09.08.2010 [18:00], Jodie, ze série NIkdy nezapadnu, komentováno 12×, zobrazeno 2276×

 

 

Už jsem nechtěla slyšet další urážky, takže jsem se otočila a šla pryč.

Nechápala jsem to. Linda byla milá. A když se jí zdám divná, tak proč se se mnou bavila? A proč to vykládala ostatním dívkám? Třeba by ony na mě měly jiný názor.

Zpět do reality mě vrátil nemotorný kluk, který znenadání zakopl na rovné podlaze a zřítil se přímo na mě. Stihla bych mu uhnout, ale byl by to moc rychlý, a pro lidi nemožný pohyb. Takže jsem musela jít dál a nechat ho na sebe spadnout. Když tak na mně ležel, dlouhých deset vteřin se vzpamatovával. Potom se na mě konečně podíval.

„Ehm, promiň… Já jenom…“

Díval se na mě jako na mimozemšťana. Nic neříkal, takže jsem musela já.

„To je v pohodě, jenom jsi zakopl. A nechtěl by ses prosím zvednout?“

„Jasně!“

Rychle vyskočil na nohy.

Byl hezký. A… zajímavý. Měl blonďaté, rozcuchané vlasy, zářivě zelené oči, které jen tak někdo nemá. Když jsem se mu do nich chtěla podívat, musela jsem zaklonit hlavu. Šťastný majitel vysoké vysportované postavy. Na Jacoba ale neměl ani náhodou. Jacob…

„Promiň,“ zakoktal ještě jednou. „Já jsem Kevin Carter. A ty ?“

„Renesmé Cullenová.  Ale říkej mi prosím Nessie.“

„Nessie? Jako ta jezerní příš…

Zamračila jsem se na něho a on zbytek věty spolknul.

„Takže…Nessie, co máš další hodinu?“

Vytáhla jsem rozvrh z kapsy. Byl dost pomačkaný.

„Mám dvouhodinovku tělocviku.“

To snad ne, tělocvik?

Kevin vypadal zklamaně.

„Aha, tak nic. A víš, kde je tělocvična?“

„Ne“

„Já tě doprovodím a ukážu ti to.“

Usmála jsem se. Třeba taky jenom předstírá, že se se mnou chce kamarádit.

„A co jsi zač?“ zeptal se Kevin.

Otevřela jsem pusu, ale nezmohla se na slovo. Nikdy předtím mi nikdo takovou otázku nepoložil.

Kevin se zasmál.

„To jako, co tě zajímá.“

„Aha,“ zaculila jsem se.

„No, ráda kreslím. A taky čtu.“

„A co jsi zač ty?“ zeptala jsem se.

„Hraju fotbal. Jenom jsem se tě chtěl zeptat, nechtěla by ses přidat k roztleskávačkám?“

„Já?“

„Jo. Všechny holky jsou tam jako ty.“

Všechny roztleskávačky jsou POLOUPÍRKY?

„Jak to myslíš?“

Kevin zčervenal.

„No, všechny jsou tam… pěkný,“ vyhrknul.

Vážně to řekl? Myslí si, že jsem pěkná?

„ Hele, uvažuj o tom. Zítra je nábor.“

„Dobře.“

„Tak, tady je tělocvična,“ ukázal na dveře.

„A šatna je tady,“ máchnul ke druhým.

Potom tam chvíli jenom tak stál a koukal na mě.

„Tak… ahoj, Nessie. Uvidíme se na náboru,“ usmál se ještě.

„Ahoj Kevine.“

Dívala jsem se za ním, jak odchází. Ohlédl se aspoň třikrát.

Vešla jsem do šatny. Nikdo tam zatím nebyl. Můžu se převléct bez holek, které by na mě koukaly. Ale do čeho se mám převléct? Musím najít učitelku, ta už mi poradí. Zaklepala jsem na další dveře naproti šatny. Mladá slečna s výrazným nosem mi otevřela skoro upíří rychlostí.

„Ahoj, co potřebuješ?“

„Dobrý den, omlouvám se, že ruším. Jsem tu první den a nemám sebou žádné oblečení na tělocvik.“

„Aha. Podívám se do ztrát a nálezů. Možná ti tam něco najdeme,“ vzdychla slečna.

Chvíli se prohrabovala v bedně plné starého oblečení. Nakonec mi podala příšerné tričko s jorkšírem, zářivě rudé trenýrky a sto let staré tenisky, které se pomalu, ale jistě rozpadaly. Zašklebila jsem se.

„No, nic jiného tady není, příště si musíš donést vlastní. Ale neboj, holka jako ty bude vypadat dobře i v pytli od brambor.“

„Ehm, děkuju.“

Slečna mě poslala se převléct. Další člověk, který mi řekl, že jsem pěkná. Je to mezi lidma normální?

