03.06.2010 [12:00], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 104×, zobrazeno 18512×

Zazvonil zvonec...

Bylo krátce po rozednění. Nebe bylo zatažené, ale Alice přísahala, že odpoledne vyleze sluníčko a bude hezky až do večera.

Jim vedle mě popotáhl nosem. Missie po mé pravici obrátila oči vsloup a lehounce zavrtěla hlavou.

„Já to viděl,“ řekl Jim dotčeně.

„Promiň, ale já odcházím,“ zabručela Misty a obrátila se k východu. V tuhle brzkou hodinu tu nikdo nebyl, tak si mohla dovolit radostně poposkočit. Těšila se na večer. Já taky.

„Takhle se na hřbitově nehopsá!“ křikl za ní Jim.

„Na hřbitově se taky neječí!“ vrátila mu to. Vyčítavě se na mě podíval. Pokrčila jsem rameny.

„Aspoň jednou za rok by se mohla chovat s trochou úcty, ne? Jenže ona ne. Pořád si z toho dělá srandu. A Dean ji v tom podporuje. Will taky. Ty taky!“ remcal.

„Já ne,“ odpověděla jsem automaticky, ale nepodařilo se mi zakrýt úsměv.

„A jako vrchol všeho si naplánujou svatbu přesně na to samý datum!“ rozhodil rozčileně paže.

„Musíš uznat, že to má jistou logiku. Že bude konečně co slavit,“ namítla jsem. Zamračil se na mě. Pak zase sklopil pohled k náhrobku.

Světlý mramor, černá písmena, umělecký ornament v levém spodním rohu. Nathan Stevens. Datum narození, datum úmrtí. Vždy tě budu milovat. A hromada kytic. Jeden věnec, od Jima. Rudé růže a na stuze Navždy tvůj. Kýč jako prase.

„Ale je to krásnej hrob, viď?“ zeptal se zasněně.

„Jo, hezky jsi ho vybral,“ pochválila jsem ho.

„Natovi by se líbil,“ konstatoval. Tím jsem si nebyla tak jistá.

„Stejně je to prevít!“ zlobil se najednou. „Tohle se přece nedělá!“

„Jime,“ začala jsem a chtěla jsem ho uklidnit, ale hned mě zarazil:

„Ne, nic mi nevysvětluj. Nechci to slyšet. Tohle se prostě vážně nedělá!“

Už tři roky si na tomhle místě přehráváme v podstatě identický rozhovor. Každý rok nakoupíme hromadu kytek, Jim nějaký okázalý věnec, a jedeme na Natův hrob. Aby tu pak Jim mohl brblat a zároveň se dojímat a áchat nad tím, jak moc krásný ten hrob je.

„A stejně se tam ta vaše kytka nehodí!“ zakončil svou rozzuřenou řeč. Jako každý rok. Jedině Esmé dokáže vybrat kytici tak, aby krásně doplňovala mramor, písmo, ornament a Jimovy růže. My ostatní jsme prostě neumělové. Už jsem si zvykla.

„Příští rok můžeš objednat kytku i za nás,“ nabídla jsem mu. Tvář se mu rozzářila nadšením.

„Tak jo! A taky bychom měli vymyslet, jestli se nechám pohřbít k němu, nebo si pořídím vlastní hrob!“

„Jsi vážně, ale vážně morbidní,“ otřásla jsem se. Jim se lehce usmál a opravil mě:

„Dekadentní, Minnie. Výstředně dekadentní. Navíc – tohle je běžný koloběh života. Nejdřív se staráš o to, jak vypadáš. Pak o to, jak vypadají ostatní. A nakonec musí dobře vypadat tvůj hrob, víš?“

Náš malý filozof.

Vracela se Misty.

„Will vzkazuje, že jestli okamžitě nepřijdete k autům, odjedou bez vás. Dean sice zkoušel tvrdit, že mámu tu nechat nesmíme, ale byl přehlasován.“

„Tak šup,“ vybídla jsem Jima. „Nehodlám tu trčet. Těším se na hosty.“

Naposledy přecitlivěle vzlykl, pohladil náhrobek a nasadil si sluneční brýle. Vyčkávavě se na mě podíval. Netušila jsem, co zase je.

„Nabídni mi rámě, ne?“

Aha, on vlastně stále trpí. S povzdechem jsem pokrčila loket a on se do mě zavěsil. Misty se ušklíbla, ale nakonec přistoupila na jeho hru a vzala ho z druhé strany.

