25.10.2010 [19:30], sfinga, ze série Střípky lásky, komentováno 33×, zobrazeno 6979×

Co čeká na Bellu a její děti?

Jak přijmou Volterští vládci jejich existenci?

A co na to Jacob?

Ve Volteře

Bylo po desáté. Jacob byl u Sama v La Push a já zahnala Ness a Tonyho do postele. Právě jsem si sedla k tátovi, když jsem ucítila upíří vůni. Vyskočila jsem a tátu stáhla za sebe.

„Bells, co se děje?“ ptal se vyděšeně.

„Cizí upíři,“ sykla jsem.

Se symbolickým zaklepáním vešli dovnitř. Felix, Jane, Alec, Demetri. Měla jsem pocit dejà vu. Náhle, jako bych se znovu ocitla na mýtině po boji s novorozenými. I tam byli tihle čtyři.

„Zdravím tě, Isabello,“ promluvila Jane. „Znovu se po letech vidíme. Můžeš jít ven?“ zeptala se a mrskla očima po tátovi.

Kývla jsem a pečlivě za sebou zavřela dveře.

„Co chcete?“

„To je ti snad jasné, ne. Přišli jsme tě zkontrolovat. Vlastně tebe a Cullenovi. Čekali jsme, že tu dávno nebudete žít a budeme vás muset najít, ale umíš si jistě představit, jak nás udivilo, že jsme tě našli ve Forks. A ještě větší překvapení bylo, že ač upírka, žiješ bez Edwarda Cullena.“

Pokrčila jsem rameny a nevzrušeně prohodila.

„Nevyšlo nám to, no.“

„Bello, nelži.“ Zasyčela Jane. „Ve městě se povídá, že tě Cullen opustil pár týdnů po svatbě a těhotnou! Zahnula jsi mu? Vždyť jste byli nechutně zamilovaní.“

Vztek mi zastřel smysly, ale dokázala jsem se opanovat.

Pokusila jsem se děti zapřít: „Upíři nemohou mít děti, to ví každý.“

Bohužel jsem nepočítala s tím, že mě Tony přijde bránit. Objevil se ve dveřích.

„Mami?“

Upíři strnuli. Bylo mi jasné, co před sebou vidí. Mladší vydání Edwarda se zelenýma očima a bušícím srdcem.

„Tak upíři nemohou mít děti.“ Pronesla ironicky Jane a chtěla ještě něco říct, ale Demetri ji skočil do řeči.

„Tohle mění situaci. Bello, pojedete s námi.“ Oznámil.

„Ne!“zavrčela jsem.

„To nebyla prosba, to je příkaz. Ty, tvůj syn a to další dítě, co je v domě, pojedete do Volterry. Nesnaž se ho zapřít, slyším jeho srdce. Rozmysli si to dobře. Buď se podrobíš dobrovolně a Vládci ti to přičtou k dobru, nebo…“ Nedokončil větu.

Věděla jsem, co znamená to, nebo. Odtáhnou nás tam tak jako tak, ale navíc to odnesou mí nejbližší. Děkovala jsem bohu, že je Jacob v La Push a vrátí se až zítra. Bránil by nás, ale mohl by přijít k úrazu. Musím spoléhat na to, že mé děti Volterrští nebudou považovat za porušení zákona a dovolí nám se vrátit. Rozhodla jsem se.

„Tony, běž se s Ness převléknout, já zatím promluvím s tátou.“

Demetri souhlasně kývl hlavou. Vběhla jsem dovnitř a našla tátu sedět v mém starém pokoji a objímat Ness.

„Tati, tys to slyšel, viď?“

Kývl a v očích mu stály slzy.

