03.06.2010 [12:00], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 104×, zobrazeno 18510×

Zazvonil zvonec...

Bylo krátce po rozednění. Nebe bylo zatažené, ale Alice přísahala, že odpoledne vyleze sluníčko a bude hezky až do večera.

Jim vedle mě popotáhl nosem. Missie po mé pravici obrátila oči vsloup a lehounce zavrtěla hlavou.

„Já to viděl,“ řekl Jim dotčeně.

„Promiň, ale já odcházím,“ zabručela Misty a obrátila se k východu. V tuhle brzkou hodinu tu nikdo nebyl, tak si mohla dovolit radostně poposkočit. Těšila se na večer. Já taky.

„Takhle se na hřbitově nehopsá!“ křikl za ní Jim.

„Na hřbitově se taky neječí!“ vrátila mu to. Vyčítavě se na mě podíval. Pokrčila jsem rameny.

„Aspoň jednou za rok by se mohla chovat s trochou úcty, ne? Jenže ona ne. Pořád si z toho dělá srandu. A Dean ji v tom podporuje. Will taky. Ty taky!“ remcal.

„Já ne,“ odpověděla jsem automaticky, ale nepodařilo se mi zakrýt úsměv.

„A jako vrchol všeho si naplánujou svatbu přesně na to samý datum!“ rozhodil rozčileně paže.

„Musíš uznat, že to má jistou logiku. Že bude konečně co slavit,“ namítla jsem. Zamračil se na mě. Pak zase sklopil pohled k náhrobku.

Světlý mramor, černá písmena, umělecký ornament v levém spodním rohu. Nathan Stevens. Datum narození, datum úmrtí. Vždy tě budu milovat. A hromada kytic. Jeden věnec, od Jima. Rudé růže a na stuze Navždy tvůj. Kýč jako prase.

„Ale je to krásnej hrob, viď?“ zeptal se zasněně.

„Jo, hezky jsi ho vybral,“ pochválila jsem ho.

„Natovi by se líbil,“ konstatoval. Tím jsem si nebyla tak jistá.

„Stejně je to prevít!“ zlobil se najednou. „Tohle se přece nedělá!“

„Jime,“ začala jsem a chtěla jsem ho uklidnit, ale hned mě zarazil:

„Ne, nic mi nevysvětluj. Nechci to slyšet. Tohle se prostě vážně nedělá!“

Už tři roky si na tomhle místě přehráváme v podstatě identický rozhovor. Každý rok nakoupíme hromadu kytek, Jim nějaký okázalý věnec, a jedeme na Natův hrob. Aby tu pak Jim mohl brblat a zároveň se dojímat a áchat nad tím, jak moc krásný ten hrob je.

„A stejně se tam ta vaše kytka nehodí!“ zakončil svou rozzuřenou řeč. Jako každý rok. Jedině Esmé dokáže vybrat kytici tak, aby krásně doplňovala mramor, písmo, ornament a Jimovy růže. My ostatní jsme prostě neumělové. Už jsem si zvykla.

„Příští rok můžeš objednat kytku i za nás,“ nabídla jsem mu. Tvář se mu rozzářila nadšením.

„Tak jo! A taky bychom měli vymyslet, jestli se nechám pohřbít k němu, nebo si pořídím vlastní hrob!“

„Jsi vážně, ale vážně morbidní,“ otřásla jsem se. Jim se lehce usmál a opravil mě:

„Dekadentní, Minnie. Výstředně dekadentní. Navíc – tohle je běžný koloběh života. Nejdřív se staráš o to, jak vypadáš. Pak o to, jak vypadají ostatní. A nakonec musí dobře vypadat tvůj hrob, víš?“

Náš malý filozof.

Vracela se Misty.

„Will vzkazuje, že jestli okamžitě nepřijdete k autům, odjedou bez vás. Dean sice zkoušel tvrdit, že mámu tu nechat nesmíme, ale byl přehlasován.“

„Tak šup,“ vybídla jsem Jima. „Nehodlám tu trčet. Těším se na hosty.“

Naposledy přecitlivěle vzlykl, pohladil náhrobek a nasadil si sluneční brýle. Vyčkávavě se na mě podíval. Netušila jsem, co zase je.