„Škoda, že tu nikdo není. Určitě vypadám skvěle,“ utrousil. Nekomentovala jsem to.

Před branou hřbitova, který ležel ve městě, kde nikdy nikdo z nás nepobýval, ale hřbitov Jim vybral ve výběrovém řízení podle fotek na internetu, stála dvě auta s tmavými skly. Will a Dean se pobaveně opírali o jedno z nich, ruce založené na prsou.

„Užili jste si to?“ mrkl na mě můj muž. Otráveně jsem zavrtěla hlavou.

„Já tě vidím!“ sykl Jim. Dean se ušklíbl.

Na kapotě druhého auta ležel Nat. Usmíval se.

„Moc se netlem,“ zpražila jsem ho. „Víš, co jsem si všechno musela vyslechnout?“

„Já to slyšel,“ přikývl. Jim ho dál naschvál ignoroval a čekal, až se mu Dean uhne, aby si mohl sednout do auta.

„Měli bychom zařídit, aby na ten hřbitov spadl meteorit, nebo tak něco,“ zabručela jsem. „Vážně sem nehodlám jezdit příštích padesát let.“

„Minervo!“ houkl Jim z auta. „Ty sem budeš jezdit pořád! Všichni sem budeme jezdit pořád!“

„No, hlavně ty, až budeš taky oficiálně mrtvej,“ prskl po něm Nat. „Jsi vážně úchyl, jezdit na můj hrob a ještě dělat scény kvůli tomu, že já k němu odmítám chodit!“

„Kdybys měl trochu citu, šel by ses tam podívat!“ ječel Jim. „Vybral jsem krásnej!“

„Mě to nezajímá! Nikdo se nechodí koukat na svůj hrob!“ nedal se Nat. Trpělivě jsme čekali, až se dohádají. Už jsme byli zvyklí. Já byla zvyklá už předtím a rodina si prostě zvyknout musela. Navíc nás ty jejich žabomyší války docela bavily.

„Nikdo živý se nechodí dívat!“ opravil ho Jim. „A ty živej nejseš!“

„Co je to za argument?“ nechápal Nat. Pak rezignovaně mávl rukou a zadíval se k lesíku za hřbitovem. A na tváři se mu objevil úsměv.

„Ne!“ vyjekla Misty. „Musíme jet! Nechci zmeškat vlastní svatbu!“

„Bez vás nezačnou,“ ujistil ji Nat. Slezl z kapoty. „Navíc je to jen malej zajda,“ dodal a zazubil se na nás. Dívala jsem se do těch zlatých očí a věděla jsem, že krátký sprint, zakončený osvěžujícím zajícem si prostě nenechá ujít. Miloval běh.

Zmizel k lesu a k nám se nesl jeho nadšený smích.

Jim vykoukl z auta, sundal si brýle a podíval se za ním. Povzdechl si. Zavrtěl hlavou. A pak se na mě podíval:

„Je sladkej, viď? Miluju ho, když je takhle rozpustilej.“

I on měl zlaté oči.

Před polednem jsme byli doma. V novém doma. Když River zahodil hlavu tamté upírky v Oregonu, nevědomky určil naše nové působiště. Pár mil západně od Springfiledu, ve Willamettském národním parku, stál nový, stejně dechberoucí dům. A kousek od něj menší, opět neuvěřitelně okouzlující dům pro hosty. V něm si lebedili Jim a Nat, aby se mohli o samotě dosyta... vyhádat. A ještě kousek hlouběji v lese stál srub, kde žil jeden vlk a jedna poloupírka. Jako vždy, ve Springfieldu nemohla chybět kovárna. Tentokrát jsme ale ani neřešili, kolik má pater. Tak nějak jsme byli ve velkém domě spokojení.

„Jsme doma!“ křikl Jim úplně zbytečně, jen co jsme zastavili. Vyběhl ven jako tajfun a vřítil se do domu, aby se mohl se všemi přivítat a zjistit, kdo z hostů už dorazil. Prakticky okamžitě byl zpět, hlásil, že jsou tu už všichni, jako úplně všichni včetně těch divnejch metalistů, a zmizel směrem k domu pro hosty.

„Metalisti?“ nechápal Dean. Snažila jsem se tvářit vážně, ale bylo mi jasné, kdo přesně mohl vypadat v Jimových očích jako fanoušek takové hudby. Dlouhovlasí upíři v černém.

