26.10.2010 [18:45], Rene5esme, ze série Ošklivé káče, komentováno 4×, zobrazeno 2260×

Další kapitola.

 

Budu ráda za jakýkoliv komentář.

Po několika hodinách mluvením se Seanem konečně přišla Carmen, která už neměla zčernalé oči. Sedla si k nám, ale všichni jsme mlčeli, nebylo o čem se bavit. Carmen počítala, že Seanovi vše o ní řeknu. Tedy samozřejmě to, co jsem věděla. 
Po několika minutách mlčení a koukání, kde co lítá, k nám přišel Laurent. 

„Pojďte všichni tři za mnou, dozvíte se důvod vaší přeměny,“ vyzval nás a my jen beze slov šli za ním. Došli jsme k nějakému skladišti. Všude to tam smrdělo, ale byla tam docela lákavá lidská vůně, ale to je teď vedlejší. Na nějaké velké věci stála osoba, upírka, ta která nám řekla, že důvod je důležitý. Zrzka, na pohled pomstychtivá. Stála tam jako nějaká královna, dívala se kolem sebe, asi jestli tu jsme nejspíše všichni. Když jsme došli my, začala.

„Vím, že byste všichni rádi věděli, proč jste přeměněni. Nyní vám řeknu důvod,“ začala ta zrzka, jejíchž jméno je zatím utajeno.
„Prosím, buďte ticho!“ křikla, jelikož se začali všichni dohadovat, o tom kam si půjdou na lov lidí. No jo, novorození, taky jsem se cestou něco dozvěděla od Laurenta.
„Mé jméno je Victorie, neřeknu vám v kterém roce jsem byla přeměněna, protože už to sama nevím,“ představila se Victorie. 
„Jistě už víte, že půjdete bojovat. Většina z vás by chtěla vědět důvod, protože jestli to není dobrý důvod, tak bojovat nebudou. Já to dobře chápu, proto vám teď sdělím svůj příběh. Byla jsem šťastná, měla jsem dítě s upírem, poloupíře, milovala jsem to dítě, milovala jsem mého manžela. Žila jsem šťastný upíří život, až do jednoho dne. Do jednoho pitomého dne, kdy jsem přišla o vše, co mě těšilo, o mého manžela i dítě, kvůli jedné skupince upírů,“ vysvětlovala a začal velký nesouhlas, proč by jí měli pomáhat kvůli tomu, že přišla o dítě a manžela? Jenže ona pokračovala: 
„Chápu to, ale oni vraždí všechny upíry. Vraždí všechny upíry, které najdou, a to, že je hledají. Proto chci, abyste mi pomohli pomstít nejen mou rodinu, ale všechny, kteří kvůli nim zemřeli. Doufám, že mi pomůžete. Děkuji,“ vysvětlila nám všem důvod a všichni okamžitě souhlasili, že jí pomůžou. Až nejspíš na mě, protože mi na tom něco nesedělo. Měla jsem pocit, že lže, ne to kvůli rodině, ale že by vraždili všechny upíry, které našli, mi nesedělo.

Vrátili jsme se s Carmen a Seanem zpátky, odkud jsme přišli, a já měla pořád plnou hlavu toho, co mi na ní nesedí.
„Děje se něco?“ zeptala se mě udiveně Carmen. 
„Jenom mi ten důvod nesedí. Myslím, že lže. Ne, já to vím,“ opověděla jsem jí a podívala se na ni. Podívala se na mě tak, jak jsem to samozřejmě čekala, kdyby mohla, vraždila by pohledem. 
„Ona nelže, je na ní vidět, jak je zoufalá. Ty to asi odsuzuješ, když má někdo rodinu nebo spíš měl,“ sykla na mě. 
„Já neříkala, že mi nesedí, jak říkala o své rodině. Mně nesedí to, že prý vraždí každého, kdo jim zkříží cestu, a ještě ke všemu to, že je hledaj,“ vyprskla jsem na ni. 
„Co ti na tom nesedí?“ zeptala se. 
„Prostě mi to nejde do hlavy,“ odpověděla jsem jí prostě. 
„Carmen má pravdu, Sáro. Co ti na tom nesedí? Jestli chceš, abys měla poklidný upíří život, musíš se nejprve zbavit těch, kteří po nás jdou. Copak nechceš mít poklidný život se mnou?“ zeptal se a já na něj vykulila oči. 
„Se mnou? Jak se mnou?“ odvětila jsem mu. 
„S námi třemi samozřejmě,“ opravil se, ale mě už nepřišel takový jako dříve, ale spíš odporný a slizký. 
„Jo, jasně,“ odvětila jsem mu s pochybností. 
„Odpovíš nám na otázku, kterou jsme ti oba dva přetlumočili?“ sykla na mě Carmen. Já si mezitím sedla. 
„Prostě, proč by to dělali?“ zeptala jsem se jich, ale přitom i sebe. 
„Protože… se mstí za to, co se s nimi stalo,“ odpověděla mi prostě Carmen. 
„Proč tedy žijí spolu? To by se přeci pozabíjeli navzájem,“ položila jsem další otázku. 
„Protože… se do sebe zamilovali,“ další odpověď tentokrát od Seana. 
„Jo, jasně na první pohled,“ sykla jsem na oba dva. 
„No a proč ne?“ odvětila Carmen. 
„Protože by snad ještě dřív, než by se zkoumali, zabili.“ Podívala jsem se na ni s vážným pohledem. 
„Tak si prostě… nebudeme to řešit,“ ukončil probírání, jak se seznámili Sean. 
„Nechci se vás nějak dotknout, ale… já proti nim bojovat nebudu,“ řekla jsem jim své rozhodnutí a samozřejmě přišel nesouhlas. 
„Jak to jako myslíš?“ zeptala se jedovatě Carmen. 
„Prostě proti nim bojovat nebudu,“ vysvětlila jsem normálně, ale trošku vytočeně. 
„Ale to nemůžeš,“ zastal se jí Sean. 
„A proč ne?“ udiveně jsem na oba dva koukala. 
„Protože to nejde… ty musíš proti nim bojovat, jinak…“ nedořekl větu Sean, protože jsem mu skočila do řeči. 
„Jinak co?“ sykla jsem na něj. 
„Jinak tě třeba zabijou,“ dopověděla Seanovu větu Carmen. 
„A na kolik procent si tím jsi jistá?“ zeptala jsem se jí. 
„Na 99,9 % nejsem,“ odpověděla mi prostě. 
„Musím se jít najíst,“ řekl Sean a očividně ulehčil situaci. 
„Jo běž, černaj ti oči,“ odvětila jsem mu. Tak jak řekl, tak hned šel. Vedle mě si sedla Carmen. Mlčely jsme obě dvě dlouho. 
„Sáro,“ začala, „víš, já se tě nechci dotknout, ale… podle mě nevěříš nikomu.“ 
„Proč si to myslíš?“ 
„Protože se tak chováš.“ 
„Jak se chovám?“ 
„Jako kdybys prožila něco, co tě žere, že ti někdo řekl lež a ty jsi mu věřila a později jsi přišla na to, že lhal.“ 
„Nic takového se mi nestalo, jen mi to prostě nesedí a možná jsem jediná, která tomu nevěří.“ 
„Jo, to asi jo.“ 

