18.10.2010 [19:15], sfinga, ze série Střípky lásky, komentováno 32×, zobrazeno 8419×

Jak změní Belle, Jakovi a dětem život fakt, že prodavačka neměla drobné?

Překvapení Sama a Emily.

Nezvaná návštěva.

Zázraky se dějí

Uběhl rok a děti slavily své první narozeniny. Zrychlený růst se zpomalil. Stále vypadaly na pět, šest let, ale jejich intelekt nadále vzrůstal.  Měla jsem dost času je učit, ale děsila jsem se chvíle, kdy jim přestanu stačit. Mentálně byly na úrovni dvanáctiletých dětí. Všemu rozuměly.  Díky svému daru věděl Tony o svém otci, protože Jacob na něj nedokázal nemyslet. Samozřejmě, že to byly veskrze negativní myšlenky.

Nechtěla jsem, aby ho nenáviděly, protože jsem stále doufala v zázrak. Čekala jsem, že se jednoho dne otevřou dveře a v nich bude stát on. Nebo že zazvoní telefon a já v něm uslyším jeho hlas. Nebylo dne, kdy bych na něj nemyslela. Ve dne to šlo, točila jsem se kolem dětí, Jaka, neměla jsem čas, ale v noci, kdy jsem seděla v pokoji tiše jako myška a slyšela dvě lehká oddychování z dětského pokoje a jedno hluboké chrápání, jsem byla se svými myšlenkami sama. Celé tělo mě bolelo touhou po jeho dotecích. Kdybych tak mohla znovu cítit jeho sladký dech, moci ovinout své ruce kolem něj a společně s ním se ponořit do propasti zapomnění. Stále jsem ho milovala a stačilo, aby kývl prstem a byla jsem připravená mu všechno odpustit. Ale on nepřicházel.

A pak jsem jeden den pozorovala, jak si Jacob hraje s dětmi a najednou mě popadla šílená žárlivost na vlastní dceru. Uvědomila jsem si, že jí závidím Jaka! Tak málo stačilo a byl můj, miloval by mě. Zahodila jsem jeho lásku a zašlápla ji do prachu.

V tu ránu jsem se probrala. Bello, na co to myslíš? Co jsi to za mámu? V duchu jsem se zastyděla a vyhnala ty hříšný myšlenky z hlavy. Od té chvíle jsem si zakázala hru, na Co by, kdyby. Musím se smířit s faktem, že jsem sama a žít dál. Už jednou jsem se kvůli Edwardovi hroutila a podruhé to nepřipustím.

Jacob slavil své osmnácté narozeniny. Vypadal podstatně starší, nejenom kvůli vlčímu genu, ale hlavně díky odpovědnosti, které spočívala na jeho ramenou. Tak ráda bych mu to ulehčila, ale nebylo jak. Plánovali jsme stěhování do jiného města. Bylo stejně malé, jako tohle a Jacob tam měl opět práci v lese. Nic jiného nám nezbývalo, tady se lidi už o nás moc zajímali. A před tím čekala jedna smutná povinnost na mého tátu. Musel mi vystrojit pohřeb.

Mamka už začala být neodbytná a divila se, proč se s ní odmítám sejít. Věděla jen, že jsem se s Edwardem rozvedla, ale nic víc. Řekla jsem jí, že studuju v Juneau a získala tak trochu času. Jenomže, pak jsem za ní nepřijela ani na prázdniny a René chtěla přijet za mnou. Vymluvila jsem se na brigádu, ale do nekonečna to nešlo. Mamka mě už nikdy neměla vidět a já už nikdy neměla vidět ji.

Charlie se bál, že, kdyby mamka přijela do Forks, nějaká dobrá duše by jí prozradila, že mě Edward opustil těhotnou a tak to zařídil tak, že to vypadalo, že jsem při autonehodě uhořela v autě. S urnou se objevil v Jacksonvillu.  Říct, že to mamka těžce nesla, bylo málo a já si připadala jak největší vyvrhel, že jsem jí způsobila takovou bolest. A taky mě mrzelo, že jsem do toho musela zatáhnout Charlieho.

