10.02.2011 [11:15], Karolka, Povídky jednorázové, komentováno 90×, zobrazeno 12197×

Vlastně nic moc, když se to tak vezme. :) Prostě - Ostrov Esmé a všechno, co se nejspíš dělo v mysli Edwarda Cullena. Od Steph jsem si půjčila veškerou přímou řeč kvůli autentičnosti a taky... hihi... její krutý cliffhangerový závěr.

+0

Viděl jsem na ní, jak moc je unavená. Přesunuli jsme se přes půl světa a ona obvykle touhle dobou dávno spala. Její srdce ale tlouklo rychle. Stála na molu a bedlivě sledovala každý můj pohyb. Rychle jsem připravil loď k vyplutí, přenesl kufry a ji usadil vedle sebe. Její mysl mlčela, ale už jsem uměl rozluštit řeč jejího těla. Chvěla se. Téměř celou cestu. Kdykoli jsem se jí dotkl.

Vyrazili jsme do měsícem prozářené noci. Zrychlovali jsme, až člun jako šíp poskakoval těsně nad hladinou a jen občas se vlivem gravitace otiskl břichem do vody. Rychlost, vítr, slaný vzduch a Bella. Usmál jsem se.

Všechno se dělo správně. Moc jsem si to pro ni přál. Tu svatbu s celou rodinou, loučení s přáteli. Zlobila se, ale věděl jsem, že přijde čas, kdy jí ty vzpomínky budou drahé. Teď to ještě nemohla dost dobře ocenit. Myslela si, že jen zbytečně odkládám to, co tak moc chtěla. Blázínek. Neměla tušení, kolik sil mě každou noc stálo zůstávat nehybně ležet vedle ní. Topit se v její vůni, poslouchat zrychlený dech a jen ji hladit a líbat. Den za dnem, noc za nocí.

Rozhlédl jsem se a propátral obzor. V dálce, tam, kam její oči ještě nemohly proniknout, jsem uviděl teplou zlatavou záři, náš cíl. Jemně jsem pootočil kormidlo a upravil náš kurz. Celou dobu jsem ani na vteřinu nepřestával vnímat ji. Byla neklidná.

„Pojedeme ještě daleko?“

Usmál jsem se. Odhadl jsem to dobře.

„Ještě asi tak půl hodiny.“ Když jsem se na ni podíval, rukama křečovitě svírala sedadlo. Nepatrně jsem zpomalil.

Celou cestu jsem se soustředil na každou obyčejnou drobnost, na cokoli, co by dokázalo dostatečně zaměstnat mou mysl a odvést pozornost od toho, co teď bylo před námi. Nikdy mi to tak úplně nevěřila, ale být s ní… ve všech smyslech toho slova, jsem chtěl mnohem víc, než ona sama.

Cítil jsem její touhu i její obavy. Vnímal jsem její očekávání. Chvílemi mi připadalo, že mě to roztrhá. Bylo by tak snadné podlehnout. Ale téměř celé století jsem bojoval za možnost zůstat částečně člověkem a cena za to byla vysoká. Cítil jsem se stejně nervózně, jako kterýkoli jiný muž, a bez ohledu na to, kolikrát jsem to viděl, tohle mělo být mé poprvé. Naše poprvé.

A pak ten druhý strach, který byl jen a výhradně můj, a žádný jiný muž se s ním potýkat nemusel. Mohlo ji to zabít. Já jsem ji mohl zabít.

Zavrtěla se a zívla. Přesto se vzápětí zase narovnala a nachýlila se dopředu, aby mohla vidět víc.

„Bello, koukni tamhle,“ oslovil jsem ji, když se ostrov konečně přiblížil i na její dohled.

Sledovala směr mé paže a snažila se zaostřit. Ještě chvíli to trvalo, ale pak jsem v její tváři poznal, že už ho vidí. Vypadala užasle. Palmy a vůně pevniny přinášená větrem. O deset minut později jsme přirazili k molu.

Uvázal jsem člun. Bella trochu bezradně zůstávala sedět. Teď už její srdce zase běželo o překot, kdykoli jen pohlédla k tomu nádhernému osvětlenému domu.

„Kde to jsme?“ zeptala se.