„Volturiovi,“ vysvětlila jsem. Dean hýkl smíchy a Will regulerně podklesl v kolenou, jak moc se řehtal. Za zády se mi objevil Edward a ani se nesnažil mluvit potichu:

„Aro je naprosto konsternován. Sedí v obýváku a bojí se pohnout. Caius rozhořčeně vzpomíná na staré dobré časy, kdy by nás za tohle mohl nechat zabít, a Marcus si prohlíží Esméinu zahradu.“

„Takže se v podstatě bavěj, ne?“ ušklíbla jsem se. Když Carlisle navrhl, abychom v rámci zachování dobrých vztahů pozvali Volturiovi, nejdřív jsem byla proti. Měla jsem radost, že jsou mimo a nemají na nás žádný vliv, tedy pokud bychom neporušili právo nějakým zásadním způsobem, a zvát si je domů na svatbu vlastní dcery se mi vážně nechtělo. Ale nakonec to byl Will, kdo mě přemluvil. Tvrdil, že Ara náš způsob života určitě překvapí. A měl pravdu.

Vešla jsem do domu, který byl plný sem a tam pobíhajících upírů. Možná to všechno byla jen Alice, která se hýbala tak rychle, že ani mé oči ji nedokázaly zachytit. Na pohovce stále ještě seděl Aro a na první pohled bylo vidět, že se necítí úplně dobře. Při každém nečekaném zvuku, tedy v podstatě pořád, sebou škubl a zvedal koutek v obranném zavrčení.

„Ahoj Aro, jak se máš?“ kývla jsem na něj. Chvilku na mě zíral a nejspíš přemýšlel, jestli mě může roztrhat, ale pak se za mnou objevil Will a Aro lehce kývl hlavou.

„Nemusíš do něj rejt, lásko,“ špitl mi Will do ucha.

„No dovol? Já se jen snažím být milá!“ bránila jsem se.

„No právě!“ smál se Will. „To je podezřelý.“

Prošla jsem domem na nazdobenou zahradu a překvapeně sledovala Marcuse, který voněl k orchidejím ve skleníku. Vida ho. Kdyby pořád nemlčel, možná by byl prima. Vlastně – možná je prima, protože mlčí. Zamávala jsem na Kate a Garretta, kteří vyprávěli nějakou veselou historku Jasperovi. Rose proběhla okolo mě chytit Misty, aby se mohly pustit do příprav nevěsty. Mávla jsem na Eleazara a Carmen, kteří byli zabráni do hovoru s Carlislem, a pak se ke mně přiřítila Angela.

„Tebe vidět mi vždycky zvedne náladu!“ informovala mě a pak mě objala. „Řekni něco!“ vybídla mě. Tvrdila, že jsme prakticky stejné. Měla jsem ji ráda.

„Vdává se mi dcera, hustý, ne?“ křenila jsem se. Angela nadšeně kývala.

„Vidělas toho páprdu, jak je zmatenej?“ chechtala se. „A albín je úplně mimo! Vsadím se, že nepozorovaně odjedou, nasednou do tryskáče a už se nikdy nevrátěj! Marcuse vám tu nechaj jako dáreček.“

Ve skutečnosti byla největším dárečkem Angela. Byla první upírkou v historii, ktreré Aro dovolil odejít z Volterry jen proto, aby od ní měl pokoj. A co provedla s Felixem – neuvěřitelné. Ten stál kousek od nás a tvářil se, že tam vůbec není. Přestože byl volný, přítomnost jeho mnohasetletých šéfů ho znervózňovala.

„A mrkej na Tanyu, docela odvážná, přivést ho sem, co? Možná odejde zase singl, cheche!“ bavila se Angela. Pátrala jsem po blonďaté kštici a uviděla Tanyu úplně stranou a její Daniel si nevšímal nikoho kromě ní. Voněl příjemně. Měl štěstí, že pod svícnem je největší tma. V domě plném upírů se mu nic nestane.

„Konečně, že?“ řekl vedle mě tiše Edward.

„To jo, mám po žárlení,“ přikývla jsem. Byla jsem si jistá, že mi to vůbec chybět nebude. Pozorovala jsem Taynu a jejího lidského přítele a byla jsem ráda, že konečně pochopila, že když mezi upíry pšenka nekvete, je načase se podívat jinam. Už dřív si užívala s lidskými muži, ale nenapadlo ji, že by to mohlo mít delšího trvání, až teď. Netušila jsem, jestli ho přemění nebo ne. A bylo mi to jedno. Hlavní byla její spokojenost. Jejich.