„Nabídni mi rámě, ne?“

Aha, on vlastně stále trpí. S povzdechem jsem pokrčila loket a on se do mě zavěsil. Misty se ušklíbla, ale nakonec přistoupila na jeho hru a vzala ho z druhé strany.

„Škoda, že tu nikdo není. Určitě vypadám skvěle,“ utrousil. Nekomentovala jsem to.

Před branou hřbitova, který ležel ve městě, kde nikdy nikdo z nás nepobýval, ale hřbitov Jim vybral ve výběrovém řízení podle fotek na internetu, stála dvě auta s tmavými skly. Will a Dean se pobaveně opírali o jedno z nich, ruce založené na prsou.

„Užili jste si to?“ mrkl na mě můj muž. Otráveně jsem zavrtěla hlavou.

„Já tě vidím!“ sykl Jim. Dean se ušklíbl.

Na kapotě druhého auta ležel Nat. Usmíval se.

„Moc se netlem,“ zpražila jsem ho. „Víš, co jsem si všechno musela vyslechnout?“

„Já to slyšel,“ přikývl. Jim ho dál naschvál ignoroval a čekal, až se mu Dean uhne, aby si mohl sednout do auta.

„Měli bychom zařídit, aby na ten hřbitov spadl meteorit, nebo tak něco,“ zabručela jsem. „Vážně sem nehodlám jezdit příštích padesát let.“

„Minervo!“ houkl Jim z auta. „Ty sem budeš jezdit pořád! Všichni sem budeme jezdit pořád!“

„No, hlavně ty, až budeš taky oficiálně mrtvej,“ prskl po něm Nat. „Jsi vážně úchyl, jezdit na můj hrob a ještě dělat scény kvůli tomu, že já k němu odmítám chodit!“

„Kdybys měl trochu citu, šel by ses tam podívat!“ ječel Jim. „Vybral jsem krásnej!“

„Mě to nezajímá! Nikdo se nechodí koukat na svůj hrob!“ nedal se Nat. Trpělivě jsme čekali, až se dohádají. Už jsme byli zvyklí. Já byla zvyklá už předtím a rodina si prostě zvyknout musela. Navíc nás ty jejich žabomyší války docela bavily.

„Nikdo živý se nechodí dívat!“ opravil ho Jim. „A ty živej nejseš!“

„Co je to za argument?“ nechápal Nat. Pak rezignovaně mávl rukou a zadíval se k lesíku za hřbitovem. A na tváři se mu objevil úsměv.

„Ne!“ vyjekla Misty. „Musíme jet! Nechci zmeškat vlastní svatbu!“

„Bez vás nezačnou,“ ujistil ji Nat. Slezl z kapoty. „Navíc je to jen malej zajda,“ dodal a zazubil se na nás. Dívala jsem se do těch zlatých očí a věděla jsem, že krátký sprint, zakončený osvěžujícím zajícem si prostě nenechá ujít. Miloval běh.

Zmizel k lesu a k nám se nesl jeho nadšený smích.

Jim vykoukl z auta, sundal si brýle a podíval se za ním. Povzdechl si. Zavrtěl hlavou. A pak se na mě podíval:

„Je sladkej, viď? Miluju ho, když je takhle rozpustilej.“

I on měl zlaté oči.

Před polednem jsme byli doma. V novém doma. Když River zahodil hlavu tamté upírky v Oregonu, nevědomky určil naše nové působiště. Pár mil západně od Springfiledu, ve Willamettském národním parku, stál nový, stejně dechberoucí dům. A kousek od něj menší, opět neuvěřitelně okouzlující dům pro hosty. V něm si lebedili Jim a Nat, aby se mohli o samotě dosyta... vyhádat. A ještě kousek hlouběji v lese stál srub, kde žil jeden vlk a jedna poloupírka. Jako vždy, ve Springfieldu nemohla chybět kovárna. Tentokrát jsme ale ani neřešili, kolik má pater. Tak nějak jsme byli ve velkém domě spokojení.

„Jsme doma!“ křikl Jim úplně zbytečně, jen co jsme zastavili. Vyběhl ven jako tajfun a vřítil se do domu, aby se mohl se všemi přivítat a zjistit, kdo z hostů už dorazil. Prakticky okamžitě byl zpět, hlásil, že jsou tu už všichni, jako úplně všichni včetně těch divnejch metalistů, a zmizel směrem k domu pro hosty.