„Tohle je ostrov Esmé,“ odpověděl jsem a neubránil se širokému úsměvu, když se zaraženě zamračila a polohlasně to po mně opakovala. „Dar od Carlislea – Esmé nám nabídla, že si ho můžeme vypůjčit.“

Vynesl jsem kufry a vrátil se pro ni. Ten moment nevypadal nijak významně, to zásadní se mělo teprve stát, ale já najednou cítil neuchopitelnou bezbřehou vděčnost. V tom člunu seděla moje manželka. Vzal jsem ji do náručí.

„Neměl bys s tímhle počkat až přes práh?“ zeptala se zadýchaně a očima těkala po mé tváři, dokud se nezastavila až na rtech.

„Jsem prostě důkladnost sama,“ pronesl jsem s předstíraným klidem a vkročil s ní na molo. Držela se mě kolem krku a dýchala mi do tváře. Plál jsem jako pochodeň.

Jednou rukou jsem ji přidržoval těsně u sebe a druhou uchopil kufry. Pomalou chůzí jsem prošel cestu mezi palmami a vynesl Bellu až k domu. Vnímal jsem všechno kolem nás, tu jasnou měsíčnou noc, zvuky lesa a moře, vůně. Přesto jsem se každým krokem víc a víc ztrácel v ní. Doba, kdy jsme řešili otázku kdy, dávno minula. Všechno ve mně křičelo dnes!

Postavil jsem kufry na verandu a zadíval se na ni. Čekal jsem, až se mi podívá do očí, pak teprve jsem překročil práh. V tu chvíli se ve mně všechno ztišilo urputným soustředěním. Prožíváním okamžiku. Pevně mě objímala a já ji pomalu nesl domem a rozsvěcel světla. Šumění její teď už divoce pádící krve by snad musel slyšet i člověk.

Vešel jsem do poslední místnosti, rozlehlé ložnice s prosklenou stěnou vedoucí na pláž a s velkou bílou postelí uprostřed. Bella přejela pokoj zběžným pohledem a její oči se zastavily přesně na stejném místě jako ty moje. Na kusu nábytku, který byl skutečným cílem naší dlouhé cesty. Zadrhl se jí dech.

Postavil jsem ji na nohy.

„Já… dojdu pro kufry.“ Musel jsem ven. Nutně. Hned, protože Bella v tu chvíli doslova zářila a sálala. Vyběhl jsem ven a pár vteřin prostě dýchal v marné naději, že mi to pomůže tak, jako to pomáhá lidem. Její srdce jsem slyšel až ven. I se zavazadly jsem se vrátil dovnitř. Stála u postele, rukou zlehka přejela moskytiéru. Až ode dveří jsem viděl drobnou kapku potu, která jí pomalu putovala po krku. Dvě a půl vteřiny jsem ji fascinovaně sledoval, než jsem se dokázal vzpamatovat.

„Je tady trochu horko,“ řekl jsem a dovolil si přijít o pár metrů blíž. I mně v tu chvíli paradoxně bylo vedro a vůbec to nesouviselo s teplotou vzduchu. „Myslel jsem… že to tak bude lepší.“

Její srdce na jeden úder klopýtlo a pak se vrátilo k původnímu zběsilému staccatu.

„Důkladnost sama,“ zamumlala.

Musel jsem se smát. Zatvářila se překvapeně, protože ten smích zněl přesně tak nervózně, jak jsem se cítil. Oči stále upírala na postel.

„Snažil jsem se myslet na všechno, co by nám to… usnadnilo,“ vysvětloval jsem. Kapka na jejím krku dospěla až k límečku a zmizela pod ním.

Bella hlasitě polkla. Od té chvíle, kdy jsem ji postavil na zem, se na mě nepodívala. Chvěla se.

Horečnatě jsem přemýšlel, co dělat. Zadíval jsem se z okna.

„Napadlo mě, jestli… napřed… by ses třeba se mnou nechtěla vykoupat při měsíčku?“

Zhluboka jsem se nadechl a pak už se mi povedlo promluvit mnohem uvolněnějším tónem. „Voda bude velmi teplá. Tahle pláž se ti bude líbit.“

Odkašlala si a sklopila oči.

„To zní hezky.“ Hlas se jí zlomil.

Místnost za tu chvíli doslova nasákla její vůní. Pronikla všude a uvrhávala mě do stavu zvláštního opojení. Nejvyšší čas jít ven. Má-li se všechno odehrát tak… tak aby…

Jak se to stalo, že jsem najednou stál těsně za ní?

