17.09.2010 [16:45], Jodie, ze série NIkdy nezapadnu, komentováno 15×, zobrazeno 2055×

Takže - jak jsem slíbila - z povídky se stává spoluautorská. Dnes přidáváme Jacobův pohled na všechen ten cvrkot a sepsala ho pro Vás moje milá ambra.

Bavte se a na další kapitole, kde se vrátíme k Nessiinu pohledu, se už pracuje!

ambra měla jedinou podmínku - nepřekročit 1500 slov:-).

Snad do toho taky můžu mluvit…

Hádali jsme se kvůli tomu už pár týdnů. Moje argumenty byly správný. Logický.

Základy se dál může klidně učit doma. Za dva roky bude dospělá a na dodělání střední bude mít věčnost. Doslova. Umím si představit, že si ještě školy užije do zblb… no prostě dost.

Edward trval na svým. Bella kolem nás chodila po špičkách a snažila se bejt neviditelná. Když ji ale její drahej manžel požádal, aby jasně vyslovila svůj názor, samozřejmě mu odkývala všechny jeho nápady. Jasně, pro klid v domě…

Poslouchal jsem to pořád dokola.

„Jacobe, dohodli jsme se. Ty ses otisknul. Ne ona. Jí zůstalo právo volby.“

Jaká volba, kruci! Zrychleně dospělá a nesmrtelná. Koho by si tak mohla vybrat?! Nahuela?! Jen při té myšlence se mi chtělo vyrvat nejbližší strom i s kořeny. Žádnýho křehkýho človíčka jsem si jako konkurenci neuměl představit. Neuměl a nechtěl. Copak pro ni plánovali stejnej model, co sami prožili? Vážně toužili, aby se do ní zbláznil člověk? A co dál? Za pár let jí daj k narozeninám jeho přeměnu? Uspořádaj mejdan a pak ho rafnou? Tohohle krasavce ti, naše milá Renesmé, dáváme na furt? Fakt se zbláznili?! Copak nechápou, že by ji od lidí měli držet dál?

Skřípal jsem zubama a pochodoval v lese kolem domu jako nějakej maniak. Dnes jí to řeknou a zítra má nastoupit. Naservírovali mi to před chvílí jako hotovou věc. Dopoledne byla při výuce naprosto mimo a Edwardovi došla trpělivost. Holka jedna pitomá, vůbec neví, jak mi to komplikuje. Jak nám to komplikuje!

Edward mi to oznámil a pokračoval ve čtení, jako by se nechumelilo. Bella mě odtáhla do kuchyně dřív, než jsem bouchnul uprostřed toho jejich úchylně čistýho obýváku. Naložila mi obrovskou mísu dobrot – myslí si, že mi tím zacpe pusu? - dostrkala mě do židle a vzala si slovo.

„Jacobe, oba víme, v čem je problém a že ten problém zároveň znamená, že můžeš být klidný.“ Na chvíli jsem přestal žvýkat a zůstal na ni natvrdle koukat.

„Áááá,“ zaječela nečekaně. Nadskočil jsem leknutím. „Vážně jsi tak nechápavý?! Renesmé bylo před rokem fyzicky a psychicky deset, teď to odhaduju na čtrnáct a za další rok je ve finále. Před rokem se s tebou boxovala a přetahovala o kus žvance na lovu. Teď rudne, jen se objevíš ve dveřích. No řekni, jak dopadlo poslední kino?“ řekla se zdviženým obočím. Těžce jsem polknul. Při vzpomínce na ten trapas jsem se ošil.

