11.02.2011 [14:00], Rene5esme, ze série Ošklivé káče, komentováno 3×, zobrazeno 2295×

Po dlouhé době další kapitola. Doufám, že se bude líbit.

 

 

 

Budu ráda za jakýkoliv komentář.

Běželi jsme přes les. Něco nás tam táhlo. Jestli to není tou krví, kterou jsem zahlédla na jednom stromě. Ale to je teď vedlejší, spíš jsem si v hlavě vymýšlela nějaký plán, jak se vyhnout tomu boji.

Sean a Carmen běželi vedle mě, byli jsme úplně vzadu. Musela jsem je ukecávat, abychom byli alespoň vzadu. Sean na mě neustále koukal. Proč se na mě tak poslední dobou dívá? Jako kdyby... Fuj! Radši na to nemysli! Obrací se mi z něho žaludek, jen kdybych mohla zvracet. Carmen se soustřeďovala na ten boj. Bylo na ní vidět, že k nim cítí nenávist. A přitom je ani neviděla. Jako kdybych je viděla já.

Něco mě už napadlo, jak se vyhnout boji. Schovat se, vyčkat až bude po boji a až všichni odejdou, zmizet a to co nejrychleji. Jo, já vím, jsem zbabělec. Seanovi a Carmen jsem slíbila, že bojovat budu. Já ovšem nemůžu, ještě štěstí, že nikdo neumí číst myšlenky. To by byl nejspíše velký průšvih.

Kéž by už byl konec. A to jsme ještě na ně nenarazili. Ale už jsem něco cítila, jako... Nebyl to pach upíra, to vím jistě. A to moc dlouho upír nejsem, abych poznala upíří pach. Ovšem tímhle jsem si byla jistá. Čím déle jsme běželi, tím jsem to cítila více. A nejspíše jsem byla jediná, kdo to cítí. Nebo si jenom něco namlouvám? Stejně tak, jak nám Victorie říkala důvod? Možná jo. Jenže, tohle se mi nějak nezdá. Jak nějaký pes. Ale kde by se tu vzal pes? Vlkodlak? Možná jsem se měla zeptat Laurenta, jestli jsme jediné nadpřirozený bytosti. Ale proč by nemohli? Když existují upíři, tak proč ne vlkodlaci? Už úplně zapomínám na to, že běžíme, jak jsem zaneprázdněná svými myšlenkami.

Blížili jsme se na nějakou pláň mezi stromy. Tak tady jsem ucítila ten divný pach nejsilněji. Ale už to nebyl jediný, teď jsem cítila i upíří pach. Tedy doufám.

Na levé straně byl velký kámen, ideální pro úkryt. Běžela jsem tím směrem, kde byl. Minula jsem přitom Seana, který se po mě otočil a usmál tím svým úsměvem. Co mu teď přijde zábavného?

Už jsme byli ne té pláni a když už jsem měla pocit, že se na mě nikdo nedívá, ani Sean, tak jsem se rychle schovala za ten kámen. Byla tam taková škvírka, do které jsem se v pohodě vešla. Začala jsem boj sledovat. Ať jsem se snažila sebevíc, vůbec jsem nerozeznala tváře. Jen šmouhy. Musím uznat, že naši protivníci si vedli velmi dobře, na že jich bylo tak deset. Ale i tak prohrávali, divím se že ještě žijí.

A znovu ten vlčí nebo psí pach. Tentokrát jsem ale nezaregistrovala jen já, ale všichni. A už byli skoro roztrhaní, když v tom se nade mnou něco mihlo. Naštěstí mě to nevidělo. Snažila jsem se to zaostřit, marně. Ale když jsem vrátila pohled zpátky na boj, už jsem dokázala rozeznat to stvoření, co se kolem mihlo. Byli to vlci, ale o velikosti koně. Zatajil se mi dech. Nemohla jsem uvěřit očím. Takže to vypadá, že vlkodlaci opravdu existují. Já věděla, že se mi ten pach nezdá. Byl to opravdu ten, co jsem cítila. Znovu bez ztrát všichni bojovali. Tentokrát už vyhrávali oni. A vedlo se jim opravdu o moc lépe. Není se čemu divit. Teď jich bylo o hodně víc.

