14.05.2011 [20:15], MisaBells, Povídky jednorázové, komentováno 29×, zobrazeno 5565×

Nevím, jestli se to dá brát jako songfic, ale rozhodně to je reakce na jednu písničku a co víc, není to veselé. Takže slabší povahy, nečíst...

Dívala se na svůj odraz v zrcadle. Černá blůza, dlouhé kalhoty a ta ohyzdná páska přes ruku. Znamení toho, že truchlí. Brečela by, kdyby měla ještě sílu. Dnes. V tento den, kdy se sny splachují do odpadu a budoucnost mizí v neprohlédnutelné mlze. Přejela si dlaní po látce na bocích a z posledních sil se narovnala.

Nechtěl by, aby plakala. Ne kvůli němu, ale nemohla si pomoct. Její tělo chtělo truchlit. Vzlykat pro jeho život, lásku, úsměv.

Slíbil jí, že to bude jako kdyby nikdy neexistoval, ale lhal. Nevěděl o tom, ale lhal. Odešel, aby ji ochránil… Odešel, aby měla šanci žít. Odešel, aniž by věděl, co se stane…

Vzlykla a ramena se jí znovu roztřásla. Byla toho žalu plná. Svírala ruce v pěst a tiskla víčka k sobě. Dnes. Jejich poslední a definitivní sbohem.

„Je čas,“ zašeptala sama pro sebe a polkla příchuť zklamání. Těžkým a nemotorným krokem vyšla z pokoje a sestoupila po schodech do přízemí.

Kolem jejích ramen se omotaly dvě paže. Přijala je, jako by byly jeho. Stejně ledové, hladké a krásné. Bílá kůže její přítelkyně, která jí byla oporou. Znovu vzlykla, když si vzpomněla na jeho vůni.

„Zvládneme to,“ tišila ji Alice a nepouštěla ji z objetí.

„Pořád tomu nevěřím,“ vzlykla a přitiskla se silněji. Co jen byla schopná. Žal se v ní mísil s douškou vzteku. Zlobila se na něj, že uvěřil. Nechal se obelhat lží a omylem. Kdyby jen ten telefon zvedla ona…

Vše mohlo být jinak.

„Není to tvoje vina, Bello,“ přesvědčovala ji Alice, když uviděla její nepřítomný pohled. Bella zvedla oči a zadívala se Alici do očí. Hledala odpuštění, protože jeho smrt byla rozhodně její vinou. To ona skočila z útesu. To ona podstupovala veškerá nebezpečí, aby si vyvolala pocit jeho přítomnosti. A kvůli těm okamžikům o něj definitivně přišla.

Neodpověděla jí z jediného prostého důvodu. Nevěděla jak. Místo toho vyšly do zamračeného dne a nastoupily do černého vozu. Černého jako její myšlenky, budoucnost, srdce. Zemřela ve chvíli, kdy on. Kdyby nebyla člověkem… Stihla by to. Zabránila by mu v tom!

Auto vyjelo směrem z města. Nenáviděla to, čím byl. Připravil se o místo na hřbitově. Nemohl tam být pohřben, protože jeho hrob byl už v Chicagu. Stejně by o to nestál. Miloval klid a les. Opřela si hlavu o okénko a pozorovala přírodu u krajnice, která se zanedlouho změnila v hustý les.

Tu cestu znala. Tolikrát po ní jela, aby našla svůj vlastní klid. Několikrát i s ním, když jí ukazoval své tajné místečko.

Trhavě se nadechla a po tváři jí stekla slza. Byla opuštěná jako ona. Sama, předurčena k zániku, který Bella nedočkavě vyhlížela. Chtěla jít za ním.

Projeli mezi stromy a zastavili, aby přestoupili do jiného vozu. Emmett na ně čekal se svým džípem, ale Bella ho strnule obešla a šla dál. Hlouběji do lesa. V naději, že ji cestou zabije strom, nebo zabloudí a umře hlady. Cokoliv, jen aby byla opět se svou láskou. Zasloužil si, aby k němu přišla tak jako tenkrát. Po svých nemotorných nohou.

Došla tam. Alice s ostatními Cullenovými jí byli v patách. Nemluvili, neběželi, jen šli. Pomalu a s úctou vstoupila do kuželu slunečního světla, které snad zářilo jen na jejich louce. Zadržela dech, když uviděla bílý náhrobek ve stínu velkého stromu. Na mramorovém kameni byla vytesána žalující a krutá slova.