„Já ti nesmím říct, co jsou zač. Ještě by nám to přitížilo a tebe ohrozilo. Tati, až se zítra vrátí Jacob, řekni mu, co se stalo. Před tím ale zavolej kmenové radě. Za každou cenu ho musí udržet tady, rozumíš? Když to dobře dopadne, jsme za pár dní doma, a když ne… nemusí to odnést ještě on. Zkusil si kvůli mně už dost.“

„Bells, prosím tě, vraťte se. Nechci o vás přijít. Bells!“ Tátovi zoufalství lámalo hlas. Dovolila jsem si přepych objetí a pak vyšla s dětmi ven. Nic jsme si nenesli. Buď se vrátíme, anebo už nic nebudeme potřebovat. Nasedli jsme do auta s černými skly a dopředu si sedl Demetri s Jane. Alec a Felix jeli druhým. Druhý den ráno jsme byli na letišti ve Washingtonu, kde na nás čekalo soukromé letadlo. Nehnula jsem se od dětí ani na krok a snažila se obě klidnit, jak jen to šlo. Nemá cenu, abychom před Ara, Marcuse a Caia předstoupili vyděšení.

Volterra. Tak nádherné město a já mám na něj jen negativní vzpomínky. Je to sedm let, co jsem letěla přes náměstí a snažila se Edwarda ochránit před jeho pošetilou touhou po smrti. Na recepci seděla lidská dívka, ale už to nebyla Gianna. Co se s ní asi stalo? Je z ní upírka, jak si přála, anebo skončila jako potrava?

Posledních pár kroků a před námi se otevřel známý sál. A v něm, na třech trůnech, tři upíři. Aro, Caius, Marcus. Věděla jsem, že Demetri ještě z Ameriky Ara informoval, takže překvapení nebyli.

Stála jsem před nimi a kupodivu se nebála. Z každé strany jsem k sobě tiskla jedno z dětí. Tony už byl vyšší než já, ale stále to byl ještě vyděšený kluk. Nessie na tom byla stejně.

„Buďte zdrávi,“ pozdravila jsem a hlavu držela zpříma.

„Isabello,“ řekl cukrovým hlasem Aro. „Musím říct, že nám stále připravuješ překvapení. Porodit upírovi děti. Kdybych neslyšel jejich bijící srdce, obvinil bych tě z toho, že jsi stvořila nesmrtelné děti.“

„Ve skutečnosti, Aro, můj syn stvořil mě.“ Ozvala jsem se, naprosto klidná.

„Ano, ano, Demetri mě stačil informovat,“ řekl zamyšleně a sestoupil z trůnu. „podáš mi ruku, Isabell?“

Natáhla jsem ji k němu. Dychtivě ji uchopil, ale stejně jako při našem posledním setkání, nebyl schopen proniknout do mé mysli. Zamračil se, ale pak se usmál.

„Zajímavé, tvá schopnost s přeměnou nezmizela. A co tvé děti?“ zeptal se.

Náhle, nevím proč, jsem si byla jistá, že to pro nás dopadne dobře. Říkejme tomu třeba instinkt, ale v tu chvíli mě opustily obavy a já si byla jistá, že nás spasí jen pravda.

„Prvorozená je Renesmé, Anthony se narodil hned po ní. Je jim šest a jak vidíš, vypadají podstatně starší. Živí se zvířecí krví, ale konzumuji i lidské jídlo. Nessie dává přednost krvi, Tonymu to je jedno. Musí spát, stejně jako lidé. Smysly mají zbystřené, jsou rychlejší, ale ne tak rychlí jako upíři. Jejich kůže je neproniknutelná, stejně jako naše, ale na slunci se téměř netřpytí, jen slabě září, ale to zaregistrují jen oči upíra, obyčejný člověk si toho nevšimne. Oba mají zvláštní schopnost.“

Aro byl nadšením bez sebe. „Jakou?“

„Ness, ukaž mu ji.“ Vyzvala jsem svoji dcerku. „Nessie se teď dlaní dotkne tvé tváře. Přísahám, že ti neublíží.“

Aro kývl a Renesmé se ode mě váhavě odpoutala a pomalu došla k němu. Potom svou ruku přitiskla na jeho pergamenovou pleť. Bedlivě jsem pozorovala jeho tvář, zda se na ní neobjeví známky nevole, ale tvářil se dychtivě.

