24.06.2013 [13:15], Kitsune, ze série Humanity, komentováno 6×, zobrazeno 3785×

První kapitola. Hřbitov kousek za Paříží. Jen Edward, jeho vzpomínky... a parta hloupých dětí, které netuší, jaké hrůzy vydává země na svátek všech svatých.

 

Povídka bude vycházet v pondělí a ve čtvrtek :)

KAPITOLA PRVNÍ

1. listopad 2010, okolí Paříže

Třepotavé chuchvalce mlhy se tiše plazily po namrzlé udusané hlíně okolo mramorového sarkofágu. Rozpukané kořeny okolo stojících dubů teď v tuto noční hodinu skýtaly skrýš pro drobné živočichy, jejichž srdíčka zrychlila přítomností predátora. Ale ne, jeho ta drobná stvoření nezajímala. Jeho zrak byl upřený jinam. Na něco, co se už stalo. Na něco děsivějšího, záhadnějšího… na něco temného, co ani okolní stíny nedokázaly vyvážit.

Skupinka dospívajících dětí, které snad jen v nejděsivějších představách mohlo napadnout, že něco mrtvého může dál žít, se s tichým praskáním a znechucenými výkřiky dostávala přes kamenné zdi starého hřbitova. Dvě dívky, které kluci dostali přes překážku nejdříve, se k sobě přitiskly, zkoumajíce slabými lidskými pohledy temnotu hřbitova. Děsivý klid náhrobků, které svou velikostí hravě přerostly dospělého člověka, byl tak nějak příhodný pro dnešní úplňkový večer, kdy má být podle dávných nauk druidů hranice mezi světy živých a mrtvých nejtenčí. Tuhle starou pověru znal i dravec, který se neslyšně ukryl za prastarým dubem, aby mohl své budoucí oběti dobře prozkoumat.

Už dávno přestal vnímat tváře lidských bytostí, dokázal si zapamatovat jen jejich krev. Každá voněla a chutnala trochu jinak. A pak tu byly jeho oblíbené květinové vůně… ty mu připadaly nejsladší, i když nebyly moc časté. Byl si jistý, že i Kasandra by voněla po květinách. Představoval si její voňavá zápěstí u svých úst, jak je zasypává něžnými polibky a odolává touze se zakousnout…

Ale to byla jen představa. Nikdy neměl příležitost zjistit, jak krásná by Kasandra byla v oparu vůně krve, který dokázal vnímat až po té, co jeho lidská existence skončila. Pamatoval si to jako dnes, i když skutečné vjemy se změnily na stupnici pocitů, které vyvrcholily příchodem do Kasandřina pokoje osvětleného jedinou svící.

Strach. Děsivý strach. Nekončící. Ale ne o sebe. Strach o sebe ustoupil někam do pozadí a nahradil ho skutečný cit, poháněný tou krutou neopětovanou láskou k ní. Vyběhnout schody mu trvá jen vteřinku, i když už nedokáže pochopit, kde se v něm bere ta vůle k pohybu. Musí. Musí ji zachránit, ať už proti němu stojí cokoli. Posledních pár kroků. Pootevřené dveře její komnaty. Rozráží je jediným pohybem. To, co vidí, není jeho rozum schopný pochopit. Schopnost uvažovat zmizela. Čirý děs ho přimrazí na místě a on se jen dívá. Zlacený kord po otci mu padá ze ztuhlých prstů. Hlasitý dopad čepele na mramorové dlaždice nevnímá. Přinutí to ale ono monstrum v pokoji, aby odtrhlo ústa od Kasandřiny sněhobílé šíje. Hlavu má nepřirozeně zavrácenou dozadu. Jako panenka. Porcelánová panenka, která nikdy nemohla žít. Protože lidé takhle ohnutý krk přeci nemají. Lidské oči nehledí s takovým skelným pohledem přímo před sebe. Panenka Kasandra s pootevřenými ústy a krvavou ránou na krku. Nevšímá si, že monstrum vstalo. Že se tiše plíží k němu. Stále hledí na tu panenku a zbytky rozumu mu pomalu odhalují pravdu. Žádný člověk nemůže mít tak ohnutý krk a sklený pohled… pokud není mrtvý.

