22.05.2013 [19:30], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 8×, zobrazeno 3009×

Jessica, dotěrná Alice a překvapení

Objala jsem si stydlivě břicho v momentu, kdy se můj žaludek bouřil proti hladovění. Všimla jsem si jeho obličeje, který překryla maska fascinace. Znovu mi zakručelo v břiše.

„Ty máš hlad?“ zeptal se udiveně. Překvapeně jsme zamrkala, každý má hlad, ne? Než mi došlo, co on asi jí, němě jsem mu přikývla na otázku a čekala.

Ladně, ale moc rychle, že jsem to sotva postřehla, se vymrštil do stoje a trochu bezradně se rozhlížel po pokoji. Přikrčila jsem se pod deku, která mě částečně halila.

„Jíš pizzu?“ zeptal se znovu. Mátlo mě jen víc a víc jeho chování. Na co čekal? Byla jsem tady vydaná mu na milost. Pokud chtěl, abych byla vystrašená, už se tak stalo. Proč jen prodlužoval ten okamžik, než se mnou skoncuje jako s ostatními?

Znovu jsem mu jen přikývla na otázku, neschopná promluvit. Náhle se rychle přemístil ke dveřím a už se je chystal otevřít, než se zarazil a prudce se ke mně otočil. Polekaně jsem cukla. Tohle byl ten okamžik. Je tu můj konec.

„Nevycházej z pokoje. Před dveřmi jsou strážci, kteří tě nepustí pryč, ale pro jistotu neotevírej ani dveře. Je to pro tvoje bezpečí.“ Otočil se a zmizel z pokoje.

Pro moje bezpečí? Dělá si ze mě srandu nebo experimentuje. Jsem tu přeci jako hlavní chod, a ne host. Dovolila jsem si trochu se uvolnit, když jsem tu byla sama. Nedovolila jsem si ovšem vylézt z postele, dávala mi malý, ale přesto potřebný pocit bezpečí.

Prudké otevření dveří a rozmazaná šmouha. Natiskla jsem se zády na pelest postele a s vytřeštěnýma očima čekala. Zakázala jsem si křičet. Těch několik vyjeknutí, které jsem nedokázala zadržet, mě štvalo do teď, nesměli vidět, jak jsem slabá.

Byl to on. Stál u dveří a v ruce krabici od pizzy.

„Omlouvám se. Netušil jsem, že se hned vyděsíš,“ potichu promluvil. Jako by se mě pokoušel nezaplašit. A já si opravdu připadala jako nějaké vystrašené zvíře v pokoji lovce.

„Divíš se, po tom, co se tu dělo?“ vyrvala se na povrch moje bojovnost. Nebavilo mě už dál jen mlčet a čekat na můj osud, který byl zpečetěn už v sále.

„Ne, to rozhodně nedivím. Spíš mě udivuje tvůj klid.“ Lehce se usmál, opravdu jen lehce. Jeho koutky sotva cukly vzhůru. Překvapeně jsem se na něj dívala a netušila, co přesně myslí. Podal mi na postel krabici od pizzy a trochu se vzdálil, abych měla větší pocit bezpečí a klidu.

„Všichni ostatní by se pokoušeli utéct. Křičeli by a jiné. Ale ty... jen čekáš,“ odpověděl na moji nevyřčenou a údivnou otázku.

„A kdybych byla jako ostatní, už by bylo taky po mně?“ zeptala jsem se, jak nejklidněji jsem mohla. Odklopila jsem víko pizzy a ucítila tu lahodnou vůni, která přinutila můj žaludek skandovat hlasitě. Neměla bych vůbec jíst v téhle situaci, bylo to absurdní, ale já měla hlad a cítila jsem, že se mi síla bude hodit.

„Asi ne,“ promluvil po dlouhé době ticha.

„Asi? Jsem na hradě s bandou upírů, nebo co to jste, sem nepatří žádné asi. Prostě mě už zabít jako ostatní, to je důvod proč tu jsem, abych byla tvojí večeří nebo obědem, tak to udělej a nehraj si se mnou jako kočka s myší,“ nevydržela jsem to. Nejistota a překvapení mi vždy vadily a v tuhle chvíli to bylo k nevydržení, když tu šlo o můj život. Zhluboka jsem dýchala a opravdu začínala mít strach, jaký bude následek toho jednání.