„Tony, co mu ukazuje?“ šeptla jsem.

„Všechno, mami, i Jacoba.“ Odpověděl stejně tiše.

Asi to bude tak lepší. Stejně by to z nich vytáhl. Chráněnou mysl mám jen já. Konečně Nessie svou ruku stáhla.

„Jsi samé překvapení, Isabello. A tvá dcera je podivuhodná. Co tvůj syn? Doufám, že se nenechá svou sestrou zahanbit?“ řekl Aro.

„Právě teď myslíš na to, jak nás připoutat k Volteře,“ ozval se Tony a tím předvedl svůj dar.

„Hm, takže čtení myšlenek, stejně jako jeho otec.“ Pokýval hlavou Aro. „Nadaná rodina. Škoda jen, že tě Edward opustil,“ dodal.

„Tak co s vámi? Zákon jste neporušili, tedy alespoň ne vědomě.“ Přemýšlel nahlas.

„Bratře, myslím, že do toho máme co mluvit i my. Doufám, že nám prozradíš, co ses dozvěděl z myšlenek toho podivuhodného děvčete.“ Promluvil Caius.

„Jistě, jistě,“ zadrmolil Aro. „Demetri, odveď je do modrého pokoje. Počkají tam na verdikt.“

Modrý pokoj? To zní líp, než kobka.

Nejen znělo, ale i vypadalo. Stěny byly vytapetovány brokátovými tapetami v tyrkysové barvě a nábytek byl namořen do stejného odstínu. Posadila jsem se s dětmi na pohovku a Demetri zmizel za dveřmi.

„Tony, jak jsme na tom?“ zeptala jsem se našeho čtenáře myšlenek.

„Nechtějí nás zabít, ale ani pustit. Aspoň ne hned. Aro by nás chtěl zkoumat, Marcus zařadit do gardy a Caiovi imponuje tvoje odvaha. To, že s nimi jednáš, jako rovná s rovnými.“ Vysvětlil.

„Mami, jak to, že se jich nebojíš?“ divila se Nessie.

„Sama nevím. Už jsem se s nimi před lety setkala, tenkrát jako vyděšená lidská holka. Vím, co jsou zač, a vím, že jakmile se rozhodnou, neoblomí je nic. Ani strach, ani slzy. Tak nemá cenu vyšilovat. V hloubi duše mám strach o vás dva, ale věřím, že to dobře dopadne.“

Čekali jsme hodinu a pak pro nás přišel Demetri. Podezřívala jsem vládce, že se dohodli podstatně dřív a nechávali nás schválně změknout, abychom byli poddajnější.

„Isabello,“ začal obřadně Aro, jako jejich mluvčí. „Shodli jsme se na tom, že i když z tvého vztahu s upírem vzešli neobvyklí potomci, zákon jsi neporušila. Naopak, splnila jsi naši podmínku a stala ses upírkou. Tvé děti svou podstatou patří do našeho světa. Problém by mohl být s vlkodlaky, se kterými se přátelíš, ale z myšlenek Renesmé jsem pochopil, že to nejsou pravé Děti měsíce.“

„Nejsou?“ skočila jsem mu do řeči.

„Ne, pravý vlkodlak se mění jen při úplňku, neovládá svou přeměnu a ve vlčí podobě je nebezpečný celému svému okolí. Navíc je stříbro pro něj jedem. Tví vlkodlaci se naopak ovládají, mění se na obranu před námi a i ve zvířecí podobě si drží svou lidskou podstatu. Hodili by se nám tu.“

„Aro, nevím, jestli by Quileutové souhlasili s tím, že budou ve Volteře dělat hlídací psy,“ usmála jsem se.

