26.09.2010 [16:45], Bye, ze série Má je noc, komentováno 33×, zobrazeno 6000×

XIV. Domů (by Bye & Karolka)

Keane - Somewhere Only We Know

Trvalo dvanáct hodin než pochopili, že se nejspíš nevrátí. Společně hlídkovali u jeho domu a čekali na příležitost. Věděli, že se k té lidské ženě z nějakého nevysvětlitelného důvodu připoutal. Dříve nebo později je k ní dovede.

Jenže on nepřišel.

Když nastala noc, blonďák otevřel vchodové dveře. Kromě hlasitého lupnutí nic nenasvědčovalo tomu, že by snad byly zamčené. Prostě stiskl kliku a zatlačil. Kování zůstalo uvězněné ve futrech a dveře se otevřely.

„Učil jsem se na zámečníka,“ sdělil své přítelkyni a uchichtl se.

Když ho ale ovanula dosud silná vůně té ženy, místo smíchu vydal tiché zavrčení.

„Trpělivost, miláčku, trpělivost,“ zavrněla zrzka a rozdrážděná pachem lidství a milování ho začala dravě líbat.

xxx

Než jsme dojeli na letiště, už svítalo. Letištní halou a všemi odbavovacími prostory jsme v podstatě prolétli a k nástupu jsme se dostavili na poslední výzvu. Edward nepustil mou ruku, dokud jsme neseděli v luxusních sametových sedadlech první třídy. Jeho napjatý výraz se uvolnil, až když jsme rolovali po letištní ploše ke vzletové dráze. Nepochybovala jsem o tom, že po celou dobu svými vyvinutými smysly pečlivě zkoumal naše okolí. Oni nás mohli sledovat. Teprve v okamžiku, kdy se naše letadlo odlepilo od země, a já pocítila obrovskou úlevu, jsem si uvědomila, jak moc se jeho skrytý neklid přenesl i na mě.

Záhy po vzletu jsme se zanořili do hustých šedivých mraků. Chicago pod námi náhle zmizelo, jako by ani nikdy neexistovalo. Všechna tíseň, která mě od toho náhlého probuzení svírala, ze mě najednou spadla. To špatné zůstalo tam dole a všechno důležité tu bylo se mnou.

Ano, opouštěla jsem město, kde jsem pár let žila. Ale zároveň místo, ke kterému jsem si nikdy nevytvořila žádný hlubší vztah. Můj překotný odchod z domova způsobil, že se všechny kořeny, které bych snad mohla v Chicagu zapustit, zpřetrhaly, a zůstaly uvězněné ve Forks. Teď se najednou ty ztracené vazby začaly probouzet. S každou mílí, kterou jsme uletěli, jsem to cítila stále zřetelněji. Nejela jsem se na čas schovat. Vracela jsem se domů!

Jakmile jsme vystoupali nad mraky, zalily interiér letadla téměř vodorovné paprsky vycházejícího březnového slunce. Z vyprávění jsem věděla, co se stane, když je Edwardova kůže vystavena slunečnímu světlu. To, co jsem ale zahlédla v tom zlomku sekundy, než si přes hlavu bleskově přetáhnul kapucu a vrazil ruce do kapes mikiny, mě doslova šokovalo. Takovou záři jsem nečekala.

Požádali jsme jednu z letušek o deku. Edward měl v plánu po celý zbytek letu předstírat spánek. Pochopila jsem, že je to jediný způsob, jak se vyhnout nežádoucímu zájmu stevardek, snažících se mu při každém průchodu nabídnout jídlo, pití, sebe, cokoliv...

Uvědomila jsem si, že jsem nikdy předtím neměla příležitost sledovat, jak na ženy působí. Věděla jsem, že to má co do činění s jeho upíří podstatou. Lákal kořist. Přesto se mi najednou tak zvláštně sevřel žaludek. Trvalo jenom chvíli, než jsem identifikovala ten pocit, jaký ve mně ty lascivní a posléze zklamané pohledy vrhané Edwardovým směrem, vyvolaly. Já žárlila.

„Bello?“ zašeptal pobaveně, když se ulička mezi sedadly konečně vylidnila. Skrytý za tmavými skly slunečních brýlí mě už nejspíš delší dobu pozoroval.

