Sekce

Galerie

/gallery/noc.jpg

XIII. Potíže (by Bye & Karolka)

 

Náš experiment se čtenáři pokračuje. Tentokrát jsme tvořily kapitolu pospolu. Schválně jestli poznáte, kdo co napsal. Nebo... že by to byla BajKa? ;-)

Coldplay - Trouble!


 

V mžiku stál u vchodových dveří. V džínách, které cestou shrábnul z podlahy v koupelně. S úlevou zaznamenal, že Bella nahoře stále tiše oddechovala. Podařilo se mu ji nevzbudit.

Byli dva. Ač mlčeli, slyšel je dřív, než otevřel. Přivedla je zvědavost. Chtěli zjistit, komu patří tak jasně vymezený revír. Žádný nomád za sebou nenechává tak silnou stopu. Při pohledu na dům jim to došlo - jsou v teritoriu trvale usídleného upíra. Trochu zvláštní způsob života, ale už se s tím setkali. O důvod víc, dát mu vědět, že se tu hodlají pár týdnů zdržet. Jako obvykle jim tou dobou poleze místní značka krkem a bude čas pohnout se dál.

Edwardovy myšlenky se teď upíraly k jedinému cíli. Co nejrychleji dostat tu návštěvu do co největší vzdálenosti od jeho domu. Od jeho Belly. Jakýmkoliv způsobem!

Vědomě uvolnil své napjaté tělo i výraz a otevřel dveře. Muž a žena. Na první pohled nomádi. Ona bosá, oba ledabyle upravení. Mírně řečeno. Ještě z nich cítil pach čerstvé kořisti.

Muž v odrbané džínové bundě stál na posledním schodu, ramenem se opíral o vyřezávaný sloup podpírající vchodovou stříšku. Žena s ohnivými vlasy se na druhé straně schodiště opírala zády o zábradlí.

I jejich postoj byl nuceně uvolněný. Byli připraveni zaútočit při jakémkoliv náznaku agrese. V jejich světě se druhé šance nedávaly – o tom věděl své i Edward. Víc než kdy jindy teď děkoval osudu za svůj dar. V případě otevřeného střetu se dvěma upíry by v kombinaci s jeho nadstandardní rychlostí znamenal velkou výhodu. Pokud ovšem nemají nějaké speciální schopnosti oni.

Na vzájemné ohodnocení pohledem a odhadování sil stačily oběma stranám necelé dvě vteřiny.

„Zjistili jsme, že se pohybujeme na cizím území až po lovu. Uklidili jsme po sobě, takže by to mělo být v pořádku,“ promluvila měkkým příjemným hlasem nomádka. Nepředcházel tomu žádný pozdrav. Kočovní upíři se s lidskými zvyky obvykle nezdržují.

Edward přikývl a v duchu se srovnával s myšlenkou, že ti dva se podle všeho nějakou dobu ve městě zdrží. To znamená, že on se, dokud neodejdou, bude muset vzdát Belliny blízkosti. Nesmí ji ohrozit.

„Beru na vědomí,“ reagoval bezbarvě a položil ruku na dveře. Chystal se zavřít. Ve stejný okamžik, kdy si zděšeně přečetl v hlavě blonďatého návštěvníka fakt, že ucítil Bellu, se noha obutá v těžkých vojenských botách najednou ocitla v Edwardově luxusní předsíni a bránila mu zavřít.

„Moment,“ zapředl nomád. Jeho společnice se na něj tázavě podívala. On jen zavřel oči a zhluboka se nadechl nosem. Edward se nepotřeboval ptát.

„Jestli tu nohu ještě chceš, tak jí koukej odklidit z mojí dlažby,“ zasyčel a varovně vycenil zuby. Cítil, jak se mu v očekávání boje plní ústa jedem. Oči měl tou dobou jistě černé a dával tak jasně najevo, co si o takovém vpádu do soukromí myslí.

