17.06.2013 [08:15], Kitsune, ze série Humanity, komentováno 6×, zobrazeno 2480×

Pobyt v Itálii poněkud pozdržel vydání mé nové povídky, takže doufám, že vám to moc nevadí :) Tahle věc je poněkud z jiného soudku, než předchozí Krevní pouto, ale doufám, že si tento svět dvora krále Slunce, blýskavých šatů a travičských afér oblíbíte. Právě do tohoto světa se narodil Edward, syn vévody de Masen - stejně povýšený a arogantní, jako svět aristokracie kolem něj. Jaká zrůda se může stát z takového člověka, který měl srdce z kamene ještě před tím, než se v kámen skutečně změnil? 

E+B, i když trochu netradiční.

Doufám, že se bude líbit.

Kitsuné

Panuje jistá teorie o Ludvíku XIV. a jeho nároku na trůn. Je zvláštní, že manželství Anny Rakouské a krále Ludvíka XIII. bylo bezdětné, dokud se u dvora neobjevil Mazarin, krásný šlechtic z Itálie. Bylo více než zvláštní, když se po tolika letech bezdětného manželství během dvou let narodili dva synové, oba nepříliš podobní svému otci. Pokud by ale skutečně vzešli ze vztahu královny a kardinála Mazarina, byla by autorita krále Ludvíka XIV. silně podryta. Neměl by v tom případě na trůn nárok.

PROLOG

Versailleský zámek, podzim roku 1678

„Kdopak je ten mladý muž?“

„Vy nevíte? Jste k smíchu!“

„To je přeci vévoda de Masen! Je vévodou jen pár týdnů, pokud vím.“

„Král ho pozval do Grand Appartement? Proč? Není nikdo!“

„Zatím není nikdo. Slyšel jsem, že se z něj brzy stane nejmladší maršál v historii Francie!“

„Maršál? To je hloupost, ten kluk na sobě nemá nic zvláštního mimo líbivé tvářičky!“

„Snad nežárlíte, pane Saint-Amon! Bojíte se, že si králův bratr najde nového oblíbence?“

„Mlčte, vy huso!“

Šelest více či méně hlasitých vět naplnila Grand Appartement, když jeho středem procházel mladý muž v zlatě vyšívaném zeleném kabátci. Na první pohled se nijak nelišil od štěbetajících šlechticů, kteří jeho debut sledovali senzacechtivýma očima. Uzavřená společnost králova nejbližšího dvora trpěla přílišnou zahálkou a každé narušení stereotypních slavností bylo vítáno.

Mladík, sotva osmnáctiletý, procházel pokojem přímo ke králi, aniž by dal najevo své rozechvění. To, že dostal pozvání na soukromý večírek, který se konal po předcházející slavnosti krále Slunce, byla neskutečná pocta, jaké se mu ani nesnilo. Pokud člověk nebyl královské krve nebo roztomilou mladou dámou, bylo takřka nemožné dostat se do královy povědomosti ještě před dvacátým rokem.

A jemu se to podařilo.

Mířil dál ke královu křeslu a dával si záležet, aby se v jeho pohledu nezračilo opovržení, které pociťoval při pohledu na nafintěnou krásu Olympu. Vědomím své vlastní inteligence, nepřipouštěje, že by snad mohl mít jen prachobyčejné štěstí, lehce stočil pohled a usmál se na dámy, které ho sledovaly s netajeným obdivem a hříšnými myšlenkami v očích.  Předvedl jim svůj křivý úsměv. Možná, později večer, si snad některou z nich vybere a prokáže jí tu čest ležet s budoucím maršálem Francie. A možná taky ne. Již od pohledu to byly hloupé marnotratné ženštiny, které se předháněly v počtu vlivných milenců.  Gratuloval si ke svému skvělému talentu odhadnout povahy, aniž by zvážil, že by se třeba mohl mýlit. Něco takového se přeci Edwardovi de Masen, jedinému dědici prastarého jména, nemohlo stát.