„Metalisti?“ nechápal Dean. Snažila jsem se tvářit vážně, ale bylo mi jasné, kdo přesně mohl vypadat v Jimových očích jako fanoušek takové hudby. Dlouhovlasí upíři v černém.

„Volturiovi,“ vysvětlila jsem. Dean hýkl smíchy a Will regulerně podklesl v kolenou, jak moc se řehtal. Za zády se mi objevil Edward a ani se nesnažil mluvit potichu:

„Aro je naprosto konsternován. Sedí v obýváku a bojí se pohnout. Caius rozhořčeně vzpomíná na staré dobré časy, kdy by nás za tohle mohl nechat zabít, a Marcus si prohlíží Esméinu zahradu.“

„Takže se v podstatě bavěj, ne?“ ušklíbla jsem se. Když Carlisle navrhl, abychom v rámci zachování dobrých vztahů pozvali Volturiovi, nejdřív jsem byla proti. Měla jsem radost, že jsou mimo a nemají na nás žádný vliv, tedy pokud bychom neporušili právo nějakým zásadním způsobem, a zvát si je domů na svatbu vlastní dcery se mi vážně nechtělo. Ale nakonec to byl Will, kdo mě přemluvil. Tvrdil, že Ara náš způsob života určitě překvapí. A měl pravdu.

Vešla jsem do domu, který byl plný sem a tam pobíhajících upírů. Možná to všechno byla jen Alice, která se hýbala tak rychle, že ani mé oči ji nedokázaly zachytit. Na pohovce stále ještě seděl Aro a na první pohled bylo vidět, že se necítí úplně dobře. Při každém nečekaném zvuku, tedy v podstatě pořád, sebou škubl a zvedal koutek v obranném zavrčení.

„Ahoj Aro, jak se máš?“ kývla jsem na něj. Chvilku na mě zíral a nejspíš přemýšlel, jestli mě může roztrhat, ale pak se za mnou objevil Will a Aro lehce kývl hlavou.

„Nemusíš do něj rejt, lásko,“ špitl mi Will do ucha.

„No dovol? Já se jen snažím být milá!“ bránila jsem se.

„No právě!“ smál se Will. „To je podezřelý.“

Prošla jsem domem na nazdobenou zahradu a překvapeně sledovala Marcuse, který voněl k orchidejím ve skleníku. Vida ho. Kdyby pořád nemlčel, možná by byl prima. Vlastně – možná je prima, protože mlčí. Zamávala jsem na Kate a Garretta, kteří vyprávěli nějakou veselou historku Jasperovi. Rose proběhla okolo mě chytit Misty, aby se mohly pustit do příprav nevěsty. Mávla jsem na Eleazara a Carmen, kteří byli zabráni do hovoru s Carlislem, a pak se ke mně přiřítila Angela.

„Tebe vidět mi vždycky zvedne náladu!“ informovala mě a pak mě objala. „Řekni něco!“ vybídla mě. Tvrdila, že jsme prakticky stejné. Měla jsem ji ráda.

„Vdává se mi dcera, hustý, ne?“ křenila jsem se. Angela nadšeně kývala.

„Vidělas toho páprdu, jak je zmatenej?“ chechtala se. „A albín je úplně mimo! Vsadím se, že nepozorovaně odjedou, nasednou do tryskáče a už se nikdy nevrátěj! Marcuse vám tu nechaj jako dáreček.“

Ve skutečnosti byla největším dárečkem Angela. Byla první upírkou v historii, ktreré Aro dovolil odejít z Volterry jen proto, aby od ní měl pokoj. A co provedla s Felixem – neuvěřitelné. Ten stál kousek od nás a tvářil se, že tam vůbec není. Přestože byl volný, přítomnost jeho mnohasetletých šéfů ho znervózňovala.

„A mrkej na Tanyu, docela odvážná, přivést ho sem, co? Možná odejde zase singl, cheche!“ bavila se Angela. Pátrala jsem po blonďaté kštici a uviděla Tanyu úplně stranou a její Daniel si nevšímal nikoho kromě ní. Voněl příjemně. Měl štěstí, že pod svícnem je největší tma. V domě plném upírů se mu nic nestane.