„Nechceš se rozdělit?“ zeptal se blonďák, aniž onou končetinou pohnul byť o milimetr. Co ale Edwarda popuzovalo nejvíc, byl jeho tón. Bezstarostný, majetnický a provokativní.

„Nebudu to opakovat,“ zavrčel a nachýlil se dopředu. V hlavě nomádky četl připravenost zapojit se do boje se svým partnerem, ale také i na upírku nezvykle vyvinutou ostražitost. Jako by byla nějak speciálně vyladěná na rozpoznávání potenciálního nebezpečí. Možná nějaký dar.

„Ale no tak, slušně jsme se ohlásili a ty na nás takhle vrčíš,“ zasmál se upír, ale barva jeho karmínových očí teď připomínala sto let staré víno. A rychle tmavla.

Edward rychle vystřel ruku a chytil veřeje dveří. Pokud by návštěvníci chtěli vstoupit, museli by ho napadnout. Zaslechl, že se Bella právě zavrtěla. Podle zvuku nejspíš změnila polohu. A nebyl jediný, kdo to slyšel.

„Jsme dva,“ konstatoval ledově nomád. Znělo to, jako když vzduch pročísne meč. Teď už se to dalo jasně přečíst. Kombinace Belliny vůně a vzduchu prosyceného nedávným milováním byla víc než dokázal snést. Chtěl ji. Hned. Teď už vrčeli oba.

Edward věděl, že to nebude snadné. Ten muž měl na odhalené hrudi několik stříbrných jizev, které napovídaly, že je na boj zvyklý. Ale Edward dokáže včas rozpoznat každou taktiku, každý výpad.

Zrzka překvapeně zamrkala a zasyčela. Celou dobu zaujímala střehový postoj a ještě ve chvíli, kdy se její druh rozhodl bojovat, chtěla do toho jít s ním. Náhle ale sykla a prudce přitiskla svou dlaň na jeho hruď.

„Ne!“ řekla tiše a rozhodně. Trvalo ještě pár úderů Bellina srdce, než na to nějak zareagoval.

„Něco je špatně, vím to,“ zašeptala a dřív než se Edward stihl divit, oba zmizeli. Jen překvapeně vydechl a vykročil do tmavé noci, aby se rozhlédl. Nikde je neviděl. Jeho předpoklad se potvrdil. Ta žena měla nějaký dar. Z ničeho nic usoudila, že nemají šanci vyhrát. Edward si byl skoro jistý, že neodhalila jeho schopnost číst myšlenky. Ale něco tušila.

S určitostí si ale přečetl jinou věc. Neviděl je naposledy. Nomád se zamiloval do Belliny vůně a pevně se rozhodl, že ji dostane. Za každou cenu.

 

xxx

 

Esmé se celou cestu spokojeně usmívala. O svém plánu nic neprozradila ani Carlislovi. Nejspíš proto, že to překvapení připravovala hlavně s myšlenkami na něj. Její srdce nedokázalo snést vědomí nezaplněného místa v tom jeho. Pokaždé, když ho přistihla zamyšleného, utvrzovala se v rozhodnutí dát mu ještě víc. On ji miloval, jak jen může muž milovat ženu. A přesto strádal. Jedno jediné mu nikdy dát nemohla.

„Už jsme blízko,“ řekla a podívala se na něj. Ve zpětném zrcátku zkontrolovala, jestli se jí druhý vůz stále drží. Zbytečná starost. Emmett nejspíš skučel, že jedou tak pomalu.

Carlisle se něžně usmál a vzal ji za ruku.

Usměje se. Určitě se usměje a v očích se mu objeví ten hřejivý výraz, pomyslela si. Neponechala nic náhodě. Poradila se s Alicí, která jako jediná samozřejmě věděla o všem. Díky ní vybrala dnešní den. Mimořádně nebude pršet.

Lesní cesta používaná především traktory a dumpery těžební společnosti se prudce stočila doprava a zdánlivě končila. Tam už ale začínalo ono překvapení. Z hrbolatého terénu se jejich luxusní vozy náhle octily na pohodlné úzké vozovce tvořené do trávy zapuštěnými betonovými deskami.