Stalo se to před dvěma týdny. Byl to Renesméin nápad. Nepřekvapilo mě to. Brával jsem ji na všechny animáče a později fantasy příběhy. Chechtali jsme se na stejných místech, užívali si to. Popcorn bylo jedno z mála lidských jídel, který jí chutnalo. Tentokrát mě zarazil už výběr filmu. Nějaká romantická podivnost s krkolomným názvem. Půlku filmu jsem jako idiot čekal, kdy se rozjede nějaká akce. Jediná akce, která se tam rozjížděla pořád dokola, byly líbací scény mezi několika lidma, kteří se mezi sebou pořád nějak vyměňovali. Když těsně za půlkou dva z nich skončili v posteli, automaticky jsem přikryl Renesmé oči.

Kousla mě. Kousla mě! To neudělala nejmíň tři roky! Teď mě kousla, řekla mi, že jsem pitomec a s uraženým brekem utekla z kina.

Nemluvila se mnou dva dny. Pořád jsem čekal, že mi to nějak vysvětlí, ale mlčela jako dub. Když jsem šel za ní do pokoje, hystericky na mě ječela, že bych měl konečně začít klepat a že mi nic vysvětlovat nebude. Na Emmettův a Jasperův výraz při mém následném průchodu obývákem nezapomenu pěkně dlouho. Kdyby se upíři mohli udusit smíchem, byli by modří. A bloncka? Já magor doufal, že jí tahle scénka unikla. Houby. Seděla na terase a dolaďovala Nessiino album s fotkama. Asi tak třistapadesáté. Nezvedla hlavu a já se snažil projít jako duch.

„Copak, hafíku, otisk není tak nakažlivý, jak sis myslel?“

Ještěže před domem rychlýmu bouchnutí nic nebránilo.

Zatřásl jsem hlavou, abych tu vzpomínku zahnal.

Naštvaně jsem zafuněl a zamračil se na Bellu. Jasně. Takže o tom trapasu věděla i ona. Jak mě mohlo vůbec napadnout, že se v tomhle domě něco utají. Jenže Renesmé už se mnou týden zase normálně mluví… I když normálně možná není to správný slovo. Nebylo to jako dřív. Nějak to drhlo. Nad spoustou témat najednou převracela oči, u jinejch se naprosto nepochopitelně červenala. A koukala se na mě tak… tak… no jinak, prostě.

„Tak co,“ naklonila se ke mně Bella. „Už ti to došlo?“

„Myslíš… myslíš, že je do mě…“ Nemohl jsem na to ani myslet, natož abych to vyslovil.

Moje bývalá láska mě spokojeně poplácala po rameni. „Chytrej pejsek,“ pochválila mě s úsměvem.

„Ještě ty s tím začínej,“ zavrčel jsem, ale zároveň jsem byl najednou strašně šťastnej. Konečně mi to došlo. Proto Edward tak zuří. Proto ji tak tlačí do školy. Ve skutečnosti nedoufá, že by se mohla zamilovat do někoho jinýho. Jen věří, že oddálí nevyhnutelný. Než jsem se stihnul spokojeně zakousnout do zbytku té bašty, stál nade mnou skloněný a tiše vrčel. Kruci, já si tu hlavu snad nechám opancéřovat!

„Víš houby, Jacobe. Možná je to jen pitomé pubertální poblouznění. Jsi jediný vhodný objekt, který se jí zatím připletl do cesty. I když vhodný…“ zašklebil se a znechuceně se zastavil pohledem na mojí mastné bradě. „Uvidíme, co s tvou rolí v jejím srdci udělá trocha zdravé konkurence.“ Poplácal mě po stejném rameni jako před chvílí Bella. Jenže tohle plácnutí mi málem zlomilo lopatku.

Ráno před jejím prvním odjezdem jsem se přišel rozloučit. Hrozně jí to slušelo. I když jsem na ni měl bejt zvyklej – vídal jsem ji každičkej den vod jejího narození – zase mi ta její křehká dokonalost vyrazila dech. Ti pitomci ve škole vůbec netuší, jakej poklad jim tam dorazí, zuřil jsem se zaťatýma zubama. Edward na mě vrhal významné pohledy. Jasně, ani neceknu! Přece jí nepokazím start nové životní etapy! Edward se zamračil. Fajn vědět, že se dá ironie nacpat i do myšlenek, budu toho muset využívat častějc.