„Možná bys teď chtěla chviličku jen pro sebe… Pro člověka to byla dlouhá cesta,“ nadhodil jsem, oči hypnoticky upřené na její krk.

Přikývla a trhaně se nadechla. Sklonil jsem se a přejel rty od jejího ucha až k šíji. Chutnala slaně a sladce zároveň. Její dech, tep, chvění jejího těla, to všechno ke mně najednou zpívalo, že je moje. Tiše jsem se zasmál.

„Ať vám to netrvá moc dlouho, paní Cullenová.“

Když jsem vyslovil její nové jméno, zaplavil mě neskutečný pocit. Ona zadržela dech. Znovu jsem přitiskl rty na její krk. Bylo to jako stát na vrcholu činné sopky. Líbal jsem ji od krku až k rameni.

„Počkám na tebe ve vodě.“

Teď už rozhodným krokem, protože ve mně konečně všechno zapadlo na správné místo, jsem přešel k francouzskému oknu a cestou si přetáhl přes hlavu košili. Hodil jsem ji na podlahu. Bella se tiše zajíkla. Usmál jsem se a vykročil k pláži. Zastavil jsem se až u vody.

Slyšel jsem ji. Zvuk otvíraného kufru, tiché zafunění – nejspíš při láskyplných myšlenkách na proradnou Alici – a kroky vedoucí do koupelny. Svlékl jsem zbytek svých věcí a přehodil je přes větev stromu. Pak už jsem se rozeběhl do vody. Musel jsem na chvíli slyšet jen šumění moře, protože to byl jediný způsob, jak neslyšet ji. Jediný způsob, jak si nepředstavovat. Plaval jsem až u dna a pomocí pomalých temp hledal ztracenou rozvahu. Nabádal sám sebe ke klidu. V rámci možností. Nakonec jsem se vynořil a zůstal stát pár metrů od pláže. Voda mi dosahovala k pasu.

Naslouchal jsem. V ten okamžik jsem chtěl běžet za ní, protože rytmus jejího dechu teď ze všeho nejvíc připomínal panickou ataku. Vyděsil jsem se. Znovu jsem svedl několikavteřinový boj sám se sebou a také s jejím hlasem ve své hlavě. Tohle je špatný nápad! Měli bychom počkat!

Zavřel jsem oči a jen dýchal. Zhluboka. Dokud jsem neslyšel, že i rytmus jejího dechu má správné tempo.

„Nebuď srab!“ ozvalo se sotva slyšitelně a já se skoro rozesmál.

A pak už to byly její kroky mířící ke mně. Nejdřív po dlažbě a potom pískem. Stál jsem zády a zapřísahal se, abych se neotočil. Chtěl jsem, aby mohla být úplně klidná. Zadíval jsem se na nebe, na měsíc. Dlaněmi jsem hladil klidnou hladinu a každou částečkou svého těla se soustředil na ni. Zastavila se. Její dech teď nezněl vystrašeně. Zněl…

Krátké zašustění. Váhavé kroky. První dotyk vody s jejími chodidly. Hladina kolem mě se jemně rozvlnila. Znehybněl jsem. Naprosto. Pak stála vedle mě. Naše ruce se propletly. Ta poslední vteřina, než jsem se k ní otočil, mě téměř připravila o rozum.

„To je krása,“ vydechla. Stála tam, oči zvednuté k nebi a měsíc ji celou postříbřil. Vlasy, tvář, sametovou pleť, bělostné paže i… ňadra. Málem jsem zemřel.

„Jde to,“ odpověděl jsem. Podívala se mi do očí a zachvěla se. Musela to na mně vidět. Hleděl teď z mých očí mladík Edward Cullen, nebo to věčně hladové zvíře, které při pohledu na její tělo málem začalo vrčet? V tu chvíli jsem si ani nebyl jistý, jestli se pocity těchto dvou polovin mé osobnosti vůbec nějak liší.

„Ale slovo krása bych nepoužil,“ vypravil jsem ze sebe konečně. „Co je krása měsíce v porovnání s tebou…“

Usmála se. Neuhnula pohledem, a její ruka, když ji ke mně natahovala, se nechvěla. Položila ji na mou hruď. Byla horká a voňavá a postupně mě tavila.