Život šel dál. Další rok byl pryč. Vystřídali jsme už tři města a pořád neměli dost peněz.  Naposledy jsme bydleli v Backwoods. Zapadákov, trefný název. Byla to ospalá díra s čtyřmi stovkami stálých obyvatel. Jacob tentokrát dělal na pile a já využila toho, že děti už tak překotně nerostou a sem tam je vzala do města. S Jacobem jsme vystupovali jako manželé a Tony a Ness jako moji sourozenci, které mám v péči. Školní docházku absolvovali doma. Na tom nebylo nic divného, zákony to umožňovaly. Hřálo mě u srdce, když jsem jim mohla koupit zmrzlinu, že jsme jen tak mohli jít na hřiště.

A pak, jako by život nám nedal dost ran, banka, ve které jsme měli veškeré úspory, zkrachovala. Vklady byly sice pojištěné, ale čekalo nás několik měsíců nejistoty, kdy nám to vyplatí. Byli jsme s Jacobem na dně. Už toho bylo na oba moc. Co taky čekáte od devatenáctiletého kluka a jednadvacetileté holky, na které hodíte takovou odpovědnost.

Najednou přišel zázrak. Něco, co se stává jen ve filmových limonádách. Zázrak s velkým Z.

Ale co se vlastně stalo. Byla jsem na nákupu v místním koloniálu a prodavačka neměla drobné na vrácení.  Vnutila mi místo nich los. Doma jsem se kvůli tomu s Jacobem chytla. Nebylo mu to po chuti, na jedné straně šetříme každý cent a já pak kupuju zbytečnosti. Vrčeli jsme na sebe a jen přítomnost dětí nám zabránila v tom, abychom se do sebe pustili. Jenže, za týden se ukázalo, že ten los vyhrál hlavní výhru. Třicet sedm miliónů dolarů. TŘICET SEDM!

A bylo to za námi. Táta využil svých známostí a sehnal jednoho chlápka, který věděl o jiném… Prostě neúplatný strážce zákona nám našel špičkového padělatele. Tedy vlastně padělatelku. Bylo jí kolem třicítky a doklady dokázala udělat takové, že ani FBI by nic nepoznala. Najednou jsme měli rodné listy, řidičák pro mě, prostě vše. A díky té umělkyni jsme byli připraveni i pro budoucnost, až zase děti povyrostou.

Sebrali jsme se a jeli do La Push k Emily a Samovi, protože ti bydleli stranou. To, že jsem upírka, jsme neřešili, přece ještě před třemi lety ve Forks bydlelo sedm upírů, takže jedna stěží rozpoutá vlnu přeměn.

„Já mám vlčí mlhu.“ Ozvalo se, sotva jsme vystoupili z Rabitta. „Pachatelka se vrací na místo činu.“

Seth. Nevím, jestli to je možné, ale ten kluk snad ještě víc vyrostl a zmohutněl. Táhlo mu na osmnáct a moc mu to slušelo. Vlétla jsem mu do náruče a cítila se jako ta stará Bella, kterou kdysi bránil v horách.

„Bello, ty uličnice, co tu děláte? Jak to, že jste nedali vědět, že se tu objevíte,“ smál se a tiskl mě k sobě.

„Překvápko, Sethe,“ chechtal se za mnou Jacob a vedl Tonnyho a Nessii za ruku.

Seth mě pustil a přidřepl si: „Ahoj, upířata, vy jste ale vyrostly. Tak co, Nessie, nezlobí tě Jacob?“

„Jak mě Jacob může zlobit, strejdo Sethe, když pořád jen pracuje, že jo, Tony?“ moje dcerka se obrátila na Tonyho, který souhlasně kýval hlavou.

„Neboj, drobku, teď už to bude jiný.“ Usmíval se Jacob.

Seth koukal poněkud zmateně.

Vyprskla jsem smíchy. „Jdem dovnitř a všechno se dozvíš.“

Po půl hodině nás táta, který za námi přijel, našel v chumlu nadšených vlků. Oslavovali jsme.

„Jaku, co teď budete dělat?“ zeptala se Emily a mazlila se s Nessií.

„To nechám na Bells, ona je tady hlavou rodiny.“

„Cožéé? Jacobe, to si necháš líbit?“ zavyl Paul.

„Neberte ho vážně, je to kecka,“ smála jsem se.

„Tony, co bys chtěl dělat?“ sklonil se Jacob k mému synovi.

„Jet do Disneylandu,“ zasvítily Tonymu oči.

„Jó, já taky,“ přidala se Renesmé.