Cukla jsem sebou a nepochybně se zatvářila přistiženě.

„Ony mě ani trochu nezajímají,“ ujišťoval mě o něco vážnějším tónem.

Byla jsem přistižená a rudá.

„Myslela jsem, že moje myšlenky číst nemůžeš,“ durdila jsem se.

„To ne, ale řeč tvého těla se učím velmi rychle.“

Způsob, jakým tu větu vyslovil, mi rozbušil srdce. Donutil mě vrátit se ve vzpomínkách o několik hodin zpět, kdy se naše těla učila své řeči navzájem. Zřejmě se chtěl ujistit, že jsem jeho narážku pochopila správně, protože si stáhnul moji ruku k sobě pod deku a propletl si se mnou prsty. Potom se naklonil a... nekompromisním způsobem mě přesvědčil o tom, že jsem jediná žena, která tu poutá jeho pozornost.

xxx

Dali si záležet. Bylo na tom něco velmi vzrušujícího, vrhnout se na sebe v jeho bytě. Dráždil je ten přepych, způsob života, luxus. Nechápali to. Přivádělo je to k zuřivosti. Součástí jejich milostných her se tedy přirozeně stala snaha všechno v dosahu zničit.

„Co všechno jí uděláš?“ šeptala mu do ucha, když jí objímal v troskách někdejší kuchyně. „Řekni mi to! Bude jí to bolet?“ provokovala ho dál.

A on jí odpovídal. Po každém výpadu, který proti ní udělal, jí vrčivě popisoval, jak s tou sladkou trofejí hodlá naložit. A ona se smála.

xxx

V Seattlu pršelo. Okolní pohoří dělala z Olympijského poloostrova jedno z nejdeštivějších míst v Severní Americe. Byli jsme poslední let, kterému v té husté mlze povolili přistání. Pokračovat dál malým letadlem, které měl Edward najaté, nepřipadalo v úvahu, tak jsme si v jedné z letištních půjčoven pronajali zánovní Chevrolet a vyrazili po pětce do Forks.

Začalo to pro mě být trochu těžší. Jednak jsem tu cestu mnohokrát absolvovala s rodiči, a taky jsem si moc dobře vzpomínala, kdy jsem tudy jela naposledy. Před víc než pěti lety nás tudy s babičkou vezl na letiště Harry Clearwater – tátův nejlepší kamarád. Ona se do Forks dvakrát ročně vracela, aby se s Harrym domluvila na nejnutnější údržbě našeho domu. Stejně jako já později, ani ona ho nedokázala prodat. Myslím, že chtěla, abych se měla kam vrátit. Teď jsem jí za to v duchu děkovala.

Možná bylo dobře, že jsme v tom pošmourném počasí viděli jen několik desítek metrů silnice před námi. Nevím, co by se mnou udělalo, kdybych mohla sledovat tu známou siluetu Olympijských hor. I tak moje úzkost s ubývajícími kilometry přerůstala v paniku.

„Mohl bys někde zastavit?“ požádala jsem Edwarda, když jsme projeli Port Angeles.

„Určitě,“ povzbudivě se na mě usmál a stisknul mi na kost zmrzlou ruku. Už půl hodiny jsem se ho křečovitě držela a odmítala se pustit.

Zaparkoval na odpočívadle u jezera Aldwell. Vyskočila jsem z auta a prudce lapala po čerstvém vzduchu. Musela jsem si dřepnout. Ta známá vlhká vůně lesa mě srazila do kolen. Edward přede mnou napodobil moji pozici.

„Nemusíme tam jezdit. Můžeme jet někam úplně jinam. Nebo přespíme v Port Angeles a zkusíme to zítra,“ promlouval ke mně tiše, zatímco mě hladil po rameni.

Jenom jsem zavrtěla hlavou. Hrdlo jsem měla tak stažené, že bych ze sebe nedostala ani hlásku.