„Slíbil jsem, že to zkusíme,“ zašeptal jsem a zdůraznil poslední slovo. Můj hlas zněl přesně tak napjatě, jak jsem se cítil. „Jestli… jestli ti něco udělám, jestli tě to bude bolet, musíš mi to okamžitě říct.“ Ta představa mě ničila dlouhé měsíce.

Nezačala argumentovat, nehádala se jako obvykle. Jen vážně přikývla. Pak udělala krok a přitiskla se ke mně.

„Neboj se,“ zašeptala. „Patříme k sobě.“

Dýchal jsem. Musel jsem. Nezbytně. Objal jsem ji, to vroucí zosobnění všech mých snů. Jako by moře kolem vzplálo a nás olizovaly plameny.

„Navěky,“ souhlasil jsem a stáhl ji do hlubší vody.

Povídky od Karolky

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

50)  Karolka (11.02.2011 10:08)

Hanetko, děkuju. Bylo to jako vždycky překrásný.
dori: Áááááááááááááááá!
Bos: Ano, jmenuji se Karolka a jsem závislá na psaní. Víc, než si asi myslíš. A vůbec se nestydím, že v tom jedeš taky. Těší mě to.
Linfe: Děkuju, Týnko. Já jsem na tom stejně. Někdy je hezký vrátit se k těm cudnějším variacím.
Pospeta: Jestli tě to uklidní, Dean má úplně všechno tak, jak má. Jen má mnohem kratší sestřih a světlejší vlasy. Třeba tě uklidní, že je to celej Channing Tatum.
emmettka: Děkuju, to mě moc těší.
Twilly: Úplně tě chápu.

49)  Twilly (11.02.2011 09:48)

No jo no.. tak jsem nedočkavá ... ale pořád, i když si myslím, co si myslím... je to romanťák co??? ... no taková malá schizofrenie...jupí

48)  emmettka (11.02.2011 09:40)

Miluju tuhle jednorázovku!!! mám strašně ráda rozbřesk, hlavně kvůli ostrovu Esmé a tomu co se tam dělo. Tohle byl naprosto jedinečný zážitek, když jsem to četla, byla jsem tak potichu, že si o mě dělal starosti i můj malej bráška třikrát ke mě přišel a zkoušel jestli nespím Jsem naprosto unešená a svoje srdce teď budu nahazovat hodně dlouho, aby bylo tak jak má

47)  Pospeta (11.02.2011 09:33)

Karolko, děkuju za vyřízení pozdravů. Pozdravuj je úplně všechny a že se mi po nich moc stýská.
A Dean (!), hm moc hezké jméno.
A teď, jak se nenápadně zeptat? Zůstanou Deanovi všechny důležité propriety? Svaly, úsměv, rozcuchané vlasy, ehm kalhoty, nabroušený jazyk?

46)  Linfe (11.02.2011 09:10)

Veděla jsem, proč si tu povídku schovat až na tu správnou příležitost a nezhltnout jí hned. Teď v klidu, po ránu....a celý den nebude mít chybu. Prostě nemůže mít, protože tohle ji taky nemělo. Bylo to, tak romantické a já snad raději tyhle závěry než číst pořád o tom.

45)  Bosorka (11.02.2011 08:20)

Má milá, ty bez toho prostě nevydržíš, že jo? Jak že se tomu jenom říká? ........Jo už vím - závislost. A já jsem tomu ráda, neboť jsem si na tvé tvorbě vypěstovala též slušný návyk a absťáček přece nechceme!!!!
Popsala jsi to úžasně, je hezké číst, že i to upírské jelítko trpělo sexuální abstinencí - já se vždy vžívala do Belly, to věčné odmítání by s mým sebevědomím opravdu dělalo divy

44)  dorianna (10.02.2011 23:28)

Twilly zas mu moc nenadávej, aby si to nevzal k srdci a pak aby nevypadal jak králíček Energizer

43)  Hanetka (10.02.2011 23:18)

Ať touha má i tvá je sebevětší,
ta láska v sobě má chuť nebezpečí.
A já jen tiše doufám, věřím, sním,
že křehké důvěře vaz nezlomím.

Je konec strachu, konec obav, váhání,
jsme jeden pro druhého na svět seslaní,
i když jsem prokletý, já přece našel nebe,
když mám tvůj úsměv, srdce, duši – když mám tebe.

