23.09.2010 [08:00], Carlie, Povídky jednorázové, komentováno 44×, zobrazeno 8362×

manželská krize se nevyhnula ani Belle a Edwardovi...

A peří lítalo...

„Můžeš si přepojit ty telefony zpátky na sebe? Pořád ti volají nějaké tvé ctitelky,“ dotázala jsem se s ironickým úsměvem svého manžela.

Edward se právě vrátil ze služební cesty, u ucha měl přilepený (aspoň já měla ten dojem, po tak dlouhém telefonátu museli už žít v symbióze) mobilní telefon.
Cvrlikal (To byly mé zuby, co tu teď zaskřípalo? Vyloučeno, to bude ta stará kancelářská židle, léty rozvrzaná.) a místo pozdravu na mě jen mávl (Kde je to bouřlivé objetí, hluboký polibek v ještě hlubším záklonu, co jsem si představovala? Jak to bylo v té písničce? Já byla naivní a hloupá...).
Edward na moment odklonil mobilní telefon od svého (Bože, tak dokonalého, ten zmetek) obličeje a suše sdělil: „Nic nepřepojuj, nepracuju, nejsem tady.“
Zmohla jsem se jen na polknutí a vrátila se ke spisu.

Dýchej, Bello, dýchej, určitě je jen unavený z cesty.
Unavený? Upír? Já byla naivní a… k čertu.

„Ano, Tanyo, jsem zpátky, co jsi to povídala?“ ozval se opět koketně do telefonu.

Tanya?
To si dělá…!

S bouchnutím jsem sbalila spis, práskla dveřmi kanceláře a odešla dlouhou chodbou k malé místnůstce s kopírkou, skenerem, tiskárnou, faxem a podobnými uklidňujícím způsobem vrnícími a vrčícími přístroji.
I já jsem vrčela a rozhodně ne uklidňujícím způsobem.
Musela jsem pryč.
Někam, kde neuvidím ten jeho blahem se tetelící obličej.
V ústech se mi začal tvořit jed. To je tedy pěkná reakce na manžela, jen co je pravda, romantika, povzdechla jsem si a polkla jedovatou slinu (v obou významech slova).

Nesoustředěně jsem si kopírovala některé dokumenty ze soudního spisu, nutila se koncentrovat na případ, který jsme měli obhajovat, a sebelítostivě jsem si připomínala, jak jsem teď musela táhnout naši advokátní kancelář dva dny sama, zatímco drahý pan Cullen – kopla jsem do kopírky (samozřejmě ne plnou upíří silou, to bych nohu z přístroje už nevyndala) – odjel na jakési školení.
„Proč do toho kopeš?“ ozvalo se za mnou sarkasticky.
Nevnímala jsem, a proto jsem si nevšimla, že už nějakou dobu za mnou stojí Edward a pozoruje mě.
Leknutím jsem nadskočila a rádoby vtipně broukla: „Opravuju.“
Přistoupil ke mně zboku, naklonil hlavu na stranu a zkoumavě se mi zahleděl do obličeje.

Ne, nepodívám se na něj.
Nemusím snímat štít, abych pro něj po tolika letech společného života byla čitelná, moje oči byly jako pavlačová drbna, práskly, i co nevěděly.

„A co bylo těm dveřím? Taky potřebovaly opravit?“ uchechtnul se.
Záměrně jsem klopila oči ke spisu, listovala v něm a pokusila jsem se předstírat, že vtipkuju: „Ne, chci se vdávat!“ (pozn. autorky: u nás se to tak říká, že někdo tříská dveřmi, protože se chce vdávat).
Edward byl zaskočen, rozhodil ruce a nechápavě zkonstatoval: „Vždyť už jsi vdaná.“
Zavřela jsem na moment oči, a pak je zlostně upřela na něj: „Ty sis všiml?“ Že se podle toho chováš, dodala jsem pro sebe zbaběle už jen v duchu.

Byl tak blízko mě, cítila jsem jeho vůni, jeho charisma… chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku… a buď mu vydrápat oči nebo zulíbat každičké místečko na jeho těle.