„Chtěl jsem tě vzít někam, kde to znáš. Myslel jsem, že to pro tebe bude lepší. Promiň, měl jsem tušit, jak moc tě to sebere.“

Měla jsem mu říct, ať se neomlouvá. Že jsem si vždycky přála, abych se sem mohla vrátit, jen jsem už nedoufala, že v sobě tu odvahu kdy najdu. Místo toho jsem jen znovu zavrtěla hlavou.

„Pojď, otočíme to.“ Zvednul se a podával mi ruku.

Další mimická negace. Zvedla jsem dlaň v gestu: „Dej mi minutku.“

Stejný vzduch, který mi předtím způsobil téměř nevolnost, mi pozvolna pronikal do všech pórů. Nejsilnější ze všech anestetik, hypnotik a antidepresiv, která jsem kdy okusila. Vůně domova. Neviditelná ruka svírající můj krk povolila stisk.

„Ne,“ vypravila jsem ze sebe konečně, „dnes v noci chci spát doma.“

xxx

Chystal se popadnout notebook a rozcupovat ho jako školní sešit.

„Počkej, blázínku,“ mírnila ho nomádka. „Tohle se může hodit.“

Zasyčel, ale uhnul jí z cesty.

Sklonila se nad klávesnicí a několika bleskovými hmaty projela historii a složky dokumentů.

„Tady ji máme, pusinku,“ cukrovala a pak pootočila počítač, aby se její milenec mohl podívat. „Poslouchal ji každou noc. Musí to být ona.“

„Bel-la,“ mlaskl spokojeně. Pak se sklonil blíž k monitoru. „Jestlipak se někdo z nich zajímá, kam zmizela.“ Zabodl prst doprostřed seznamu zaměstnanců se jmény a fotografiemi.

„Řekla bych, že tahle to má v popisu práce,“ zasmála se zrzka, vzala ho za ruku a přesunula ji k obrázku ženy s hispánskými rysy.

xxx

Když Edward zaparkoval, už se smrákalo. Okolní lesy trhaly hustou mlhu na velké cáry. Náš dům svítil novým nátěrem, který babička objednala loni na jaře.

Ani jsem si nevšimla, kdy Edward vystoupil a otevřel moje dveře. Opatrně vyprostil z mého sevření krabici s pizzou, kterou mi před chvílí koupil u Sullyho a spolu s mojí taškou ji odnesl na zápraží. Když se otočil a scházel po schodech zpátky k autu, došlo mi, že tuhle scénu už jsem někde viděla. Bylo to jako v mém nedávném snu.

Najednou ze mě všechno spadlo. Byla jsem absolutně klidná, protože jsem přesně věděla, co se stane.

Vystoupím z auta.

Vystoupila jsem z auta a znovu zhluboka vdechla svou novou drogu.

Teď promluví.

„Bello, půjdeme?“ zeptal se tiše.

Dojde až ke mně a vezme mě za ruku.

Když byl u mě, sevřel mou dlaň a propletl si se mnou prsty. V tu chvíli jsem pochopila, proč ze všech lidí, které jsem kdy potkala, mi mohl pomoci právě jenom Edward. Šlo to mimo nás. Byl mi souzen.

xxx

„Já nevím, Steve, snad nejsi první den v práci. Prostě něco vyber. Stejně na tom nesejde. Rozhořčený dopisy nám přijdou, ať už pustíš cokoli.“

Romilda Vaneová stála v pomalu jedoucím výtahu, u ucha mobil a nervózně podupávala nohou.

„Já! Jedu! Domů!“ uzavřela debatu. „Seděla jsem v kanclu osmnáct hodin a nechala na sebe ječet rozčílený posluchače. Slyším jen na pravý ucho, protože u levýho jsem měla přitisknutý sluchátko. Vyspím se, dám si obrovskou večeři a zítra ráno tý holce natrhnu zadek!“

Típla hovor, otevřela kabelku a telefon do ní hodila.

Výtah náhle s cuknutím zastavil.

„Do prdele!“ vykřikla a praštila pěstí do desky s tlačítky ovládání. Světlo v kabince náhle zhaslo. Teď stála v naprosté tmě.

Rozčilení v mžiku vystřídala nervozita. Po hmatu se přehrabovala v útrobách své obrovské kabely. V duchu si nadávala, že už si tam přece dávno chtěla udělat pořádek.