Vstoupil do poslední místnosti Grand Appartementu, kde se nyní tančilo. Synchronizované kroky Edwardovi zabránily projít středem místnosti přímo ke králi, jak měl původně v úmyslu, takže se musel spokojit s prokličkováním mezi postávajícími šlechtici okolo. Mezerou mezi tančícími páry zahlédl, že král nesedí ve svém bohatě zdobeném křesle v čele místnosti, jak bylo obvyklé, ale zahlédl ho stojícího opodál, jak s někým hovoří. Narovnal záda a s hraným sebevědomím pokračoval přímo k němu. Byl už skoro u něj, když se vévoda Orleánský rozhodl svoji manželku, krásnou Liselotte, provést po parketě a uvolnili mu tak výhled přímo na krále. Konečně spatřil, s kým s takovým zalíbením hovoří.

Byla to mladá žena, Edward si byl jistý, že ji ještě nikdy neviděl. Její ladná postavička byla navlečená v zlaté róbě, která vrhala medové odlesky do jejích tmavých vlasů. Mladý pán de Masen se zastavil, neschopný překonat své překvapení. Nemusel být u dvora každý den, aby věděl, že tmavovlasé ženy jsou považovány za ošklivé. Snad to bylo kvůli nenávisti ke Španělsku, jehož černovlasé dcery byly po věky u dvora ke smíchu. Každá francouzská dáma, která by si chtěla klást nároky na krásu, měla vlasy plavé. Ať už jí byly do vínku dány přírodou, nebo pomohl kadeřník.

Jenže i když té ženě neviděl do tváře, nebylo pochyb, že je krásná. Skutečně krásná. Ze svého místa zahlédl jen tmavý oblouk řas, hladkou líc a dlouhou bílou šíji. Ale to, jak kroutila hlavou, to, jak se pohybovaly její štíhlé ruce, když chtěla ukázat něco, co slova nedokázala a to, jak se jí vždy napnula kůže na lícních kostech, když se usmála – to všechno ho donutilo stát na místě a jen na ni fascinovaně zírat.

„Edwarde?“ Trhl sebou a jen velice neochotně odvrátil tvář od nové múzy svých snů. Ohlédl se a spatřil, jak k němu míří Markýz de Polignac, velice dobrý přítel jeho otce. V paláci Masenů je navštěvoval tak často, že ho pokládal takřka za člena rodiny. Markýz došel až k němu a otcovsky ho popleskal po zádech.

„Slyšel jsem, že tu budete, ale nechtělo se mi tomu uvěřit. Maršál? Váš otec by byl hrdý, synku!“

„Děkuji vám, strýčku,“ odpověděl mu poněkud rozpačitě. „To je také důvod, proč to dělám.“

Markýz de Polignac se na něj zahleděl bystrýma světle modrýma očima a úsměv mu trochu poklesl.

„Ale děláte to i pro sebe, Edwarde? Ano, váš otec by byl hrdý, ale v hrobě takové emoce schopný není. Je to něco, co chcete i vy?“ Ne, vlastně netoužil po tom být maršálem. Statečným vojákem, který za cenu vlastního života chrání krále a království. Na to se měl příliš rád. Jenže být maršálem také znamenalo mít moc. A tu on chtěl. Ne, po té prahl.

„Kdo je ta žena, co se baví s Jeho Veličenstvem?“ zeptal se, aby odvedl řeč jinam. Starý markýz na něho pohlédl a zakroutil hlavou, ale pak poslušně vyhledal pohledem krále a jeho krásnou společnici.

„Ale, že byste i vy propadl kouzlu Kasandry Mancini  d’Soissons?“ zvolal, když spatřil dámu, ke které se upínaly myšlenky jeho mladého kmotřence.

„Mancini? Neteř kardinála Mazarina?“ vydechl Edward překvapeně.