Carlisle se nachýlil dopředu a pokoušel se zjistit, kam to vlastně přijeli. O chvilku později se stromy rozestoupily a před nimi se otevřelo údolí temně modré vodní nádrže. Tázavě se otočil ke své ženě.

„To ještě není ono,“ reagovala s úsměvem.

O pět minut později konečně zastavili. Cesta je dovedla do na první pohled skryté zátoky. Její dominantou byla krásná vila, částečně stojící na pilířích ponořených ve vodě a částečně podepřená šikmým travnatým svahem.

Carlisle vystoupil a s úžasem hleděl na stavbu, kterou jak správně tušil, vytvořila jeho talentovaná Esmé.

„Je to nádhera, miláčku,“ zašeptal. To už stáli všichni pospolu a kochali se scenérií podbarvenou odlesky právě zapadajícího slunce.

„To je letní byt,“ usmála se Esmé rozpačitě. „Říkala jsem si, že by občasná změna neškodila. Nebo třeba někdo z nás bude toužit po soukromí.“ Přitom plaše pohlédla na manžela a znovu se zahleděla na svůj poslední výtvor.

„Je to dokonalé,“ zašeptal a políbil ji do vlasů.

„Fakt, krása, mami,“ špitla Rose.

„Říkala jsem ti, že se zabydlíme i tady v Maine,“ prohlásila s úsměvem Alice. Pak se její pohled náhle zastřel. Všichni kolem ní reagovali okamžitě. Napjatě sledovali její výraz. Většinou s obavami, Carlisle a Esmé s nadějí.

Když se Aliciny rty konečně vytvarovaly do radostného úsměvu, napětí dosáhlo vrcholu.

„Setkáme se. Nevím ještě kdy, ani jak, ale setkáme.“

 

xxx

 

Choulila jsem se v Edwardově náruči. Dlaněmi mi jemně přejížděl po zádech.

„Bello, no tak...“

Víc jsem se k němu přitiskla.

„Bello, vzbuď se.“

Nechtělo se mi otevřít oči. Byl to krásný sen. Žádný děj, jen příjemné pocity.

Edward mi lehce zatřásl ramenem.

„Lásko, musíš vstát!“

Rozespale jsem na něj mžourala. Kleknul si k posteli a upřeně se na mě podíval. Něco v jeho výrazu způsobilo, že jsem se okamžitě probrala.

„Bello, potřebuju, aby ses teď opravdu dobře soustředila, ano?“

„Co se děje?“ vypravila jsem ze sebe a vzepřela se na lokti.

„Vyskytly se… nějaké potíže. Musíme odsud pryč,“ odmlčel se. „Hned!“ dodal dřív, než jsem stihla domyslet co mi říká a zformulovat jakoukoliv otázku.

„Ale…“ na víc jsem se nezmohla. To už jsem se posadila. Nechápala jsem, o čem to Edward mluví. Jen ze způsobu, jakým to řekl, mi bylo jasné, že to myslí to vážně.

„Víš o nějakém místě, kde bychom se mohli schovat?“ pokračoval v tom divném monologu.

„Jak to myslíš, schovat?“ vyhrkla jsem vyjeveně. Byla jsem čím dál zmatenější.

„Myslím, jestli máš nějaké místo – kdekoliv – o kterém víš jenom ty. O kterém jsi tady nikomu neřekla,“ napovídal mi.

Jen jsem na něj nechápavě zírala. Význam jeho slov ke mně vůbec nedolehl. Edward to viděl. Že nemám zdání, co po mně chce, a že takhle ze mě pravděpodobně žádné informace nedostane. S povzdechem si prohrábl vlasy. Pak mě vzal za ruku  a upřel na mě ten nejzoufalejší pohled, který jsem u něj kdy viděla.