Sotva auto zmizelo mezi stromy, letěly dolů kraťasy i tenisky. Tohle čekání v lidský kůži nedám.

Když pro ni Bella odpoledne vyrážela, marně jsem se pokoušel ji ukecat, aby mě vzala sebou. Evidentně dostala od Edwarda jasný instrukce. Jediná pomsta, na kterou jsem přišel, bylo opětovné vyluxování ledničky. Radost z ní mi ale kazila Esme, která mě zdvořile obdivovala za to, jak mi chutná všechno, co vyprodukuje.

Z obýváku se ozvalo znechucené odfrknutí.

„On by si pochutnal, i kdybys mu rozmixovala týden staré zbytky,“ brblala si bloncka pod nos, ale dost nahlas na to, abychom to slyšeli všichni. „Jenže díky němu tady nikdy žádné zbytky nebudou. Dokonalý drtič odpadu,“ přihodila novou jedovatost. Právě jsem měl na jazyku další vtip o blondýnách, když jsem konečně uslyšel auto. Všichni jsme vystřelili jako na povel. Bohužel jich bylo víc. Zatlačili mě až do zadní lajny.

Jenže když to moc rychle vyrostlý prtě konečně před domem vystoupilo, stačil jedinej pohled, abych věděl, na koho se opravdu celej den těšila.

Jeden přes druhýho se ta upírská banda dožadovala podrobností, ale Renesmé se mezi něma protáhla až ke mně, vzala mě za ruku úplně stejně, jako to dělala dřív, a rozběhla se k lesu. Chvíli mě za sebou táhla, než jsem konečně pochopil a nasadil pořádný tempo.

„Za hodinu jsem zpátky a všechno vám ukážu,“ houkla ještě přes rameno na tu naštvanou a vyjevenou partu.

Zastavili jsme až pěkně daleko. Edwardův radar stále zlepšoval svůj dosah. Čím dýl a líp mě znal, tím líp odchytával moje myšlenky. Měl jsem z jeho úspěchů vážně upřímnou radost.

Renesmé zastavila tak prudce, že skoro vyryla důlek do země. Moje setrvačnost fungovala normálně, takže jsem zabrzdil až o tři metry dál, a to jen díky nejbližšímu jasanu. Po našem setkání v něm divně zapraskalo.

„No díky,“ otočil jsem se k ní a třel si naražené čelo. Hihňala se? No počkej! Skočil jsem po ní a ve vteřině se mrskala v trávě pode mnou. Přidržel jsem jí ruce a chystal se vyhlásit obvyklý třetí stupeň mučení, ale něco v jejím výrazu mě zastavilo. Vypadala… dychtivě. Zvědavě. A její i tak dost rychlý srdce už ani netlouklo, spíš vibrovalo.

Odkulil jsem se do trávy vedle ní. To ticho bylo dusný. A trapný.

„Jacobe?“ šťouchla do mě opatrně prstem. Jenom jsem vzdychnul.

„Ani se mě nezeptáš, jak jsem se měla?“ Zněla naštvaně a trochu ublíženě.

„Mám se tě zeptat, jestli tam bylo dost zajímavejch týpků?“ No, já teda nezněl o moc líp.

„Idiote,“ zavrčela a vyskočila z trávy. Tak tak jsem ji stihnul popadnout za ruku.

„Promiň, Ness, omlouvám se, je to teď všechno nějaký divný.“ V tu chvíli klečela u mě. Natáhla ruku a neohrabaně mě pohladila po tváři. To bylo fakt divný. Dřív se mě dotýkala pořád. Tak proč je to najednou problém? Koukali jsme na sebe jako zhypnotizovaný. Pohnula se první. Trochu se ke mně naklonila a nervózně si přejela rty špičkou jazyka. Došlo mi, co má v plánu.

