01.08.2012 [11:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 9×, zobrazeno 2558×

A to koleno nech dole!

S tátou jsem odmítala několik dní promluvit, nakonec z toho byl celý týden a já na něj při jakékoliv příležitosti byla opravdu hnusná. Nakonec nás musela udobřit máma, které se to taky povedlo. Zahrála mi na city, jak to ona opravdu uměla.

Bylo to pár měsíců ani jsem to nepočítala.

Dnes bylo opravdu krásně. Teplo, slunce svítilo, krásný den, ale už se blížil konec. Mála se vesele smála a nechala se dál houpat. Měla na sobě lehké letní šatičky stejné jako já. Alice nás dvě vždy ráda oblékala stejně, prý aby všichni hned poznali, ke komu patříme. Zaslechla jsem svůj mobil v domě, jak zvoní. Popadla jsem Des z koupačky a položila jí do pískoviště.

„Hraj si, broučku, hned přijdu,“ nakázala jsem jí a běžela dovnitř do pokoje, kde byl můj telefon. Nikdo nebyl doma, vydali se na lov do hor, takže jsem tu byla sama s Destiny.

„Nic vám není?“ ozval se starostlivě táta a já se začala smát.

„Všechno je v pořádku, tati. Venku je krásně, takže jsem celý den venku na zahradě a hrajeme si. Večer bude utahaná jako kotě,“ informovala jsem ho.

„To je dobře. My se asi vrátíme až ráno, jsme hodně daleko. Hlavně na sebe dávejte pozor.“

„Už se stmívá, za chvíli půjde spát. Nic se nestane. Užijte si všichni lov.“

„Všichni posílají dobrou noc a máš dát za všechny Des pusu na dobrou noc,“ smál se.

„Rozkaz, kapitáne, ahoj zítra.“ Odložila jsem mobil a podívala se ven, setmělo se ještě víc, vezmu malou domu a spát. Vydala jsem se tedy ven.

„Des, jde se domů,“ volala jsem na ni už ze dveří.

Pak jsem se ale zarazila a s hrůzou se dívala ven. Moje srdce divoce začalo tlouct. U pískoviště stála vysoká postava v hábitu Volturriových a v náručí držela mou dceru. Začala jsem vrčet a rychle se k nim vydala.

„Vrať mi moje dítě. Nedovolím ti mi ho vzít!“ křičela jsem kousek od něj, Des si hověla u něj a nevypadala vystrašená ani nic jiného. Udělala jsem další krok k nim. „Polož ji na zem!“ promluvila jsem znovu. Nejdůležitější bylo, aby byla ona v bezpečí a já se na něj mohla pak vrhnout. Jestli tu byl sám, měla jsem velkou šanci.

Ohnul se a položil Des na zem a pak se znovu postavil. Když od něj trochu poodstoupila, nezaváhala jsem ani na vteřinu. Moje priorita je chránit mou dceru za každou cenu. Byla jsem tu sama, ale měla jsem jeden z nejlepších výcviků ve Volterře, věděla jsem, že by mě dokázali přeprat jen dva upíři při boji, kdy bych vyzkoušela vše, co umím.

Vrhla jsem se po něm.

Narazila jsem do něj a tak ho o kus posunula. Pokoušela jsem se vydobýt co nejvíc místa mezi ním a Destiny. Nečekala jsem na to, až si uvědomí, co se děje, a šla do útoku. Tak, jak jsem byla učena. Srazila jsem ho k zemi, jenže mě okamžitě popadl a stočil pod sebe.

Obkročmo se na mě posadil a tím mě držel u země. Kroutila jsem se pod ním zběsile a pokoušela se nějak dostat pryč. Vrčela jsem vztekle, nesměla jsem prohrát. Ale nešlo to, držel mě pevně, svým tělem byl přitisknutý na mém.

Zbývala mi poslední šance. Chvat, díky kterému jsem dokázala paralyzovat všechny upíry na pár minut. Pokusila jsem se ho jednou rukou strhnout, ale chytil ji a dal nad mou hlavu. Prudce jsem zavrčela a chystala se na dvojitý útok. Naznačení rukou a pak kolínko přímo do jeho citlivého místa. Ve chvíli, kdy jsem nepatrně pohnula rukou, se ozval.