Zachvěla jsem se.

„Jsi v pořádku? Chováš se nějak divně,“ zeptal se.
„Já?“ ujelo mi nevěřícně.
„Uteklas mi, ani jsem ti nemohl říct ´ahoj´,“ naklonil se ke mně a rukou mi zajel do vlasů.
Přestože všechny buňky v mém těle skandovaly: ´Edward!´ a chystaly se na mexickou vlnu, hrdý rozum velel ucuknout a z mých úst k mému vlastnímu překvapení uniklo: „Nedělej si násilí!“

Nedám mu nic lacino!

Mezi námi to skřípalo už pár dní, jenže manželství neopravíte tak snadno jako skřípající židli.
Ubližovali jsme si, dostávali se do začarovaného kruhu vzájemných křivd a nedorozumění.
Nikdo nevěděl, kdo to celé začal… nikdo nevěděl, kdo to celé ukončí… a jak.

Ve chvílích, kdy jsem byla schopna racionálně uvažovat, tedy ve chvílích na hony vzdálených této, mi docházelo, jak hloupě se oba chováme, že si život komplikujeme jen vzájemnou žárlivostí.
Na tu jsme tedy měli talent oba, pomyslela jsem si sarkasticky.

Schůzky s klienty, kdy ne vždy jsme měli v nabitém programu čas setkat se s klientem oba společně, zaujetí případem, stále méně a méně času pro společné chvilky, a tak jsme paradoxně hlad po sobě léčili dalším hladověním, frustrace narůstala a měnila se ve stres a jeho prvotní příčina už upadla v zapomnění.

A on tomu nasadil korunu.
Tanya!
Je mi jedno, jestli je to TA odporně dokonalá Tanya nebo nějaká klientka v důchodu, je mi volný, ať si dělá, co chce… já…

Já jsem hloupá, zakolísala moje odhodlanost a už už jsem se chtěla rozběhnout za odcházejícím Edwardem, jenže cestou ucedil něco jako: „Já tě nechápu, máš své dny, nebo co?“ a já vrostla do země. Ne pro absurditu těch slov, jsem upírka, ale pro jejich drtivou bolest, nemohla jsem se nadechnout a neměla už ani sílu do něčeho praštit.

V našem domečku jsme se už skoro nepotkávali, oba jsme si tam chodili vlastně už jen pro oblečení, víc času jsme trávili v domě Esmé a Carlisla, tam to bylo jiné, tam jsme nebyli jen my dva, sami.

Uběhl týden a ta nesmyslná atmosféra houstla, proto jsem s vděkem – a hned si za to zahanbeně vynadala – přijala, když mi Alice sdělila, že můj otec Charlie je nemocný, má zápal plic, ale nechtěl mi to říkat, aby mě neděsil. Léčí se doma a bylo by pro něj dobré, kdybych ho navštívila a aspoň jednu noc ho pohlídala.

Edward někam vyrazil, prý na lov.
Prý.
Na lov čeho?

Charlie měl už sedmdesát let a jeho navždy osmnáctiletá dcera se srdcem těžkým jako osmdesátiletá zaklepala nesměle na dveře rodného domu ve Forks.
Otevřel mi a i po těch letech, nebo možná právě kvůli nim, se jeho oči neubránily překvapení při pohledu na můj neměnící se obličej.
Dokonce ani Nessie, a ba ani Jacob mi na něm nevytvořili za ta léta vrásky, pousmála jsem se.
A hm, ani on,… ani Edward, to mu nedopřeju, pomyslela jsem si se zadostiučiněním.

Charlieho jsem donutila požít nechutně zavánějící medikamenty a o nic příjemněji vonící čaj a přiměla ho uložit se do peřin. Tvrdohlavě jako mezek trval na tom, že rozhodně musí vidět fotbalový zápas, proto jsem kapitulovala a nechala jej na gauči v obývacím pokoji.

Za pár minut začal oddechovat.

Procházela jsem se po domě, nostalgicky se dotýkala jednotlivých předmětů a přehrávala si v mysli životní epizodky s nimi spojené.

