13.12.2010 [16:30], Karolka, ze série Lost In Twilight, komentováno 50×, zobrazeno 8346×

Stál dost blízko na to, abych mohla sledovat změny v jeho výrazu. Takhle se na mě ještě nikdy nikdo nepodíval. Pár vteřin jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na něj. Dokonce jsem si stihla uvědomit, že právě prožívám nejšťastnější okamžik ve svém životě. Než mi došlo, že je to zároveň ten nejtragičtější.

Čím déle jsem mlčela, tím rychleji pohasínalo světlo v jeho očích. Nakonec je sklopil k zemi. S úsměvem, kterým se snad pokoušel předstírat bezstarostnost, nadhodil, že se dost rozpršelo a tak bych měla jet domů, abych znovu neonemocněla.

Přikývla jsem. Doprovázel mě k autu. Unikla mi jedna malá osamocená slza, ale tu jsem snadno setřela.

Edward mi otevřel dveře a počkal až nasednu.

„Večer pro tebe přijedu,“ prohlásil.

Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Neřekla jsem, že mám čas zrovna dnes.“ Nebylo v tom ale zdaleka tolik podrážděnosti jako dřív.

„Obávám se, že si ho budeš muset udělat. Tohle není rande, Grace. I když tomu asi nebudeš věřit, jsou i horší věci, než si se mnou někam vyjít.“

Do srdce se mi právě teď zabodl šíp, ale já se ho snažila ignorovat. Umírat bude lepší až o samotě.

„Čeká tě výslech a případně mučení před celou mojí rodinou,“ řekl se smíchem. Bylo to osvobozující. Zase vypadal tak uvolněně jako vždycky. Zároveň se mě ale zmocnilo zděšení. Už jsem si to živě představovala.

Víte, vy vlastně vůbec neexistujete. A Rose, tvoje utrpení si vymyslela jedna romantická spisovatelka…

Můj výraz nejspíš dokázal přečíst velmi dobře, protože se najednou sklonil. Zatuchlý pach koženkových potahů ihned překryla jeho vůně.

„Nikdo ti neublíží, slibuju,“ řekl tiše. Podívala jsem se mu do očí. Světlý karamel krásně ladil k tomu lahodnému hlasu.

Zatnula jsem zuby a otočila se k volantu. Vytáhla jsem z kapsy klíček, strčila ho do zapalování a zapnula si bezpečnostní pás. Edward mezitím zabouchl mé dveře.

Než jsem stihla odjet, ozvalo se zaklepání na okénko. Pracně jsem ho stáhla dolů, vděčná, že ten zápas s prehistorickou kličkou výborně pomáhá potlačovat slzy.

„Ještě drobnost.“ Najednou vypadal rozpustile a uculoval se. Pochopila jsem, co Bella myslela těmi náhlými změnami nálad.

Vytáhl z kapsy mobil. Odsunutím klávesnice odhalil objektiv foťáku.

„Úsměv, prosím,“ zapředl.

Než jsem se stihla jakkoli zatvářit, foťáček tiše zabzučel.

„Výborně! Zdaleka nevystihuje okouzlující skutečnost, ale na dokumentech studentky podprůměrné newyorské školy to bude uvěřitelnější.“

Vydala jsem zvuk vzdáleně připomínající kojota se vzteklinou a aniž bych se namáhala zavřít okénko, dupla jsem na plyn. Chevy se s ohlušujícím řevem rozjel. Když jsem se naštvaně podívala do zpětného zrcátka, stihla jsem ještě zahlédnout Edwardovu krásnou rozesmátou tvář.

 

<<<>>>

 

Když jsem dorazila domů, Charlie už tam byl. Zíral do světlíku, jako by se z něj chystal věštit.

„Něco nového?“ zeptala jsem se, abych nějak zahájila hovor. Bylo mi jasné, že ta otázka je spíš řečnická.

Otočil se na mě a usmál se. Uvědomila jsem si, jak ohromná změna a úleva to je. Už jsem se tu necítila tak sama. Byl tu někdo, kdo mi opravdu chtěl pomoct.

Když se zeptal, jaký jsem měla den, o příhodě s paní Copeovou jsem se raději nezmiňovala. Nechtěla jsem Cullenovým způsobit potíže. Charlie by je nejspíš neprozradil, ale byl to poctivec a já věděla, že by se tím trápil.

„Brzy pro mě přijede Edward,“ řekla jsem, když jsme se pak přesunuli do kuchyně a já se pustila do vaření večeře.

„Aha?“ prohlásil a významně zvedl obočí. Tiše jsem zafuněla.

