31.12.2010 [20:30], sfinga, ze série Střípky lásky, komentováno 28×, zobrazeno 6889×

Může za to Charlie?

Na skok ve Forks.

Otec a syn.

Trápení

Hodiny míjely a já seděla a dívala se na hromádku zmuchlaných šatů na zemi. Hlavu jsem měla úplně prázdnou. Tak mě večer zastihla rozjařená rodina.

„A sakra,“ ozvalo se od dveří a já se v té chvíli ocitla ve žhavé náruči svého přítele. „Ještě si myslíš, že bylo dobrý nechat ty dva samotný, Tony?“

„Maminko!“ Nessie si sedla z druhé strany a pohladila mě po vlasech. „ Tohle jsem nechtěla, myslela jsem, že tě má pořád rád.“

„Mami, co ti udělal?“ Tony si přede mě dřepl a vzal moje ruce do svých.

„To je snad jasný, ne? Znásilnil ji,“ procedil Jacob mezi zuby.

To mě probralo.

„Ne,“ vykřikla jsem divoce. „To neudělal. Chtěli jsme to oba.“

„Tak co se stalo, Bells?“

„Lhal mi, lhal mi i po těch letech, lhal i po tom, co jsme se…“ polkla jsem.

„Co ti řekl?“ zajímalo Jacoba.

„Sváděl vinu na Charlieho. Prý mu, když jsem byla v nemocnici, vyhrožoval, že jeho i Cullenovy upálí. A pak mu řekl, že jsem tvoje žena, Jacobe. Ubohý lži. Vždyť Charlie ještě týdny po tom, co se odstěhovali, neměl ani páru o tom, že je upír. To až tys mu to řekl.“

Zvedla jsem oči k Jakovi. Byl náhle bledý jako stěna.

„Bells, tvůj táta nevěděl, že jsem vlkodlak, to je pravda, ale to, že je Edward upír, musel vědět, protože ho to nepřekvapilo.“

„Cože? Ale vždyť tenkrát táta přišel úplně přepadlý, ještě se mě ptal, od kdy vím, že je Edward…“

„Hele, když se před normálním člověkem změní kluk ve vlka, tak to s ní otřese, to je jasný. Ale já tvrdím, že Charlie o Edwardovi věděl. A co se týče toho druhýho tvrzení, na to by ses měla zeptat táty sama.“

„Tím mi chceš říct, že mi táta lhal? Jacobe Blacku, jak tohle vůbec můžeš vypustit z pusy?“

„ Nic takovýho neříkám, já jen říkám, že by ses ho na to měla zeptat.“

„Taky se zeptám,“ vykřikla jsem a zavelela. „Ven, všichni, hned.“

„Co šílíš?“ Jacob mě chtěl stáhnout zpátky na gauč.

„Nemíním se před váma převlíkat a do Forks v županu nepojedu.“

O půl hodiny později jsem už byla na cestě a za pár hodin zaparkovala před Charlieho domem. Byla noc. Odemkla jsem si a jako myška se vkradla do obývacího pokoje. Tam jsem se stočila v křesle a čekala.

O půl sedmé jsem slyšela kroky na schodech. Byly lehčí než tátovy a nestejnoměrné. Sue. Těžkou sádru ji už sundali, ale stále ještě měla ortézu.

„Fuj, to jsem se lekla. Bello, co tu děláš? A kde máš Jacoba a děti?“ přivítala mě, když rozdýchala mou přítomnost v pokoji.

„Ahoj, Sue. Promiň, že jsem tě polekala. Naši jsou doma. Potřebuju si promluvit s tátou a o samotě.“

„Počkej, uvařím si kafe a řekneš mi, co se děje.“

„Seď, obsloužím tě. Bude to rychleji,“ zarazila jsem ji. Vběhla jsem do kuchyně a upíří rychlostí připravila snídani. Jen vodu jsem nedokázala popohnat. Položila jsem tác před Sue.

„Pane, tohle bych si nechala líbit každý den," pochvalovala si, když si usrkla kafe a přikousla k němu skořicový francouzský toust. „Tak povídej, upírko.“

No a tak jsem jí vyklopila všechno od A až do Zet.

„Hm,“ řekla zamyšleně, když jsem skončila. „Tohle bude opravdu muset vysvětlit Charlie.“

„Sue!? Snad si nemyslíš, že to je pravda?“ zhrozila jsem se.

„Poslyš, Bello, ty si svýho tátu dost idealizuješ, víš. Já ho znám už pár let a myslím, že jestli mu šlo o tebe, jestli se domníval, že to tak pro tebe bude lepší… asi to udělal.“

„To snad ne!“

„Slyšíš? Už vstává. Jdu do kuchyně, a kdyby něco, pískni, já ho přeperu,“ snažila se odlehčit atmosféru, která začínala houstnout.

Zvedla jsem se a čekala, až táta sejde dolů.