„A to koleno nech dole!" řekl přísně. Šokoval mě a ne málo. Ztuhla jsem v pohybu, jen moje srdce se pohybovalo nadměrnou rychlostí. Můj mozek se pokoušel zpracovat tu informaci.

Ten hlas a to, co řekl! Naprázdno jsem začala pohybovat pusou, ale žádná slova z ní nešla. Oči se mi začaly zaplňovat slzami, které jsem už tak dlouho odmítala pustit ven. Celé tělo se mi chvělo a já mrkala, abych se opravdu nerozbrečela. Pustil mou ruku, ale nic jiného neudělal. Stále byl nade mnou a čekal.

Zhluboka jsem se nadechla a cítila tu vůni. Vůni, které jsem si předtím nevšimla, jak jsem byla zapálená do ochrany mé dcery, která má podobnou vůni. Ruce se mi chvěly, natáhla jsem ruku a rychlým pohybem mu strhla tu kapuci, která mě v tuhle chvíli neuvěřitelně rozčilovala.

Ruka mi zůstala u jeho obličeje a tělo, jako by zkoprnělo. Dívala jsem se na něj a nevěřila tomu, co se děje. Byl to sen, po kterém jsem toužila takovou dobu. Pohladila jsem ho po tváři a z mých očí se začaly kutálet malé slané kapky, které jsem se do teď pokoušela zadržet.

„Demetri,“ vyšlo mi z úst tiché zašeptání jako letní větřík.

„Chyběla jsi mi, Nessie,“ usmál se na mě. Natáhla jsem se nahoru k němu, jen abych ho mohla pevně obejmout kolem krku. Tiskla jsem se k němu jako o život a brečela. Ale tentokrát ne z přicházející bolesti a smutku, ale štěstím. Byl u mě a já ho objímala.

„Jsem u tebe. Už navždy,“ promluvil ke mně spokojeně a tiskl si mě na svoje tělo. Hladil mě po vlasech. „Nikdy tě neopustím,“ mluvil dál a dal mi pusu do vlasů. Šťastně ale i ubrečeně jsem se zasmála. Bylo to tak osvobozující mít ho u sebe a vědět, že to není sen.

„Mami,“ ozval se vedle nás hlásek našeho dítěte. Otočili jsme se oba k ní. Stála u nás a koukala. Chtěla na sebe jen upoutat pozornost, nevšímali jsme si jí.

„Destiny,“ zasmála jsem se. Dostala jsem se zpod Demetriho a stáhla si ji k sobě do náruče. Koukala se už rozmrzele, tady někdo chtěl spát. Pohladila jsem ji po tváři a otočila se k jejímu otci. Klečel vedle nás. Díval se na nás jako na svatý obrázek, na tváři krásný spokojený úsměv. Přitáhl si mě k sobě i s malou a pohladil ji po tváři.

„Demetri, tohle je Destiny…“

„… naše dcera,“ dořekl za mě s úsměvem a já jen přikývla. Pohladil mě po tváři a já se mu zadívala do jeho zlatých očí. Malá si zívla a tak na sebe přilákala mou pozornost.

„Půjdu ji uložit. Je utahaná, jinak by se už ptala, kdo jsi,“ podívala jsem se na ni, oči jí padaly.

„Můžu ji vzít?“ zeptal se mě nejistě a těkal pohledem mezi mnou a jí.

„Je tvoje,“ usmála jsem se na něj a podala mu ji. Opřela mu hlavu o rameno a zavřela oči, hladil ji po vlasech. Vydala jsem se do domu rovnou k ní do pokoje. Převlekla jsem ji do pyžámka a uložila. Celou dobu mě sledoval z kouta pokoje. Bylo to zvláštní. Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Přišel mi v jistých ohledech tak cizí, rok a něco je moc dlouhá doba. Netušila jsem, jak přesně se k němu mám chovat. Co když se u něj něco vůči mně změnilo? Musel vycítit mou nejistotu a strach.

Pomalým krokem došel ke mně. Stála jsem stále u postele a malá během chvíle spala. Koukala jsem se na ni a pokoušela se nějak zkoncentrovat.