„Nezabiju tě. Nikdo ti neublíží. Isabello, máš můj slib, že se ti tu nic nestane.“ Klad důraz na každé slovo a přitom mi hleděl do očí. Myslel smrtelně vážně to, co řekl.

Byl to šok. Zírala jsem na něj, zhluboka dýchala. Oplácel mi pohled temně rudou barvou.

Doufat, že předchozí den byla jen předehra mého snu, bylo marné a i v mém případě už zoufalé. Věděla jsem, že to sen nebyl. Byla jsem si tím jistá jako nikdy předtím.

Všechno mi trvalo. Ráno jsem byla jako mrtvola a jen štěstí, že Charlie pracuje brzy a neviděl mě. Připravovala jsem se na školu, kde bude jedna upírka. Náhle jsem s tím, že tu je Alice, měla větší problém než v předchozích dnech. Nevadilo mi tolik to, že je upírka, jako to, s kým v tomhle městě je a s kým si hraje na sourozence.

Hlavním problémem se stal Edward.

U školy na mě čekala Jessica, a sama, to se často nestávalo.

„Ahoj Jess,“ usmála jsem se na ni a čekala, ona mi sama poví, co se děje. Nikdy neuměla chodit okolo horké kaše a nechat lidi hádat, šla rovnou na věc.

„Tys byla včera na večeři s tím bráchou Alice,“ spustila na mě zprudka. Zakopla jsem, ale nebylo to mojí nemotorností jako většinou, vyděsilo mě, co řekla Jessica. Bylo to skoro účinnější, než kdyby mi podrazila nohu, čehož rozhodně podle intonace hlasu byla i schopná.

„Co?“ divila jsem se po nalezení mé rovnováhy.

„Byla jsi včera na večeři s Cullenem,“ obvinila mě znova.

„Jak ty jsi na tohle přišla?“ nechápala jsem. Rozhodně jsem s ním nebyla, ne sama!

„Viděl vás John, ten to řekl Briney a ta to volala mně,“ vysvětlila jejich informační síť. Občas byli lepší jak FBI, no, rozhodně rychlejší.

„Tak vyřiď Johnovi, aby si koupil brýle na dálku,“ prohodila jsem a vydala se opět ke škole. Zahlédla jsem Angelu postávat u vchodu, jak se dívá naším směrem a vypadala soucitně. Buď to už věděla, nebo jí to výraz Jess prozradil.

„Swanová, tohle mi vysvětli! Já uviděla první,“ prskla po mně a zatarasila cestu. Prostě rozhodnutá si vybojovat odpověď. Štvalo mě, jak po mně vyjela, a to tvrzení.

„Víš, Jess, rozhodně nejsi první, kdo ho kdy viděl,“ zavrčela jsem vztekle. „A kdyby si John nevymýšlel, tak ti poví, že u stolu seděl Charlie, který k nám pozval Alici s jejím bratrem. Já s nimi rozhodně sedět nechtěla!“ prskla jsem podobně jako ona na mě. Dala jsem si pozor, abych nezmínila jeho jméno. Chtěla jsem to mít jako tajemství, které vím jen já.

Obešla jsem ji a bylo mi jedno, jak vykuleně mě sleduje, a ne jen ona, ale i ostatní, co byli poblíž a slyšeli to. Prošla jsem dveřmi rovnou do školy a ke své skříňce.

Nenáviděla jsem drby, především týkající se mojí osoby. Došla jsem do třídy.

„V pořádku?“ zajímala se Angela.

„Jo, jen Jess ví, jak po ránu rozproudit krev,“ bručela jsem.

„To teda, vypadala jsi opravdu naštvaně, Bello,“ souhlasila Angela.

„Dokáže to jen ona. Sakra, co pořád má, aby vše věděla jako první, na každého něco měla a v neposlední řadě pálila za každým pěkným ksichtem?“

„Víš, u ní mi to přijde jako životní poslání. Jednou z ní bude novinářka v bulváru, praxi má už teď vynikající.“ Angele se to povedlo. Když ještě zamrkala, rozesmály jsme se obě dvě.

