30.07.2012 [15:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 9×, zobrazeno 2684×

Miluju tě

Moje srdce se zastavilo, ale moje mysl začala pracovat upíří rychlostí. Vnímala jsem všechno okolo sebe a svoje pocity. Něco ve mně to chtělo udělat. Měla jsem ho ráda a byl milý, cítila jsem se s ním dobře. Moje druhá část byla ovšem větší a silnější. Jasně jsem věděla, že tohle nejde, nemůžu to udělat a dávat mu zbytečné naděje, když ho nebudu nikdy milovat a za pár let odjedeme bez něj. Bolelo by to jeho a mě, ublížila bych oběma, a to jsem nechtěl. A pak tu bylo moje svědomí. Tohle by byla zrada.

„Miluju tě, Renesmeé, jednou si tě najdu.“ Slyšela jsem ten nejkrásnější hlas na světě, jako by stál u mě a šeptal mi to do ucha. Bolest mi sevřela srdce a slza mi stekla z oka a za ní následovaly další.

Udělala jsem strašně rychlý krok zpět.

„Tohle nejde, Matte,“ promluvila jsem k němu rozechvělým hlasem a na nic dalšího nečekala. Vydala jsem se na rychlý útěk. Musela jsem pryč a být chvíli sama. Slyšela jsem, jak za mnou křičel a taky chvíli běžel, ale nezastavovala jsem se, a co nejrychleji se dostala do lesa, kde jsem mohla použít svou obvyklou rychlost.

Tak dlouho jsem už neběhala. Během těhotenství jsem to měla zakázané, a pak jsem se nemohla dobrovolně odtrhnout od Destiny.

Běžela jsem po lese a připadala si na chvíli jako někdo jiný. Nechala jsem svoje problémy daleko za sebou a jen si užívala tu rychlost a vše okolo toho. Tohle všechno se mi nepovedlo, bylo to špatné. Nikdy jsem neměla dovolit, aby se dostal tak blízko, jak už byl, blíž se už nedostane.

Doběhla jsem až domů, ale dovnitř se mi nechtělo. Posadila jsem se na verandu a koukala se před sebe na les. Objímala jsem si nohy a pokoušela se potlačit slzy, ale nešlo to. Můj výhled byl za chvilku dost rozmazaný a celá rodina musela vědět, že jsem tady podle toho, jak nahlas jsem brečela. Tak dlouho jsem tohle všechno v sobě zadržovala a potlačovala, že to dnes už jinak nešlo.

Každý trhavý nádech bolel o to víc, když jsem si v hlavě promítala všechno, co se stalo. A jak moc mi dnešní situace připomněla první polibek s Demetrim. A ne jen ten první. Jednou rukou jsem zabloudila k hornímu lemu trika a vyhledala můj přívěšek. Nesundala jsem ho od doby, co mi ho připnul na krk. Pevně jsem ho svírala, ale dávala si pozor, abych ho nezničila.

„Nessie?“ pošeptal ke mně táta, který si sedl na schod vedle mě.

„Je to dobrý,“ odkašlala jsem si a pokoušela se setřít slzy.

„Mně lhát nemůžeš, čtu ti myšlenky,“ připomněl mi. Podívala jsem se na něj a začala nanovo brečet. Objal mě a přitáhl k sobě blíž.

„Málem jsem dnes udělala hroznou blbost.“

„Jsi si jistá, že by to byla taková blbost?" zeptal se opatrně. Překvapeně jsem se na něj otočila a vůbec se mi nelíbilo, co říkal.
„Jak to myslíš?“
„Nessie, nemůžeš být pořád sama. Vím, že Demetriho miluješ, ale není tady. Musíš se přes něj dostat. A Matt vypadá jako někdo, kdo by ti dokázal pomoct.“

„Jak by bylo tobě, kdybys věděl, že si máma někoho našla a já ho brala jako tátu?“ zavrčela jsem na něj.

„Chápal bych to, ale bolelo by to,“ připustil zamyšleně.

„A já to mám udělat Demetrimu? Mám mu odepřít právo, aby mu jednou mohla Destiny říct tati?“

„Neví o Destiny,“ připomněl mi další bolestný fakt. A já sama nevěděla, jestli to je lepší, že o ní neví.