„Když jsi spala, byli tu dva nomádi. Oni…“ pevně semknul rty a zavřel oči, jako by vážil každé další slovo, „jsou nebezpeční. Velmi. Vědí o tobě. Podařilo se mi jich zbavit, ale ne na dlouho. Předpokládám, že se brzy vrátí. Tou dobou už tu nebudem. Chci abychom oba v tu chvíli byli co nejdál od Chicaga!“

Je zvláštní, jak dokáže vystersovaná lidská mysl reagovat. Místo strachu jsem pocítila úlevu, že to podivné probuzení a Edwardovo neobvyklé chování nemá nic společného s námi. S tím, co jsme prožili předešlé noci. Ještě pořád mi nic nedocházelo.

„Forks,“ vypadlo ze mě k mému překvapení.

„Dům po rodičích, dobře,“ pochválil mě věcně.

Ani jsem nepostřehla, jak se to stalo. Najednou stál a podával mi hromádku mého oblečení, které ještě před chvílí bylo v koupelně.

„Oblékni se, počkám na tebe dole,“ pronesl stroze. V tu chvíli mi připadal jako nějaký cizinec.

„Ale já nemůžu jen tak odjet!“ křikla jsem nevěřícně k jeho mizejícím zádům.

Osaměla jsem. Tehdy poprvé mi sevřel útroby ten zvláštní pocit. Rychle jsem se opláchla, vklouzla do šatů a seběhla do haly. Edward už stál u dveří.

„Později,“ utnul mě hned v prvním nádechu, když jsem chtěla navázat na náš přerušený rozhovor, a spěšně mi navlékl kabát. Ani jsem nestihla zaprotestovat, když mě v podstatě téměř odnesl do auta. Sám mi zapnul pásy, jako malému dítěti. S kvílením pneumatik se vyřítil do potemnělé ulice. Po celou dobu nepromluvil, ani se na mě nepodíval.

Vztáhla jsem ruku k té jeho ustarané a zároveň nepřístupné tváři a položila na ni dlaň.

„Edwarde, podívej se na mě. Tohle přece nejde, já nemůžu takhle zmizet,“ zkusila jsem to znovu. „Chodím do práce, vzpomínáš?“

Vyhověl mi aspoň v jedné věci. Podíval se na mě. A z jeho bolestného pohledu mě píchlo u srdce.

„Na práci teď zapomeň!“ uchechtnul se skoro hystericky.

Najednou mi před očima všechny ty kousky rozházené skládačky zapadly do sebe.

Dva nomádi… Nebezpeční… Musíme pryč…Hned!

Pokus mého těla o reflexivní polknutí nevyšel. Náhle suchý jazyk se mi přilepil na patro. Konečně jsem to pochopila.

„Oni… mě chtějí…chtějí mě?“ vyrážela jsem ze sebe těžce. Srdce mi bušilo tak usilovně, až bylo s podivem, že to tempo zvládá.

Edward prudce zabrzdil u chodníku. Dřív, než se můj trup stihnul vmáčknout zpátky do sedačky, svíral mě v objetí na svém klíně. Schoulila jsem se v jeho náruči a on mě hladil po zádech, přesně jako v tom snu.

„Ššš, Bello, no tak…“ chlácholil mě v tom tichém deja vu. Panika se pozvolna měnila v divnou otupělost.

„Vždyť mě ani neviděli,“ špitla jsem plačtivě.

Edward si jen povzdechnul.

„Cítili mě,“ vydechla jsem poraženě. „Ale co je na mě tak zvláštního? Proč zrovna já?“

„Člověk v domě upíra. Navíc tvoje krev. Nejspíš nevoní tak lákavě jenom mně,“ vysvětloval. Potom se ztěžka nadechl. „A jako vrchol, vzduch prosycený naším milováním.“

Hlavou mi bleskly všechny ty okamžiky, kdy se Edward v mé přítomnosti nechal příliš unést. Jak těžce nad sebou znovu získával kontrolu. A to se ze všech sil snažil mi neublížit. Co by se asi dělo, kdyby v tu chvíli byl na jeho místě nějaký nomád?