„Jsi prostořeká, půvabná Isabello, ale odpouštím ti. Mám pro tebe návrh. Strávíš s dětmi rok tady a podrobíte se mému výzkumu. Po roce se svobodně rozhodnete, zda tu chcete zůstat a my budeme vaši vůli respektovat.“

„Rok? Výzkum?“ hrozila jsem se.

„V tvé věčnosti se rok ztratí.“ Trpělivě mi vysvětloval Aro.

„V mé možná, ale mé děti věčnost nemají.“ Odporovala jsem.

„Isabello, vyber si. Buď rok tady dobrovolně a já zapomenu, žes prozradila tajemství našeho světa otci a nechám tvé vlky na pokoji, nebo…“ nedořekl a mě bylo jasné, co by po mém odmítnutí následovalo.

„Dobrá, ale mám pár podmínek.“

„Nejsi zrovna v situaci, kdy bys mohla klást podmínky, Bello.“ Vmísil se do hovoru Caius.

„Ani si je nevyslechnete?“ nahodila jsem udičku.

„Co tedy chceš?“ povzdech si Aro.

„Budete respektovat naše stravovací zvyky, váš výzkum neohrozí děti ani na životě, ani na zdraví a dovolíte nám kontakt s rodinou.“

„Tvé podmínky jsou rozumné a tak trochu jsme s nimi počítali. Budete lovit zvěř a na lov vás vždy někdo doprovodí. A co se týče tvé rodiny, můžete jim volat pod podmínkou, že se nebudete zmiňovat o našich tajemstvích.“ Upřesnil Marcus, který do té doby mlčel.

„Souhlasím.“ Co mi také jiného zbývalo.

Rok ve Volteře, no nazdar.

Ubytovali nás v tom modrém pokoji. Ukázalo se, že je to vlastně apartmá se dvěma ložnicemi, obývacím pokojem a koupelnou. Po materiální stránce nám nic nechybělo. Ještě ten den jsme mohli na nákupy do města, i když v doprovodu Demetriho a Felixe. Nakoupila jsem dětem oblečení, hygienické potřeby, prostě vše, co potřebujeme.

Při návratu do hradu nás čekalo překvapení. V Modrém pokoji byla nová televize a počítač s připojením na internet. V tomhle zatuchlém baráku?

Demetri, který nám pomáhal s taškami, se zeptal: „Copak, něco ti vadí?“

„Ne, jen se divím, kde se to tu vzalo,“ řekla jsem a ukázala na technické vymoženosti.

„Caius nařídil, že vám musíme pořídit vše, co budete chtít. To víš, budou si vás tu chtít udržet. Ta televize a počítač byl můj nápad, Tony a Ness se budou chtít zabavit.“

Koukala jsem na něj a nevěřila svým očím a uším. Tohle je nejobávanější stopař z gardy? Tenhle příjemný kluk? Asi jsem byla hodně čitelná, protože se usmál.

„Já spouštím hrůzu jen na nepřátele. A nejen já, to poznáš. Navenek zachováváme dekorum, ale v soukromí jsme trochu jiní.“

„Bello, jak jsi na tom s krmením?“ zeptal se najednou.

„Na lovu jsme byli před odjezdem, ale děti budou potřebovat lidskou stravu.“

„Není problém, máme tu pár lidských zaměstnanců a ti si jídlo objednávají. Přinesu ti jídelní lístky a stačí si telefonicky objednat. Zavolej Tamar na recepci, ona to už zařídí. Nechám vás být, budete se potřebovat aklimatizovat. Caius ti vzkazuje, že zítra vás ještě necháme na pokoji, aby se Tony a Ness srovnali se změnou časového pásma, ale pozítří ráno začneme. Jo a tobě je k dispozici naše knihovna. Náš knihovník už byl upozorněn.“