Za stromy byla vidět jedna holka. Nemohlo jí být víc jak čtrnáct a schovávala se za stromy. To mě dřív taky napadlo, ale ten kámen je lepší. Na druhou stranu mě to potěšilo, že nejsem sama, kdo se schovává. Ale je to zase dítě. Měla zvlněné a černé vlasy. Oblečení měla roztrhané. Jenže si jí někdo všiml, snažila se utéct, ale ten muž ji chytil dřív a zabil. Přímo jí urval hlavu. Tedy doufám, že to byl muž. Zezadu tak vypadl. Zamrazilo mě, když jsem viděla jak jí tu hlavu urval. Chudák holka. Teď ale přišla řada na mě, všimnul si mě jeden vlk a rozebíhal se ke mně. Cestu mu ale zkřížil nějaký upír, který se na něj hned vrhnul. Teď je však nejlepší chvíle se schovat nikam jinam. Teď nebo nikdy. Vyskočila jsem ze svého úkrytu a běžela na druhý konec. Musela jsem přes boj, obejít to nešlo, protože kolem byli vlci.

Když jsem přebíhala, všimla si mě Carmen. A netvářila se zrovna přátelsky, spíše nevěřícně kroutila hlavou. Byla zklamaná. Já jsem ji zklamala. Radši jsem od ní odvrátila pohled a dobře jsem udělala, protože bych si jinak nevšimla toho vlka, který se chystal ke skoku. Uhnula jsem mu jen tak tak. Začala jsem kličkovat mezi upíry, aby mě nedohonil. Dařilo se. Přede mnou byly klády a tak jsem se rychle za nimi schovala. Ten vlk to nezaregistroval. Uf, to se mi ulevilo.

Ani jsem nezaregistrovala Seana a nějak jsem ho nemohla najít. Napadlo mě, že je mrtvý. Při této myšlence se mi ulevilo. Nevím proč, ale nějak mě to nezklamalo. Jestli je to tím, že jsem ho neznala? Možná.

Carmen ovšem opravdu bojovala, jak mohla, a vedla si skvěle, ale nemohla toho malého skřítka zabít. Jo, bojovala proti nějaké drobné holce. Opravdu vypadla z dálky neškodně, ale prát se opravdu uměla. Měla krátké tmavé vlasy, které měla rozčepýřené a vypadla jako malý anděl. Podle tváře samozřejmě. Co mě ale překvapilo, byly oči. Měla je zlatavě hnědé. To mě překvapilo hodně. Kéž bych se jí mohla zeptat, jestli má čočky nebo to má přirozeně. Kdo ví. Bojovali spolu docela dlouho a už to vypadalo, že se od sebe raději odtrhnou s tím, že si to vyřídí později, ale pak přišel na pomoc nějaký muž. Jenže ten od nás nebyl, ale od toho skřítka. Vzal ji za hlavu a ta holka Carmen přidržela a urval jí hlavu.

Teď mě ovšem bodlo u srdce. Najednou to nebyla holka ze školy, která se mnou skoro vůbec nemluvila a vyhýbala se mi obloukem, ale teď to byla kamarádka. Nejlepší kamarádka. Nevím, co se se mnou najednou stalo, ale uvědomila jsem si, že ji mám ráda. Byla jediná, která se se mnou bavila, když jsem byla upír. Laurenta nepočítám a Seana už vůbec. Když už mi poté přišel jako nechutný a odporný upír. Ale prostě jsem ji teď brala jako kamarádku.

Nevím, co mě to napadlo, ale vyběhla jsem z úkrytu a skočila na to chlapa a snažila se ho zabít. A ten malej skřet mě od něj odtrhl a vrhl se na mě. To ovšem jsem už nevydržela a začala jsem se s ní prát. Už jsem jí skoro urvala hlavu, ale pak mě ten chlap odtáhnul a snažil se pro změnu hlavu urvat mě. Ještě štěstí, že mi máma říkala, že jsem opravdu jak had a z jeho sevření jsem se vykroutila. Pak jsem znovu skočila na toho skřeta. Nějak se mi zalíbilo říkat té drobné holce skřítek. Ta holka jako kdyby věděla, že po ní skočím, mě odstrčila zase zpátky k tomu chlapovi. Znovu jsem se vykroutila a tentokrát tu holku jsem se pokusila odstrčit já. Znovu, jako by to předvídala, se mi vyhnula, ale já toho využila a vzala ji za nohu a vyhodila do vzduchu a přistála mezi vlkem a jedním dalším mužem. Ten, jak to zaregistroval, se po mě vrhnul taky.