„Bells, holčičko, to je překvapení,“ zahlaholil, sotva mě uviděl. Potom si všiml mé vážné tváře a znejistěl. „Stalo se něco?“

„Potřebuju něco vědět. Od koho ses dozvěděl, že je Edward upír?“

„Proboha, proč se na to po tolika letech ptáš? No od Jacoba přece, než ses k němu nastěhovala.“

„Tati! Neřekl ti to náhodou Billy?“

„Záleží na tom, Bells?“ snažil se vykroutit.

„Záleží, mě jo.“

„Tak dobře, o Cullenových mi to řekl Billy, když jste byli na svatební cestě. Chtěl mi pomoct, ale musel jsem mu slíbit, že to nikomu nepovím.“

Zamrazilo mě. Jestli táta tajil tohle, netajil mi i to další?

„A když jsem se dostala do nemocnice, kdo za mnou byl?“ udeřila jsem na něj.

„Kromě mě, jen Alice a Esmé, ale ty jsem za tebou nepustil, nechtěl jsem, aby ses rozčilovala,“ řekl, ale očima uhýbal.

Měla jsem toho dost. A tak jsem to na něj vychrlila všechno.

„Není pravda, že za mnou byl Edward, aby se omluvil a tys mu vyhrožoval, že jestli mě nenechá na pokoji, spálíš celou jeho rodinu, tu bandu zrůd? Není pravda, že ti volal, když už děti byly na světě a tys mu řekl, že jsem si vzala Jacoba a děti jsou jeho?“

„Bells.“

„Tak je to pravda, nebo ne?“ houkla jsem.

„Je. Ale přísahám, dělal jsem to kvůli tobě. Ten parchant se tě nezasloužil.“

„Prokristapána, tati, proč ses do toho pletl?“ zasténala jsem. „Měls‘ to nechat být.“

„On si tě nezasloužil. Copak jsi zapomněla, jak jsi na tom byla zle, když tě poprvé nechal? A co se týče Jacoba, já opravdu doufal, že se jednou vezmete.“

„Tak abys věděl, Edward mě opustil proto, že když jsem se na oslavě osmnáctin řízla, málem mě napadl Jasper, který neměl takovou rezistenci vůči krvi jako ostatní. Chránil mě a chtěl mi dopřát normální lidský život. A to jak jsem na tři dny zmizela – to jsem jela pro něj do Volterry, protože si díky Jacobovi omylem myslel, že jsem mrtvá a jel prosit o smrt. Chtěl se zabít, rozumíš? Nechtěl beze mě žít. A jak sis mohl myslet, že si mě Jacob vezme, když už jsi věděl, že se otiskl do Ness. Táto, tys mi zavařil. Do háje, proč mi každej chlap chce organizovat život?“

„Bello, bylo to pro tvoje dobro,“ koktal táta.

„Pro moje dobro?  Pro moje? Podívej, jak jsem dopadla? Osamělá zatrpklá ženská! Je tohle opravdu to, cos pro mě chtěl, když ses rozhodl řídit mi život? Do pytle, táto, byla jsem tenkrát už dospělá.“ Můj hlas stoupal do hysterických výšek. „Víš co? Já to jsem, kdo musí nést následky, tak mi něco slib. Nikdy už za mě nedělej rozhodnutí. A teď promiň, jdu se pokusit to napravit.“

Nečekala jsem na odpověď a vypadla z domu. Sedla jsem do auta a rozjela se zpátky domů. Cestou jsem se trochu uklidnila a přemýšlela, co dál. Bylo mi jisté jedno, jestli mi Edward před lety ublížil, já se mu to včera vrátila. Ale dokážu, že mám čest v těle. I když mě asi zpátky nevezme, pojedu se mu omluvit. Počítala jsem ubíhající míle a sesumírovávala si v hlavě, co mu řeknu.

Konečně jsem zastavila před domem Cullenů. Vyběhla jsem ven a zaklepala na dveře. Otevřela mi Alice s posmutnělou tvářičkou.

„Je tu?“ zeptala jsem se dychtivě.

Zavrtěla hlavou.

„A kdy se vrátí?“

„Nevím. Včera se vrátil v hrozném stavu. Neřekl nám, co se stalo, ale vypadal stejně, jako tenkrát před lety. Sbalil si pár věcí, rozloučil se a odešel. A mobil tu nechal.“ řekla mi a hlas se jí chvěl.

Neřekla jsem ani slovo a vypadla. Proboha. Já za to můžu. Jsem opravdu hrozná. Nestojím za nic. Co tady vůbec dělám?

Doploužila jsem se domů. Naši na mě čekali. Na jejich tázavé pohledy jsem jen zavrtěla hlavou.

„Je to tak, jak to říkal Edward. Táta ho vyhnal výhružkami. Jela jsem za ním, chtěla se mu omluvit, ale on odešel od rodiny. Nechce mě vidět.“

„Mami, to bude dobrý, uvidíš,“ utěšovala mě Ness.