„Konečně, že?“ řekl vedle mě tiše Edward.

„To jo, mám po žárlení,“ přikývla jsem. Byla jsem si jistá, že mi to vůbec chybět nebude. Pozorovala jsem Taynu a jejího lidského přítele a byla jsem ráda, že konečně pochopila, že když mezi upíry pšenka nekvete, je načase se podívat jinam. Už dřív si užívala s lidskými muži, ale nenapadlo ji, že by to mohlo mít delšího trvání, až teď. Netušila jsem, jestli ho přemění nebo ne. A bylo mi to jedno. Hlavní byla její spokojenost. Jejich.

Z domu se ozval hysterický ženský pláč a Edward tiše zaúpěl. Na zahradu se vyřítil Emmett a pokusil se schovat za Kate.

„Dělej! Muč ho! Udělej mu něco!“ vybízel ji, když se po něm vrhl rozzuřený Jacob. Chvilku se pokoušel svého upířího příbuzného chytit, ale když Nessie zavolala jeho jméno, okamžitě běžel za ní.

„Co jsi zas provedl?“ zeptala jsem se. Emmett se vesele uchechtl:

„Konečně jsem vymyslel, jak tomu malýmu budeme říkat. Co bude za rasu, víš? Bude udlák! Chápeš? Upír – vlkodlak – udlák!“

„Nessie se to vůbec nelíbí a bojí se, že to malému zůstane,“ informoval mě Edward. „Proto ta scéna. A taky proto, že bude vypadat tlustě. A že jsou všechny přítomné hezčí, než ona.“

„Brrr,“ oklepala jsem se. Nesiiny těhotenské nálady byly vážně peklo. Záviděla jsem Misty a Deanovi, že odjedou na líbánky a budou mít na chvíli pokoj.

„Tys byla taky strašná,“ připomněl mi Edward.

Nemusíš mi to připomínat. Jsem ráda, že mě to nepotkalo víckrát.

„Udlák je dobrej,“ brebentil si Emmett. „Horší to bude s malým Eaglem. Tam fakt nevím. A je divný, že nic nenapadlo ani tebe, Minnie. S tou tvou fantazií, pche.“

Malý Eagle v břiše své matky právě přišel z kuchyně. Jisti jsme si byli jen tím, že bude žrout po rodičích. River vypadal absolutně spokojeně. Řídit firmu z La Push šlo stejně dobře, jako z Anchorage. Když ho tam tenkrát Jacob vzal a River se po vystoupení z auta otiskl do Leah, znovu jsem si říkala, jestli se mi to všechno nezdá. Nezdálo.

„Chápeš, co tím myslím? Bude z něj lítací vlk? Orel se zubama? Ani vlorel, ani orlk nezní moc dobře,“ přemítal Emmett nahlas. River se smál a Leah si velkého upíra měřila naprosto klidně. Asi byla ještě málo těhotná na to, aby se z Emmetta hroutila.

Chtěla jsem se vrátit do domu a podívat se, jestli Misty nepotřebuje pomoc a záchranu od tet, ale zezadu mě objal Will a já se spokojeně přitiskla k jeho tělu. Edward řekl:

„Bella je mírní. A Misty si nedá líbit nic, co by se jí nezdálo.“

Bezva. O starost míň.

„Což mi připomíná,“ podíval se na mě Edward, „dodělal jsem korekturu Větrolamu. Vážně si to nechceš rozmyslet? Skončí to tak... Špatně?“

Pokrčila jsem rameny.

„Myslíš, že by spolu měli žít šťastně až do smrti? Vůbec se to tam nehodí. Happy endy se přece normálně zas tak často nedějou. Šťastně končej leda pohádky.“

Will se otřásl tichým smíchem a Edward na mě něvěřícně vykulil oči.

„Promiň? Happy endy se nedějou? A co my? Co tohle všechno?“ ukázal rukou od domu na zahradu.

„Rozhlídni se, Edwarde. Upíři, co nepijí lidi. Poloupíři. Vlk, orel. Jasnovidka, čtenář myšlenek, živej projektor, rádio. Tři tisíce let starej vladař. To ti nepřijde jako pohádka?“

Will mě pevněji sevřel a Edward zamyšleně sledoval ruch kolem nás.