Jsi pramen živé vody, jsi můj sen,
já ztrácím zdravý rozum, zbyla touha jen
do dlaní vzít a uchopit tu krásu krás,
ztratit se v tobě, mít tě zas a zas.

I za sto let my dva si rádi vzpomenem,
jak moře kolem nás se vzňalo plamenem,
co roznítil ten oheň, který doutnal v nás,
co neuhasí nikdy prostor ani čas.

42)  Karolka (10.02.2011 23:13)

Pospetko, právě teď vypadám jako vycpané zvířátko. Nedýchám, poulím skleněné oči, a v hlavě mi šustí. Děkuju za tak krásná slova. Zoominka se má, myslím, dobře. Dnes jsem udělala čtvrtou kapitolu. (Rozuměj čtvrtou kapitolu prvního kola úprav). Budu ji pozdravovat. Zrovna má za sebou lámání zápěstí a Deanovo (!) první těsné objetí.
sfingo, já moc děkuju tobě. Jednak mě moc těší, že jsem přispěla k dobré náladě, a taky fakt, jak jsme se na té Knize krásně shodly.
Carlie: Opět vycpané zvířátko. Teď mi navíc přetlakem jedno skleněné očko uletělo a cinklo do hrnku. Ženská moje, ty to se mnou tak umíš!
eMuska: Ani nedokážu říct, jak moc to pro mě znamená. Mám fakt radost. Kvůli tomuhle chci psát! Děkuju.
Jesska: Jejda, děkuju. A dostala jsem to vážně skoro zadarmo. Měla jsem na klíně Rozbřesk a jela odstavec za odstavcem. Ještě jednou díky.
belko: Zatím ale závidím já Steph. Ty červený šaty. Ehm... tak ne, no. Roba? Úspěch? (Peníze...?). Ehm... Vlastně ne. Ona nemá vás.
Twilly: Teď mu ale křivdíš! Skočili na to hned první noc, a mohl se vymlouvat, že by si měla odpočinout.
Jarusinka: Děkuju!
milica: To jsem ráda, děkuju.

41)  milica (10.02.2011 22:02)

Karolko, celý den čekám na večer, abych si v klidu mohla přečíst tvou povídku
A teď tady áááchám a nevím co ještě
Nádhera, nemůžu si pomoc, miluju povídky psané pohledem Edwarda
ÚÚžasné jako vždy

39)  Twilly (10.02.2011 21:28)

Hnědulko, froté ručník mám, ale že by se mi zrovna chtělo do tý studený vody... brrrrrr... tak to ani omylem... to ať dřív pěkně schořím... a Edward prostě je korunovanej blbec, to mi nevymluvíš, vždyť se chová jako vystřižený z reklamy na žvýkačku winterfresh... pořád mu to TRVÁ A TRVÁ A TRVÁ

37)  Jesska (10.02.2011 20:36)

Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat!!!
Musím říct, že takhle úžasný Edwardův pohled jsem ještě nikdy neviděla
Karolko, takové divy totiž dokážeš jen Ty! Teda, bojím se teď postavit na nohy, nejspíš sebou třísknu... Bylo to dokonalé (jak jinak), romantické, něžné a faktem je, že jsem u toho dojetím málem brečela ...

36)  eMuska (10.02.2011 19:34)

Totálne romantická nervozita, ktorá čitateľa rozožiera zvnútra! Moje nervy. Konečne niečo, kde je Edward s Bellou s tým, že to /tak má byť/. Neskutoče spokojne sa cítim po tomto. Normálne balzám na moju rozboľavelú dušu... Karoli, normálne sa cítim dobre! To je za tento týždeň prvý raz! Ďakujem! Bolo to krásme!

35)  Carlie (10.02.2011 19:19)

Karolko, dostala jsi mě už stanovením "přístupnosti" , která krásně koresponduje s onou pointou závěrečné věty ala ať si fantazie užije
Neskutečně jedeš! Dokonale jsi ten "chybějí pohled kamery", tuhle pasáž viděnou Edwardovou optikou vystihla! Zlidštila jsi ho, omladila, najednou to nebyl ten stoletý konzervativní upír, ale TEN Bellin Edward, aaah.
Bella to vážně musela mít těžké, když poznal, jak na tom je ona... a dokonce slyšel i to "Nebuď srab!"
Prostě umíííš, Karolko, dokazuješ to zas a znova!

