09.01.2013 [14:30], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 8×, zobrazeno 2917×

Někdy se to jméno vyslovit muselo (a teď nemám na mysli Voldemorta)

 

Pěkné čtení :)

8 Zlá vůle nemrtvých

„Myslím, že tu je někdo, koho bys chtěla vidět.“

Bellin výraz se vůbec nezměnil, jen se její žhnoucí rudé oči zaměřily někam za mě. Já jsem z lesa skoro neviděla, ale ona nejspíš ano. Především musela vidět auto, které stálo před domem. Muselo být pro ni být snadné spatřit nablýskaný černý mercedes na příjezdové cestě, z něhož já viděla jen problesky metalízy mezi stromy. Podívala jsem se zpátky na Bellu. Už se netvářila stejně.

Tiskla si bílou ruku na prsa, jako by nemohla popadnout dech, přitom jsem ale věděla, že vůbec v mé přítomnosti nedýchala. Omráčila mě ale její tvář. Nikdy jsem neviděla někoho plakat bez slz, ale její žalostný výraz nebylo možné pojmenovat jinak. Oči se jí leskly, najednou nebyly vůbec divoké. Odrážely jen její hluboké zoufalství. Jak dlouho už žije s vědomím, že ti, co miluje, ji nejspíš nenávidí?

„Je to Alice?“ zeptala se mě s očima stále upřenýma na to vzdálené auto.

„Ano,“ odpověděla jsem jí. Naproti jejímu šepotu mi zněl můj vlastní hlas hlučně.

„Přijel i -“ zarazila se v půli věty a rukama si rychle objala hrudník, jako by se měla rozpadnout.

„Přijela sama,“ ujistila jsem ji. Věděla jsem, že se chtěla zeptat na něj, na Edwarda. Nikdy jsem nebyla zamilovaná, neměla jsem ponětí, jak jí musí být.

„Ty ho stále miluješ, že?“ zeptala jsem se jí opatrně. Nepatrně se usmála, než se jí zase rozklepala brada.

„A vždycky budu,“ zašeptala potichu. Vždycky jsem se na lásku dívala skepticky, nevěřila jsem, že je to něco víc než touha a přátelství v jednom. Jenže během posledních tří dnů mi Forks obrátilo vzhůru nohama celé mé chápání světa a najednou jsem si byla jistá, že láska není pouhý výmysl. Bella svého Edwarda milovala a nezměnilo na tom nic ani čtyřicet let odloučení.

„Bello?“ oslovila jsem ji znovu, když stále stála, bez jediného pohybu a hleděla někam do prázdna. Snad do minulosti. Vzhlédla a já pokračovala. „Chceš ji vidět?“

Bella se v rychlosti podívala na své špinavé roztrhané šaty, usmála se při nějaké vzpomínce a přitom pronesla:

„Za to oblečení mě zabije.“ Ale s pomalým lidským krokem se vydala z lesa a já ji následovala. Cesta k domku mi teď připadala mnohem kratší. Možná to bylo tím, že teď vál jen slabý větřík, který se lehoučce proháněl v trávě a šedé mraky na obloze se nekupily jako předtím v předzvěsti divoké bouře. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli bylo správné jít pro Bellu. Možná bych radši opravdu čelila tornádu, než téhle rodné krizi.

Oblohu z čista jasna pročísl blesk následovaný šíleně hlasitým hromem. Bože, co to zase? Skoro, jako by mi to pitomé počasí četlo myšlenky. Tak fajn, mírný větříček, šeďoučká obloha, je ti to jasný, ty počasí jedno bláznivý?

Jestli ale možná nebudu bláznivá já, když tu mluvím s něčím, co logicky vzato mě nemůže jakkoli slyšet. Výborně Is, to Forks ti teda dává zabrat.

Vymyslela bych na sebe ještě nějakou peprnou nadávku, ale Bella - vážně bych jí měla asi říkat babi, ale když vypadá spíš jako osmnáctiletá miss Amerika – došla ke dveřím a podívala se na mě nešťastně, jako by hledala pomoc. Povzdechla jsem si a vyšla ty tři schůdky ke dveřím, abych mohla vejít do domu jako první. Bella se nejistě podívala na rám dveří a pak téměř obřadným krokem vešla dovnitř. Zastavila se u věšáku a podívala se směrem, odkud přicházel mámin hlas doprovázený zvonivým smíchem mé nové tetičky.

Když jsem vešla do obýváku, obě se na mě hned podívaly.

„Kde jsi byla?“ dožadovala se hned máma vysvětlení a mezi tmavým obočím se jí udělala drobná vráska.