„Je tam uvnitř někdo?“ ozval se veselý mužský hlas někde nad její hlavou.

Úlevně si vydechla.

„Tady, tady jsem. Zasekla jsem se!“ zvolala. V první chvíli se ani nedivila, že by jí přišli zachraňovat stropem a nepokusili se nejdřív otevřít dveře.

„Hned jsme u vás!“ sliboval teď zas ženský hlas.

Rána a otvorem ve stropě vniklo dovnitř ostré světlo.

„Tedy, to byla rychlost,“ vydechla Romilda překvapeně.

„Ach ne!“ zvolal najednou nešťastně ten muž. „Je moc tlustá, neproleze.“

Nebyla to ani tak slova, jako spíš způsob, jakým je řekl. Rozbušilo se jí srdce. Něco nebylo v pořádku.

„Tak půjdeme za ní?“ navrhla žena.

„Já tě prostě miluju,“ reagoval on.

Najednou bylo v kabince plno.

xxx

U dveří vytáhla z kapsy své klíče. Ten, který pasoval do zámku, zřejmě z kroužku nikdy nesundala. Aniž by pustila jeho ruku, vedla ho přes práh, skrz předsíň až do kuchyně. Pak ho – bez jediného slova – pomalu provedla celým domem. Občas se zastavila a konečky prstů se dotkla nějakého předmětu. Kniha, zrcadlo, lampička, židle... Všechno pokrývala tenká vrstva prachu, ale jinak se zdálo, jako by tu ještě včera někdo bydlel.

Věděl, jaká místnost bude za posledními dveřmi - už prošli celý dům. Až nepřirozený klid, který z ní po celou dobu sálal, ho skoro děsil. Teď, u dveří jejího pokoje, se její dech poprvé výrazněji zadrhnul. Následoval silnější stisk jeho ruky a znatelné zrychlení tepu.

„Jestli nechceš, tak...“ promluvil jako první.

„Ne!“ přerušila ho odhodlaně. „Tohle musím.“

Pak vstoupili. Její dlaň vyklouzla z jeho. Pomalu udělala ty dva tisíckrát opakované kroky k posteli. Zkusmo si sedla na kraj. Její pohled utkvěl na malém psacím stole. Zvedla se a došla k němu. Otevřela první šuplík a přejela prsty po jeho obsahu. Zrakem putovala dál, přes obrázky na stěně až k oknu. Přistoupila k němu a zůstala tak. Zády k Edwardovi se dívala ven.

Dal jí chvíli. Když se dlouho nehýbala, došel až k ní. Objal ji a přitisknul zády k sobě.

„Jsi v pořádku?“ Bradou se jemně otíral o temeno její hlavy.

„Ne,“ odpověděla přiškrceně, „v pořádku není úplně přesný výraz.“

Otočila se v jeho náruči čelem k němu, na každé tváři jednu mokrou stružku.

„Jsem strašně šťastná!“

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

33)  TeenStar (24.08.2016 15:48)

Ďakujem za tak šťastnú kapitolu, BajKa (ktorú som mala možnosť užiť si predtým, než sa niečo opäť po-... pokazí Lebo určite ma to čochvíľa čaká, už to cítim )
Každé jedno slovo z vašej klávesnice je úplná dokonalosť!

30)  SarkaS (11.10.2010 18:52)

Chudák Romilda... Tohle si nezasloužila, ale život prostě není fér co?

29)  semiska (03.10.2010 23:01)

Moc krásný, ale bojim se že Romilda se už domů nedostane... Jinak nádhera, jdu si ještě počíst

28)  Yasmini (30.09.2010 19:19)

Holky celá se třepu, co mi to děláte, když jsem doma sama uáááá. Ty kapitolky s nomády jsou perfektně kontrastní se zbytkem příběhu. Budu se muset něčím sladkým nadopovat, abych to vydýchala.
A Bellinn příjezd domů... skvělé zvládla to holka jedna šikovná.
Děkuji za krásnou kapitolku.
Vaše Y.