Tentokrát už na mě byli tři. Cítila jsem k nim velkou nenávist a přála si, aby už umřeli. Otočila jsem se a znovu jsem dobře udělala. Vyhnula jsem se tomu klukovi, který mě držel a urval Carmen hlavu. Při pomyšlení na Carmen jsem znovu po něm skočila, ale v tom mi zabránily jedny silné ruce, které mě okamžitě chytly. Bylo teď o něco těší se vyprostit z toho sevření, ale znovu s úspěchem. V dáli jsem si všimla jedné blondýnky, která se k nám rozeběhla a snažila se ke mě dostat. Nejdřív se ale proti mě rozeběhl ten skřítek a odstrčil mě.

V tu chvíli jsem si uvědomila, co to vlastně dělám. Podívala jsem se na ně a rychle začala utíkat. Chtěla jsem se zase někam schovat. Znovu mě napadl ten kámen. Zamířila jsem do chumlu ve snaze se tam ztratit a pak se schovat za kámen. Podařilo se, ale jakmile jsem vyběhla z toho chumlu, si mě všiml znovu ten muž, který zabil Carmen. Už se mi nechce myslet, jak jí urval hlavu. Utíkal jsem před ním, kličkovala mezi upíry, ale furt neúspěšně.

„Jaspere!“ zavolala na něj ta blondýnka. Tak tak se jmenuje Jasper. Hm, zajímavé jméno. Když jsem se znovu otočila, za sebou jsem ho neviděla. Asi mě nechal být. Využila jsem znovu toho, že se na mě nikdo nedívá a schovala se za kámen. 

Pak už si mě nikdo nevšiml. Po asi tak hodině, byl boj u konce. Vyhráli ti druzí. Zapálili oheň a začali tam házet těla. Dělalo se mi z toho špatně, když jsem to viděla.Vítr foukal proti mně, takže mě necítili. Teď už musím jen počkat až odejdou.

Nyní už jsem si je mohla prohlédnut. Ta menší holka, které jsem říkala skřítek, se opírala o toho Jaspera, který ji objímal. Že by spolu chodili? Ten Jasper byl o dost vyšší než ona. Kdybych alespoň znala její jméno. Ta blondýnka, které jméno taky neznám, se opírala o tmavovlasého kluka, který nevypadal zrovna přátelsky. Teď jsem si pořádně prohlédla, proti komu jsem bojovala a stejně jako u té menší dívky, mě zarazilo, že mají všichni zlatavě hnědé oči. Dívala jsem se dál a... Nevěřila jsem svým očím. Viděla jsem Edwarda. Ze školy, určitě to je on. Ano, byl to on. A pak jsem si všimla paní Cullenové a pana Cullena, kteří byli u nás doma, když jsme s mamkou zařizovaly dům. Po ostatních jsem se už nedívala. Soustředila jsem se jen na ně. Vůbec jsem tomu nevěřila. A nechtěla jsem tomu věřit. Cullenovi byli ti, kteří zabíjeli upíry? Ať jde Victorie do pekla, oni by jistě jen tak někomu neublížili. Tím jsem si jistá. I když je skoro vůbec neznám.

„Alice, jsi v pohodě?“ zeptal se ten tmavovlasý muž.
„Jo, jsem, Emmette. Ale nebylo mi zrovna dvakrát nejlépe,“ odpověděla ta drobná holka. Takže ona je Alice a ten kluk Emmett. Paráda, tak že už vím další dvě jména.
„Kdo by chtěl letět vzduchem,“ odvětil Emmett.
„Ty si letěla vzduchem?“ podivila se paní Cullenová.
„Jedna holka ji vyhodila. Vypadala docela naštvaně,“ řekl Edward místo Alice, která se nadechovala, že něco řekne. Ups, tak on to viděl? No nazdar.
„Všimli jste si jejího obličeje, předtím než začala utíkat?“ zeptal se všech Jasper.
„Jo. Jako kdyby ji něco překvapilo,“ odpověděla mu ta blondýnka. Ale teď jsem si něco uvědomila. Vítr se obracel.
„Já to teda neviděla, ale mohli...“ zarazila se jedna, stejně vysoká jako Alice, holka. A všichni se podívali mým směrem. 
Já okamžitě začala utíkat, s nimi v patách.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Jalle (15.03.2013 13:59)

2)  nesie8 (15.02.2011 20:28)

S U P E R

1)  Nora (12.02.2011 19:18)

1