„Bude,“ zvedla jsem hlavu a zadívala se na ně. „Odjedu do Volterry. Natrvalo.“

„Bells, přeskočilo ti?“ Jacob mě chytil a zatřásl se mnou. „Ten život přece není pro tebe.“

„Vám bude beze mě líp a já, já si tam rozmyslím, co dál.“

„Už toho mám dost. Mám pocit, že pokaždý, když se ti život zauzluje, utíkáš k Volturiům. Hergot, vždyť jsou to zrůd,“ řval na mě Jacob.

„A já snad ne? Patřím mezi ně,“ odsekla jsem.

Přemlouvali mě, vyhrožovali, prosili. Já si stála na svém. Nic jsem si nebalila, jen jsem strčila do kabelky telefon, pas a kartu a chvatně se rozloučila. Zavolala si taxík a rozjela se na letiště. Byla jsem jako stroj. Let do Palerma měl pár míst v první třídě volných. Sbohem Ameriko, sbohem Ness a Jacobe, sbohem Tony a Tamar. Žijte blaze. Bude vám beze mě líp.

Edward

Bellino odmítnutí mě nepřekvapilo. Těžko se jí smiřovalo s faktem, že Charlie je stejně nedokonalý jako já. Rozhodl jsem se, že na pár dní vypadnu z města a nechám jí čas na rozmyšlenou. Řekl jsem Alici, že se za týden vrátím a vydal se nazdařbůh.

Po návratu na mě čekal šok. Měl podobu Tonyho.

„Musíš mi pomoct.“

Zarazil mě vážný tón jeho hlasu.

„Stalo se něco?“

„Stalo. Máma utekla do Volterry. Chce tam zůstat natrvalo. Jela tam kvůli tobě.“

„Kvůli mně?“ opakoval jsem nechápavě.

„Chtěla se ti omluvit, mrzelo jí, co ti řekla, ale tys tu nebyl a ona si myslí, že ji nechceš vidět.“

„Kde na tenhle nesmysl přišla? To já jí mám, co vracet. A vůbec, zbláznila se? Zůstat ve Volteře.“

Najednou Tonymu začaly téct slzy. „Táto, jeď za ní, tebe jedinýho poslechne.“

To oslovení, táto, mi vzalo dech. Skočil jsem k telefonu a vytočil aerolinky. Nejbližší letadlo letí za hodinu a půl a místo v něm je, jenže to už nemám šanci stihnout. Risknul jsem to, zabukoval letenku.

„Chytej!“ ozvala se Alice a hodila mi přes celou místnost klíče od Porsche. V letu jsem je chytil, popadl peněženku, a telefon a zařval na syna: „Jedem.“

Nastala zběsilá jízda. Celou cestu jsem nedal nohu z plynu. Když se blížilo letiště, pohled na hodinky mi řekl, že se stal zázrak a já to přece jen stihnu.

„Hodně štěstí, táto, a přivez ji,“ Tony mi zalomil palec a povzbudivě se na mě zazubil.

Prošel jsem odbavením a těsně za mnou byla gate uzavřena. Dosedl jsem na sedadlo, připoutal se a za chvíli letadlo vzlétlo. Odmítal jsem veškeré nabídky letušek a raději předstíral spánek. Dneska jsem neměl náladu, hrát si na lidi. V duchu jsem popoháněl stroj k rychlejšímu letu, vždyť jsem letěl pro Bellu.

Povídky od Sfingy

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  Carlie (31.12.2010 20:49)

Sfinguško, Ty jsi zlatíčko, že nás přikrmuješ, závislost je veliká, rok 2010 mi utíká.... to bylo skvostný! Oni jsou pořád jak děti , musejí dělat dramatická gesta, ještěže už mají sami děti , aby se o ně postaraly .
Ten nádherně vyhrocený závěr s Tonyho "nalezením" otce, byl dokonalý...
A šuuup, ať je z Edwardova letadla nadzvuková stíhačka a je brzy tam, kde je ta jeho upíří stíhačka!

3)  Amisha (31.12.2010 20:47)

Teda Ivuš, ty se překonáváš. Těším se jak to dopadne.

2)  Hanetka (31.12.2010 20:39)

Sfinguš, je to... všecko, v co jsem doufala. Jen jak to dopadne ve Volteře? Doufá, že si to konečně vyříkají a budou šťastní, už by si to kruciš zasloužili. A jak mi ze začátku téhle povídky šel edward příšerně na nervy... tak už mi zase vlezl zmetek do srdce a zpřeházel to tam tak, že je mi ho líto. Jak to ten upír sakra pořád dělá?

1)  henna (31.12.2010 20:36)

Sfinguško! Udělalas mi strašnou radost, páč jsem si namáhala hlavu, jak to asi celé dopadne! (před chvilkou jsem přečetla minulou kapitolu) Tak já jdu číst. A dopředu vím, že to bude bomba.

20:41 -Nezklamalas!
Doufám, že si ji odveze. Těším se na další písmenka.

«   1 2