Z domu se ozval hysterický ženský pláč a Edward tiše zaúpěl. Na zahradu se vyřítil Emmett a pokusil se schovat za Kate.

„Dělej! Muč ho! Udělej mu něco!“ vybízel ji, když se po něm vrhl rozzuřený Jacob. Chvilku se pokoušel svého upířího příbuzného chytit, ale když Nessie zavolala jeho jméno, okamžitě běžel za ní.

„Co jsi zas provedl?“ zeptala jsem se. Emmett se vesele uchechtl:

„Konečně jsem vymyslel, jak tomu malýmu budeme říkat. Co bude za rasu, víš? Bude udlák! Chápeš? Upír – vlkodlak – udlák!“

„Nessie se to vůbec nelíbí a bojí se, že to malému zůstane,“ informoval mě Edward. „Proto ta scéna. A taky proto, že bude vypadat tlustě. A že jsou všechny přítomné hezčí, než ona.“

„Brrr,“ oklepala jsem se. Nesiiny těhotenské nálady byly vážně peklo. Záviděla jsem Misty a Deanovi, že odjedou na líbánky a budou mít na chvíli pokoj.

„Tys byla taky strašná,“ připomněl mi Edward.

Nemusíš mi to připomínat. Jsem ráda, že mě to nepotkalo víckrát.

„Udlák je dobrej,“ brebentil si Emmett. „Horší to bude s malým Eaglem. Tam fakt nevím. A je divný, že nic nenapadlo ani tebe, Minnie. S tou tvou fantazií, pche.“

Malý Eagle v břiše své matky právě přišel z kuchyně. Jisti jsme si byli jen tím, že bude žrout po rodičích. River vypadal absolutně spokojeně. Řídit firmu z La Push šlo stejně dobře, jako z Anchorage. Když ho tam tenkrát Jacob vzal a River se po vystoupení z auta otiskl do Leah, znovu jsem si říkala, jestli se mi to všechno nezdá. Nezdálo.

„Chápeš, co tím myslím? Bude z něj lítací vlk? Orel se zubama? Ani vlorel, ani orlk nezní moc dobře,“ přemítal Emmett nahlas. River se smál a Leah si velkého upíra měřila naprosto klidně. Asi byla ještě málo těhotná na to, aby se z Emmetta hroutila.

Chtěla jsem se vrátit do domu a podívat se, jestli Misty nepotřebuje pomoc a záchranu od tet, ale zezadu mě objal Will a já se spokojeně přitiskla k jeho tělu. Edward řekl:

„Bella je mírní. A Misty si nedá líbit nic, co by se jí nezdálo.“

Bezva. O starost míň.

„Což mi připomíná,“ podíval se na mě Edward, „dodělal jsem korekturu Větrolamu. Vážně si to nechceš rozmyslet? Skončí to tak... Špatně?“

Pokrčila jsem rameny.

„Myslíš, že by spolu měli žít šťastně až do smrti? Vůbec se to tam nehodí. Happy endy se přece normálně zas tak často nedějou. Šťastně končej leda pohádky.“

Will se otřásl tichým smíchem a Edward na mě něvěřícně vykulil oči.

„Promiň? Happy endy se nedějou? A co my? Co tohle všechno?“ ukázal rukou od domu na zahradu.

„Rozhlídni se, Edwarde. Upíři, co nepijí lidi. Poloupíři. Vlk, orel. Jasnovidka, čtenář myšlenek, živej projektor, rádio. Tři tisíce let starej vladař. To ti nepřijde jako pohádka?“

Will mě pevněji sevřel a Edward zamyšleně sledoval ruch kolem nás.

„Vidíš, takhle jsem na nás nikdy nemyslel...“

Z domu se ozvala Alice:

„Jestli se všichni okamžitě nepůjdou obléct, budu zuřit!“

A hned vzápětí Jim:

„Já taky!“

„Nech toho, nebo tě kousnu!“ zahučel z opačného konce přízemí Nat.

Musela jsem se usmát.

Asi o nás napíšu.

„Byl by to trhák,“ přikývl Edward.

Jo, to byl.

