03.11.2010 [10:00], MisaBells, ze série Láska na splátky, komentováno 22×, zobrazeno 5619×

Když hrdina můj odešel, opadl první lásky pel, a jako první jarní květ, to okouzlení mizí hned... Kde první lásky, kdepak jsou? Ty štěstí nikdy nenajdou? A časy malin nezralých jsou pryč jak v létě loňský sníh. Jen večer, když svět usíná, mé srdce na to vzpomíná…

 

4. kapitola - Uprostřed noci

Spánek nepřicházel. Neustále se převalovala v posteli a přehrávala si ten rozhovor s Jacobem. Objevil se jako duch a nabídl jí pomoc. Proč?

Charlie mi řekl, že budeš tady a sama jsi říkala, proč sem chceš. Nedalo to moc práce, najít tě…

Tvářil se u toho zvláštně. Tak nějak tajemně, až jí po zádech přeběhl mráz. Nikdy neměla důvod se ho bát, tak proč zase teď? Kolik novinek ji ještě čeká? Na jednu stranu byla vážně ráda, že tu je. Už pěkně dlouho si s nikým pořádně nepopovídala. S ním si měla vždycky co říct. Jenže ten večer to bylo jiné. Mluvil on a mluvil hodně. Byl jako kolovrátek. Nestíhala to vstřebávat. Vyprávěl jí, jak se vydal do Chicaga stopem. Byl to přeci jen chudý Indián. Když šla do postele, doprovodil ji ke dveřím a pak ji objal. Sevřel ji pevně, až se bála, že v ní popraskají všechny kosti. Naklonil hlavu zvláštním způsobem a ona? Zabouchla mu dveře před nosem. Udělala dobře, ujišťovala se. Tak proč má nutkání se zvednout a jít se podívat, jestli se jí to nezdálo a on vážně spí na gauči? V bytě bylo ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík. A přesto nebyla sama, kdo civěl do tmy a přemítal.

Stál v nejtemnějším rohu pokoje, schovaný za velkou skříní a vnímal nezvyklý tlukot dvou srdcí. Viděl jejich loučení u dveří a měl sto chutí tam vpadnout a rozervat Jacoba Blacka na milion kousíčků. Ovládl se, ale jen kvůli ní. Věděl, že ji chce políbit. Asi mu to přišlo vhodné po tak dlouhé odmlce, ale Bella nezklamala. Práskla mu před nosem dveřmi. Ulevilo se mu. Tak proč je stále napjatá? Byla zvyklá být sama a teď tu má spolubydlícího, který má temné myšlenky. Temnější než Edward. Bella sebou trhla, když se bytem rozlehlo hlasité zachrápání. Edward ve svém úkrytu zavrtěl nesouhlasně hlavou. Vstala. Edward potlačil nesouhlasné mručení a vyskočil z pootevřeného okna, aby se dostal do obýváku, kam mířila i Bella.

Šla tiše. Našlapovala jako myška a do obývacího pokoje strčila jen hlavu. Do okna svítil měsíc. Už dávno přestalo pršet. Jacob ležel s dekou smotanou mezi nohama a holou hrudí. Povytáhla překvapeně obočí a natáhla krk. Ležel na zádech, proto chrápal. Vypadal vážně jinak. Přešla místnost a ukazováčkem ho dloubla do ramene. Ani se nepohnul. Přitlačila. Z jeho hrdla se ozvalo zamlaskání a nepatrně se ošil.

„Chrápeš,“ zašeptala. Pokojem otřásla další vlna.

„Jacobe?“ špitla a znovu do něj dloubla. Nic. „Jakeu!“ křikla a Jacob nadskočil. Ježil se na gauči a kmital zmateně pohledy. Celý se třásl, dokud si nevšiml Belly krčící se u pohovky.

„Co blbneš? Mohl jsem tě zabít,“ vrčel a uvolnil se.

„Chrápeš,“ kuňkla a uvědomila si, že se sama klepe. Tak rychle se neprobudí ani ona. A on se k tomu vymrštil do dřepu, jako gorila. Měla pocit, že nabobtnal.

„Aha,“ vydechl a uvelebil se. „Omlouvám se, asi rýma.“

„Nemůžu spát,“ pokračovala.

„Zkusím nechrápat, ok?“

„Jo, ehm… dík,“ vyhrkla a šla zpět do ložnice.

„Bells?“ zarazil jí jeho hlas. Až moc prudce se otočila. „Hezké pyžamo,“ nadhodil a Bella zrudla. Sakra! Měla jen tílko a kalhotky.