„Bože!“ uniklo mi. „Opravdu musíme zmizet,“ konstatovala jsem bezbarvě.

„A to co nejrychleji,“ řekl, když mě zase usadil na sedadlo spolujezdce. „Stavíme se u tebe doma. Vezmeš si doklady a jen to nejnutnější. Než ses oblékla, zabukoval jsem let do Seattlu a najal malé letadlo ze Seattlu do Forks. Za hodinu odlétáme,“ odříkával, zatímco jsme se znovu řítili nočními ulicemi.

Sáhla jsem do kapsy kabátu a vytáhla svůj mobil.

„Co to děláš?“ zeptal se udiveně.

„Píšu Romildě,“ odvětila jsem samozřejmě.

Natáhl se ke mně a sevřel v dlani mou ruku i s telefonem. Aniž se na mě podíval, pomalu zavrtěl hlavou. Došlo mi to. Já neodjíždím. Ani nemizím… Pálím za sebou most.

Světla pouličních lamp se přede mnou pomalu rozpíjela. Oči mi zalily první slzy. Otočila jsem se ke dveřím, aby to Edward neviděl.

„Odpusť,“ ozvalo se vedle mě tiše.

 

xxx

 

Plakala. Nemusel ji vidět, aby to poznal. Celou dobu se mu víceméně úspěšně dařilo potlačovat myšlenky na to, že vina za tu situaci padá na něj. Sám před sebou předstíral, že se musí soustředit na všechny ty plány, které mu prolétly hlavou poté, co nezvaná návštěva tak překotně zmizela. Belliny slzy ale prorazily tu křehkou bariéru, za kterou své výčitky zatlačil. Teď zaplavily jeho svědomí jako invaze kobylek. Raději pustil Bellinu ruku. Měl chuť něco rozmáčknout. Nebo rozdrtit.

Když pak sledoval Bellu, jak s odevzdaným výrazem ve tváři spěšně balí, jeho vztek se proměnil v zoufalství. Takhle to bude vždycky, nikdy si nebude jistý, do jakého nebezpečí Bellu přivede. Jeho svět pro ni zkrátka nebyl vhodným místem. Kdyby se ovládnul a nechal ji na pokoji, největší hrozbou jejího života by teď pravděpodobně byla hospodářská krize.

Zarazila se u akvária s rybičkami. Vztáhla ruku ke krabičce s krmením… a pak ji zase spustila.

„Bello, já…“ vlastně ani nevěděl, jak to říct. „Doprovodím tě do Forks, to je nezbytné. A pak, když si to budeš přát, odejdu.“

Pomalu došla až k němu. „Jak jsi přišel na to, že chci, abys odešel?“ zeptala se udiveně.

Jeho hlas potemněl. „Se mnou tě nečeká nic dobrého. Zasloužíš si víc, než můžu nabídnout.“

Přes tvář jí přelétl stín bolestného smutku. „Nabízíš mi všechno, po čem toužím,“ řekla tiše a sklopila pohled. „Myslela jsem, že víš, že…“ s povzdechem zavrtěla hlavou a vykročila ke dveřím.

„Že vím co?“ chytil ji za ruku a přitáhnul ji zpět.

„Taky tě miluju,“ zašeptala a chtěla se mu znovu vykroutit.

Nedovolil jí to.

 

xxx

 

Ten polibek přišel naprosto nečekaně. Vždyť jsme nutně potřebovali stihnout letadlo. Ještě před chvílí mě nabádal ke spěchu i pouhým pohledem. Teď se mě zmocnil tak hladově, jako by to byla jediná věc, která může zabránit globální katastrofě.

„Bello,“ zasténal. „Tolik jsem to chtěl slyšet a tolik jsem se bál, že to řekneš. Neměl jsem tě k sobě připoutávat,“ šeptal přerývaně. Jeho ruce něžně svíraly mé spánky.

Stála jsem naprosto neschopná pohybu. Snažila jsem se vstřebat to, co právě řekl. Ať jsem se snažila sebevíc, nejsilnější emocí, která ve mně vybublávala na povrch, byla zlost.