Když se jeho mysl konečně vrátila do přítomnosti, zjistil, že se krčí za stromem a rukama se bolestně tahá za vlasy. Poslední dozvuky vzpomínky ještě naposledy otřásly jeho tělem, než se zase zvládl uklidnit. Za to si mohl sám. Až příliš často se nechává unášet do minulosti, než aby se byl schopný bránit, když ho myšlenky zavedou na scestí. Ale tohle byl podraz od jeho vlastní mysli. Vzpomínkám na ten strašlivý den se bránil ze všech sil, ale když už jednou začal vzpomínat, nešlo to vrátit. Musel si znovu protrpět ten strach a děs. Stejně jako tehdy, i ve vzpomínce hledí bez známky pochopení na tu scénu a poznání ho zasáhne stejnou sílou, jako v ten osudný den.

Výkřik dívky ho přivedl na jiné myšlenky. Uvědomil si, že jeho kořist nevědomky přišla za ním až sem, na starý hřbitov, jako by mu snad nepřející osud chtěl naznačit, že nemusí z tohoto místa odcházet. Že všechno přijde za ním, jen ať zůstane tedy… s lidmi, kteří zemřeli, zatímco on dál žil. Jako by mu chtěl naznačit, že jeho místo je v hrobě.

Jako by to nevěděl i bez něj.

Ale ne, tímhle směrem se jeho myšlenky stáčet nesměly. On je lovec. Kořist je v dosahu. Cítí na jazyku jejich dětskou krev, kterou hyzdí slabý odér alkoholu. Slyší jejich vyděšené myšlenky, protože instinkt jim dobře napověděl, že zde číhá jakési neidentifikovatelné nebezpečí.

Ještě si nebyl jistý, jak to provede. Chtěl se pobavit.

Konečně.

Jedna holka se rozhodla vykonat potřebu a vybrala si místo za starým sarkofágem. Tam, kde se schovával i Edward. Splynul se stíny, když ho minula jen o pár centimetrů. Počkal si jen chviličku, dovolil jí jen rozepnout zip riflí, než udělal krok do měsíčního světla.

„Ahoj kočičko,“ pronesl tichým medovým hlasem. Dívka hlasitě zalapala po dechu, ale němý výkřik jí uvázl v hrdle, když spatřila, kdo to na ni promluvil. S tím počítal. Moc dobře věděl, jak jeho aristokratické rysy, ztvrzené kamenem věčnost, působí na ženy. Ani tohle dítě nebylo výjimkou. Usmál se na ni, takže se ani nevšimla, že ji zatáhl do stínu dubu, kde jí trochu hrubě opřel zády o mohutný strom. Krev nikdy nebyla tak sladká, když ji vyburcovalo adrenalinem a touhou pumpující srdce. Přejel rukama její sotva dorostlé tělo a za zadeček si ji vytáhl výš, aby se nemusel tolik sklánět. Nohama ho automaticky objala kolem boků. Četl z její mysli úžas nad svým i jeho chováním, ale nebránila se. Jeho podmanivost byla nelidská. Přejel jí ústy po obnaženém hrdle, stále odolávaje touze se zakousnout. Ještě nebyl ten pravý čas. Polibek na ústa byl tou poslední kapkou, dívka přestala z přirozené cudnosti protestovat a plně se mu poddala. Ano, to byl ten okamžik, kdy se srdce v předtuše budoucí slasti rozeběhne pekelnou rychlostí. Přejel jí rty po tváři až k uchu a sotva slyšitelně zašeptal:

„Jen si křič, zlatíčko.“

Přesně směrovaný útok na její hrdlo. Tepnu přeťal na první pokus a divoce pumpující krev mu vystříkla přímo do úst. Byla prázdná až příliš brzy. Odstoupil od stromu a její bezvládné mrtvé tělo se sesunulo k zemi. Ani na něj nepohlédl. Přikrčil se a pohledem vyhledal dívku a tři kluky, které ještě ani nenapadlo jít se podívat po jejich kamarádce. Přišel čas na tu druhou. Pokud šlo o jeho apetit, ženy mu prostě chutnaly líp.