Něco se ve mně zaseklo. Odtáhnul jsem se.

„Počkej, Ness, tohle nejde…“ Ztuhla. Znovu vyskočila a tentokrát jsem ji neudržel.

Pádila pryč a určitě ji strašně žralo, že to tichý vzlyknutí nezadržela dost dlouho a já ho ještě zaslech.

Praštil jsem sebou do trávy a chtělo se mi výt. Strašně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Jalle (08.03.2013 16:28)

jednoznačne vo výchove Renesmeé mal hlavné slovo Edward, správa sa ako mimozemšťan, toto sa mu naozaj podarilo, že vážna hudba

14)  Jodie (30.09.2010 10:29)

Jo tak strom byl hodnej, jo?

13)  ambra (20.09.2010 21:42)

magorko, rodinná firma se děkuje, ale jablko padlo daleko od stromu, páč strom byl už od semínka hodnej, kdežto to jabko je pěkná podšívka

12)  magorka (20.09.2010 16:14)

nic jiného než po kebuli si totiž nezasloužim...to mám z toho, že nedostatečně čtu profily autorek....pak bych nebyla překvapená věkem autorky předchozích částí povídky v porovnání s výborným vypravěčským stylem, pokud by totiž mému chorému a lenivému mozečku dříve docvaklo, že jablko nepadává daleko od stromu, že ambro?
a Jacob je mmmmmm sladkej

11)  Jodie (19.09.2010 12:40)

Teda! Co ten konec? Tak je Jacob blbej? Jinak moc krásné ambři!

10)  mima19974 (17.09.2010 22:30)

Krááásne!!

9)  ambra (17.09.2010 19:38)

Bye, Hanetko, díky Vám u nás proběhne pohodový víkend . Díky!!!
EvelynVolturi - přiznám se, že Tvůj komentář u mě vyvolal nejdřív tohle , potom tohle , ale nakonec jsem provedla bleskový rozbor a ptám se - kde by byla Bella bez Jacoba?!?!?! Kdo by ji vytáhnul po skoku z útesu? Ha?!?! A kromě toho je prostě sladkej...

8)  EvelynVolturi (17.09.2010 18:47)

Jacob je strašnej magorskej debil!

7)  Hanetka (17.09.2010 18:47)

Nádhera. Holky, vy to psaní máte v genech, že jo?
Jacob vyje v temné lesy:
Moje milá malá Nessie,
utekla jsi, kde jsi, kde jsi?
Edwarda však berou běsi!

6)  Bye (17.09.2010 17:59)

Tak proto chodí Ness do školy!!
Jejda, jejda, ten Jacob JE ale parádně zmatenej.
Když ona ta holka fakt tak rychle vyrostla Až si zapomněl všimnout, že už je VELKÁ!
Holky moje, ten Váš tandem je fakt pěkně sehranej!
Jakův pohled pěkně rozvířil ten zavedenej domácí klídek.
Už se těším, až se příště dozvím, co si o tom všem myslí Nessie. A co novýho ve škole?

5)  ambra (17.09.2010 17:56)

Milí čtenáři Jodiiny povídky! Zatepla Vám jdu poděkovat, že jste mě hned nevypískali. Ovšem speciální díky patří rozhodně Noth, že nakonec rozdýchala azurovou ambru .

2)  Noth (17.09.2010 17:16)

Spoluautorská?
Asi jsem krapet zaspala, že?


Zprvu to byl poněkud nezvyk - v perexu na mě vybafla azurová ambra a pak samotný text - řekněme, že vědomí, že jej psala ambra stylem, jaký tato povídka sama o sobě vyžaduje, jsem musela chvíli zpracovat, ale ke konci jsem už byla schopná si vše patřičně vychutnat.

PS: Vyhlížím další kapitolu
PPS: V žádném případě se nejedná o studenou sprchu.

1)  Linfe (17.09.2010 17:11)

Pěkné

1