34)  sfinga (10.02.2011 18:55)

Áááách, nohy se mi klepou a prsty marně hledají ta správná písmenka na klávesnici Chybí mi slova, která by vystihla, jak strašně moc se mi to líbilo. Přišla jsem utahaná z práce a čekal tu na mě krásný zážitek s tvou povídkou. A objevila jsem, že máme jednu věc společnou. I mě se nejvíc líbila střední část v Rozbřesku, a není to proto, že ji vyprávěl právě Jacob.

Karolko, děkuji

33)  Pospeta (10.02.2011 18:51)

Nechci působit jako nevděčnice.
Nebýt paní M. a její Ságy, nikdy bychom se tady všechny nepotkaly.
Přesto poté, co jsem měla možnost přečíst si Tvoje povídky Karolko, nebo povídky od Bye, Ambry, Sfingy a dalších skvělých autorek (doufám, že se na mě nezlobí, že jsem je všechny nevyjmenovala ), už mě původní čtyři knížky tolik nelákají.
Vaše "update" verze a taky akčnější a dospělejší upíří a vlkodlačí svět jiných zahraničních autorek se mi prostě v současné chvíli líbí víc.
Ale úryvku z Tvých rukou jsem nemohla odolat. Je úplně jedno, že přímá řeč a základní děj je původní. Atmosféra, která na mně z této laskominy dýchla je čistě nádherně dokonale Karolkovská. (Už by to chtělo ochrannou známku, ne?)
Děkuju moc, že jsem Tvým prostřednictvím, mohla vzpomenout na chvíle, kdy jsem s nadšením svírala v rukou ten tlustý žlutý paperback.

P.S. Jak se má Zoominka? Roste, roste?

32)  Karolka (10.02.2011 18:28)

Alorenie: Děkuju, přesně tak to mělo vyznít, mám radost.
PeTi: Děkuju za velikou pochvalu (i když osobně považuju prostřední část Rozbřesku za nejlepší). Ohledně toho psaní - píšu asi tak rok, předtím vůbec, když nepočítám zprávy, ale to je úplně o něčem jiném. Veliké díky!
Aalex: Jsi moc hodná, děkuju. V chlapské hlavě jsem vždycky trochu nesvá.
sakraprace: Děkuju, prácičko.
Petris: Taky se mi moc líbí. (Edward ) Děkuju!
BJana: Jsi moc milá, díky.
Stelletta: Ta tvoje PéEsíčka! Ty jsi takový zlatíčko. Děkuju.
MaiQa: Ach, děkuju, co na to říct. Mám velikou radost!
Carliee: Děkuju, ty mi dáváš. Uvidíme.
kkkat: To mě moc těší, děkuju!
Lenka: Jsi moc hodná, díky!
Fanny: Myslím, že takový komentář mi bohatě stačí. Děkuju.

31)  Karolka (10.02.2011 18:15)

dori: Ano, dělá! Čím víc, tím líp. Děkuju.
Pája: No, já tím myslela, že tentokrát nevkládám ani procento vlastní invence. Prostě jsem měla absťák a nutně jsem potřebovala bušit do klávesnice. Originální by bylo, kdybych to vyprávěla z pohledu palmy na té pláži. Ale jsem strašně ráda, že se ti to líbilo.
tessa: A jaký je tedy ideově tématický plán Maryši???!!! Kapitolovku rozhodně ne, ale nevylučuju, že se k ostrovu Esmé třeba někdy vrátím. I když, s peřím moc nepočítám...
Astrid: Děkuju, Ivanko. To jsem ráda. Ona je to trochu ošemetná věc, psát o citech z pohledu muže. Tak jsem ráda, že neurazilo, ale potěšilo.
kytka: I ty jedna! V pracovní době! Ale to já vlastně taky, měla bych prát, žehlit a spoustu jiných věcí a já se místo toho vrhám na pláž. Děkuju.
Tery: Juj! Děkuju!
bb: Díky!
Joana: To číslo v perexu byla samozřejmě provokace, ale myslím, že oba tvé návrhy se na to dají bez problémů použít. Děkuju.
Bye: Ale jo, snít já o nich fakt umím... A ano, i s těma modřinama bych to brala... Děkuju!
Tru: Děkuju.

«   1 2 3 4 5   »