Demetri domluvil a zmizel. Zůstali jsme sami. Za chvilku se ozvalo klepání a mladý upír nám přinesl dva jídelní lístky. Jeden byl z restaurace, která vařila obědy a večeře a druhý z bistra, kvůli snídaním. Zavolala jsem na recepci a objednala jsem dvě porce těstovinového salátu, dvakrát tiramisu a minerálky. Vybalili jsme věci, které jsme nakoupili a uložili je v pokojích. Jeden jsem nechala Ness, druhý Tonymu. Mě bude stačit modrý pokoj. Rozhodla jsem, že při příštím nákupu nakoupím co nejvíc věcí, které by jim to tu zpříjemnily.

„Mami, zavoláme Jakovi?“ zeptala se Ness.

„To víš, že jo. A taky dědovi, už musí být oba strachy bez sebe.“ Přisvědčila jsem a zapnula mobil. Okamžitě mi naskákala fůra nepřijatých hovorů a textovek. Všechno od Jacoba. Než jsem stačila vytočit jeho číslo, ozval se sám.

„Bells, proboha, jste v pořádku?“ uslyšela jsem jeho chraplavý hlas, sotva jsem přijala hovor.

„Jacobe, příteli. Je to dobré, nic nám neudělali a ani neudělají, jen…“

„CO JEN?“ skočil mi do řeči.

„Musíme tu rok zůstat.“

Chvíli bylo ticho.

„Jacobe?“

„Bello, to nemyslíš vážně? A tys na to přistoupila? Co Tony, co Nessie? Oni jim ublíží. Jedu pro tebe!“ zahromoval.

„Jacobe, neblázni. Mě se to tak nelíbí, ale nemáme na vybranou. Umožní nám tu pohodlný život, pokud se podrobíme zkoumání. Zaručili mi, že nám neublíží a můžeme být ve spojení. Po roce nás pustí. Kdybych na to nepřistoupila, odnesli byste to vy a táta.“ Vysvětlovala jsem.

„Jen ať si něco zkusí, uvidí, jací jsou Quileutští vlci.“ Kasal se Jacob.

„A vezmeš si na svědomí, to, že někoho z vás zabijí? Jaku, měj rozum.“

Slyšela jsem hluboký vzdech. „Řekni mi, co mám dělat? Bez tebe, Tonyho, Ness. Jste moje rodina, sakra.“

„Oficiálně ti chybí rok střední školy. Zůstaň v La Push a dostuduj. Pohlídej mi tátu a Billyho. Budeme ti volat, co nejčastěji a máme tu připojení na net, můžem si i mailovat. Jaku, neboj, dám na nás pozor.“

„Bells, vůbec se mi to nelíbí, ale co mám dělat? Pamatuj, jestli se na vás jen křivě podívají, vlítnu tam a udělám z tý jejich zříceniny kůlničku na dříví. A teď mi dej Tonyho.“

S Anthonym se bavil jen krátce a převážně mluvil on. Tony jen přitakával. Po chvilce předal mobil Nessii, která ho popadla a utekla vedle. Věděla jsem, že ti dva odluku ponesou nejhůř. Otisk, který po léta jen dřímal, začínal pomalu ožívat.

„Tony, co ti Jacob řekl,“ zeptala jsem se.

„Že jsem odteď hlava rodiny a mám dát na vás pozor, když moje bláznivá máma nemá rozum,“ ušklíbl se můj syn.

Zasmála jsem se prostořekosti svého syna. Poznávala jsem výrazivo Jacoba. Nessie ukončila hovor jen pro to, že se mobilu vybila baterka. Potom jsem je oba zahnala do koupelny. Nejdřív Tonyho a potom Ness. Mezitím přinesli večeři a děti se najedly. Už u jídla zívaly na celé kolo. Byly utahané jako koťata a když se k tomu přidalo emoční vyčerpání, nebylo se co divit, že usnuly hned po večeři. Kupodivu spaly klidně. Já si zatím otevřela počítač a surfovala po síti. Zkontrolovala jsem stav našeho účtu a pak napsala sáhodlouhý mail Jacobovi. Teprve teď jsem si vzpomněla, že jsem se neozvala tátovi. Strčila jsem telefon do nabíječky a zavolala mu. Hovor s ním probíhal o trochu klidněji než s Jakem. Jen jsem mu musela slíbit, že na nás dám pozor a vrátíme se v pořádku. Na oplátku jsem ho poprosila, aby dohlédl na Jacoba.