„Přesněji řečeno – dcera neteře kardinála Mazarina. O její matce Olympias jste jistě slyšel.“

„Počkejte, myslíte tu travičskou aféru? Myslel jsem, že je celá rodina ve vyhnanství v Nizozemí. Co tady tedy dělá madame d’Soissons?“ Pan de Polignac se rozhlédl, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá. Zraky většiny přítomných si však upoutala madame de Montespan, která se mezi tanečníky nesla jako exotický pták v nadýchaných, částečně průhledných šatech. Králi nestála ani za pohled. Byla tedy pravda, že Montespanka ztrácí vliv.

„Markýza d’Soissons,“ opravil ho pan de Polignac. „Titul rodiny přešel na ni, jako na jedinou členku rodiny nežijící v exilu. Ty dva roky od oné aféry žila v domácím vězení, poněvadž se za ni přimluvila její kmotra – paní de Maintenon. Jistě jste o ní slyšel. Král ji přijal, aby vychovávala jeho bastardy s Montespan, ale Ludvík nezůstal dlouho slepý k jejím půvabům,“ vysvětlil mu de Polignac tiše.

„Počkejte, to je tedy vše, co se skrývá za touto záhadou?“ pronesl Edward povzneseně.

„Povídá se, že si markýza svobodu vykoupila ještě jinak.“

„Myslíte -“

„Ne, o tom tu nemůže být řeč. Král má Kasandru rád, ale spíše jako dceru… nebo sestru,“ dodal pan de Polignac významně. Edward se na chvilku odmlčel a přemýšlel, co tím strýc vlastně míní.

„Počkejte, narážíte snad na tu… věc s kardinálem?“ zakoktal.

„Spekulace o tom, proč se směla Kasandra vrátit ke dvoru, se dostávají na příliš tenký led. Velice populární je ta verze, ve které drží mladá markýza krále v šachu díky tajné přízni. Vy jste v tu dobu ještě nežil, ale váš otec vám jistě vyprávěl o době, kdy království vládla královna regentka. Její city ke kardinálovi byly velmi zřejmé. A sám Ludvík měl Mazarina rád, jako… otce.“

„Pane, to o čem tu mluvíte, je zrada. Zpochybnit legitimitu krále -“

„Ničí legitimitu nezpochybňuji,“ opravil ho pan de Polignac rychle. „Jen vám sděluji dvorské klepy. Pokud chcete u dvora přežít, měl byste se v těchto veřejných tajnostech vyznat.“

„A král ví, co se povídá?“ zeptal se Edward a znovu pohlédl na krále, který vesele rozprávěl s krásnou markýzou, která teď byla k Edwardovi natočená bokem. Má okouzlující profil úst, napadlo ho. Nezvykle plné rty, ale ne příliš, jako tomu bylo u Habsburků. A když se usmála, všiml si ďolíčku v tváři.

„…ovšem je jí těžké – Edwarde, posloucháte mě?“ zaslechl hlas svého kmotra a překvapeně sebou trhl.

„Omlouvám se vám, strýčku. Zamyslel jsem se,“ omluvil se. Markýz de Polignac si povzdechl, ale zopakoval svá slova.

„Samozřejmě, že král ví, co se o něm říká. Jenže proti pomluvám nic nezvládne ani Bůh – natož Král Slunce. Samozřejmě, tyhle řeči by ustaly, kdyby se Kasandra vrátila zpátky do domácího vězení, ale Ludvík si ji oblíbil. Je příliš krásná, než aby ji opět zapudil. Je jí těžké odolat.“

„Ano,“ souhlasil Edward a opět se na ni podíval. „Byla by to škoda, kdyby měla zase zmizet.“

V tu chvíli dvorní bonton zavelel, aby se král vrátil na svůj trůn a Kasandra osaměla. Ohlédla se za králem, uhladila si sukni a pomalu se otočila tváří k Edwardovi. Tmavé oči se do něj zabodly jako dvě dýky. Zvláštní pocit v žaludku, který nikdy předtím nepocítil, mu zabránil, aby se jí vydal vstříc, jak měl původně v plánu. Zíral na ni a náhle si připadal jako malý kluk, ještě dítě. Věděl, že Kasandra je žena, kterou nikdy nebude schopný získat. Ale rozhodně se o to pokusí.