27)  ambra (29.09.2010 10:59)

Berunky, já se povznesu nad juchání o tom, jak skvěle píšete, páč to víte . Něco jiného - moje pocity z toho příběhu. Dokonale jste mě vynervovaly, protože není nic hroznějšího, než když hrdinové prožívají klid a štěstí a my čtenáři víme, že je čeká ještě děs a hrůza... Fantastická povídka, opravdu nádhera. Jenom je mi teď opravdu trošku na blinkání z toho, co mě čeká.
Nicméně - ten komentář by neměl pominout jednu zásadní věc - KAŽDÁ věta je naprosto dokonalá!!!

26)  Linfe (29.09.2010 09:16)

25)  Bye (28.09.2010 16:18)

Poděkování VŠEM čtenářkám a KOMENTUJÍCÍM zvlášť!!!




sfingo, k Romildě Ti napíšu jenom jediný... Lidský podvědomí je svině!
Ale jinak... jedná se pouze o náhodnou shodu jmen!

24)  Abera (27.09.2010 23:00)

Dokonalý

23)  Abera (27.09.2010 23:00)

Dokonalý

22)  gucci (27.09.2010 11:09)

....chudák Romilda...my se té zrzavé potvory s tou její stíhačkou snad nikdy nezbavíme!!! ...návrat domů...konečně došla Bella psychického klidu....takže ještě nějakého toho měniče a je to dokonalé
Dámy je to úžasný!!!

21)  Silvaren (27.09.2010 09:23)

Běhal mi mráz po zádech. Je to dokonalé!

20)  Ewik (27.09.2010 00:02)

19)  Popoles (26.09.2010 23:16)

Já nemám slov.
Takhle psycho vylíčit J+V...stojí mi z toho všechny chhlupy v pozoru a zátylek pokrývá studený pot. To jejich plánování a rozhovor, to bylo horší než kdyby jste popisovaly mučení.
A Bellin návrat domů? Silná a dojemná scéna. Doufám, že hned nenatrefí na vlkouše...

paráda dámy... tleskám

18)  Alaska (26.09.2010 22:25)

James a Victoria nádhera, ve stmívání jsme neměli možnost si dosyta vychutnat oba dohromady jako pár, takže má představivost mírně kolísala, ale Vaše pojetí je ohromné - dokonalé. Jsem z těch miniscén naprosto nadšená. A Bellino "uzdravení" - panika střídána se štěstím - naprosto Vám to věřím. Ke štěstí mi už zbývá jen zbytek Cullenů , ale trochu se bojím, jestli na ně přijde řada, protože poslední Alicina slova mě vyděsila. Takže s napětí čekám, kdy tu vytouženou šťastnou atmosféru zadupete do země.

17)  Nebraska (26.09.2010 21:53)

Vy jste záporáctví Victorie a Jamese povýšily na další level! Jste neuvěřitelné!
Romilda, ech
Ale Bella je doma a šťastná! A žárlí! Juch!
Jen se trochu děsím, co vymyslíte příště, to zas určitě budou nervy, když dneska bylo v podstatě ticho před bouří

15)  DeSs (26.09.2010 21:26)

Páni... já netuším, jak bych se cítila, kdybych se po tom všem vracela domů a vy to popíšete, jako byste to zažily. Tak živě, přesvědčivě a opravdově!
James s Vicki v Edwardově domě. Chvilkama mě přemáhal smích. "Rozcupovat ho jako školní sešit." Ale jinak to vtipné není, protože Victorie je až příliš šikovná co se počítačů týká... Snad je nenajde...
Vážně krásný díl! Jako by to od vás dvou šlo jinak, co?

14)  Gassie (26.09.2010 21:15)

Holky, to byla krása. Napínavé a místy mi běhal doslova mráz po zádech. Vlastně u všech popisů, které se týkaly nomádů. Mám z nich vyloženě špatný pocit. Mám strach, že to s nimi bude horší než obvykle, že z toho tentokrát Bella tak snadno nevyvázne.
Přidávám se ke čtenářkám, co mají strach. Taky se bojím. Co se stane s Edwardem a Bellou a co s Romildou. Bojím se, že z ní dostanou potřebné informace a pak s ní udělají krátký proces.
Cesta domů byla dojemná a krásná.

1 2   »