„Matt je člověk, tohle nejde,“ můj hlas zněl hystericky.

„Bella byla taky.“

„O co se tady snažíš, tati?! Chceš, abych se tím vším trápila ještě víc? Byla by to blbost. Všechno ve mně to křičí. Kdyby to tak mělo být lepší, udělám to, ale já bych se trápila. Sakra, mám tu vaši skvělou paměť.“ Věděla jsem s určitostí, že kdykoliv by se mě Matt jakkoliv dotknul, myslela bych na Demetriho.

„Musíš myslet taky na sebe a svoje štěstí.“

„Teď je nejdůležitější Destiny,“ povzdechla jsem si a opět se rozbrečela. „Myslíš, mám…“ odmlčela jsem se a podívala k lesu. Tahle otázka pro mě byla důležitá a odpověď bude asi hodně bolestná. „Je tu naděje, že by se někdy vrátil? Mám doufat, že jednou bude se mnou a Destiny, nebo se rovnou smířit s tím, že se nevrátí?“ Ztěžka jsem dýchala. Pevně mě objal a stáhl pod své rameno. Přimkla jsem se k němu a brečela mu do košile.

„Upřímně… já nevím, Nessie.  Byl rozhodnutý udělat vše, aby se vrátil. Ale nejde jen o něj, Aro musí rozhodnout.“

Alice a Rose měli malou na starosti a já měla chvilku klidu. Ale také nudy, neměla jsem co dělat, když sem ji u sebe neměla a byla jsem z toho nervózní. Čtení a hraní na klavír nepřipadalo v úvahu, nic bych z toho neměla. Musela jsem se ale nějak zaměstnat, prospaná jsem byla dost, když ji měli od rána.

Procházela jsem se po pokoji a došla až do pokoje Des. Dívala jsem se okolo a vše, co se dalo, jsem uklidila nebo poupravila. Připadala jsem si jako blázen do úklidu, nikdy bych nevěřila, že to budu dělat. Otevřela jsem i skříň s jejím oblečením a začala nově všechno skládat.

„Nessie, vyndej vše, co už měla Des na sobě, a dej to do pytle. Odvezeme to na charitu,“ křičela na mě Alice.

A tak jsem ji poslechla a vše, co měla už na sobě moje dcera, jsem dala do pytle. Na řadu přišly modré lacláče, co měla na sobě, když tu byli pár měsíci Italové. Začala jsem je skládat, když něco vypadlo z kapsy na zem. Zmateně jsem se podívala pod nohy.

Moje ruka při pohledu na tu věc automaticky vyletěla ke krku, ale když jsem to nahmatala a všimla si barvy, zarazila jsem se. To nebyla moje půlka, ta je bíla. To na zemi bylo černé s bílou tečkou.

Upustila jsem kalhoty na zem a přikryla si pusu rukou, abych nevykřikla. Začala jsem si přehrávat ten den v hlavě a zarazila jsem se na dlouhou dobu u toho, jak se dotkl mé ruky. Moje srdce se divoce rozbušilo a já zalapala po dechu nad novým zjištěním.

Sklonila jsem se pro to a opatrně zvedla ze země, ujišťovala jsem se, že je to skutečné a já si to nevysnila.

Přiložila jsem tu polovinu k mojí na krku.

Nejednou jsem viděla rudě. Měla jsem hrozný vztek, cítila jsem se podvedena. Vyletěla jsem z pokoje Destiny jako býk, který se honí za rudou vlajkou, a můj cíl byl jasný. Jestli jsem někdy řekla, že bych na svého tátu nedala dopustit, beru to zpět. V tuhle chvíli jsem měla chuť mu vlastnoručně zakroutit krkem hned z několika důvodů.

Měla jsem pocit, že jsem ty schody sletěla, jak rychle jsem běžela dolů do obýváku, kde skoro všichni byli. Seděl za klavírem a něco si tam brnkal.

„Jak jsi mi to mohl udělat?!“ zakřičela jsem na něj. Všichni utichli a stočili svůj pohled na mě, i on. Zmateně se na mě zadíval. Nemohl mi nic vyčíst z myšlenek, jak byly zmatené, tím jsem si byla jistá.