„Tak to není. My jen… sedíme spolu na biologii a on je velmi… přátelský.“ I mně samotné to znělo směšně, takže mě nepřekvapilo Charlieho uchichtnutí.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Grace. Jen buď, prosím, nějak rozumně doma, ať nemám důvod vyptávat se tě na detaily.“ Vzal si z lednice plechovku piva a odešel do obýváku. Ještě chvíli jsem se za ním dívala. Usmívala jsem se. Edward nebyl jediný, koho jsem Isabelle záviděla.

Stříbrné Volvo zastavilo před domem přesně v šest. Rozloučila jsem se s Charliem a přeběhla těch pár metrů silného lijáku. Edward mi držel otevřené dveře. Na klín jsem si položila tašku, která obsahovala něco, o čem jsem předem věděla, že Edwarda rozzuří. Chtěla jsem mu to dát, až se budeme večer loučit.

„Jak se cítíš?“ zeptal se, když jsme vyjeli a přerušil tak příval mých neradostných myšlenek.

„Jako před výslechem, po kterém přijde možná i mučení,“ zabručela jsem. Můj původní úmysl snažit se vdechovat vzduch jen ústy, se ukázal jako naprostá pitomost. Ta vůně nějakým záhadným způsobem zanechávala zvláštní sladkou chuť na mém jazyku. Nedalo se před ní utéct.

„Opravdu se nemáš čeho bát, Grace,“ řekl nezvykle vážně. Když jsem se na něj podívala, zjistila jsem, že má v očích zase ten něžný výraz.

„Máš v tom autě autopilota? Myslím, že i upíři musí občas mrknout na silnici, když řídí v noci a v dešti,“ utrousila jsem a odvrátila se.

Tiše se zasmál.

„Nevím, jestli si to uvědomuješ, Grace, ale jestli mě chceš odradit, děláš to úplně špatně.“

Šokovaně jsem se na něj podívala. Nečekala jsem, že začne mluvit tak otevřeně. Nenapadla mě jediná rozumná věc, kterou bych na to řekla.

„Netušil jsem, že bude tak těžké, dát přednost tomu, co je správné, předtím, co bych doopravdy chtěl,“ pokračoval. Zalil mě pocit příjemného tepla. Dokonce jsem se musela přesvědčit, jestli nezapnul topení na vyšší stupeň. Edward se usmíval, ale v tu chvíli vypadal spíš zamyšleně a snad i melancholicky.

„Vím, jak to myslíš,“ řekla jsem nakonec. Spíš sama sobě, než jemu.

Zkoumavě se na mě podíval.

„Asi bych měl být vděčný, že jsi tak rozumná. Je to tak lepší. Pro tebe.“ Pak se zase nečekaně rozesmál. „Jenže ty mě odmítáš tak usilovně, že to na mě působí jako výzva. Vždycky zapomenu na všechna ta bohulibá rozhodnutí a mám prostě chuť tě trumfnout.“

Srdce mi bušilo až v krku. Ať jsem se snažila sebevíc, ze všeho nejvíc jsem vnímala pocit opojného štěstí.

„Mělo by mi stačit, že se mě nebojíš. Nevím, jak jsem vůbec mohl přijít na tu šílenou myšlenku, že by…“ Povzdechl si.

„Ty to nechápeš!“ vyhrkla jsem rozhořčeně, když jsem si uvědomila, čemu přičítá moji odtažitost. „Tady nejde o to, kdo jsi. Znám tě tak dobře! Vím, jak těžko přijímáš sám sebe. Jak špatný si připadáš.“

Tehdy jedinkrát jsem se lekla, že i upír může mít autonehodu. Auto se zakymácelo, jak musel ve zlomku vteřiny pohnout volantem a srovnat směr.

„Čteš myšlenky?“ zeptal se přidušeně. Ta představa byla vlastně strašně komická. Číst myšlenky Edwardu Cullenovi?

„Ne,“ uklidňovala jsem ho a trochu rozpačitě dodala: „Ale znám tě už tři roky. A byla jsem s tebou i ve chvílích, kdy bys o to nejspíš nestál.“

Zastavil. Poplašeně jsem se podívala ven a zjistila, že jsme na místě.

„Já tomu nerozumím,“ řekl tiše.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Všechno se za chvíli dozvíš. Ale chci, abys věděl, že chyba není v tom, kdo jsi. Ale v tom, kdo jsem já. Vlastně – kdo nejsem,“ dopověděla jsem a do hlasu se mi zrádně vkrádal smutek.