„Kde je zbytek rodiny?“ pošeptal za mnou, byl tak blízko. Cítila jsem jeho studený dech na mé šíji.

„Na lovu, vrátí se ráno,“ šeptala jsem k němu ale stále jsem upírala zrak na Destiny, která spokoje spinkala.

„Tak to máme chvíli soukromí,“ slyšela jsem spokojenost v jeho hlase. Popadl mě kolem pasu a vytáhl k sobě do náruče. Než jsem se stačila pořádně vzpamatovat, seděl i se mnou v náruči na mé posteli a dveře do dětského pokoje byly zavřené.

Pevně jsem se k němu přitiskla a opřela si hlavu o jeho rameno. Pokoušela jsem se to všechno nějak vstřebat, připadalo mi to jako sen. Jeho ruce byly všude po mém těle. Trochu jsem se od něj odtáhla a zadívala se mu do zlatých očí, které byly v tuto chvíli lehce potemnělé.

„Jak to, že jsi tady?“ vydechla jsem konečně otázku, která mě opravdu zajímala. Zadíval se na mě opravdu zvláštním pohledem a pak se nadechl, při tom se jeho ruce zastavily na mých zádech.

„Našel jsem způsob, jak odejít z Volterry, aby se nic nedělo. Jestli ti tu vadím, řekni, já odejdu. Chápu, že jsem tě tu takhle přepadl nečekaně…“ Nenechala jsem ho domluvit. Přiložila jsem mu obě ruce přes pusu.

„Tak jsem to nemyslela. Nepřeji si nic jiného, než abys byl se mnou a malou. Já jen, je to jako zázrak. Jak ses dostal z Volterry?“ Pomalu jsem spustila ruce dolů a dala mu je na ramena.

„Řekněme, že nejsi jediná, kdo dokáže Ara štvát. Já to dovedl k dokonalosti, až mě vzteky vyhodil,“ usmíval se na mě a hladil mě po tváři.

„Opravdu už budeš se mnou?“ šeptala jsem stále jak v mrákotách.

„Ano, jen…“ zasekl se. Odtáhla jsem se od něj.

„Jen?“ můj hlas byl dost vyděšený.

„Uklidni se, sluníčko,“ chlácholivě na mě mluvil a rukou přejížděl po mých tvářích.

„Co jen?“ pokoušela jsem se z něj dostat.

„Má stejnou podmínku, jako když jsem jel sem pro tebe. Když bude, potřeba musím Arovi jet pomoct.“
„To znamená…“

„Budu s tebou a malou navždy, jen budu muset jít jednou za čas pomoct Arovi.“

„Ale dá nám jinak pokoj?“ zajímala jsem se.

„Ano,“ přikývl.

Spokojeně jsem se na něj usmála. Začal pomalu svůj obličej přibližovat k mému. Moje tělo se začalo lehce chvět očekáváním. Hrudník se mi rychleji zvedal pod rychlým dechem a srdcem, co po dlouhé době bilo jak splašené a nedělo se nic špatného a bolestného. Rukama jsem pevně sevřela jeho košili na ramenou. V hlavě jsem měla úplně prázdno, jediné, co bylo, byl on. Když to udělal a splnil mé přání.

Lehce mi přejel rty po mých tam a zpět, moje ruka vystřelila na jeho zátylek a silně jsem si ho přitáhla do polibku. Tiskli jsme se k sobě navzájem. Zezačátku to bylo naléhavé, jako bychom chtěli na tu dobu předtím zapomenout. Až jsme se zklidnili a plně si vychutnávali toho druhého.

„Tolik jsi mi chyběla,“ šeptal mi mezi polibky a tiskl si mě k sobě. Donutila jsem ho si lehnout, ale přetočil si mě pod sebe. Propleteni spolu. Mlčeli jsme a vychutnávali si mlčky přítomnost toho druhého. Vážně jsem nechtěla usnout, ale únava se hlásila a já v jeho objetí usnula spokojeností.

„Sluníčko,“ probouzel mě líbezný šepot. Zavrtěla jsem se a víc přitulila k němu. Otevřít oči mě donutil až krásný smích, který jsem slyšela. Prudce jsem otevřela oči a koukala se přímo na Demetriho, který se široce usmíval. Koukala jsem se na něj a bylo mi jasné, že mam tupý výraz.