„Nessie, nevím o če…“ Zarazila jsem ho dřív, než mohl pokračovat. Natáhla jsem svou pravou ruku, ze které visel dolů přívěšek. Jakmile ho uviděl, zarazil se a pohlédl na něj.

„Neopovažuj se mi tvrdit, že nevíš, o čem mluvím. Neříkej, že nevíš, co to je za přívěšek a komu patří,“ křičela jsem na něj plná vzteku. Jen okrajově jsem vnímala zbytek rodiny, kteří byli zmateni a čekali, co se bude dít.

„Kde si ho vazala?“ pohlédl mi do očí.

„Vypadl z kalhot Destiny. Takže mi neříkej, že Demetri o ní neví. Lhal jsi mi do očí, tvrdil jsi mi, přesvědčoval jsi mě, i když jsi věděl, že to je jen lež!“

„Bylo to pro tebe lepší,“ obhajoval se slabě a mě jen dopálil.

„Měl jsi mi říct, že to byl on! Nechal jsi mě utápět v mých spekulacích.“

„Jak by ti to pomohlo, Renesmeé? Tak tu byl, viděl tebe i svou dceru, o které se dozvěděl. Má teď další důvod se odtamtud dostat.“

„Mohl jsi mi to říct, měla jsem na to právo,“ vrčela jsem na něj podrážděně. „Víš, jak jsem se bála, když měl u sebe Des, mohl jsi mě tím uklidnit.“

„Nedovolil bych, aby jí někdo ublížil.“

„Jenže já myšleny nečtu!“ zakřičela jsem na něj.

„Nemyslíš, že měl důvod být zamaskovaný? Proč se jako jediný z hlavních tří upírů maskoval?“ zajímal se a pomalu šel ke mně. „Maskoval se, protože ti nechtěl ublížit,“ bránil se. Je oba.

„Ublížit? Tím, že bych ho viděla? Co je to za blbost?“
„Prosil mě o to, abych mlčel. Sakra, Nessie, nemůže se z Volterry dostat a nechtěl, ať se tvoje rány zase otevřou. Je to skoro rok, co jste se neviděli. Jak dlouho ti trvalo se z toho dostat předtím? Jak dlouho by to trvalo teď?“
„To je fuk. Měl jsi mi to říct,“ stála jsem si za tím.
„A co bys udělala? Vrhla by ses mu kolem krku a zase se trápila, když by musel odejít? Trápila bys vás oba. Už tak se přemáhal, aby vůbec odešel. Nechtěl vás opustit, ale zároveň nechtěl zůstat, aby nerozzuřil Ara. Kdybys o něm věděla, všechno bys mu akorát zhoršila.“

„Trápím se, i když tady není, i když jsem ho neviděla. Trápím se kvůli němu pořád a pořád. Měl jsi mi to říct alespoň po tom, co odešel. Měla jsem právo se dozvědět, že ví o své dceři. Místo toho jsi mě klidně nechal, abych chodila ven s Mattem. Nechal jsi mě věřit, že je to tak správně, že mám myslet i na někoho jiného, než je Demetri. A přitom jsi moc dobře věděl, o co se snaží. A víš stejně dobře jako já, že když se dozvěděl o Destiny, bude se snažit ještě více. Tak proč jsi mi celou tu dobu lhal?“
„Dělal jsem to pro tvé dobro, Renesmeé, a udělal bych to znovu. Buď na mě naštvaná, máš na to právo, ale já si stojím za svým.“ Byl tak hrozně tvrdohlavý. Naštvaně jsem si dupla a propálila jsem ho pohledem. Já totiž byla taky extrémně tvrdohlavá a hodlala si stát za svým.
„Neměl jsi právo!“ křikla jsem naposledy a raději jsem odešla do pokoje.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Kamci (30.07.2012 18:27)

říkala jsem si, že to byl on , ale nenapadal mě důvod, proč svojí identitu tají
moc hezké

2)  wuzinka (30.07.2012 16:23)

super konečně trochu akce Ale dala mu dobrou sadu, jen tka dál.... Jen mi není jasné, jakto že ho nepoznala "po čuchu", teda myslim Demetriho..

1)  Pilly (30.07.2012 15:35)

1