Znovu jsme nemluvily a já začala vzlykat. Brečela jsem kvůli sobě, že jsem taková jaká jsem. Nejvíce mě, ale bralo to, že jsem utekla z domova. Co bych teď dala za to, aby mi máma vynadala, aby mi dala co proto. Neuvěřitelně mi chyběla. Carmen mi dala ruku na rameno a utěšovala mě. Marně. Čím více mě utěšovala, tím více jsem vzlykala. Kéž bych raději umřela. Nechci žít takový život. Chci žít jako člověk. Chybí mi všechno z mého lidského života. Jenže čas se vrátit nedá. Co se stalo, stalo se a já už to neovlivním. Doufám, že mě ta skupina upírů zabije. Nemůžu takhle žít. Nejde to. A vůbec se mi takový život nelíbí. 
„Děje se něco?“ zeptal se Sean, který před chvílí přišel. 
„Já nechci takový život,“ odpověděla jsem mu a nepřestávala vzlykat. 
„Co se ti na tom nelíbí?“ ptal se udiveně. Snad se mu život jako upír nelíbí?! 
„Všechno. Chybí mi můj lidský život, který byl plný ostatních naschválů, které mě někdy sice štvaly, ale alespoň jsem nikomu nesála krev a už vůbec ne, abych proti někomu bojovala,“ odpověděla jsem mu a vzlyky každým mým slovem o životě jako člověk, více zesilovali. 
„Ale no tak, Sáro, bude líp, uvidíš,“ utěšovala mě Carmen a já se trochu uklidnila. Už, aby to bylo za mnou. Otázka je, jestli vůbec přežiji. Nemusí přežít nikdo. Ale přece se nevzdám naděje. Přeci naděje umírá poslední. Budu se muset s tímto životem smířit, nic jiného mi nezbývá, pokud tedy nechci umřít. 
Po několika minutách jsem se uklidnila. Jenže, chvíli potom jsem znovu měla pálení v krku. Asi bylo už na čase jít někoho bohužel vypít. Vstala jsem a šla za Laurentem, který vypadal, že mě čeká. Odvedl mě k nějaké ulici. Bylo pozdě v noci a přeci tu někdo šel. Laurent mi ukázal mou oběť a bylo to teprve dítě. Snad nechce, abych vysála to na pohled milé dítě, kterému nemohlo být více než deset let. Jenže, než jsem se nadála, už padalo dítě k zemi, ani jsem si neuvědomila, že jsem ho vysála. Doufám, že až bude po všem, najdu nějaký jiný způsob obživy. 

Hned poté jsme šli zpátky. A já měla zvláštní, nepopsatelný pocit. Jako kdyby se v té bitvě mělo něco stát. Něco mi na té bitvě nesedělo. Možná tu skupinku znám. Asi tak nějak bych tento pocit popsala. Ale tenhle pocit nebyl jediný, mám ještě jeden, který by se dal popsat, jako že někdo, koho znám, přežije a poté mi bude chtít něco udělat. Ale radši jsem to pustila z hlavy. 
Viktorie nás svolala a řekla: „Všichni prosím bojujte, jak nejlépe umíte. Je čas.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Michangela (26.10.2010 20:04)

1