Zde jsem našel své štěstí a svůj věčný klid…

A co já? křičela v duchu a konečně ji opustily síly. Zhroutila se do trávy před kamenem a plnými dlaněmi ji vytrhávala ze země. Nikdo jí nebránil. Vykřikla a pustila ven tu bolest. Ztratila ho. Přišla o sebe. Jenže už neměla důvod vstávat každé ráno a žít. Už ji nikdy neobejme, nepolíbí a neusměje se na ni. Nikdy.

Slunce se pomalu vytrácelo, když se Bellina ramene opět dotkla Alice.

„Blíží se noc, Bello…“ Jen zavrtěla hlavou a rozbrečela se. Nemůže odejít. Ne teď. Vždyť by to znamenalo, že je vážně po všem a ona se přece ještě nerozloučila. Ne, není na to připravená, ještě nemůže odejít. „Ach, Bello…“ vzlykla Alice.

„Bells…“ Zvedla zmateně hlavu. Nevěděla, že je tu i on. Jacob. Přítel a nepřítel v jednom. „Pojď…“ Zamžilo se jí vidění od nových slz, tekoucích teď v potocích po jejích tvářích. „Musíš ho nechat odejít. Chtěl by to. Bello, pusť ho, ať může v klidu odpočívat,“ prosil ji, ale ona nechtěla. Chtěla být jednou taky sobecká. Proč by měl odcházet, když ona se na to necítila? „Bude pořád s tebou, neboj se ho teď nechat jít…“ Rozvzlykala se. Zoufale zabořila tvář do Jacobovy hrudi a nepřestávala brečet. „Miloval tě.“

„Miluji tě,“ zašeptal vítr v korunách stromů a Bella vzhlédla. Vítr sílil s jejím zoufalstvím. Tráva se klátila z jedné strany na druhou a nebe se mračilo stejně, jako její srdce. Pak se ozvala ohlušující rána a oblohu proťal zářivý blesk. Do Belliných očí vypálil obraz usměvavé tváře a Bella se rozesmála. Je s ní a bude, dokud na něj nepřestane vzpomínat. Dodržel slib. Navěky spolu.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

8)  bb119 (14.05.2011 21:41)

ano, vehnalas mi slzy do očí, ale bylo to neskutečně krásné

7)  dorianna (14.05.2011 21:30)

6)  AMO (14.05.2011 21:27)

Vzala jsem si k srdci Tvou radu, ale dlouho mi to nevydrželo. Já prostě Tvé povídky čtu ráda a předpokládala jsem utrpení. Ale pochopila jsem již v prvním odstavci, co se děje... a rozbrečela jsem se jako malá. Až malé zacukání koutků mi prokázal poslední odstavec... malá odměna. Je to krásný!!!!!

5)  Fanny (14.05.2011 21:00)

Nádherné a já už to nebudu kazit slovy a tak jen...

4)  Hanetka (14.05.2011 20:51)

Zabiju tě. A ty to víš. Ještě jsem od odpoledne nepřestala fňukat - a to se mi běžně nestává. Jak jsi mohla zabít Edwarda? TY???
Koukej s tím něco udělat...

3)  kytka (14.05.2011 20:48)

Takové varování na mne působí asi jako kdyby tam bylo napsáno - to si přečti.
Míšo, ustála jsem to jen díky tomu, že je tu se mnou dcera, která by se mým slzám moc divila. Já něco takového ještě nečetla. Tak reálné, tolik smutku a bolesti. Ale bylo to krásné.

2)  Twilly (14.05.2011 20:37)

Mišutko já nevěřím vlastním očím, tys ho nechala.... .... TY????? ... udělalas to .... a bylo to i přes tu bolest neskutečně krásné. Krutá realita ji odvrhla a ona zůstala na tu mrchu lásku sama... dokud... nezjistila, že ho bude navždy mít ve svém srdci. Mišutko, děkuju ti za tenhle songfic. Je překrásný a já tleskám

1)  Carlie (14.05.2011 20:25)

Ach Miško, proč mi to děláš? Ne, dobře, jsem velká holka, vzala jsem si k srdci varování, hluboký nádech a obě ruce a ustála jsem to...
Díky tomu, že vím, jak to dopadlo v původním příběhu a díky Tvému nádhernému stylu , emotivním slovním spojením a originálním myšlenkám v kombinaci s krásně něžnou verzí téhle skladby , jsem tenhle paralelní vesmír dala a jsem hrdá jak na sebe, tak na Tebe
Ale stejně, ach marnosti... taková zbytečná smrt by to byla... jenže život a smrt se někdy na smysl neptá, no .

«   1 2