09.05.2010 [13:15], Bye, ze série Forest Love, komentováno 27×, zobrazeno 6040×

XV. The Visit

XV. The Visit

„Něco ti povím,“ řekl, když mi položil ruku na rameno a stisknul jej, „teď pojedeš se mnou domů. Získáš odstup. Časem uvidíš, že jsem měl pravdu.“

xxx

Tak v tomhle už jsem měla jasno. Znala jsem tátu dobře, takže jsem věděla, že to zkusí.

„Nikam s tebou nepojedu, tati, zůstanu tady,“ řekla jsem pevným hlasem. „Chodím tu do školy, vzpomínáš?“

Taky mě znal, věděl, že to teď musí vzít odjinud.

„Takže mi slíbíš, že se s ním přestaneš stýkat!“

Moje mlčení pochopil velmi správně. Najednou mu ztvrdly rysy, užuž se nadechoval...

„Podívej, kdyby mi chtěl ublížit, udělal by to už dávno,“ snažila jsem se o smířlivý, diplomatický tón.

Jenom se ušklíbnul. „Ty o nich nic nevíš, Sunny. Nevíš, co dokážou. Já to viděl!“

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Řekl mi o sobě všechno, tati.“

„A to ti nestačilo?“ Z bolestného podtónu v jeho hlase mě až píchlo u srdce.

„Žijí normální život mezi lidma. Nikomu se doteď nic nestalo, a nikomu se ani nic nestane!“ řekla jsem schválně vzdorovitě, abych zamaskovala, kolik sil mě ten náš rozhovor stojí.

„I kdyby“ zvýšil hlas, „jak si to vůbec představuješ? To si jako myslíš, že vedle něj spokojeně zestárneš?“ Najednou se zarazil, jeho obličej teď připomínal sochu. „Nebo sis myslela, že by tě mohl...“

„To ne!“ Jistota, se kterou jsem to skoro vykřikla ho zase uklidnila.

„Vždyť ti nemá co nabídnout. Jsi člověk. Potřebuješ normální život. Rodinu, domov, děti,“ pokračoval.

Nechtěně mi nahrál na smeč. Nasadila jsem masku hráče pokru.

„Ale tati,“ prohodila jsem bezstarostně, „život přece nekončí s prvním klukem, kterýho potkám. Je mi osmnáct. Teď je tu on, zítra tady bude někdo jiný.“

Sledoval mě snad pět sekund. Čekal, jestli mě něco neprozradí. Nemrkat. Neuhnout pohledem.

„Tohle nevzdám, Sunny. Budeš mě mít za zadkem tak dlouho, až ho pustíš k vodě!“

Ještě chvilku vydržet.

„Dokud neodjedu, nechci z tebe ten jeho smrad cejtit!“

Vyhrála jsem. Jako už tolikrát předtím. Z nás dvou jsem měla tvrdší hlavu já. A jeho přímočará mužská logika na mě prostě nestačila.

xxx

Už zase sněžilo. Slyšel úder každičké vločky do okenního parapetu. A taky zasyčení, když měnily skupenství.

Usnula dřív, než dozpíval. Ještě chvíli tiše hrál. Spíš pro sebe. A pro další čtyři ztichlé posluchače.

Dýchala klidně. Jenom pohyby očí pod zavřenými víčky prozrazovaly, že se její mysl právě vyrovnává s novou realitou.

Sunny pojede ráno navštívit Jacoba. Dokázal si živě představit, jakými argumenty ji zahltí. Logickými, nezpochybnitelnými, pravdivými. Proč by ho neměla poslechnout?

Ukazováčkem lehounce nadzdvihl zatoulaný pramen vlasů, který jí spadnul do obličeje a vrátil ho k ostatním. Zhluboka se nadechnul. Sebetrýznitelsky si vychutnával palčivou bolest v krku. Možná jedna z budoucích posledních vzpomínek.

Přestalo sněžit. Za chvíli začne svítat.

Předevčírem si netroufal ani pomyslet, že by někdy mohla být jeho, včera ji získal, a dnes... ji možná ztratí.

Porval by se o ni s celým světem. Jediný protivník, kterému byl ochoten se bezvýhradně podvolit, byla její vůle.

Byl připraven vyslechnout její rozhodnutí hned, jak ho učiní. Zajede za ní k nemocnici. Čistý řez se přece hojí rychleji.

xxx

Když jsem odcházela, už tam na mě čekal. Jeho černý Mercedes s kouřovými skly bych poznala i po zvuku. Stál přímo proti vchodu do nemocnice, abych ho nemohla přehlédnout.

Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce a zavřela dveře.

Žádná hudba. Jenom ticho.

Tu otázku jsem mohla klidně vyčíst z jeho napjatého výrazu. Přesto ji vyslovil.

„Zůstáváš?“

„Ano,“ odpověděla jsem bez rozmyšlení.

Chviličku zaváhal a nadechnul se.

„Se mnou?“

„Ano,“ usmála jsem se.

On vydechl úlevou. A mě zaplavila vlna čiré euforie. Chaotický, bláznivý svět teď dostal řád. A já byla součástí obojího. Chaosu i řádu. Byla jsem si stoprocentně jistá třemi věcmi.

Za prvé: Edward je upír.

Za druhé: táta je vlk.

Za třetí: Bůh existuje!

xxx

Ten pocit štěstí, který ho zaplavil, byl nepopsatelný!

Řekla ano!

A dokonce dvakrát!

Na kratičký okamžik měl pocit, jakoby v odrazu jejích očí neviděl sebe jako zrůdu. Spatřil bytost, se kterou má někdo vyšší plán.

xxx

Táta se zotavoval opravdu rychle. Za tři dny měl zahojené to, co jiný člověk za dva týdny. Carlisle z toho byl nadšený. Táta ve vztahu k němu udělal dramatický posun. Oslovoval ho jménem. A dokonce odpovídal na jeho všetečné dotazy. Ještě týden po tátově odjezdu tak byly u Cullenů hlavními tématy debat genetické odchylky, rozbory DNA, tělesná teplota měničů, podivný úkaz zvaný Otištění, nebo schopnost přestat se měnit a zestárnout.

Táta mi volal každý den. Zpočátku mi pokaždé dlouze kladl na srdce, že vztah s Edwardem je pro mě nebezpečný, nepřirozený a zvrácený. Později, když jsem mu kvůli tomu přestala brát telefon, to vzdal. Ale stejně mi volal denně a třeba se mě významně zeptal, jestli už jsem si našla kluka. A téměř vždy se neomylně trefil do nějaké naší pěkné chvilky. Měla jsem pocit, že Edward začal vyzváněcí tón mého telefonu opravdu nenávidět.

S jarem se přece jenom objevilo pár slunečných dnů. Takových, kdy Edward nemohl do školy a vlastně nikam mezi lidi. Cullenovi většinou zůstávali doma, nebo vyráželi na lovecké výpravy do neobydlených oblastí Chugachského, nebo Wrangellského parku. Občas jsme se s Edwardem ulili. Já ze školy, on z rodinných loveckých výprav. Užívali jsme si soukromí v prázdném domě. Konečně jsme mohli, nikým nerušeni a nikým neslyšeni, mluvit o těch nejbanálnějších věcech i o citlivých tématech.

Jindy jsme vyrazili někam společně. Velmi jsem si totiž oblíbila nový způsob dopravy, při kterém jsem poznala, jaké to je ujít během jednoho dne sto kilometrů. Ne, ve skutečnosti jsem je neušla, držela jsem se ho kolem krku jako klíště a nohama objímala a svírala jeho boky. Jako nějaká divoženka. A on běžel. Bylo to ještě lepší, než pocit při vzletu letadla. A taky statisticky bezpečnější, jak správně poznamenal Edward. To, co bych jako turista v Chugachském parku procházela roky, jsem s ním prošla během několika týdnů.

A ještě mnohem lepší bylo, když zastavil. Užívali jsme si naše malé, a časem i větší, důvěrnosti.

Už jenom vědomí, že každý náš dotek ho stojí spoustu úsilí a je pro mě v podstatě smrtelně nebezpečný, mě rozechvívalo. Je to tak – nebezpečí je vzrušující. A dotek s nebezpečím dvojnásob. Hluboko ve skrytu duše, tam, kam jsem zakazovala přístup i sobě samé, jsem věděla, že ho schválně provokuju. Zkouším, co vydrží. Kolik toho pokušení unese. Zahrávala jsem si s ohněm.

xxx

Skončil květen. Ve škole se rozjelo zkouškové období. Edwardovi to nedělalo žádné starosti. S jeho dokonalou pamětí nebylo divu. Moje fotografická paměť teď taky nebyla k zahození. Jenom jsem někdy měla stránky v sešitech pěkně vyfocené, ale u zkoušky jsem zjistila, že jsem při focení zapomněla zaostřit a všechna písmenka na mých fotkách byla rozmazaná. Edward mě na jednu stranu od učení dost rozptyloval, ale mnohokrát se jeho hbitý mozek osvědčil, když jsem s něčím nemohla hnout.