„Tak je to vyřešeno. Pojedem do Disneylandu.“ Páni, jak lehko se plánuje, když člověk nemá finanční problémy.

Byl večer. Děti uvnitř oddechovaly a my seděli na verandě a povídaly si s Emily a Leah..

„Tak co vy dva?“ zeptala se zvědavě Emily.

„Jak my dva?“ nechápala jsem.

„Bello, no tak. Před třemi lety se o tebe Jacob byl schopen porvat s Edwardem. Od té doby žijete spolu, tak mi neříkej, že nic.“

Děkovala jsem tomu, že jsem upír a nemůžu se červenat. Vzpomněla jsem si na období, kdy jsem žárlila na Ness a Jacoba jí záviděla.

„Emily, nevadí ti, že se Jacob otiskl do Renesmé? Myslím, že právě ty bys měla chápat, jaké to je.“

„Takže jsi smířená s tím, že budeš Jacobova tchýně?“ vložila se do hovoru Leah.

„Momentálně na to nemyslím. Nevím, jak dlouho tu děti budou, i když se jejich růst zpomalil, pořád dospívají strašně rychle. Proto je chceme s Jacobem vzít na cesty. Pojedeme všude tam, kde by se jim to mohlo líbit. Chci jim dopřát zážitky, když už jsem je připravila o roky dětství.“

Náš hovor přerušili Sam a Jacob, kteří vyšli z lesa. Jacob si byl proběhnout svůj starý revír. Všimla jsem si, že jakmile Leah uviděla Sama, automaticky se narovnala a zvedla bradu.  S Emily se už dávno smířila, vlastně i se Samem, ale v jeho přítomnosti se nedokázala uvolnit. I dnes, sotvaže se ti dva objevili, omluvila se a utekla domů.

Kluci došli k nám. Jacob se uvelebil vedle mě a ruku mi přehodil přes rameno. Sam si sedl do křesla, posadil si Emily na klín a ruce ji ochranitelsky zkřížil na břiše. To gesto mi připadlo takové zvláštní, ochranitelské, jako by…

„Vy tajnůstkáři,“ vykřikla jsem. „Proč jste to neřekli?“

„Co neřekli?“ snažila se zatloukat Emily, ale nebylo jí to platné.  Vstala jsem, odsunula Samovy ruce a přitiskla ucho k jejímu bříšku. Ťuk, ťuk, ozývalo se malé srdíčko.

„Gratuluju, kdy?“ zeptala jsem se.

„Za šest měsíců,“ odpověděl Sam se špatně tajenou pýchou.

Jacob se rozesmál. „Same, z tebe bude otecko.“

Sam se šťastně usmál, ale neodpustil si malé rýpnutí: „No jo, tebe nedoženu, tatíku, ty máš dvě upířata na krku už dva roky.“

Cítila jsem, jak se Jacob hrdě napřímil. Měl být na co pyšný, protože bez něj bych to určitě nezvládla. Jiní kluci v jeho věku prohánějí holky a motorky, pořádají mejdany, prostě se baví. On zná jen dřinu a místo toho, aby se šel bavit alespoň po práci, pomáhá mi s výchovou Tonyho a Ness. Slíbila jsem si, že mu to vynahradím. A Renesmé vychovám tak, aby mu jednou byla dobrou ženou. I když to nejspíš bude jen na pár let.

Začal nám úplně jiný život. První cesta vedla opravdu do Disneylandu. Děti byly na vrcholu blaha. A Jacob? Náhle z něj spadla ta tíha odpovědnosti, kterou si dobrovolně naložil před třemi lety, když přísahal Edwardovi, že se o mě postará. Začala jsem mít dojem, že mám najednou tři děti. Jacob vymýšlel lumpárničky, s Tonym zlobil Nessii, s Ness Tonyho a všichni tři mě. Po Disneylandu následoval Grand Canyon, pak Mount Rushmore. Jeli jsme, kam nás srdce táhlo. Omezovalo nás jen počasí, ale jen maličko. Když svítilo sluníčko, šel ven s dětmi jen Jake a já zůstala v hotelu a četla a dívala se na televizi a poslouchala hudbu a… Zvláštní, už jsem tak často na Edwarda nemyslela. Spíš mi začala chybět Alice. Ten malý skřítek s nevyčerpatelnou dobrou náladou.