„Spi,“ utnula ho a urychleně zmizela. Cítila, jak hoří. Styděla se. Zato Jacob měl o čem snít. Přijel sem a doufal, že to srovná. Že si s Bellou bude zase blízký a ona v něm uvidí konečně něco víc než přítele. Ale vzal to moc hopem, došlo mu. Musí ubrat. Dát jí čas, aby si na něj zvykla. Stejně, když to půjde takhle dál, potrvá dlouho, než tu pijavici najde. Nadechl se opojen její vůní a začal se dusit. Cítil ten přesládlý pach. Byl tu. Nevěděl, jestli přímo ten upír, ale nějaký tu byl. Rozhlédl se a jeho oči zůstaly viset v okně. Viděl tu siluetu. Ani se nepokoušela ztratit.

Věděl, že ho vidí. Chtěl, aby ho on viděl. Všiml si, že vstává a otvírá okno. Uhnul jen tak moc, aby Jacob mohl rozevřít vnější okna. Seskočil do obýváku a nastražil uši k Bellině ložnici.

„Takže existuješ,“ sykl Jacob a Edward se líně svalil do křesla.

„Vidíš,“ odsekl.

„Doufal jsem, že to nebude tak rychlé.“

„Já vím,“ ušklíbl se Edward. Právě proto se nechal najít. Chtěl ho utvrdit v tom, že tu je a udělá všechno, aby ho Bella našla. Jen se jí neukáže přímo.

„Jak?“ nechápal Jacob a v obličeji se mu mihl šok.

„Vidím ti do hlavy.“

„Děláš z ní idiota,“ sykl.

„Nedělám. Jen ji hlídám při té její bláznivé honbě.“

„Nebude se jí líbit, že si s ní takhle hraješ, až jí to povím,“ ušklíbl se.

„Ale ty jí to nepovíš,“ zasmál se tiše Edward.

„Proč myslíš?“

„Protože bych jí pak mohl říct, co jsi zač ty.“ Jacob zbledl. Ten upír ho měl v pasti. Nemohl si dovolit, aby Bella věděla, co je zač, než jí to poví sám.

„Fajn. Co po mě chceš?“ vyštěkl Jacob až moc hlasitě. Vedle v pokoji se Bella pohnula a Edward slyšel její lehké krůčky.

„Jakeu?“ křikla tiše a blížila se. Jacob s Edwardem si vyměnili výhružné pohledy, a když se Bella objevila v obýváku, viděla jen polonahého Jacoba, jak stojí u otevřeného okna a civí na ni. Tentokrát to nepodcenila a přetáhla přes sebe župan.

„Je horko,“ zakoktal a slyšel, jak se za oknem ten upír směje.

Jistěže se smál. Bylo to trapné. Vlkovi a horko? Od kdy? Měl by mít radost, že o něm ten pes ví, ale neměl. Připadal si jako ve výkladní skříni a to se mu nelíbilo. Sice o sobě věděli navzájem, ale Jacob neměl v podstatě co ztratit. Zatím to ale nevěděl. Zato Edward si to plně uvědomoval, když se vracel poněkolikáté do vily bláznů.

Do domu to vzal oklikou. Potřeboval se nakrmit. Dlouho nikde nebyl. Hnal se lesem a nechal své smysly, aby ho ovládly.

Fuj! To zvládnu, to zvládnu…

Slyšel Louieho hlas a zpomalil. Viděl ho. Byl kousek od něj. Krčil se nad vylekanou laní a tlačil ji k zemi.

„Tak už to udělej, nebo dostane infarkt,“ pobídl ho a Loui se zakousl do jejího hrdla.

„Nedokážu si na to zvyknout,“ vzdychl, když bylo po všem.

„Jsi jiný, ale máš velkou vůli,“ tišil ho Edward a Louie se usmál. Měl dlouhé vlasy smotané stejně jako Lestat černou stuhou.

„K čemu mi je vůle, když žiju s Lestatem?“

„Lestat na tebe nemá žádný vliv. Věř mi.“

„To samé říkal i Stefan,“ zamyslel se a z podřepu ve kterém doteď byl, se zvedl.

„Měl bys mu věřit. Sám loví jen zvěř. Ví, jak je to těžké,“ mluvil dál a doufal. Ano, doufal. Louie nebyl dominantní typ. Neustále k sobě někoho potřeboval. Lestat ho pokaždé přemohl. Několikrát se chtěl od něj trhnout, ale sobecký Lestat ho stáhl zpět.