„Alice, ráda bych ti představila svojí babičku,“ zamumlala jsem a ustoupila od dveří, aby se mohla Bella ukázat. Máma se na mě vyděšeně podívala, ale nevěnovala jsem jí pozornost. Sledovala jsem Alici.

V prvním okamžiku jen zůstala jako přimražená a jasně zlatýma očima se vpíjela do Belliny bledé postavy. Bella se dívala na Alici podobným způsobem, jako by jí snad chtěla myšlenkami předat všechny omluvy světa. Najednou už Alice neseděla na křesle, ale visela Belle okolo krku. Slyšela jsem tichý šum, jak jí něco říkala, ale pro mé uši to bylo příliš rychlé.

Konečně Alice Bellu pustila a já konečně zvládla zachytit kousky vět, které říkala tou smrtelnou rychlostí.

„Jak… mohla… ublížit… by nikdy… vždyť… postaral… bratr… nenechal… vždyť tě miloval!“ zakončila Alice svůj dlouhatánský monolog, z něhož mi jasně vyzněla jen poslední slova. Bella zase použila ten zvláštní výraz pro pláč bez slz. Odpovídala jí ale dost pomalu na to, abych rozuměla.

„Vždyť ho znáš, Alice. Víš, jaký je ochranářský. Nemohla jsem to dopustit.“

„Ale když jsi prošla proměnou, proč jsi nás nenašla?“ ptala se jí Alice, tentokrát už srozumitelně.

„Já se tam prostě nemohla jen tak objevit, nesmrtelná, s dítětem. Co by si pomyslel. Nenáviděl by mě za to!“

„To by Edward nikdy neudělal! Vyměnil by celý svět jen za to, aby tě měl zpátky!“ zakřičela Alice, zatímco Bella při zvuku toho jména sebou škubla a roztřásla se. Napadlo mě, jak dlouho to jméno asi neslyšela vyslovit? Alice se trošku uklidnila a drobnou ručkou ji pohladila po paži.

„Promiň. Já tě chápu Bello, i když já bych takovou pitomost nikdy neudělala.“ Bella protočila oči, i když s jejich rudou barvou to vypadalo zvláštně.

„Máš pravdu, byla to pitomost. Jenže tehdy se mi to jevilo jako jediné správné rozhodnutí. I za cenu toho, že budu trpět, jsem si zvolila život svého dítěte. Doufala jsem, že… Edward… jednou zapomene.“ Alice zasténala.

„Bello! Copak ti Edward nevysvětlil, jak to je s upíří láskou? Milovat navždy je pro nás doslovný termín!“

„Teď už to vím,“ zašeptala Bella. „Byla jsem hloupá.“

„Co se stalo, stalo se. Teď už s tím nic nenaděláme. Ale budoucnost je stále otevřená, věř mi, já o tom něco vím,“ usmála se šibalsky na Bellu, které cukly koutky. Asi jsem ten vtip nepochopila.

„Nemyslím, že je pro mě ještě nějaká jiná budoucnost, než život… nebo spíše existence samotářské tulačky, co putuje státy a morduje turisty,“ povzdechla si… babička – stále jsem se nutila nazývat ji v mysli takhle.

„V tom případě bys na něj stejně dříve nebo později -“ Alice se zahleděla do prázdna. „Vlastně spíš později, narazila. Nemůžeš ho nechat v nevědomosti, kdyby se doslechl, že jsi mrtvá… a Bello!“ teď se výhružně zamračila. „Znovu už do Itálie nechci!“

„Alice, co máš v plánu?“

„Odvedu tě za Edwardem, kam patříš.“

_{Povídky od Kitsune}

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Marcelle (10.01.2013 08:35)

Jak řekla Alice - budoucnost je otevřená, já se na ní moc těším.

7)  Kitsune (09.01.2013 20:15)

Moc děkuju za komentáře, nevím ještě, kolik bude mít povídka v závěru kapitol, ale určitě to bude víc než dvacet. Kapitoly se pokusím přidávat každý druhý den, ale netuším, jak se mi to bude dařit. Každopádně další kapitolu mám téměř napsanou, vyjde doufám zítra ráno

4)  Empress (09.01.2013 16:25)

Nebude Isabella 2 nejaká šamanka? Keď sa tak pekne rozpráva s počasím?
Som zvedavá na stretnutie Belly 1 s Edom. Ale priznám, že najviac ma zaujíma, čo si vymyslela na Jacoba na ktorého si ale bude musieť zrejme počkať Nebudeš ho veĺmi trápiť, že nie?
Ďalší skvelý dielik, ale sestsakramentsky krátky

3)  Jalle (09.01.2013 16:05)

Dúfam, že stretnutie E a B nebude veľmi komplikované...
Zaujímavý perexový obrázok

2)  NeliQ (09.01.2013 16:02)

1