Edwardův výraz se zatvrdil.

„Isabella Swanová,“ konstatoval.

Přikývla jsem.

Když vydechl, podobalo se to spíš netrpělivému zasyčení.

„No, je čas, aby bylo ještě hůř,“ nadhodila jsem a otevřela dveře. Ve skutečnosti jsem  tomu ale nevěřila. Hůř už mi nejspíš nikdy v životě nebude.

 

<<<>>>

 

Byli tam všichni. Ještě než jsem vešla, uměla jsem si představit, jak se kdo bude tvářit. Carlisle vlídně a zkoumavě, Jasper chladně a nedůvěřivě, Esmé laskavě, Rose rozčileně a její manžel natěšeně, protože by se každou chvíli mohlo něco semlít. Jen o Alici jsem toho tušila tak málo, jako ona o mně. Nebyla tak úplně sama sebou. Ztratila svou neotřesitelnou sebejistotu, kterou jí poskytoval její dar. Přesto se na mě usmála.

Edward mi pomohl z bundy a pak mě jemným gestem nasměroval k smetanově bílému křeslu. Bylo velmi elegantní, ale přesto na mě teď působilo jako ohrádka pro vyslýchání obžalovaných u soudu. Než jsem si sedla, pro jistotu jsem se podívala, jestli z něj náhodou nevedou nějaké dráty.

Začal Carlisle.

„Nejdřív ti chceme moc poděkovat, Grace, že jsi přišla. Samozřejmě tě nikdo nenutí, abys nám cokoli říkala. Ale velmi jsi naléhala, abychom neodcházeli a pokud ti máme věřit, že nás neohrozíš, něco o tobě musíme vědět.“

Přikývla jsem. Bylo mi jasné, že jejich důvěra je právě teď v mnohem větším ohrožení, než můj život.

„Mohla bych dostat sklenici vody?“ požádala jsem nesměle a automaticky vrhla prosebný pohled k Esmé. Jediné, co ji asi zdrželo, byla rychlost vytékání vody z lahve, protože se vrátila za pár vteřin.

Napila jsem se a usilovně se pokoušela zklidnit šíleně bušící srdce.

„Jmenuji se Grace Campbellová,“ začala jsem. „I když vám pan Jenks nejspíš řekl, že mé jméno neodpovídá číslu mého pojištění.“ Čekala jsem, že Jasper bude vrčet, takže jsem nebyla překvapená. „Jste nadpřirozené bytosti. Ve vaší existenci téměř nikdo nevěří…“ Tady jsem se na chvíli odmlčela a můj pohled zabloudil k Edwardovi. Stál lehce opřený o nějakou komodu a ruce měl založené na prsou. Pousmál se, ale jinak se tvářil stejně napjatě jako zbytek rodiny.

„… to, co vám teď řeknu, bude ale těžko uvěřitelné i pro vás.“

Znovu jsem uchopila sklenici a roztřesenou rukou ji zvedla k ústům. Pořád jsem měla pocit žízně.

„Co kdybys to zkrátila?“ prohlásila netrpělivě Rosalie. A mně to úžasně pomohlo se srovnat. Vždyť jsem to dělala pro ně!

„Hele, Rose, já jsem tě vždycky měla fakt ráda a bránila tě, když o tobě ostatní tvrdili, že jsi jen povrchní nafoukaná blondýna. Tak buď tak hodná a zkus na chvíli mlčet!“

Myslet si, že jí tím zavřu pusu bylo neskutečně naivní a hloupé.

S vrčením vykročila ke mně. Udělala jen pár kroků, když se ocitla v laskavém, ale pevném sevření Edwardových paží.

„Já bych rád slyšel, co nám chce říct, Rose,“ zasyčel.

Cítila jsem, jak mi po zádech stéká pot. Neměla bych zapomínat, kdo opravdu jsou.

Během pár vteřin se ale napětí snížilo na únosnou mez a Rosalie se vrátila na gauč, na kterém ještě před chvílí seděla. Jen Edward zůstával stát mnohem blíž u mě, než předtím. Jestlipak mě bude chtít chránit i za deset minut, až bude znát pravdu?

Pak jsem se zhluboka nadechla, zabodla pohled doprostřed stolu, aby mě jejich tváře nevyváděly z míry a spustila. Vzala jsem to od začátku. Mluvila jsem o knize, kterou jsem četla a tolik miluju, o příchodu Isabelly Swanové i o mé nezodpovědné cestě do jejich světa. Podrobnosti o jejich vztahu k Belle jsem příliš nerozváděla. Jen jsem zdůraznila, že pro ně bude velmi důležitá. Snažila jsem se nevnímat občasné výkřiky a vrčení a pokračovala, dokud jsem nedospěla až na konec. Zmínila jsem i fakt, že Charlie mi uvěřil.

