30.10.2010 [14:30], Contaester, Povídky jednorázové, komentováno 13×, zobrazeno 1701×

Podzimní nálada, strastiplné chvilky, partnerské krize... Jak tento čas prožili naši hrdinové? Co jsou naše problémy oproti těm jejich...

Konec října 2010

Její nevěřícný a beznadějný hlas naplnil místnost a ve vytrvalých vlnách doléhal k mým uším. Znovu a znovu. Jako kdyby to ostré ne vyplulo z jejich úst snad tisíckrát.

Neschopen pohybu jsem zíral do jejích hnědých smutných očí. Odráželo se od nich světlo zašlé zářivky podivně blikající nad vchodem do letiště. Byla zoufalá. Poznal jsem to. Ale nedokázal jsem ji přinutit k rozhodnutí, které by bylo více přínosnější pro mé srdce než-li pro její. Ona chce být šťastná… A já jsem z jejich plánů vyřazen, doslova.

„Edwarde, já chci žít. Normálně žít, bez všeho toho pobláznění, co se kolem tebe drží jako mlžný opar. Nemám sílu dál si hrát na šťastnou, ne když vím, že mám možnost jiné volby.“ Mluvila potichu, jako by se bála, že náš rozhovor uslyší někdo jiný.

Co jsem měl jen říct? Měl jsem ji držet násilím… Přemlouvat, intrikovat, vraždit jen pro to, aby se neměla jak dostat ze států?

„Bell, já nechci, abys odešla.“ Připadal jsem si jako malý kluk. Byl jsem ochotný udělat vše, jen aby tu se mnou zůstala.

Odřené kožené ucho tašky, co pevně svírala v rukou, vyklouzlo z její dlaně a dopadlo na zem se slabým žuchnutím. Bells se jednou rukou chytila za čelo a její tváře zrudly, poznal jsem, že jsem ji nejspíše rozzlobil.

„Edwarde! Já už nechci být utlačovaná tvým stínem. Já nemůžu žít s tebou… Ve tvém světě!“ Oči jí zvlhly a já pocítil neskutečnou potřebou ji obejmout, i navzdory tomu, co právě řekla.

„Můžeš, já se přizpůsobím, budeme žít normálně, jako dřív Bells,“ přesvědčoval jsem ji a přiblížil se o pouhý krok, ona ale ucouvla.

„Ne! Už nikdy! Já chci svůj nový život, ve kterém se nebudu muset bát políbit svého muže! Chci si připadat silná a soběstačná, nechci, aby se o mě někdo nadosmrti staral a vodil mě za ruku jako malé dítě!“ Slzy přetekly a já si poprvé za tu dobu, co jsem ji poznal, uvědomil, co by znamenala její ztráta.

„Co to říkáš, Bello?“ Nevěřil jsem jí, taková ona není.

„Je mi to líto, Edwarde,“ kuňkla a plamínek z jejích očí vyhasínal. Pomalým pohybem zvedla tašku ze zašlapané podlahy. Vchodem prošly tři skupiny turistů a my s Bells jim stáli přímo v cestě. Využil jsem situace a chytil ji za ruku. Neměl jsem v plánu ji za sebou vleknout násilím… Bella se přizpůsobila a prokoukla mou přirozenou hru.

Došli jsme k rohu, kde na šedých nástěnkách byly zavěšeny mapy a několik informačních letáků společně s plánkem letiště.

„Belli, já tě nechci ztratit! Proč jsi se tak rozhodla, vše bylo dokonalé…“

„Dokonalé pro tebe! Měl jsi mě pěkně pod skřipcem a já poslouchala, snažila se, přetvařovala se… Edwarde, já tě miluju, ale nedokážu s tebou žít.“ Slzy oschly a tváře zbělaly, její hnědé oči zářily v umělém osvětlení a když se chraplavým hlasem z rozhlasu ozval let do Phoenixu, strnula.

„Bello, ne!“ šeptnul jsem k ní a rychlým pohybem rukou jsem si sobecky její tělo přitáhl ke svému. V hlavě mi prolétávaly různé plány o zničení letadla, zastavení dopravy, zastavení času… Nechci, aby odjela!

„Edwarde.“ Odstrčila mé ruce z těla, ale zůstala u mě. Poprvé za celý dnešní den se mi podívala zpříma do tváře. Její ruka se znenadání objevila na mé tváři, kde také zůstala. „Ty víš, že tě miluju.“ Na malý okamžik přitiskla své rty na mé a já naposled cítil tu úžasnou sladkost.

„Potřebuju být ale sama, možná se vrátím, ale…“ Přiložil jsem jí prst na rty a jemně pohladil jejich hebkou strukturu.