„Už nikdy,“ vydechla jsem, „už nikdy nic podobného neříkej. Nevzpomínám si, že bys mi držel u hlavy nůž nebo pistoli, když jsi mě zval na snídani. Ty jsi mi nezničil život. Zachránil jsi mě z něčeho, co bylo svým způsobem horší než smrt. Neopovažuj se to zlehčovat!“ Ke konci už jsem mluvila dost nahlas a přistihla se, že ho prstem vyčítavě šťouchám do hrudi.

Beze slova na mě zíral. V očích se mu zračilo překvapení, které po chvíli vystřídala taková dávka něhy, že jsem vzdychla, aniž cokoli řekl.

„Myslel jsem, že tě nemůžu milovat víc.“ A znovu mě políbil. Tentokrát pomalu a důkladně. Byl to ten druh polibku, který způsobuje závrať a pocit volného pádu. Neslyšela jsem se vzrušeně opakovat jeho jméno, nevěděla jsem, že moje prsty divoce tančí v jeho vlasech a nepřikázala jsem svému tělu, aby se k němu hladově tisklo.

„To… letadlo,“ zašeptal najednou. Dýchal stejně rychle jako já. V černých zrcadlech jeho očí jsem zahlédla, jak ty moje září.

„Doufám, že jsme si to dostatečně vysvětlili,“ hlesla jsem a Edward se rozesmál.

 

 


 

Můžete se těšit! Příští kapitolu zase někdo napíše.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

33)  TeenStar (24.08.2016 15:32)

Milujem milujem milujem Môj slovník už nestíha s dokonalosťou tejto poviedky!

Anna43474

32)  Anna43474 (13.07.2011 12:09)

No... název kapitoly to snad dostatečně vystihuje
Spěchám dál
TKSATVO

Alorenie

31)  Alorenie (09.12.2010 20:03)

Páni. Je mi jí trošku líto. Ale to bude v pořádku :) Úžasné dámy!

SarkaS

30)  SarkaS (11.10.2010 18:25)

Panečku začíná se jí to nějak hroutit... Jsem zvědavá s čím se ještzě setkají... Já doufám, že hlavně s rodinkou

semiska

29)  semiska (03.10.2010 22:35)

První malé nedorozumnění mezi našimi hrdiny, ale jinak nádhera. Těším se na dlaší kapitolku a jdu na ní.

Yasmini

28)  Yasmini (30.09.2010 18:39)

Povedlo se vám to holky
Milostná vyznání vám jdou rozhodně lépe než mě :D. Oba jsou .
Tak rychle na další kapitolku.
Vaše Y.

mima19974

27)  mima19974 (26.09.2010 16:50)

Krááááááááááááááásne!!!

Bye

26)  Bye (23.09.2010 14:22)

Tak vážení, BajKa se klaní, BajKa děkuje.
Je jí velkou ctí, že si tolik z Vás našlo cestičku k její povídce a že jí o tom prostřednictvím skvělých komentářů dávate vědět.

25)  elie_darrem (22.09.2010 17:54)

boží, už sjem se nemohla dočkat tohoto dílu

Mystery

24)  Mystery (22.09.2010 17:11)


Jo! Teda vlastně...Počkat!
No vidíte to?
Samým očarováním z toho elektrizujícího konce jsem málem - MÁLEM zapomněla na Victoriu s Jamesem.
Mám z nich husí kůži, fakt. Že je ale nějak šikovně zpacifikujete?
Jestli totiž jo, slibuju, že se za vás budu denně před spaním modlit!
Ale vážně - byla o paráda. A stojím za tím, že TOHLE byla BajKa.;)

Iwka

23)  Iwka (22.09.2010 16:42)

Ambra mě dneska vyřídila, ale vy dvě jste mi vlastně docela zlepšily náladu, ač to není zrovna nejveselejší kapitola.
Ani si netroufám odhadovat, která z vás psala jakou část. Vůbec top nepoznám, ale jsem za to ráda, protože kdyby to nebylo tak dokonale synchronizované jako teď, kazilo by to nejspíš dojem.
Chci vědět jak tohle dopadne!! Nejhorší je, že se to vůbec nedá odhadnout!