„Vidíš, takhle jsem na nás nikdy nemyslel...“

Z domu se ozvala Alice:

„Jestli se všichni okamžitě nepůjdou obléct, budu zuřit!“

A hned vzápětí Jim:

„Já taky!“

„Nech toho, nebo tě kousnu!“ zahučel z opačného konce přízemí Nat.

Musela jsem se usmát.

Asi o nás napíšu.

„Byl by to trhák,“ přikývl Edward.

Jo, to byl.

Konec

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

43)  Lipi4 (04.06.2010 08:18)

Tak vezmu to popořadě: 1. Skvělej , úžasněj, ženiální, božský , vtipný a láskou (totálně) narvaný konec.

2. Jsem ráda, že to Nat a Jim, takhle přežili a budou Minie stále nablízku
3. Myslím, že jsi stvořila další Alici (jestli se to tak dá říct). Holt bude naše rodinka peskovaná ze dvou sran (Alice a Jim - sranda by byla, kdyby se ty dva někdy rafly kvůli nějaký prkotině ).
4. Dvě těhule - Emmetův nápad na pojmenování toho malé droběčka od Nessie je skvělej, ale možná mě do premošky napadnou nějaký další
A kombinace orla a vlka je taky dobrá už se těším na potomky

Ach jo to je asi tak všechno snad jen, PROČ TO MUSÍ KONČIT něco tak jedinečného a nevídaného. Ale ať žije MINNIE (s celou rodinkou) a hlavně její stvořitelka NEBRASKA

42)  Rosalie7 (03.06.2010 23:58)

Proč jsem smutná, když bych se vlastně měla radovat? Všechno dopadlo dobře, pohádka má štěstný konec.

Nata přeměnili, a i když nechce chodit na svůj hrob, má věčný upíří život s Jimem. Věčný a rozhádaný, přesto naprosto úžasný. Může být s těmi, koho miluje.

A metalisti? Ti jsou asi taky spokojení, když zrovna nejsou na svatbách. Mohou vládnout a žádní rusáci nabo rumuni je neohrožují.

Angela je s Felixem zřejmě štastná. A jsou volní...

River se otisknul! A má dítě... bude mít. S Leah? Proč ne, s jiným, neměnícím se člověkem, by zřejmě dítě nemohla mít...

A udlák? Vzpoměla jsem si na naši konverzaci Je super, že bude mít Ness s Jakem dítě!

A Misty má svatbu! S Deanem!!! S tímm Deanem, který si myslel, že je její matka anděl. S tím Deanem, který odešel. A zase se vrátil. Protože musel, aby to všechno dobře dopadlo. Aby naplnil osud a poznal lásku. A zbavil se Tanyi.

Té Tanyi, která nesnášela lidské holky svých bývalých nebo vysněných idolů a která si našla člověka!

Minnie může být štastná. Žije v pohádce.

Ale je zde jedno slovo, které má na svědomí můj smutek.

Konec!

Nechci, aby to jen tak skončilo! Chci Minnie, chci si ji někdy vytisknout, chci ji mít doma vystavenou a podepsanou od autorky. Možná i s věnováním. Ale nechci konec.

Jsem ráda, že máš šanci ukázat nám Minnie ještě z pohledu Willa a Angely, ale ona samotná mi strašně chybí už ted. A když si představím, že už nebudou nové dílky plné jejího sarkasmu, cítím se tak, jak se ted cítím. Smutně. Depresivně. Na jednu stranu strašně štastně, ale s velkou dírou v hrudi, jak by řekla Bella.

Je neuvěřitelný, za jak krátkou dobu se může někdo, koho jste nikdy neviděli(ale uvidíte - Jupí!!!) tak zásadně změnit váš život. Poznamenat vás. Donutit vás vzpomínat na štastné chvilky, rozcucha a elfku na speedu, lásku oplácenou "jdi do háje!" a spoustu dalších. A na ty smutné - hlavně Deanův odchod.