„Absurdní!“ vykřikla Rosalie, už asi popadesáté. Ostatní vypadali spíš zaskočeně a vrhali po sobě zvláštní pohledy. Přemýšlela jsem, jestli má Carlisle nějakého známého na psychiatrii.

Až potom jsem si troufla jeden krátký pohled na Edwarda. Nedíval se na mě. Upřeně pozoroval jedno místo na podlaze a ani se nepohnul.

„No, já myslím, že už jsem slyšela dost!“ prohlásila Rosalie a zmizela dřív, než jsem si stihla pomyslet: Jacoba na tebe!

Odkašlala jsem si. To ticho, které nastalo, bylo ještě tíživější než negativní reakce během vyprávění.

„Ptejte se mě na co chcete,“ vyzvala jsem je. „Myslím, že vám můžu dokázat, že nelžu.“

Pár vteřin se nedělo nic. Carlisle vypadal rozpačitě. Začala jsem se cítit podivně unavená a zmocňovala se mě sebelítost. Proč je to všechno tak těžké?

A tak jsem začala mluvit sama. O Carlisleovi a jeho otci. O pokusech zabít sám sebe a zjištění, že dokáže žít ze zvířecí krve. O Jasperovi a jeho válečnické minulosti. O setkání s Alicí. Pak i o Esmé, jejíž tragický osud jsem zredukovala jen do dvou vět a pak se soustředila na to, jak úžasnou matkou se stala pro všechny členy Cullenovy rodiny. Nevynechala jsem ani Emmetta. Úmyslně jsem mluvila o zázračném setkání s Rosalií, protože jsem si byla jistá, že mě nahoře slyší.

„A Edward,“ promluvila jsem do naprostého ticha. „Ztratil oba rodiče při epidemii španělské chřipky. Byl proměněný na přání své umírající matky.“ Upřela jsem na něj oči a můj hlas se trochu chvěl, když jsem pokračovala.

„Nežil jsi vždycky jako vegetarián. Ale pak jsi pochopil, že ses zmýlil a vrátil ses domů. Ale díky té zkušenosti se z tebe stal muž pevných morálních zásad a neskutečně silného sebeovládání. Kdo by dokázal nezneužívat myšlenek lidí kolem?“

Díval se mi do očí. Nevím, jak dlouho, ale za tu dobu jsem si stihla stav svého srdce uvědomit tak bolestně, že mě to málem dohnalo k slzám.

„Takže, my nejsme skuteční?“ zeptala se Esmé a v tu chvíli vypadala velmi křehce a poplašeně.

„To si nemyslím, lásko,“ prohlásil Carlisle a vzal ji za ruku. „Podle toho, co říká Grace, už se příběh odklonil od původního scénáře. Jsme myslící bytosti s vlastní vůlí. Kdybychom nebyli skuteční, nejspíš bychom byli schopní jen naprogramovaného jednání. Jako herec, který zná jen jednu roli,“ dodal s úsměvem.

Ta myšlenka mě nadchla. Jenže…

„Úplnou jistotu budu mít, až se vrátím domů. Jestli se text ve Stmívání nezměnil ani po tom, co jsem tu… napáchala, znamenalo by to, že váš svět existuje nezávisle na knize.“

„No, páni!“ vydechl Emmett. Pořád se na mě díval, jako by si myslel, že si dělám legraci.

Atmosféra v místnosti se výrazně změnila. Nevím, jestli mi věřili úplně, ale rozhodně byli ochotni o tom přemýšlet.

„Myslím, že kdyby nám Grace chtěla uškodit, už by to dávno udělala,“ řekl Carlisle.

„A vysvětluje to, proč na ní naše dary nedosáhnou,“ nadhodila Alice, teď viditelně veselejší. „Ona sem nepatří.“

Nemyslela to tak. Vím, že ne. Ale pro mě to bylo jasné připomenutí.

Loučili se se mnou přátelsky. Dokonce i Jasper naznačil něco jako úsměv, když jsem se při nastupování do auta krátce ohlédla.

 

Jeli jsme mlčky. Dodala jsem si odvahy a podívala se na Edwarda. Upřeně sledoval silnici. Nedokázala jsem odhadnout, na co myslí.