Konec

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

24)  magorka (03.06.2010 15:02)

Neb: letím koupit toneeeeeeer!!! a jestli máš na mysli "ouk", tak to pan Knihovník z Neviditelné univerzity určitě rád dovolí :o) A ještě jednou moc děkuju!

23)  Nebraska (03.06.2010 14:58)

magorko, myškomanko milá Děkuju. Můžu si někdy příště půjčit ta tvá citoslovce?
A oficiální vydání nehrozí, přece jen vlastní práva na většinu postav někdo úúúplně jinej Ale jestli se tvá tiskárna nudí, bude Myška i ve verzi k tisku, tak vydrž

22)  magorka (03.06.2010 14:52)

Nebrasko stojím tu jako tvrdé Y a nějak se nemůžu vzpamatovat! Ooooouk a fakt už je to konec zvonec?! eeek? ouk ... nenene ....hmpfff a nešlo by?....eeek? aha asi nešlo...všechno skončilo geniálně a skvěle. Ale tuhle kocovinu FAKT nechci vidět. Závislost na Myšce je ta nejzvávislovatější ze závislostí, které se kdy na tomhle světě asi vyskytly. A já jsem teda totální narkomanka...pardon myškomanka Nedá se svítit, budu muset číst Myšku pořád dokola, dokud si ji nezapamatuju nazpaměť, abych ji mohla jednou vyprávět svým dětem a vnoučatům a pravnoučatům a prapravnoučatům.... (ha - ale někdě v mezičase musim najít nějakou tu pijavici aby mě ďobla -to je jasný, jinak ty praprapra budu tak maximálně chodit strašit). O tuhle úžasnou povídku prostě příští generace nemůžu připravit. Leda že..... nechceš to oficiálně vydat? To by bylo žůžo!

21)  Nebraska (03.06.2010 14:51)

Bye! Ech... a já si ještě v poledne lebedila, jak je mi skvěle, plná optimismu, slovy klasiků Confortably Numb, a nejdřív mě dojme k slzám Noth a teď ty, herdek Děkuju A jsem moc vděčná, že jsi tu a že ses pustila do psaní

20)  Nebraska (03.06.2010 14:49)

Alasko, název a obrázek potrápil spoustu lidí Myš na upířím serveru - nevídáno, neslýcháno. Jsem ráda, že ti to nakonec nedalo. Díky za všechnu tu chválu
Bosorko, já děkuju tobě. Bez tebe by se Minnie možná ještě pár let rozmýšlela A omlouvám se kačence, jestli jsem jí trochu znepohodlnila pobyt v břiše kvůli otřásání ze smíchu
Popolesko, s tiskem ještě počkej. Opravím překlepy a s Washovou pomocí to předělám do PDF, aby to vypadalo hezky. A děkuju. Mimochodem, pořád si myslím, že ty jsi jedna z holčin, to tu píše mnohem líp, než já
Ančesčíslem, když ty sis o varování řekla moc pozdě A díky moc
dori, dobrá zpráva je, že já asi moc jinak psát neumím, takže čekám, že z té další slečny se nakonec vyklube něco, co bude Minnie připomínat Děkuju
Noth, sice nevím, co jsi psala Minnie, ale jsem si jistá, že jí to udělalo radost Tobě děkuju za to, jak hezky se staráš o mě a o fanoušky. A za to, že se nenecháš odradit mými občasnými námitkami a že tě pořád baví mě zas a znovu pživádět k užaslému apobavenému smíchu
Quappo, děkuju Jsem ráda, že jsi tu s námi
Jarusinko, tvůj avatar mi vždycky zvedne náladu Děkuju a jsem ráda, že jsem tě taky pobavila

19)  Bye (03.06.2010 14:37)

Taková milá byla tu věcička.
Všichni jí říkali Minnie, či Myšička.

Každý den chodila poutavě vyprávět,
a věřte, bylo co, tak pestrý měla svět!

A když - jen zřídkakdy - nabrala zpoždění,
našimi řadami projelo zděšení.

Dobře to dopadlo, můžu Vás uklidnit,
vždycky se vrátila zase nás potěšit.

To jsme pak seděli, ani nedutali,
smáli se, plakali, báli a áchali.

Včera, než odešla, chytla mě za loket,
do ucha špitla mi: "Zítra už naposled."

Ztěžka jsem polkla a oči zavřela.
"Přijít to muselo, vždyť jsi to věděla."