Skončil první z 365 dnů, které nás tu čekaly.

Povídky od Sfingy

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

13)  semiska (25.10.2010 20:58)

No, komplikace se nám rozvíjejí... Jsem zvědavá, co na to řekknou Cullenovi, až se to dozví. Snad ten výzkum nebude tak hroznej a oni se budou moci brzo vrátit domů. Sfin, moc pěkná kapitolka. Těším se na další.

12)  eElis (25.10.2010 20:58)

Docela jsem dostala šok, když jsem si přečetla perex a název kapitolky. Ale jsem moc ráda, že ve Volteře k nim byli, tak milý. Jen mi je líto Ness s Jacobem, pro které to musí být určitě hrozné, být takhle násilně odtrhnuti. Nádherná kapitolka a už se moc těším na další.

10)  SarkaS (25.10.2010 20:17)

Velky soka pak ta zmena a nakonec Volterra, ktera se mi docela zamlouva... Jacob se zachoval primo ukazkove zbrkle, horka krev se v nem nezapre A Bella s detmi, jsou uzasni...

9)  Hanetka (25.10.2010 19:52)

Nečekaně přivětivá Volterra, nečekaně rozumná Bella, senzační děti, skvělý Jacob... co mi tu vlastně chybí? Už vím, Edward! Kde se sakra fláká? Sem s ním! A nařezat na holou!!!

7)  Lenka326 (25.10.2010 19:49)

Slibovala jsi, že s Volturiovými to tentokrát nebude takové drama, tak doufám, že to vydrží i do příštího dílu. Chudák otisknutí Jacob a Nessie, celý rok od sebe .
Moc pěkná kapitolka, jsem zvědavá, co s nimi ten rok budou provádět, ale hlavně na to, až se vrátí domů.
Moc pěkné!!!

6)  Carlie (25.10.2010 19:45)

Sfinguš, nádherný příběh!
"Bohužel jsem nepočítala s tím, že mě Tony přijde bránit." - tak tohle bylo roztomilé a dojemné zároveň! tolik podobný svému otci s tím svých ochranitelstvím - aspoň on ten jeho fatální přečin žehlí
Voltera překvapila, nebýt toho, že se stávají pokusnými myškami, byla bych měla dojem, že jsou na relaxačním pobytu , moc se mi líbilo vidět Ara a spol. trochu "civilněji, lidštěji"
Pobavily mě mnohé hlášky... o prostořeké Belle stejně jako Jacobovi a Tonym atd.
Sfinguško, super

4)  MisaBells (25.10.2010 19:41)

Sakra, rok ve Volteře???? A bez dalších podmínek? To by mě zajímalo, jaké zkoumání bude. Běda jim, sviňákům (pardon). Iví, zhltla jsem to a dala bych si dezert. Není tam třeba VI? Bylo to pohádkové a sfingovské! (Asi budu muset vymyslet nové origoš slovo pro tvé povídky, moc se opakuju)

3)  Gassie (25.10.2010 19:40)

Nádhera. Jsem ráda, že se Volturiovi umí chovat lidsky
Krásná kapitolka.

2)  Linfe (25.10.2010 19:31)

taky jsem ráda, že se v téhle povídce bude odehrávat drama někde jinde než u Volturiů

1)  Evelyn (25.10.2010 19:28)

Tak Volturriovi příjemně překvapili. Krásná kapitola

«   1 2