„Šlo to celkem dobře,“ řekl konečně. „Jsi celá a Rose ti nakonec bude vděčná, protože stěhování se konat nebude,“ dodal s úsměvem.

Přikývla jsem. Bylo teprve deset hodin, ale po tom všem vypětí, jsem se teď cítila úplně vyčerpaná. Těšila jsem se, až budu sama. Bylo těžké držet celý večer na uzdě tolik emocí.

Zastavili jsme před Charlieho domem. Čekala jsem, že mi Edward zase půjde otevřít dveře, ale on zůstával na místě.

„Grace,“ oslovil mě a já v duchu vykřikla „Ne!“ i „Ano!“ zároveň.

„Napadlo tě už, že by se mohlo stát…“ Natočil se ke mně. Tentokrát jsem v jeho tváři neviděla ani náznak pobavení. „Co když už se cesta znovu neotevře? Myslela jsi na to?“

Co jsem mu na to měla říct? Že si to moje podvědomí přeje víc, než cokoli na světě? Že bych za tu možnost „zaskakovat“ místo hlavní hrdinky až do konce, obětovala svůj skutečný život?

„To nikdy nebudu vědět jistě,“ odpověděla jsem chraplavě.

Váhavě přikývl. Než stihl říct cokoli dalšího, předešla jsem ho.

„Něco ti chci dát. Vím, že budeš zuřit, ale… je to moc důležité. Bella už ztratila spoustu času a mně se moc nedaří udržet věci tak, jak mají být.“

Vrhla jsem na něj zkoumavý pohled. Pokud jsem ho nějak rozčílila, nedával to na sobě znát.

Sáhla jsem pod sedadlo a vytáhla tašku, která tam na mě celou dobu čekala. Vyndala jsem z ní igelitový pytel opatřený hermetickým uzávěrem. Uvnitř byla složené Bellino tričko. Nevyprané.

„Měl bys o Belle vědět pár důležitých věcí. A prosím, nepřerušuj mě, protože tohle prostě musím říct, bez ohledu na to…“ Ne, tudy jsem pokračovat nechtěla.

Upřela jsem na něj zoufalý pohled.

„Bellina krev ti bude zpívat.“

Vytřeštil na mě oči. Pár vteřin dokonce bojoval s hněvem. Nakonec ale z nějakého důvodu dokázal mlčet.

„Ty ji ale přesto budeš milovat. Budeš ji milovat tak moc, že ji dokážeš nezabít. Dokážeš být blízko.“ Třásl se mi hlas. Ano, tohle byl ten příběh obrovské lásky, který jsem tři roky prožívala skoro víc než vlastní realitu. „Budeš ji milovat tak moc, že si ji vezmeš a budeš se s ní… budeš… prostě se ovládneš a nikdy za žádných okolností jí neublížíš.“

Podala jsem mu pytel s tričkem. Klepala jsem se jako v zimnici.

A on si to ode mě vzal a díval se na to jako na přízrak.

„Myslela jsem, kdybys… kdyby sis už teď zvykal na její vůni, měli byste to potom snazší.“

S posledním slovem ze mě vyprchala veškerá síla a odvaha. Připadala jsem si úplně prázdná.

„Grace?“

Jako by moje jméno namočil do medu. Odlepil oči od Bellina trička a zadíval se na mě. Ty slzy, se kterými jsem bojovala celý večer, už nešlo zastavit.

„Víš toho o nás tolik. Ale nejspíš neznáš pravdu o srdci upíra.“

V hlavě jsem měla podivně mrtvo a nechápala jsem, co se mi snaží říct.

„Netluče,“ hlesla jsem. To byla jediná věc, která mě napadla.

Smutně se usmál a přikývl. Pak ten modrý balíček jemně položil zpátky na můj klín a vzal mě za ruku.

„Je tu ale ještě jedna věc. Naše srdce je tvrdé jako kámen. Je to nejodolnější část našeho těla. A pokud se najde něco tak silného, že to dokáže narušit jeho povrch nebo se do něj dokonce otisknout…“

Přestala jsem dýchat. Nemohla jsem. Celé moje vnímání a bytí se teď soustředilo na to, co říká. A v mé paměti, tak dokonale obeznámené se vším, co bylo Twilight, už se vynořovalo dokončení Edwardových myšlenek.

„…už nikdy to nelze smazat.“

Díval se na mě a jeho ruce svíraly mojí, teď naprosto ledovou dlaň. Pak si ji pomalu přitiskl na hruď.

„Je mi to moc líto, Grace, ale Bella už se mi sem nevejde.“

 

---

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

«   1 2 3   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!