Na půlku června byli ke Cullenům pozváni na návštěvu Denalijští. Padlo rozhodnutí mě při té příležitosti představit jako Edwardovu přítelkyni. Já nic necítila, ale údajně byl celý dům nyní tak prosycen mojí vůní, že by pro to jen těžko hledali nějaké jiné rozumné vysvětlení.

“Protože Sunny je teď součástí rodiny a Denalijští jsou naši nejbližší přátelé, Rose,” objasňoval trpělivě Carlisle důvody svého rozhodnutí. “Měli bychom k nim být upřimní. Bude to tak lepší, než kdyby se to dozvěděli náhodou. Aspoň jim to budeme moci lépe vysvětlit. Koneckonců vědí, že se běžně stýkáme s lidmi, tak to snad pochopí. Přece jenom – v podstatě porušujeme zákon. Sunny, jako člověk, by neměla znát naši pravou totožnost. Budeme teď muset spoléhat na jejich loajalitu.”

Už jsem o nich něco málo věděla. Byli to taky vegetariáni, ale narozdíl od Cullenových, se s lidmi moc nestýkali. Nutilo by je to k neustálému stěhování a to oni nechtěli. Považovali Denalijský park za svůj stálý domov.

Čekala jsem s Edwardem v patře. Carlisle už jim sice do telefonu něco naznačil – nechtěl je tak moc zaskočit – ale pro zachování mojí bezpečnosti se rozhodl jim o mně nejdřív říct, než se jim ukážu.

Přijeli starým modelem Jeepu Wrangler. Chtěla jsem si je trochu prohlédnout, schovaná za záclonou, ale viděla jsem z nich jen rozmazané šmouhy. Ne, ti rozhodně nebyli zvyklí se pohybovat mezi lidmi!

Pak už jsem slyšela z přízemí tlumený hovor. Edward rozuměl každému slovu, takže jsem s úlevou sledovala, jak se jeho napjatý výraz mění na uvolněný, až mě nakonec vzal za ruku a líbnul na tvář.

“Vypadá to dobře, můžeme,” mrknul na mě. “Připravená?”

Zhluboka jsem se nadechla. “Jdem na to.”

Pomalu jsme, ruku v ruce, scházeli po schodech a já se postupně dívala do čtyř párů zvědavých očí.

Došli jsme dolů.

Teprve teď jsem si všimla páté postavy, částečně skryté za jedním z návštěvníků. Když se naše pohledy setkaly, zaplavila mě vlna živočišné hrůzy. Pocit, který má kořist, když náhodou pohlédne do očí lovce těsně před útokem.

Pvídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  Michangela (09.05.2010 18:00)

Krásné, ale také jsem pro vynechání toho děsivě hrůzostrašně znepokojujícího konce.

5)  Evelyn (09.05.2010 14:58)

Ach, Bye, to bylo úžasné. Parafréze tří věcí, které věděla naprosto jistě... Je mi osmnáct a přece nezůstanu s tím prvním klukem, kterého potkám (btw, taky jsem si to myslela a nějak jsem s ním zůstala )... Procházky po parku... Sunny pokušitelka... A nakonec Denalijští. Jsem nadšená a úplně strašně moc spokojená. Děkuji Ti za tento úžasný zážitek

4)  giselle (09.05.2010 14:21)

juch, jsou spólu, spólu, tralalá! a jacob má smůlu, cha!
já vím, asi teď uděláte , ale já jsem ráda, že to takhle hezky pokračuje. jen tu hrůzu na konci sis mohla, bye, odpustit

těším se na dalšííííí!

3)  Karolka (09.05.2010 13:30)

A to nevíš, že takovýhle konce jsou zakázaný?!
Nicméně: krásný díl, Sunny nezklamala - hlavně Bye nezklamala.
Doufám, že se nechceš přehnaně vyžívat v našich mukách a pokračování bude brzo. (Jinak ten poslední odstavec prosím smaž a budeme předstírat, že jsme ho nečetli, jo?)

2)  Popoles (09.05.2010 13:24)

Bezva, Sunny má svou hlavu a je fajn, že je tvrdší, než ta Jacobova.
Jakpak se asi bude dál jejich vztah vyvíjet?
Ta pátá postava - no nevim, nějak mi to nepřipomíní Tanyu, ale rozhodně to znamená problém,že?
Moc pěkný díl Bye, tleskám...

1)  Monelien (09.05.2010 13:08)

jáááj skvělé!! Věděla jsem, že Sunny neposlechne Zajímalo by mě, kdo ji tak vyděsil, že by Tanya?
Těším se na další dílek

«   1 2