„Jsem rád, že jsme narazili na tebe a Stefana. I když to přineslo i Damona,“ usmál se.

„Mluví někdo o mém zhýralém bratříčkovi?“ zasmál se hlas zpoza stromů.

„Nikdo,“ vykřikl Edward naoko zděšeně a Stefanův úsměv se o kus rozšířil.

„Damon není zlý. Jen je pomstychtivý a jediná bytost, kterou doopravdy nenávidí, jsem já,“ vysvětlil Stefan to, co mně bylo jasné už od počátku. „Jak se jí vede?“ změnil téma Stefan a změřil si Edwarda pohledem.

„Má nového kamaráda,“ odfrkl si Edward zhnuseně. Louie se Stefanem si vyměnili zmatené pohledy.

„A?“ pobídl Edwarda Louie.

„Je to vlkodlak.“

„Vlkodlak? A to jí tam s ním necháš? Edwarde, neblázni, víš, co jsou zač?“ šílel Stefan a v myšlenkách si vzpomněl na Masona. Vlkodlaka, který ničil život jemu a Eleně.

„Tenhle je jiný, stejně, jako jsem jiný já a ty,“ tišil ho.

„Vážně?“ znejistěli oba.

„Ano,“ přikývl Edward a doufal, že má pravdu. Netušil, co se v něm může skrývat. Jen se tiše modlil. Stejně tak se modlil Jacob na druhém konci města, když se vplížil do Belly ložnice a sledoval její spící tvář. Konečně usnula. Dýchala pravidelně a o světě kolem ní neměla nejmenší tušení. Jen chvíli se jí zrychlil tep. Špatné sny? Jacob se rozhlédl po pokoji a ujistil se, že tu pijavice není. Jeho vůně tu však stála ve vzduchu. Měl sto chutí otevřít okno a pustit ten pach ven, ale nejspíš by ji vzbudil. Nezměnila se. Možná trochu. Byla krásnější, než si ji pamatoval. Musel ji přimět, aby se vzdala toho pátrání. Teď, když věděl, že je u ní ten upír tak moc blízko, že stačí slovo a najde ho. To se mu nehodilo. Bylo to mimo jeho plán. Jen chvilku počítal s odporem z její strany, ale pak jí určitě dojde, že on je tou správnou volbou. Tou přirozenou a nevyhnutelnou. Dá jí čas. Není kam spěchat. Dokud se pijavice drží dál, má on čas. Spoustu času.

Vstal a potichu za sebou zavřel dveře. Lehl si na starý gauč a sotva slyšitelně hekl. Bude si muset pořídit postel. Normální a velkou. Třeba v ní pak nebude spát sám, napadlo ho a tou myšlenkou se nechal vyprovodit do říše snů. Usínal s úsměvem na tváři. Jen kdyby věděl.

Nespala. Vnímala jeho přítomnost. Byla krůček od toho, aby usnula, když se tam objevil a ona slyšela vrznutí dveří. Nedokázala říct, jak dlouho tam stál a sledoval ji v proužku světla vycházejícího od okna. Pitomé pouliční lampy, pomyslela si. Co dělal v jejím pokoji? Uklidnila se, když se nehýbal. Možná ji jen kontroloval. Předtím, když za ním šla do obýváku, přísahala by, že slyšela hlasy. Dva. Jenže když se objevila ve dveřích, byl tam sám. Trpěl samomluvou? Ten byt měl hrozně slabé zdi. Neuvěřitelně slabé. Usnula opravdu, až když odešel. Ještě překontrolovala pokoj jediným pohledem a unaveně zívla. Čekal ji náročný den. Hřbitov a večer otevření Galerie. Na cestu ke snům si vzala nejlepší doprovod, jaký mohla. Jeho obličej. Přemítala, jak vypadá, když mluví. Znala jen jeho fotku s prababičkou a nic víc. Naplnilo ji ohromné vzrušení z toho, že možná zítra…

Ve snech ji ale Edward nechal samotnou. Bloudila a volala jeho jméno. Trhala si oblečení o trny akátů. Kde se tam vzaly? Viděla čísi siluetu. Nebála se. Možná, že se vrátil.

„Edwarde?“ Její hlas zněl jako ozvěna.

„Pomůžu ti, ale nesmíš…“ nesl se hlas vzduchem stejně, jako ten její.

„Co nesmím?“

„Nesmíš… rozumíš… nesmíš…“ Nerozuměla mu. Okolí se rozvlnilo a ona zavrávorala.