V šatně pořád nikdo nebyl. Asi jsou ještě na obědě.

Rychle jsem si sundala civil, a oblíkla se do toho slušivého modelu. Strašně to smrdělo. To kdyby viděla Alice, samou hrůzou by omdlela. Chvíli mi zatrnulo. Pokud mě teď Alice sleduje, je celkem pravděpodobné, že se ze školního rozhlasu za chvíli ozve: Potrhlá střapatá osoba právě přivezla Renesmé Cullenové slušné oblečení do tělocviku!

Asi za pět minut se do šatny nahrnuly holky. Linda mezi nimi naštěstí nebyla. Šatnu naplnilo štěbetání. Zaposlouchala jsem se do jednoho rozhovoru ve skupince děvčat, která vypadala tak nějak podobně. Stejné odbarvené vlasy, stejné hubené postavy, stejné vysoké hlásky.

„Zítra je nábor, jsem zvědavá, kdo přijde.“

„Chtělo by to nějaký talent.“

„Tělocvikářka je taky v porotě?“

„Už zítra?“

„Jo, je taky v porotě.“

Překřikovaly se jedna přes druhou.

Rozhodla jsem se, že se jich na to zeptám. Když jsem přišla až k nim, hovor utichl.

„Ahoj, vy jste roztleskávačky? Chtěla bych zítra přijít na ten nábor.“

„Ahoj, ano jsme. Klidně přijď, třeba budeš dobrá a vezmeme tě.“

Když promluvila, bylo mi jasné, že je to kapitánka. A taky byla kapánek hezčí, než ostatní holky.

„Dobře, přijdu. A v kolik je to hodin? Jo a jmenuju se Renesmé.“

„Je to ve čtyři, v tělocvičně. A jsem Maggie.“

„Díky moc, budu tam.“

„Ty máš ráda jorkšíry?“ smála se Maggie.

„Ehm? Aha, tričko. To není moje oblečení, to mi dala učitelka. Jsem tady totiž první den.“

„Už jsem se lekla. Děs běs, co?“

„To teda jo.“

Během našeho povídání se holky převlékly a vyšly na chodbu. Tam už učitelka odemykala tělocvičnu. Všechny se nahrnuly dovnitř; kdybych nebyla dost odolná, asi by mě umačkaly. Jako poslední vešla Maggie, a to tak, že udělala tři hvězdy.

Tělocvik začal rozcvičkou. Ta ještě ušla. Potom tři kolečka kolem tělocvičny. Běžela jsem nejrychleji ze všech a divně se koukaly, takže jsem zpomalila. Pořád první. Když jsem zpomalila skoro do chůze, srovnala jsem se s dívkou, která běžela jako druhá. Ostatní zůstaly kus za námi.

Potom následovala vybíjená. Míči jsem se snažila vyhýbat, a když jsem ho náhodou měla, dělala jsem, jakože na sport moc nejsem. Dokonce jsem se nechala vybít!

O přestávce jsem se bavila s roztleskávačkami.

Další hodinu jsme hrály florbal. Ještě horší. Když nějaká holka měla míč, ostatní se na ni sesypaly jako supi. Prostě hrůza. Když konečně zazvonilo, cítila jsem se poprvé v životě unavená.

Nenapadlo mě, že ovládat svoje skutečné fyzické schopnosti mě bude stát tolik energie.

V šatně jsem strávila nejkratší možnou dobu. Rychle sundat jorkšíra, blesková sprcha, a pak zpět do měkkého, voňavého a Alicí schváleného oblečení.

Když jsem se konečně dostala před školu, čekala máma už tam na mě. Opřená o auto se nechala okukovat od všech, co byli před školou. Asi mi to dělá schválně. Copak mě chce ještě víc znemožnit?

„Ahoj, Nessie, tak jak bylo?“ řekla, když jsem došla k autu.

„Dobře, doma ti to ukážu. Proč jsi venku z auta? Všichni na tebe koukají,“ pronesla jsem nasupeně.

„Vážně?“

Sundala si tmavé brýle, a rozhlédla se kolem. Dělala, jako že o tom neví.

Už jsem nic neříkala a s nakvašeným výrazem nasedla do auta. Celou cestu se mě máma vyptávala. Co jste měli první hodinu? A našla sis kamarádku? A co jste měli na oběd? Vůbec se mi nechtělo mluvit. Řekla jsem jí přece, že jí to doma ukážu.

Jakmile jsem po příjezdu domů otevřela dveře od auta, vrhlo se na mě sedm zvědavých upírů.

Přes jejich ramena jsem zachytila hřejivý pohled nejkrásnějších hnědých očí.

Pomoc!

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!