„Budu na tebe čekat, ať se rozhodneš jakkoli,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

Davy kolem nás začaly řídnout. A za pár minut, kdy už letadlo bylo připraveno k odletu, v hale krom nás a pár dalších nešťastníků čekajících na další let, nezbyl nikdo.

Stáli jsme na tom samém místě, přitisknutí jeden k druhému. Vnímal jsem vůni jejich vlasů a ona zhluboka oddechovala do mé košile. Oba dva jsme věděli, že za malý moment letadlo odletí… Ale odtrhnout se jeden od druhého jsme nedokázali. Tedy, alespoň jsem se domníval.

„Už půjdu.“ Hrdlo se mi stáhlo žalem, když se otočila a rozběhla se na druhou stranu letiště se zmuchlanou letenkou v ruce.

Od Belliných hnědých vlasů, co se při běhu přelévaly z jedné strany na druhou jako saténová šála, sálala její vůně, která se roznesla letištní halou a překryla všechny pachy kolem.

„Budu čekat,“ připomněl jsem jí, i když mě možná neslyšela.

Jakmile letadlo vzlétlo, došlo mi, že se Bells už možná nevrátí. Že jsem ji ztratil svou chybou. Byl jsem skutečně tak slepý? Skutečně jsem jí nedával to, co potřebovala? Utlačoval jsem ji svým sobectvím natolik, že neměla ani nejmenší místo po mém boku, kde by se mohla volně nadechnout?

Byl jsem pro ni špatným životním cílem, nikdy jsem ji neměl vidět, protože ona, její vůně, její tělo, její hluchá mysl ve mně zůstanou. Můžou mi ji vzít, ale vzpomínky si ponechám, budou mé stejně tak Bella, co bude existovat pouze v mé mysli.

O jejím odchodu jsem věděl od chvíle, kdy ji Jacob Black opustil se slovy nenávisti. Poté ji Charlie zradil, když všechnu vinu ohledně Jacobova odchodu smetl na ní. Můj svět nadpřirozena se pro ni stal tím nejhorším, ve kterém si mohla vybrat žít.

Nemusel jsem se ptát Alice, Belliny oči a prokřičené noci mluvily za ni. Věděl jsem, že to přijde, ale doufal jsem, pouze jsem doufal, že neodejde. S rukama založenýma na prsou jsem pozoroval jak odchází! Jako nečinně přihlížející divák!

Jak těžké pro mě tenkrát bylo vidět Bells s Jacobem, jak mě to ničilo. Přál jsem si mít ji jen pro sebe. Má Bella. Vraždil bych. A jedné noci, kdy moje láska pokojně spala a zničehonic vykřikla moje jméno, jsem se zapřísáhnul, že s ní budu navždy. Nikdy ji nikomu nedám!

A teď, když tu stojím sám, na košili ještě drobné stopy její vůně, uvědomuji si, co pro mě lidská dívka znamená. Můj život mi vzal jediný let do Phoenixu, ve kterém seděla.

Zklamal jsem.

Ale její slova  možná se vrátím mi dávaly naději. Jen díky nim jsem žil, pro ně jsem žil. Byl to je její slib. Slib, který mi dala, aniž by o něm věděla.

A dodržela jej. Za to jsem ji miloval stokrát víc. Když se za dva roky objevila v hale ta vyšší štíhlá dáma s dlouhýma hubenýma nohama, leskle mahagonovými vlasy a stejně kouzelnýma očima, vrátil se mi život.

Miluji tě, Bello!

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  kajka (27.03.2012 14:44)

Contaester, moc se mi líbilo přečíst si zas jednou Edwardův pohled. Jenom se divím, že po téhle tvé krásné jednorázovce nemůžu od tebe najít nic dalšího. Je to vážně škoda! Píšeš skvěle!

10)  Carlie (31.10.2010 07:08)

Hezky napsané, sladkobolné.
Tohle mě dostalo nejvíc: "Co jsem měl jen říct? Měl jsem ji držet násilím… Přemlouvat, intrikovat, vraždit jen pro to, aby se neměla jak dostat ze států?" , a pak taky ta skladba .
A díky za šťastný závěr , oba možná trochu dospěli a posunuli vztah na vyšší level

9)  ambra (31.10.2010 01:01)

Conti, moc hezké. Popravdě i já docela chápu, jak může jistá forma lásky dusit...
Pár věcí mě úplně dostalo, ale její oči a prokřičené noci mluvily za vše... uf...
Vážně moc povedené!

8)  krista81 (30.10.2010 20:20)

Moc hezky napsané

3)  Nerissa (30.10.2010 18:21)

Páni, moc pěkná jednorázovka.

1)  Ajjinka (30.10.2010 14:33)

Ester, příště pozor na pravopis. Párové části těla se píší v 7. pádě s koncovkou -ama (očima, nohama, rukama)

Každopádně se povídka příjemně četla

1