Ty už budeš navždycky má milovaná autorka. Kam se hrabou Hrabalové, Němcové, Meyerové! Mé srdce, i když mmomentálně smutné, už je zadané

41)  Nebraska (03.06.2010 21:40)

Já jsem si říkala, že vážně, ale vážně odepíšu na každej komentář. A musím to nechat na zítra.. Teď jsem se tak jako rozto... Dojala a tak Ale zítra večer tu budu sedět s lahví vína a tabulkou čokolády a budu pít na zdraví všech, co to s Minnie vydrželi až do konce. a na její věčné zdraví

40)  Monelien (03.06.2010 21:34)

Čekala jsem, že mi to bude líto. Ale není. Neber si to osobně, rozhodně to nemyslím tak, že by ta povídka stála za nic a tím pádem by mě to nijak nevzalo. Jde o to, že pokud něco skončí dobře, tak nemůžu být smutná. Prostě to nejde. A Myška skončila pro mě dokonalým způsobem.
Když jsem si před pár měsíci přečetla první díl, vůbec by mě nenapadlo, že to takhle skončí. Je to tak úžasně propracované a dlouhé...extrémně dlouhé...že bys to klidně mohla vydat jako knihu
Zkrátka a dobře, začalo to nádherně a skončilo to ještě líp. A Minnie zůstane v tom kousku mého srdce, který si přivlastnila, už napořád

Neb, mám tě vážně ráda

39)  Alrobell (03.06.2010 21:25)

Už asi půl hodiny zírám na to poslední slovo, na ta škaredá písmenka hlásající jedno jediné K-O-N-E-C.

Srdíčko sevřené, očička přivřené,
tvářičky slzami pořádně zkropené.
Nádherná povídka dneska nám skončila,
z mostu bych nejradši právě teď skočila.


Dneska je to jedna jobovka za druhou, v práci - podpásovky. Doma jsem zjistila, že je Kika nemocná do toho volá muž, že měli s kolegou nehodu - chlap to do nich napálil ve stovce (naštěstí je v pořádku) a nakonec všeho toto... né dneska už nechci...

Neb, tahle tvoje povídka, bylo naprsot geniální dílo - když si vzpomenu na elfku na speedu, rozcucha, Jimovo jančení ze zkoušek, zpočátku neopětovanou lásku Willa a Miniino posílání do háje, přepadení banky, vodopád, porod Minie, vnucování hrnečků a kačenek do myslí všech, proměna Deana, Miniinu misi - nesnáším Deana, bitvu ve Volteře, dnešní tiátr na hřbitově a metalisty co by Ara a jeho bratry...

Tahle povídka mi zvedala náladu posledních pár dní... přece jen jsem ji objevila nedávno, ale to nic nemění na můj obdiv k tobě jako k autorce a naprostou zamilovanost do tvého příběhu. Byl plný vtipu, zvratů, lásky - prostě mu nechybělo nic! Je to dokonalá povídka! A já ti děkuji, že jsem si ji mohla přečíst a prožít s tvými hrdiny nádherný přříběh. Jen je mi líto, že už to skončilo, moc líto, ale v nejlepším se má přestat.

Každopádně se moc těším na tvé další výtvory.

Al

38)  Melani (03.06.2010 19:41)

Asi budu brečet... komentář později.

37)  Lenka (03.06.2010 19:16)

Děkuju za Myšičku, která mi prozářila dny a vždycky dokázala pozvednout náladu.
Drahá Nebrasko děkuju za to, že jsi.

Moc se těším na další tvoje příběhy.

36)  Ajjinka (03.06.2010 18:31)

Áchjo, a je konec. Ale nádhernej konec!
Proč mi sakra přijde, že cokoliv napíšu, bude to málo? Navíc jsem právě lehce indisponována...
Takže, Neb. Myslim, že psát něco jako "nejlepší a nejúžasnější povídka" už asi nemá cenu, páč to bylo řečeno mockrát, ale stejně... Byla to prostě ta nejlepší a nejúžasnější povídka! A já jsem strašně ráda, že jsem na ni měla tu čest narazit
Patří ti moje velké DÍKY

35)  sfinga (03.06.2010 18:23)