Zas půl roku se narodil malý Uley. Dostal jméno Henry. Jakmile nám dali z La Push vědět, že je na světě, sbalili jsme se a jeli se na něj podívat. A samozřejmě, že ne s prázdnýma rukama. Připadala jsem si jako Alice, když jsem se snažila vykoupit obchod s dětským oblečením a hračkami.

Miminko bylo nádherné a všichni jsme z něj byli paf. Ale kdo se do něj úplně zbláznil, byla Nessie. Nehnula se od něj ani na krok, vozila ho, pokoušela se přebalovat, měla jsem co dělat, abych ji alespoň na noc zahnala do postele. Když jsem ji viděla, jak ho chová, zatrnulo mi u srdce. Jestlipak se někdy dočká vlastního?

Po pár týdnech jsme se sebrali a putovali jako nomádi dál. Před tím jsme ještě založili dva účty. Jeden na jméno Billyho a druhý na Charlieho. Na každý z nich jsme uložili slušnou částku. Ať se tátové mají dobře. Další účet dostal Henry. Vybrat si peníze z něj bude moct až v osmnácti a je jen na něm, na co je použije. Zda na školné, nebo na něco jiného.

Léta běžela a my se toulali světem. Učili jsme děti a učili se my. Francouzštinu ve Francii, němčinu v Německu. Dětem bylo šest a obě vypadaly na čtrnáct. Rozumově byli téměř dospělí. Počítala jsem, že pokud budou stárnout jako do teď, mají šanci se dožít alespoň čtyřicítky. Je to málo, já vím, ale pořád lepší než patnáct, což byl náš původní odhad.

Z Tonyho rostl krásný kluk. Jak by ne, když vypadal jako kopie svého otce. Už dávno mě srdce nebolelo, spíš jsme přemýšlela o té neznámé, která mi ho jednou odvede.

O Ness jsme strach neměla. Všimla jsem si, že v poslední době se Jacob na ni přestává dívat jako táta. Dospívala a byla nádherná. Stejně jako já nosila dlouhé vlasy, jen ty její byly kaštanové s bronzovými odlesky. Věděla jsem, že za rok, za dva, bude dospělá. A ona a Jacob…

Vrátili jsme se právě do Forks k tátovi, když moje obrázky krásné budoucnosti spláchl studený liják.

Jeden večer se před dveřmi objevili nezvaní hosté. Volterrská garda.

Povídky od Sfingy

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  eElis (18.10.2010 20:34)

To byla opravdu dokonalá kapitolka. Jen se mi tam nelíbí ta Voltérksá garda

10)  Eleanor (18.10.2010 20:27)

Uf, Volterská garda. Mám z toho strach

9)  Stelletta (18.10.2010 19:55)

Ups. Volteřané. Že oni nenechali Charlieho být.
Moc pěkné, jako obvykle

8)  Linfe (18.10.2010 19:44)

Sfin neodolala jsem a přečetla ještě dneska. Bravurně napsané. Sice dlouhý časový úsek nacpaný do jedné kapitolky, ale nemělo to chybu. Těším se na další díl a jsem v klidku. Diky tobe

6)  Carlie (18.10.2010 19:38)

Omg, ti toho stihli prožít a ještě k tomu Volterra? No tohle
Miloučké bylo Sethovo: "Ahoj, upířata"
Báječný díl, Sfinguš

5)  Gassie (18.10.2010 19:37)

Jejda, Volterrská garda? No nazdar... Neměli to lehké a budou to mít ještě horší...
Jsem moc ráda, že nezanevřeli na smečku.
Moc krásný díl.

4)  SarkaS (18.10.2010 19:35)

Teda Sfin, ja tu jen obdyvne acham a ocham protoze se ti to zase povedlo. Proste TO tam bylo... Vsechny ty utrapy pak zazrak, stastne obdobi a nakonec tafka v podobe gardy... Ja proste nemam slov. Snad jen DALSI...

3)  Lenka (18.10.2010 19:31)

Moc krásná kapitola.
Jacob je vážně zlatíčko.
těším se na další díl.

2)  nathalkasimova (18.10.2010 19:25)

nádhera... prostě bezva. Už se moc těšim na další...

1)  Hanetka (18.10.2010 19:19)

No jak to, volterrská garda? Sfingo, máš na svědomí můj infarkt!!! No ale honem piš dál, ale honem!!!

«   1 2