Ještě než řekla jsem "Minn, mám Tě ráda!",
ve dveřích mizela už její záda.

Teď kafe je vypité, u stolu sedíme,
slova jsou zbytečná, tiše se loučíme.

"Vím, že už musíš jít," ruku jí podám.
"Pozdravuj Nebrasku!" potichu dodám.

17)  Quappa (03.06.2010 14:06)

Minnie má pravdu- je to trhááák a škoda že už končí. No kde niečo končí, iné začína. Tak sa už teším na novú poviedku Neb. Si úžasná spisovateľka.

16)  Noth (03.06.2010 14:03)

Vzkaz pro Minnie:
(Nebrasko, ty to nečti, to není nic pro tebe!)
Holka, ty jsi vážně číslo!
No vážně, a přestaň si vyskakovat, já do háje momentálně namířeno nemám!
Jen si mě vyslechni, ano?

Když to vezmu zpětně, tak musím přiznat, že to byla opravdu jízda.
A já si tu jízdu v emočním kolotoči řádně užívala.
No jen si představ obvykle celkem racionálně myslící osobu, jak se tlačí davem ke své oblíbené atrakci a jde takřka přes mrtvoly.
Rodiče sbírají své ufňukané ratolesti ze země a častují ji striktně nevýchovnými označeními.
Pak se jí jakýsi papundeklový paňáca snaží namluvit, že aby se mohla zúčastnit, musí být tááákhle vysoká, přičemž ji tou tááákhle velkou ryskou šťouchá do hrudi.
Papundeklový paňáca je rázem o hlavu kratší a ona spokojeně usedá na své místo na řetízkovém kolotoči.
V průběhu se střídavě řechtá jako zjednaná, popřípadě se regulérně rozfňuká.
Což však není nic proti tomu, když se jí zřízenec snaží vysvětlit, že lunapark zavírá.
Ona však nedá svou kůži zadarmo a proto si ve finále s sebou odnáší jedno ze sedátek i s řetězem.
Konec nostalgickým kecům, snažím se tu neuměle vyjádřit, že to bylo strašně fajn.
A nakonec bych Ti chtěla poděkovat.
To jako fakt.
Možná bych (jako každá normální čitatelka) měla poděkovat Nebrasce za to, že Tě takříkajíc stvořila.
Já však s normálností nemám nic společného, takže bych chtěla poděkovat Tobě za to, že jsem právě prostřednictvím Tvé osoby měla tu čest o něco více poznat Nebrasku.
Díky, Minnie!
PS: Pozdravuj Huhlu.

15)  dorianna (03.06.2010 14:01)

Ech těžko se budu loučit , tvoje Myška mi přirostla k srdci, těmi jejími kecy a její povahou , prostě jedna nádhera

13)  Popoles (03.06.2010 13:59)

Škoda, že mě někdo nevyfotil když jsem četla. Myslím, že by mě mohli použít jako názorný příklad, pro nekontrolovatelné střídání emočních stavů dementního jednince.



Teď tu sedím a dva pocity převládají. Šťastný a spokojený, že jsi to tak krásně happy zakončila a smutný se stopou paniky – je KONEC.

Co budu dělat? Na co se budu každý den těšit? Vůbec nemám představu, co se mnou ta vynucená abstinence udělá!!!



Jestli ti to nebude vadit, vytisknu si Myšku a bude mít čestné místo v naší knihovničce. Našla jsem v ní totiž zaručený protilék na všechny chmury a deprese.

Hláška „Miluju tě“ a „Běž do háje“ mě bude porovázet už napořád.

Nakonec bych ti chtěla poděkovat.

Bylo to úžasné. Dechberoucí jízda na surfu sarkasmu, napětí, humoru, lásky a přátelství.

Kdyby to šlo, poslala bych ti potlesk o síle plného stadionu.

Díky Neb a doufám, že brzo uvidím pokráčko Willa nebo dalšího díla z tvého pera.

12)  Bosorka (03.06.2010 13:47)

....a je pohádky konec.
Neb - chtěla bych ti poděkovat. Nad Myškou jsem prožila mnoho úsměvných i plačtivých chvilek. Bravo tvé fantazie, bravo tvému peru (klávesnici) a rukám, jež to píší.

Král je mrtev, ať žije král...........