***

Edward rychle zamrkal, jak se jeho myšlenky vrátily zpět do přítomnosti. Stále viděl pod víčky Kasandřin upřený pohled, jako by to bylo teprve včera, co vydechla naposledy. Pohledem zabloudil do tmavého rohu hřbitova, kde pod prastarými duby stál její mramorový sarkofág. Na jeho zlaté desce se jen sotva rýsovalo jméno Soissons, jak ho dlouhá léta zanesla špínou.

Složil si hlavu do dlaní a lokty si opřel o nohy navlečené v tmavých riflích. Vracel se na místo jejího posledního odpočinku tři krát za rok a pokaždé se tomu bránil. Nikdy neodolal.

Odtrhl pohled od osamělého hrobu a zahleděl se na druhou stranu hřbitova, kde se v měsíčním světle rýsovala budova rodinné hrobky Masenů. Jeho rodiče tam leží po boku svých předků a prázdného hrobu jejich syna. Nikdy nenašli tělo, a přesto uspořádali pohřeb, který sledoval ze svého úkrytu. Měli pravdu. Zemřel. Ale ten den se i narodil. Předtím nevěřil na věčný život, dokud se i on sám nestal nočním chodcem.

Nenáviděl, když byl slabý jako v tuhle chvíli. Uběhla tři staletí, ale on stále následoval svoji modlu a nedovolil Kasandře spočinout v pokoji. Stokrát ji nenáviděl a stokrát nenáviděl sebe, jenže pak přišel jeden z těch tří dní v roce a on se stejně vydal na tento starý hřbitov, aby se oddával svému zoufalství. Dnes byl svátek všech svatých. Zbývá čtyřicet šest dní, než se sem vrátí znovu, aby si připomněl, že se před několikaset lety narodila hvězda jeho života. V ten den se svět rozzářil. A pak, za dalších sto dvacet devět dní sem přijde zase. Tentokrát si však připomene den, kdy celý svět potemněl. Den, kdy zemřeli dva lidé, které na celém světě miloval nejvíc – Kasandra d’Soissons a Edward de Masen.

POVÍDKY OD KITSUNE

Edward x Kasandra

Děkuji za komentáře :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Kitsune (19.06.2013 12:37)

Ivana: Tvůj komentář mě moc potěšil! Jsem ráda, že jsem tě dokázala překvapit a moc děkuju za pochvalu. Už od malička jsme trošku fanatik do sedmnáctého století a to, že se mi v tvých očích podařila popsat věrohodně, mě naplňuje radostí

5)  Ivana (19.06.2013 11:51)

Tak najprv musím rozdýchať zimomriavky, ktoré mi spôsobil záver. Ten sa ti neskutočne podaril. Ale vlastne ako celá kapitola. Pôvodne som si myslela, že pôjde o čisto historickú poviedku, ale asi to budú len návraty v spomienkach a to teda úžasne vydarené návraty. Máš môj obdiv za popísanie tej doby. Všetko nádherne realistické. Úplne som sa pri čítaní tetelila blahom. Veľmi sa teším na pokračovanie a na odhalenie vecí, ktoré si zatiaľ naznačila. Snáď Edward nájde novú hviezdu v svojej temnote.

4)  Kitsune (17.06.2013 22:05)

BabčaS: Děkuju K zamyšlení?
maily1709: Tak to jsem ráda, taky mám tuhle dobu natrénovanou z mnoha knížek. Budu se snažit tě nezklamat PS: smajl je dobrej
evelyn: Těší mě, že jsem ti sedla do noty. Měla jsem trochu strach, jak na tento žánr zareagují místní čtenáři. Povídka bude vycházet nejspíš jednou týdně, popřípadě dvakrát - v určitý den. Dám vědět kdy

1