„Nechci tě naštvat, Bello, ale povíš mi, co se dělo včera?“ zajiskřilo jí v očích. Povzdechla jsem si.

„Nic, nějak jsem to včera nedala, a tak jsme s tátou jeli na jídlo a uviděl tam Cullena s Alicí. Pozval je k nám si sednou. Oni dva si rozumí, jak jsem vyrozuměla,“ krčila jsem rameny a měla svůj nezjasněný hlas.

„Nevypadáš moc nadšeně. Jess přeháněla s jeho popisem, že?“ zkoušela to dál, ale nenápadně a normálně, jako puberťačka žádný extrém.

„Nepřeháněla. Jen… nebudu se rozplývat nad každou pěknou tvářičkou.“ Nechtěla jsem jí ho nějak znechutit, sama nevěděla proč, ale nedokázala jsem to. Snad není takový tupoun, aby si pustil blíž k sobě jednu ze zdejších středoškolaček.

Přála jsem si, aby se čas vlekl jako jindy, když na něco čekám, nechtěla jsem, aby nastala hodina s Alice. Netěšila jsem se na její přítomnost. Bohužel, jak všichni víme, čas nejde zpomalit ani zrychlit, jede neúprosně stejnou mírou.

Nečekaně Alice už seděla v naší společné lavici.
„Ahoj Bello. Máš neuvěřitelně milého tátu,“ začala hned mluvit.
„Ahoj,“ vrátila jsem jí jen pozdrav a dál nějak nereagovala.
„Ty se mnou nemluvíš?“ ptala se, i když o to věděla líp jak já.
„Nemám o čem,“ odpověděla jsem klidně. Do třídy si to mířil profesor a další rozhovor nepřipadal v úvahu.
Asi to bylo lehčí, než jsem očekávala podle dřívějšího chování Alice.
Pan Smith vyprávěl o druhé světové válce. Záživná látka, kterou všichni už několikrát slyšeli.
„Bello, počkej,“ dohnala mě Alice na chodbě po konci hodiny.
„Opravdu si nechci povídat,“ pokoušela jsem se jí to vysvětlit.
„Já mu říkala, aby za tebou šel hned, ale neposlouchal. Nebuď uražená, že se schovával,“ mluvila v Edwardův prospěch, bohužel měli smůlu oba v tom, že šlo o něco jiného.
„Já nejsem uražená,“ hájila jsem se, nenechala mě to doříct a spokojeně si poskakovala.
„On tu nemá vůbec být,“ dodala jsem o dost rázněji a odešla jsem na další hodinu před obědem.
Jess byla pravděpodobně stále uražená, přitom ona neměla důvod. Vzala jsem si jídlo a posadila se vedle Angely a ignorovala tu další osobu.
„Ahoj všichni,“ posadila se k nám Alice. Tohle byl stůl hrůzy pro mě. Kluci ji velmi mile pozdravili a nespustili z ní oči.
„Bells, prosím, nebuď na něj naštvaná.“ Alice se rozhodla to řešit veřejně, asi abych spolupracovala. Všimla jsem si pohledu Jess.
„Alice,“ pokoušela jsem se ji varovat mým tónem.
„Bello,“ vrátila mi a pokračovala dál. „Nic neudělal.“
„Svoje stanovisko jsem už řekla,“ odmítala jsem to dál rozebírat.
„On nic neslyšel,“ pošťouchla mě.
„Nech mě být, Alice, ty i on,“ varovala jsem ji a předčasně se vydala na tělocvik.
Ignorovala jsem tu malou upírku, jak nejvíc se dalo, dnes to pohřbila, i kdybych se s ní chtěla bavit.

Doma jsem vytočila mámino číslo. Chtěla jsem mluvit s někým, kdo nemá páru, co se tu děje.

„Ahoj mami.“

„Bells, jak se vede, povídej, holčičko? Už tě přestal bavit déšť?“ zajímala se vesele.