11)  Alaska (03.06.2010 13:08)

Ježkovy voči!!! Tak infartk mě postihl hned na začátku, ty dvě slova vážně způsobily můj kolaps, pak ten pohřeb... je mrtvej, nenei mrtvej. Trochu jsem možná i doufala, že ty dvě slov na začátku patří jen Natovi, ale marně. Když jsem zjistila, jak moc se rozmnožili, říkala jse si, že se spíš chovají jako vlci než upíři. V tomhle počtu se podle mě už nedá nenápadně stěhovat. A úplnej hřeb - metalisti. Vůbec mě nenapadlo, koho tím myslela. Dokážu si je dost živě představit... Ta svatba musela bejt fakt vážně něco...

Tak to by bylo k obsahu poslední kapitolky a povídka? Jsi genius, ale to už si musela číst několikrát. Jsi neskutečně originální a tím nemyslím obsah nebo téma, ale ten styl psaní - jedna báseň. Po pravdě, když jsem na tvou povídku narazila prvně, ihned jsem ji hloupě zavrhla kvůli názvu, no prostě Minie a ještě k tomu ten obrázek - to romantika určitě nebude. Ale ty komentáře, co tu vždycky byly... no nakonec jsem mohla puknout zvědavostí... a nakonec smíchy. Většina povídek je silně emotivní a hrající na city, ale ta tvoje je nádherná ve své vyrovnanosti,obyčejnosti - reálnosti (nevěděla jsem jak to správně definovat) a neposlední řadě vtipu - netušila jsem, že takové věci mě mohou až tak zaujmout ve fanfiction tohoto druhu.
No prostě "Viva Nebraska".

10)  Nebraska (03.06.2010 12:57)

Já nevím, kdo se mi připlete pod ruce

9)  Linfe (03.06.2010 12:55)

Neb: doufám, že si to nemyslela tak že to budeš trénovat na mě

8)  Nebraska (03.06.2010 12:53)

Ree, gratuluju, právě jsi vyhrála cenu za nejdelší komentář Děkuju. A jsem ráda, že tu jsi a že jsi začala Minnie číst
Silvaren, děkuju. Můžeš se k nim kdykoliv vrátit
Hanetko, ty tvoje komentáře! A tak moc mi vidíš do hlavy, kolikrát jsem si říkala, jestli nebudu vypadat jako trdlo, když o kapitolu dál napíšu to, co tys nadhodila v komentech. Ale přísahám, že jsem vždycky byla o krok před tebou Děkuju
Amisho, Willa bych dopsat chtěla, ale je možný, že ho předělám, nebo že mi to vážně nepůjde. Když jsem ho po sobě teď četla, nelíbil se mi. Uvidím, trochu si provětrám hlavu. A dohoda platí, samozřejmě. Děkuju
Evelyn, jsem prostě cíťa, nemohla jsem někoho nechat jen tak na ocet nebo pod drnem A ty nemluv o fantatii, Jiná realita je stále mezi mými nejoblíbenějšími povídkami a jen tak se odtamtud nedostane Děkuju.
Linfe, nevím, nic neslibuju, dneska jsem tak nějak lehce mimo Názorně bych mohla na požádání předvést i Angelu, i když jsem trhání hlav zatím netrénovala Děkuju

7)  Linfe (03.06.2010 12:42)

každá povídka musí jednou skončit, ale já navrhuju občas vydát třeba Vánoční speciál, abychom se k nim mohli malinko vrátit.

Díky Neb a úžasná Minnie

P.S. První speciálek by mohl být na sraz, kde by si nám ho mohla přečíst i názorně předvést sarkastickou Minnie

6)  Evelyn (03.06.2010 12:34)

Otevřeně přiznávám, že až tak šťastný a sladký konec jsem nečekala
Neb, děkuji za tak úžasnou povídku, která mi pokaždé úžasně zvedla náladu, pobavila mě a přenesla do upířího světa. Každou kapitolu jsem četla s nadšením a s každým přečteným slovem se můj úsměv rozšiřoval a mně bylo hezčeji a hezčeji. Zamilovala jsem si Minnie, Willa, rozcucha a později dědu Edwarda, Misty, Deana i všechny ostatní.
Skláním se před Tvou fantasií a talentem, jsi prostě báječná

5)  Amisha (03.06.2010 12:29)

Nebrasko to bylo krásné a já doufám, že Will nedopadne jako Midnight Sun.
Bude mi smutno po Minie ale doufám, že naše dohoda platí? (takže by to nebylo tak hrozné)

«   1 2 3 4 5 6   »