jak dáváš mozku na holou. A děkuju, že ses tak nádherně rozkecala. Až jsem se červenala. Děkuju!

50)  Lenka (23.01.2011 00:18)

Tak tahle kopitolka předčila veškeré mé tajné očekávání. Jejich vztah asi bude vážně tarochu "itálie", ale těď
mě to vyznání dostalo do kolen.

Pořád dokola: jsi úžasná. Děkuji za tak krásné potěšení mé dušičky.

49)  Luciana (23.01.2011 00:16)

Momentálně bych potřebovala resuscitaci .... ne vlastním přičiněním, ale neplánovaným pátečním výletem za kulturou do velkoměsta, jsem si mohla až dnes přečíst dvě kapitoly najednou!!! Ta předchozí nádherná, zvlášť setkání Belly a Edwarda v ručníku ... bože, ještě teď se potutelně pochechtávám. No a tahle kapitola .... jak to jen vyjádřit a nepůsobit jako obyvatelka ústavu pro duševně nemocné - musela bych tu popsat plnou stránku áchajících citoslovců .
Tleskám nápadu s originální minulostí Carlislových dětí . Scéna s poskytnutím útěchy .... ještě teď mám otevřené okno, abych trochu srazila náhlý vzestup teploty v místnosti .
Karolko moje, DĚKUJU za další krásný kulturní zážitek (vyrovná se to tomu, který jsem včera absolvovala v Praze ).
A posledně jsem si legraci nedělala, vážně jsem kvůli ZOOM odložila PEŘÍ !!! Ona si to ZOOM totiž plně zaslouží

48)  Karolka (23.01.2011 00:13)

První poděkování.
sfinga: Jo, první! Moc děkuju za krásný komentář. Mám radost, že to tak prožíváš – s nimi i se mnou.
Amisha: Jen doufám, že nejsi naštvaná na mě… A děkuju.
Carlie: Teda, že se nestydíš, takovej krátkej komentář! Jinak tě mohu ujistit, že temperament jim neubude, a že vzhledem k jejich povahám ještě nastane pár peprných situací. Děkuji za nádherný komentář!
katuse: Děkuju!
Anna s číslem: Jejda, děkuju. To jsi mě dostala. Fakt děkuju.
MisaBells: Děkuju, Míšo. Ve mně ještě doznívá ta tvá nádhera s malou Nessie!
Michangela: Děkuju!
kytka: To mě strašně moc těší. Děkuju!
kamčí: Díky! Taky ho miluju.
eElis: Děkuju. Druhá půlka kapitoly byla tak nějak v jejich režii a musím říct, že po dopsání jsem jen seděla a opakovala: Uf! Uf!

47)  Janeba (23.01.2011 00:01)

Od šíleného víkendu, jsi mě zachránila svoji bezbřehou nádherou, ale já teď tady sedím s absencí jakýchkoliv myšlenek či postřehů , tupě zírám na monitor a modlím se za nějakou spásnou myšlenku, která by mi pomnohla Ti přidat důstojný komentík! Tolik citu, bolesti, vášně, ale i úžasného vtipu se podaří do povídky dostat snad jenom Tobě, Karolko! Opatřit všechny nešťastné děti nálepkou ULICE a dát jim do vínku ty nejhorší závislosti či osudy a ještě to podat naprosto poutavě a s grácií sobě vlastní, dokážež snad jenom Ty! Stále se mi nepodařilo ůplně vymazat z paměti obnaženost jeho těla a Ty už mě drtíš obnažeností jeho duše! Ještěže se vše odehrávalo ve správnou dobu, na správném místě a s naprosto správným protějškem! Nikdy jsem neměla pocit, že je Edward arogantní, spíše protřelý ulicí a opatrný, jsem moc ráda, že je jaký je! Okouzlující, oslnivý, šokující, ale hlavně mužný a něžný! A tak moje jediné smysluplné slovo bude znít KONEČNĚ! Karolko, Ty bravůrní manipulátorko s lidskými pocity, měli by z Tebe udělat výrobní linku, na jehož konci stojíme MY čtenáří s podivným výrazem ve tváři.. ještěééé!
Děkuji!!

46)  Lia (22.01.2011 23:29)

ááách konečně jsou spolu

45)  Ewik (22.01.2011 23:15)

Nádherné
Jejich minulost mě šokovala, hlavně ta Edwardova. Těším se na další díl.

44)  nikolka (22.01.2011 23:11)

cezo mňa prehrmela búrka pocitov... od smútku, cez smiech až k absolútnemu áchaniu ... jednoducho dokonalé

«   1 2 3 4 5   »