„Jsi tak rozkošná,“ šeptal mi omámeně.

„Ahoj,“ špitla jsem ospale a trochu se protáhla. Sklonil se ke mně, aby mě mohl políbit. „Des se každou chvíli probudí,“ připomněla jsem mu, když se nechtěl dlouho odtáhnout. Střelil pohledem ke dveřím od jejího pokoje.

„Zajdu pro ni, ty se můžeš převléct.“
„Nebude chtít být s tebou, jsi cizí,“ zastavila jsem ho hned, jak se začal zvedat.

„Nejsem cizí,“ zasyčel na mě dotčeně.

„Tak jsem to nemyslela. Nezná tě tak dobře jako ostatní, nebyl jsi tu celou dobu, jde jen o to, aby si na tebe zvykla,“ začala jsem hned vysvětlovat. Smutně se na mě podíval. Zvedla jsem se a pevně ho objala, pevně jsem se k němu přitiskla.

„Chce to jen čas, lásko. Poté se od tebe vůbec nehne a bude to tátova holčička,“ šeptala jsem mu.

„Co když mě nepřijme?“

„Přijme. Dítě pozná, když mu někdo chybí, uvidí rozdíl mezi tebou a Edwardem, se kterým má pěkný vztah,“ usmála jsem se na něj. Znovu se podíval na dveře, odkud byl už slyšet šramot od malé.

„Jdi to zkusit,“ poslala jsem ho tam. Viděla jsem mu na očích, jak si to přeje. Podíval se na mě a poté, co jsem mu kývla, se tedy vydal do pokoje. „Stůj!“ zarazila jsem ho ještě. Zmateně se ke mně otočil. „Ten plášť můžeš už sundat a já ho dám do skříně.“

Nechal mi ho přehozený přes židli u stolu a zmizel za dveřmi. Já se rychle převlékla. Naslouchala jsem, jestli malá nezačne brečet, ale nic. Vydala jsem se tedy za nimi, co se tam děje. Překvapeně jsem ztuhla ve dveřích.

Demetri seděl na její velké posteli, která tu byla na hraní a pro mě, když jsem tu s ní usínala, a malou tam měl s sebou. Koukala se na něj a on ji dělal divadélko s plyšáky a ona si k sobě tiskla tu žirafu.

„Nemyslela jsem, abys jí zabavil na celý den, tak dlouho mi to netrvá,“ usmála jsem se na ně a došla k nim. Posadila jsem se mezi ně a malá mi přelezla do klína a koukala se na Demetriho. Dala jsem jí pusu do vlasů.

„Přece bys ses nebála svého táty, dneska nemá plášť, “ smála jsem se na ni a ona si přeměřila pohledem Dema.

„Jsme doma, holky. Ukliďte všechno po té párty,“ slyšela jsem zezdola Emmetta, jak se směje ne celý dům.

Podívala jsem se na Demetriho, který trochu ztuhnul. A já se na něj povzbudivě usmála.

„Děda,“ usmívala se mi malá na klíně.

Demetri si ode mě vzal malou a vydali jsme se ke schodišti.

Ani jednomu z nás se před ně moc nechtělo. Nebyli jsme si jistí, jak se zachovají. Objevili jsme se na vrcholu schodiště a zírali přímo na mámu s tátou a Alice.

„Opovaž se je zase odvézt!“ vyhrkla máma a pohnula se tak rychle, že jsem to ani já nedokázala postřehnout. Naštěstí ji táta zadržel.

„Nech ho, nepřišel je odvézt,“ uklidňoval ji.

„Tak proč by tady jinak byl?“ rozčilovala se.

„Možná proto, že tady má ženu, kterou miluje, a dceru?“ zkoušel táta. Zhluboka jsem se nadechla a pořádně jsem ho chytila za ruku. Usmál se na mě a nechal se mnou táhnout dolů. To už před námi byli nastoupení všichni ostatní.

„Na jak dlouho tady jsi?“ zeptala se ostražitě.