Stále vtíravěji se mi do každé z nich vkrádal zlatavý pohled, chladivá náruč a sametový hlas.
Jak jsem mu ukazovala, jak lovím já, probleskla mi v paměti lidská nemotorná Bella sypající si cereálie do misky.
Jak jsem se rozčilovala nad dalšími hromadami přihlášek na vysokou školu.
Jak jsem omdlela po dokonalém druhém polibku…

Charlieho dech se zadrhl, lekla jsem se, ale pak prostě jen zachrápal a spokojeně oddechoval dále. Usmála jsem se a slušivě jsem mu až po uši přitáhla péřovou duchnu.
Ach peří.
Moje mysl začínala být zákeřná, zakázala jsem si myslet úplně, ale nohy mě stejně nesly do samého epicentra mých vzpomínek – do mého dívčího pokoje.
Vstoupila jsem do něj a zarazila se v půli kroku.

Po venkovní fasádě někdo šplhal.

K oknu mého pokoje.

Měla jsem silný pocit déjà vu.

Musela jsem se zbláznit.
V okně se objevila hlava s rozcuchanými bronzovými vlasy.
Edward.
Moje fata morgána byla ještě překvapenější než já: „Bello, co tady…?“

Jak hřejivě jeho hlas zněl, když si nedal pozor a zapomněl do něj přisypat pár ledových kostek sarkasmu – známého koření posledních dnů.
Jeho, mého, nás obou.
Protřepat, namíchnout.

„A ty?“ nezmohla jsem se než na hloupou odpověď otázkou.
„Alice mě poslala vzít nějaké knihy pro Nessie, dole nebyl klíč, nechtěl jsem rušit Charlieho,“ povídal a nespouštěl oči z těch mých.
V pokoji vládlo měkké přítmí, které zjemňovalo i klima mezi námi, otupovalo hroty našich sporů, působilo jako anestetikum na hluboké a znovuotevírané rány.

Neutrální půda.

Začala jsem se smát a v záchvatech koktat: „A-l-i-c-e!“
A já si říkala, že ten Charlieho kašel je něčím podezřelý.
Už vím, po kom jsem taková příšerná herečka.
Ale dostal svoje, zaplavila mě vlna satisfakce při vzpomínce na nechutný sirup, který musel zkonzumovat.

Sňala jsem štít, protože jsem nebyla schopna slova.

Edward si se zvednutým obočím v mé mysli četl, proč tu jsem já.
A také si prohlédl mé poslední vzpomínky spojené s tímto domem.
Jeho pohled zčernal.
Přestala jsem se smát. Můj štít byl v mžiku na svém místě a já strnula.
Přistoupil ke mně a jako kdysi před mnoha lety zašeptal: „Chci něco zkusit.“
Přiblížil své rty k mým a zaváhal.

Jako by čekal na svolení.

Jako by nějaké potřeboval.

„Ach, Edwarde…“ Inteligence mi v této chvíli opravdu neladila k pleti.

Jemně mi svými rty přejel po těch mých, a pak už se to nedalo odkládat.

Něco však bylo jiné, než tenkrát poprvé.

Mohla jsem zlobit.

A peří lítalo.

Povídky od Carlie

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

4)  Hanetka (23.09.2010 08:26)

Krása. Moc se mi to líbilo. A nějak mi připadá... před chvilkou jsem četla Popoles Vražedné sny... její Edward a Bella by mohli být po letech přesně takovíhle.

3)  sfinga (23.09.2010 08:21)

Carlie, Carlie, tohle mi naservíruješ po ránu? Hm, tak to budu celý den nepoužitelná
Zvyklá na to, že se u tvých povídek válím smíchy, jsem z dosahu odstranila všechno jídlo, tekutiny a ostré hrany
A místo toho, na mě čeká takováhle nádhera a romantika
Jestli si myslíš, že ze mě vypadne básnička, jako posledně, tak tě zklamu. Moje mozkové buňky jenom nadšeně áchájí a nic jiného nesvedou
Bylo to krásné, děkuji

1)  Evelyn (23.09.2010 08:00)

Nic inteligentnějšího asi nevyplodím

«   1 2 3