„Edwarde!“

„Splatíš mi to…“

„Edwarde, neslyším tě!“ křičela a nořila se do mlhy. Husté a ošklivě temné mlhy. Pokoušela se prozřít. Vidět skrz, ale marně. Zavrtěla hlavou, aby odehnala to šero.

„Bells!“ Vyjekla, když si všimla snědé tváře, naklánějící se nad ní.

„Co je?“ odsekla zahanbená tím, že ji nejspíš slyšel křičet. Podvědomě věděla, že volala jeho jméno.

„Řveš tu, jako když tě na nože berou,“ tišil ji.

„Tak mi dej příště polštář přes obličej a nech mě,“ odsekla. Nesnášela, když se hned po ránu lekala. Zkazilo jí to vždy celý den.

„To by byla škoda,“ zašeptal a pohladil ji hřbetem ruky po tváři. Cítila, že krev v těle se zaměřuje na stejné místo, jako jeho dotek.

„Jak pro koho,“ vyhrkla a pokusila se vstát.

„Dej bacha, ať to neshodíš,“ klidnil ji. Teprve teď si všimla, že má před sebou tác se snídaní. Tak tohle fakt nepotřebovala. Narušoval jí její rituál. Byla zvyklá jít běhat a až pak jíst to, co si sama koupila. Probodla ho pohledem.

„Chtěl jsem ti ušetřit práci,“ vymlouval se a rudl. Došlo mu to? A i kdyby ne, Edward, krčící se za oknem málem tleskal radostí. Tak tahle hra bude zajímavá, pomyslel si. Jenže Bella se najednou mile usmála a začala jíst. V Edwardově hrudi cosi puklo. Co když ten vlkodlak má vážně naději a on přijde pozdě? Chtěl, aby ona byla šťastná, ale ne s Jacobem. To už raději s ním, s Edwardem. Příšera jako příšera.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

22)  Jalle (13.01.2013 19:40)

škodoradostný Edík

21)  kytka (16.03.2011 09:16)

Příšera jako příšera . Chlapi jsou prostě chlapi.

20)  sakraprace (20.12.2010 10:56)

No jo, chlapi ze všeho udělají závody, kdo dál dočůrá Jsem napnutá, jestli se Edward díky Jakovi ukáže Belle dříve než chtěl

19)  Wendy (21.11.2010 22:30)

Edward s Jacobem jsou jak dva kohouti, hihi,
jdu na další

18)  sfinga (08.11.2010 22:46)

Ajajaj, dva kohouti na jednom smetišti, k tomu neidentifikovatelná hrozba ze strany Damona, zase začínám být závislá. Honem na další díl...

16)  semiska (07.11.2010 15:29)

Příšera jako příšera. To mě fakticky dostalo. Tak hoši se nám asi kvůli Bells poperou? NO, tak to bude hezký. Moc se těším. jak to bude dál. JO a ty Edwardovi hlášky tady byly fakticky luxusní.

15)  Carlie (06.11.2010 07:38)

Je to skvělý, Miško, parádně rozehráváš milostný trojúhelník , Edward i Jacob jsou přesně takoví, jací mají být, dokonale kreslíš jejich povahy , nejlepší byla scéna, kdy Edward nonšalantně nakráčel do pokoje a nenuceně se posadil do křesla Fandím samozřejmě jemu, ale Jacoba taky chápu... Jdu dál

14)  Linfe (04.11.2010 15:43)

Jo tak přesně tady jsem začala Jacoba nemít ráda. Teda toho tvýho Jacoba samozřejmě (že Sfin .-) ) Sorry, Míšo ale musím se pojistit. Rozzuřená Sfinga není nic moc, to ti povím. Miluju Edwarda, jak si ho dává těma hláškama

13)  krista81 (03.11.2010 23:08)

Paráda, tak Edward žárlí čím dál víc
Příšera jako příšera - to mě dostalo.
Moc se těším na další díl

10)  eElis (03.11.2010 14:58)

Nemohl by Jacob někam odcestovat? Asi ne, co? No nic.
Příšera jako příšera. tak to mě dostalo. Super kapitolka a moc se těším na další.

8)  milica (03.11.2010 10:46)

Super, už se těším na hřbitov a na otevření galerie.

6)  SarkaS (03.11.2010 10:33)

Co??, Proc to jedla? Doufam ze ho jeste poplive, protouze ted se ve me fakt hnula zluc. At Jacob tahne! Prosim... Misicko visd uze posles Jaka do haje

1 2   »