…

Těla těch dívek nechal ležet na zemi tak, jak tam dopadla. Nepochyboval, že se o zbytek jeho práce postarají ti kluci. Nezavolají policii, tím si byl jistý. To by museli přiznat alkohol a drogy, které si s sebou na starý hřbitov donesli. Ne, jsou to zbabělci. Buďto utečou, anebo se pokusí těla skrýt. Ať tak či tak, on už bude daleko. Hravě přeskočil zídku hřbitova a rozběhl se. Paříž před ním svítila v tlumené záři tisíců světel a blížícího se východu slunce. Dostal se až do čtvrti, kde už nebylo možné běžet ve stínech. Sklopil hlavu a nenápadně kličkoval mezi lidmi, kteří už zaplnili ranní ulice. Spustil se ledový podzimní déšť, jeho sněhobílá košile rychle promokla. Šel se sklopenou hlavou dál a ani si nevšiml, že se po něm otočila dívka s tmavými vlasy a tak známýma čokoládovýma očima. Ten mladík jí připadal povědomý, ale nebyla si schopná vzpomenout, kde ho mohla zahlédnout. Zaplatila za voňavé kouřící crosainty a proběhla deštěm k tmavomodrému autu s nastartovaným motorem, které na ni už čekalo.

„Co tě tak zdrželo, lásko?“ zeptal se vysoký snědý muž za volantem a naklonil se k ní pro něžný polibek. Pohladila ho po tváři a neřekla ani slovo o zvláštním nazrzlém mladíkovi, který ji se svěšenou hlavou minul. Její manžel si všiml zamyšleného pohledu a ukazováčkem jí přejel po vrásce mezi obočím, která se posledních pár let nevyhladila ani za spánku.

„Bello?“ Rychle se na něj usmála a zahnala tíživé myšlenky.

„To nic Jacobe, zavez mě do práce. Dneska nesmím přijít pozdě.“

POVÍDKY OD KITSUNE

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Kitsune (25.06.2013 21:59)

emam: děkuju za komentář jednoduché to mít nebudou, to můžu slíbit
Evelyn: děkuju za komentář i tobě ještě to budu muset trošičku zamotat, než se dostanu do fáze, kde se všechno bude postupně rozuzlovávat Jen aby při tom někdo nepřišel k úrazu... vlastně...

5)  Evelyn (25.06.2013 18:12)

Teda, to se to zamotává! Edward a jeho mrtvá láska, Bella vdaná za Jacoba... jsem zvědavá, co bude dál

4)  emam (25.06.2013 14:14)

Jsem opravdu zvědavá na pokračování. Určitě to nikdo z aktérů nebude mít jednoduché

3)  Kitsune (25.06.2013 00:43)

maily1709: děkuji za komentář, vráska měla spíš naznačovat Bellino stáří, je to vdaná žena... ale i sny ji trápí, ale o tom jindy
Ivana: Děkuju za dlouhý komentář. Ano, Edward byl zrůdou i za lidského života a jediná žena, která ho přinutila k nějakému citu, mu zemřela přímo před očima. Tohle nebude pohádka na dobrou noc. Láska sice dokáže zázraky, ale co pro Bellu bude znamenat láska upíra, který byl vždy zvyklý brát si, co se mu zachtělo? Zatím váhám nad dvěma různými konci... a jeden z nich nekončí dobře pro nikoho, ani Edwarda

2)  Ivana (24.06.2013 22:17)

Ou, Bella vydatá za Jacoba. To trošku ranilo moje city. Ale samozrejme si dovolím dúfať, že to tak neostane naveky. I keď tento Edward je docela drsný a zatiaľ na mňa nepôsobí v extra pozitívnom smere. Dá sa to pochopiť – zatrpkol. Len mám pocit, že nikdy nebol práve ideál. Hlavne, ak mu záležalo prevažne na seba, ako si naznačila v prológu. Som zvedavá, kam nás príbeh dostane a či nás prinútiš milovať aj tohto Edwarda. Zatiaľ to tak nevyzerá. Veď on nie len zabíja. On sa aj hrá.
Ale láska dokáže zázraky aj s jedným upírom a keď už tam máme Bellu... Odkiaľ ho ale pozná? Na odpoveď si budem musieť počkať. Krásne napísaná kapitola, veľmi sa teším na ďalšiu.

1