Sedím, koukám na na PC a přemýšlím co vlastně napsat. Vychválit Minnie až do nebes? To už udělaly holky za mě.
Tak jinak.
FanFiction jsem objevila dost pozdě a už víš, že první co jsem četla, byl tvůj Emmett a jeho chvilka poezie. Moc se mi to líbilo a tak jsem se pustila do Tchýně, která se mi líbila ještě víc. Protože jsi napsala, že Tchýni ukončuješ kvůli nějaké Myšičko, myš... zatvrdila jsem se a řekla, to nečtu. Mimochodem,to už jsi venku měla cca 20 kapitol.
Díky tomu, že mi jednou ujela ruka,jsem klikla na 29! kapitolu. Zkrátím to, ještě tu noc jsem zhltla všech 28 předchozích kapitol a stal se ze mě závislák. Za Myškou jsem se stěhovala na předchozí web, za Myškou jsem se přestěhovala sem do tohoto úžasného domečku. Díky tobě Neb, jsem s vámi. Děkuju !!!!!!!!!

34)  ChrisTea (03.06.2010 17:21)

ÁÁÁ!!! Já tě naprosto MILUJU Neb!!! Nevím co na to říct, dokanalost a nádhera nestačí!!! Jen, asi to, že jsem strašně ráda, že jsi z Nata a Jima udělala upíry!!! A nejlepší byl ten hřbitov, ne vlastně všechno bylo nejlepší!!! Sakra co teď budu číst??? No to snad ne!!! Neb, že začneš eště neco psát??? Prosím, prosím, smutně koukám, prstíčkem hrabu!!!
ChrisTea

31)  Nebraska (03.06.2010 16:47)

HappyTrip: děkuju
Karolko, 1 054 829 A ty jsi naše masochistka, viď? Děkuju. I Minnie děkuje. Will neděkuje - způsobila jsi tu frontu ve skříni A Paige se těší, i když to nebude taková řachanda. Na to mám Angelu
sakraprace, nefňukej Teď si ji můžeš přečíst úplně celou od začátku
sunny, děkuju! Nápady jsou, tak snad brzo vylezou nějaký písmenka
AshitakaYoko: díky, že ses do toho pustila a jsem ráda, že se ti to líbilo Angelu vysvětlím ve Špatné místo, špatný čas. Vysvětlení Nata jsem se trochu chtěla vyhnout, ale asi se to v budoucnu někde nějak objeví, uvidíme
Diblíku, už to pomalu začínalo zavánět stereotypem a mně se nechtělo vymýšlet pořád nové a nové maličkosti z "obyčejného" života. Je fakt, že tu dobu od přeměny jsem vzala trochu hopem, ale bála jsem se, že vyhořím a nedopíšu to. Jsem ráda, že se tak nestalo a že jsem si to psaní užívala do posledního písmenka A děkuju a taky se těším na další věci

27)  sakraprace (03.06.2010 15:44)

Scéna na hřbitově mě odbourala, málem jsem smíchy spadla ze židle. Návrat domů , kde už čekají hosté v čele s metalisty mě poslala na zem sotva jsem se z ní zvedla. Svatba dechberoucí a veselá. Ano, toto je nehappyendovatější happy end, co jsem četla a byl nepřekonatelný.

Tak a teď jsem celá naměkko a musím jít nutně brečet.

26)  Karolka (03.06.2010 15:43)

Hodně přes milion, viď? A jak se teď mám rozloučit? Nebudu říkat sbohem, protože se určitě ještě setkáme, Minnie. Nesnesla bych představu, že to je definitivní. Hlavou mi běží všechny ty úžasné okamžiky a nezapomenutelné hlášky. Těším se na další setkání všech členů Teamu Nebraska, až si o tobě budeme vyprávět. To bude něco! "Pamatuješ, jak tenkrát Minnie..." "A mě dostalo, když řekla..." "Nejlepší, ale bylo to s tím..." A všichni budeme mít na chvíli zase ten úžasný pocit, který jsme měli při čtení. Znovu to všechno ožije. Rozcuch, pan Huhla, dva neforemné černé pytle, Plán B, opilý Jake, Will a taky Will a nesmím zapomenout na Willa...
Minnie, jsi jediná ženská, u který jsem vydýchala, že si ji William vybral.
Tak zase někdy...

P.S. Děkuju Nebrasko. nedokážu říct nic, co už nebylo řečeno. Jsem teď hrozně naměkko a klávesnice se mi nějak divně rozplývá před očima. Tak si opakuju Paige, Paige, Paige... A docela to pomáhá...

«   1 2 3 4 5 6   »