„Nejsem si jistá, ale poslední dobou mi dobře nedělá,“ připustila jsem. Tohle místo mi nedělalo dobře. Dokonalé pro upíry, pro Alici a Edwarda. Budou tu dlouho. A já chtěla jen v klidu žít!

„Tak přijeď za námi na Floridu, zlato. Sluníčko, teplý vzduch, vlhkost. Je to tu báječné,“ přemlouvala mě zase, dělala to tak vždy. Jenže já si tu tak nějak zvykla. Bydlení s tátou je jako bydlení sama na koleji, občas potkat nějakého spolustudenta.

„Až budu mít ve škole prázdniny, mohla bych se zastavit,“ přitakala jsem opatrně. Neměla si dělat falešné naděje.

„To slyším ráda, Phil bude určitě taky rád. A děje se tam něco zajímavého?“ vyzvídala.

„Nic, co by stálo za řeč,“ nepotlačila jsem mírné povzdechnutí.

„Opravdu?“

„Jen se přistěhoval nový mladý policista a jeho mladší sestra. Všichni o nich mluví a mě to nebaví.“ V podstatě jsem mluvila pravdu.

„Velká událost na Forsk, dva cizinci, co se tam dobrovolně stěhují,“ smála se. „A s Charliem dobrý?“

„Jako vždy. Co u vás, mami, a Phil?“

„Trénuje na sezónu a nemůže se dočkat. Vypadá to konečně po dlouhé době na málo stěhování. Většina zápasů se prý hraje tady. Zařizuju dům podle svých představ a je to paráda,“ rozplývala se mi do telefonu. Vydržely jsme si volat přes hodinu, než jsem se pustila do vaření, abychom byli doma.

Charlie se vrátil v dobrém rozpoložení, až jsem se divila. Než přišlo vysvětlení, které jsem nepotřebovala.
„Edward vymyslel úžasný nápad s tím daným programem v počítači na stanici.“ Opěvovaní dokonalého Edwarda mohlo začít. Nejen Alice, ale i vlastní táta se proti mně spikli.
Zaujal své místo v křesle a já se klidila do pokoje. Překvapilo mě, jaká tam byla zima. Podívala jsem se na skoro otevřené okno a zamračila se. Větrala jsem, jen když svítilo slunce a rozhodně ne při dešti, který dnes vládl počasí jako většinu dní v roce.
Došla jsem rovnou k oknu a zavřela ho. Sáhla jsem k houpacímu křeslu, kde byla od včera má oblíbená domácí mikina, a rychle si ji oblékla.

V paměti jsem pátrala, kdy naposledy jsem otevřela okno a nemohla si vzpomenout. Začínám už blbnout.

Otočila jsem se k posteli s plánem najít si nějakou knihu v mé knihovničce, která se povalovala ve štosech na zemi, a zalézt do postele. Pohled mi padl na prostěradlo, kde byl cizí předmět.

Zmateně jsme zamrkala a opatrně, jako by to byla snad bomba, jsem přibližovala po špičkách k posteli. Na mém fialovém prostěradle ležela jedna osamocená rudá růže na vysokém stonku. Doslova po mně řvala o pozornost.

Zastavila jsem se těsně u čela postele a rozhlédla se okolo sebe. Bylo jen jediné vysvětlení, jak se mi něco takového dostalo do pokoje. A taky už jsem věděla, že to okno jsem rozhodně nemohla otevřít já.

„Mám děsivé oči, rudé jako krev,“ mluvil tiše a smutně. Tohle ale byla jeho přirozenost. A já se už té barvy nebála, tedy ne v jeho očích, i jiných upírů mi to dělalo značný problém.

„Ne, máš oči jako rudá růže,“ opravila jsem ho a pokoušela se vyloudit si tak jeho úsměv na tváři.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  emam (12.06.2013 21:28)

Tý jo, to je čím dál tím lepší

6)  Dennniii (26.05.2013 10:02)

Nádherná kapitolka!!!
A ten konec ten byl perfektní
Pěkně to Jess nandala
Moc se těším na pokračování, snad bude Edwardovi brzo odpuštěno

1