„Napořád,“ odpověděla jsem za něj. „Aro ho propustil.“

„Aro nikoho nepropouští,“ nedala se. Konečně jsem šťastná a ona mi to kazila.

„Bello, říká pravdu,“ snažila se ji přesvědčit Alice. „Vím to.“ Máma se na ni prudce otočila a propálila ji pohledem.

„Taky jsi věděla, kde Edward těch sedmnáct let je, a věděla jsi i o tom, že se ten prevít chystá odvézt mou dceru do Volterry. A neřekla jsi mi to. Vážně ti mám teď věřit?!“ ptala se naštvaně.

„Tak fajn,“ povzdechl si táta. Vzal ji pevně kolem pasu a odtáhl ji vztekající se ven.

„Promiň,“ špitla jsem k Demovi. Jenom se usmál a přitáhl si mě blíž.

„Čekal jsem to,“ uklidňoval mě. On možná, ale já ne, čekala jsem, že bude ráda, že budu konečně šťastná, ale zatím to tak nevypadalo.

Začala jsem se věnovat Destiny, která mi zatím začala rozcuchávat vlasy. V téhle době už by kolovala z náruče do náruče, ale nikdo neměl tu odvahu a sílu, aby ji vzal z náruče vlastního otce. A já ji taky neměla.

Vedla jsem ho rovnou do kuchyně, měla jsem hlad a malá určitě taky. Na stole mě už čekala snídaně a pro Des taky. Ukázala jsem Demetrimu na speciální židli pro malou a on ji tam opatrně posadil. Pořád si ji prohlížel a zkoumal každý její pohyb. Bylo to úsměvné, posadila jsem se k nim a přisunula věci pro Des blíže, zašklebila se na mističku s kaší a já se začala smát. Krmila jsem ji jako obvykle, jen jsme teď měli publikum, které nás zkoumalo. Jen co jsem malé dala láhev s krví a ona se na ni spokojeně přisála Demetri začal krmit mě.

„Kde bude bydlet?“ zaslechla jsem Alice, když jsme se vracely do obýváku.

„U mě,“ objasnila jsem jim, kdyby to nebylo dost jasné.

„Tak to ne, bude v pokoji pro hosty,“ ozval se najednou táta a já se na něj překvapeně podívala, to si ze mě dělali legraci.

„Tak to ne, bude u mě v pokoji a šmitec stejně spolu už máme dítě a koukáním na sebe jsme ho nevyrobili,“ prskla jsem podrážděně.

Emmett se rozesmál a chtěl něco poznamenat, ale pohled táty ho zastavil.

„To je jedno nestojím o další vnouče hned, jak se objeví,“ upozornil nás táta. Jo, stále jsem byla poloviční člověk a mohla mít další a další děti. Nebyl táta jediný, kdo další dítě hned nechtěl, chtěla jsem si užívat malou a ne každé ráno se zase kamarádit se záchodem.

„To nech na nás,“ špitla jsem jistě celá rudá.

Odvedla jsem Demetriho raději i s Destiny do mého pokoje, kde jsme byli celý den. Povídali jsme si, hráli se s malou a jiné.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  sfinga (01.08.2012 19:35)

DEMETRI
Kluku jeden upírskej, tys mi tak chyběl A nejen mě, ale i jedný smutný holce a její malé ratolesti. Ale jsi kádr, otravováním se nechat vyreklamovat z gardy, fúúú. Šikovnej Jen bacha na tchána, pojede po tobě jak vlčák po bleše v kožiše

4)  wuzinka (01.08.2012 11:46)

3)  tamias01 (01.08.2012 11:25)

Moc krásná kapitola jsem ráda, že je Dem zpátky. Bella mě překvapila spíš byh takové chování čekala od Edwarda.

1)  LadySadness (01.08.2012 11:23)

ale, tak on nechce ďalšie vnúčatko? on, ktorý vždy tak veľmi ľutoval, že by Bella nemohla mať deti, že ju pre to opustil napospas vražednej bolesti? a prečo ju dohadzoval Mattovi a v podstate sa z nej snažil urobiť nevernicu? tento Edward je nejaký divný ale chápem Bellu, ja by som asi Alice vyšklbala vlasy a zničila jej najmilovanejšie módne kúsky

1