22)   (22.09.2010 14:31)


Na prášky...
Síce neviem, či to bola Victoria s Jamesom, ale poriadne ma teda nas... chcem povedať naštvali
Jedna noha u Eda doma?!
No čo je veľa to je veľa!
Krásny domček pri jazierku??? Ale prečo si ho spomíname Mám pocit, že tam sa ešte odohrá pár veľmi zaujímavých situácií... A nie som si celkom istá, či príjemných alebo nie...
Mala by som tip, kto ktorú časť písal, ale načo to riešiť?;) Je jedno či to píšete spolu alebo oddelene, je to úžasné.
Edovi a Belle držím palce a dúfa, že sa im podarí zdrhnúť
Už aby tu bolo pokračovanie
*P.S.: nakopte už niekto tých nomádov do pr----... ehm sedacieho svalu *




Och a ešte slinty slint pre Eda v džínoch

Lipi4

21)  Lipi4 (22.09.2010 14:02)

Hlčiny moje , já se trošku bojím, co se bude dít . . .. . . .Že to bude zase HE:p :p (smutný kočičí kukadla)? . .. .. . . .. Skvělá, krásná kapitolka

20)  belko (22.09.2010 09:53)

Co k "TOMU" dodat?
Vidím vaše vzácné prstíky namočené do zlata a navíc, že vaše ručky budou otisknuty do dlaždic v chodníku FF SLÁVY
(PS souhlasím se Silvaren - Ambra potřebuje školení! )

Linfe

19)  Linfe (22.09.2010 09:32)

Byla to kráááása jako vždy, tolik podobný příběh a přece tolik jiný. Moc se těším jak to bude všechno pokračovat

Amisha

18)  Amisha (22.09.2010 09:25)

zlatíčka moji... úžasné, skvělé, nepřekonatelné!
Já vlastně nemám co dodat...

Silvaren

17)  Silvaren (22.09.2010 08:45)

Prostě nádhera. Nenapadá mě jiné slovo. Plné napětí, děsu, citu. Jsem strašně ráda, že si "to" vyříkali. Tahle otázka visí nad každou povídkou jako Damoklův meč. (Možná byste to mohly vysvětlit i Ambře - chjo, zase je rozdělila).
Těžko říct, která z vás co napsala - můj soukromý tip je Bye začátek a od Esme Karolka - ale to je na vaší spolupráci to úplně nejlepší. Obě jste naprosto skvělé autorky a vaše kombinace je vražedně geniální.

16)  eElis (22.09.2010 08:35)

Tak tedy James s Viktorii, mě pěkně naštvali , protože zničili tak jejich idylu. A jedn doufám, že Edward už zapomněl na to, že by ji opustil. Nádherná kapitolka

Nebraska

15)  Nebraska (22.09.2010 08:17)

Tak jo, ženský. Perte to do mě. Dyť já to snesu. Osmdesát různých emocionálních zvratů za kapitolu - brnkačka, žejo. Vůbec z toho nejsem totálně bez dechu. Jsem ráda, že se bavíte!
(Eda! Bella! Neuteče! Ona ho miluje! Ten barák u zátoky! Eda jen v džínách! Eeeeeh... )
Moment. Není náhodou Forks blízko jedný rezervace? Oujé...

sakraprace

14)  sakraprace (22.09.2010 06:10)

Nevím, jestli je to James s Viktorií, ale slušně mě nakrkli. Zatím jsem se od poslední kapitoly vznášela a toto byl tvrdý pád z obláčku Alespoň, že nemá zaječí úmysly, tady Edward, to by tak ještě chybělo Snad budou v pohodě, možná by ji měl odvézt ke zbytku rodiny. Ježiši, potřebuji další díl

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek