Sekce

Galerie

/gallery/noc.jpg

XII. Bouře (by Bye)

 

Řekly jsme si s Karolkou, že Vás trochu vytrhnem ze zavedeného stereotypu. Takže místo její kapitoly tu dnes máte moji. A příště? Nechte se překvapit...

 

15+

Damien Rice - Cannonball


 

Noční hlídač Chicagského průmyslového přístaviště se ve strážnici neochotně zvednul ze židle. Kamery přenášející dění z hlídaných prostor na pult centrální ochrany byly posledních třicet minut k ničemu. Na pokročilou noční hodinu bylo sice venku světla až dost – oblohu křižoval jeden blesk za druhým. Zároveň se ale z nebe valily takové proudy vody, že  všechno, co na obrazovkách viděl, byly svislé šedé šmouhy.

U dveří vklouznul do holin, z věšáku sejmul pláštěnku, pořádně si ji zapnul a kapuci si narazil hluboko do čela. Sáhnul na polici pro velkou svítilnu a otevřel vchodové dveře. V tu ránu měl chuť je zase zavřít. Hlasitě zaklel a pak přeci jen vykročil do toho pekla.

Pomalu procházel hlídané části přístaviště. Nejdřív nahlédl do budov skladů a potom se vydal na nábřeží, které sloužilo jako překladiště obrovských kontejnerů. Velké přístavní jeřáby je naskládaly v řadách po dvou až třech na sebe, jako by to byly dětské kostky na hraní. Teď v té tmě, kterou co chvíli rozčíslo ostré světlo, působily jako hradby nějaké tajemné zříceniny.

Muž v pláštěnce už spěchal do sucha. Přestože byl před deštěm dobře chráněn, studená voda stékající z kšiltu kapuce do jeho obličeje a následně po krku až pod triko, v něm vyvolávala pocit, že je mokrý celý. Zbývalo mu zkontrolovat několik posledních uliček toho kontejnerového města. Právě si do jedné posvítil baterkou, když se mu zdálo, že se v kuželu jejího světla mihnul tmavý stín. Ozvalo se další zahřmění následované ostrým světlem blesku. Ulička byla úplně prázdná. Hlídač pokrčil rameny a vykročil směrem k další.

Do muže, který se před ním zjevil jako duch, málem vrazil. Zastavil se na poslední chvíli, takže mu v podstatě zabořil svítilnu do břicha. Oba zahalila tma. Strážný se vzpamatoval jako první – aspoň si to myslel – a udělal tři překotné kroky zpět. Světlo baterky proměnilo mohutnou siluetu toho nočního přízraku ve skutečnou postavu. Úlek hlídače se změnil v něco hlubšího. Pocítil strach. Ne, nefalšovanou živočišnou hrůzu. Na tom člověku, který se před ním hrozivě tyčil, nebylo nic lidského. Nešlo jenom o jeho rudé duhovky a zuby vyceněné ve šklebu, který jen vzdáleně připomínal lidský úsměv. Ani vrčení nebylo jeho nejděsivějším projevem. Byl to jeho nakrčený postoj. Takový, jaký mají šelmy těsně před útokem. A ten výraz ve tváři!

„Co tu…?“ vyrazil ze sebe, zatímco provlékal volnou ruku otvorem v pláštěnce a šátral jí u svého opasku. Pak si se zděšením vzpomněl, že jeho zbraň visí na opěradle židle ve strážnici. Udělal další dva kroky zpět… a do něčeho narazil. Bylo to tvrdé jako kámen. Tak proč se to uvolněně zasmálo zvonivým ženským smíchem? Prudce se otočil. Ano, byla to žena. Velmi krásná a… děsivá.

„Jaký nerozum, chodit tu v noci. A sám!“ Poslední slovo svůdně protáhla téměř šeptem a přistoupila tak těsně k němu, až se skoro dotýkala jeho těla. Kdyby chtěl utéct, nedokázal by se pohnout ani o píď. Ale on nechtěl. Věděl, že je to nejspíš největší chyba jeho života, ale nemohl si pomoct. Pomalu vztáhnul ruku, aby se dotknul jejích nádherných vlasů. Jen jednou si nechat tu ohnivou lávu protéct mezi prsty!

Dovolila mu to. Sladce se na něj usmála... a pak se pohnula.

Jeho smrtelný výkřik utlumilo další ohlušující zahřmění.

Chladné vody Michiganského jezera pak milosrdně přijaly to bledé tělo do své konejšivé náruče.

 

Dvojice upírů opouštěla tichým plavným pohybem teď už liduprázdné přístavní překladiště. Na hranici města se náhle zastavili. Do jejich chřípí pronikla známá sladká vůně neklamně svědčící o blízkosti příslušníka jejich druhu. Rozhodli se okamžitě. Při kočovném způsobu života, jaký vedli, se občas stávalo, že narazili na stálé nebo dočasné teritorium jiného lovce. V takovém případě bylo vždy bezpečnější vědět, s kým mají tu čest.

 

xxx

 

Stála jsem v Edwardově objetí a zblízka mu konsternovaně hleděla do očí. Přestože tu poslední větu vyslovil skoro šeptem, zdálo se, že v tom tichu kolem nás doznívá i ozvěnou. Slyšela jsem, co řekl. Zval mě k sobě domů. To nebylo zas tak neobvyklé. Ale tentokrát v tom bylo víc – mnohem víc.

Usmála jsem se, na nic jiného jsem se nezmohla. Hlasitě si oddechnul.

„Má to být souhlas?“ ptal se pro jistotu.

Stále neschopná slova jsem zavrtěla hlavou. A on se zachmuřil. Stoupla jsem si na špičky a dlouze ho políbila.

„Tohle je můj souhlas.“

Jeho tvář se zase rozjasnila. Ponořil obličej do mých vlasů a já cítila, jak vdechuje jejich vůni.

„Ale chci, abys věděla všechno,“ promluvil nakonec těsně u mého ucha tím zastřeným hlasem. „Nikdy si nebudu úplně jistý. Ale myslím, že kdyby…“ znovu se nadechnul, „kdyby se se mnou něco dělo, kdybych tě ohrožoval, dokážu se sám zastavit. Musím!“ ujistil sám sebe.

Znovu jsem na něj pohlédla. Jeho výraz byl už zase napjatý. „Už jsem říkala, že ti věřím?“

„Pamatuju si to,“ kývnul.

Vzala jsem jeho obličej do dlaní a podívala se mu zblízka do očí. „Nic se na tom nezměnilo.“

 

Cestou domů jsme toho moc nenamluvili. Každý z nás pohroužen do svých vlastních myšlenek. Celou dobu svíral mou ruku v dlani - nepustil ji, ani když řadil. Neměla jsem strach, ani necítila obavy. Opravdu jsem Edwardovi věřila. A při pomyšlení na to, co se dnešní noci možná stane, mě trápila jediná věc. Vroucně jsem si přála, aby se Edward nemusel brzdit. Věděla jsem, jak moc po mně touží. Bylo to vzájemné, sama jsem se s tím potýkala.

Těch pár týdnů, co jsme spolu strávili, bylo jako kdybychom spolu byli odjakživa. Cítila jsem, že k sobě patříme, že já patřím k němu. Nemohlo to být jinak. Před ním jsem nemusela nic předstírat. Mohla jsem být sama sebou. Bellou Swanovou, dcerou Charlieho Swana a Renée Swanové. A byla to jeho zásluha. Navzdory tomu čím byl, jsem se poprvé ve svém osamělém životě cítila v bezpečí. Byl jako můj přístav v bouři.

Milovala jsem ho.

 

xxx

 

Déšť dál tvrdošíjně houstnul. Než s Bellou doběhli od auta k domovním dveřím, byli už opravdu mokří od hlavy až k patě. Dokonce i jemu ta vlhká nepohoda vadila. Na chvíli je to oba rozptýlilo. V hale rozpustile zatřásl hlavou – z vlasů mu stříkala voda na všechny strany. Bella ze sebe stáhla promočený kabát i svetr nasáklý deštěm. Stála tam, jenom v mokrém bílém tričku, které teď odhalovalo až příliš. Oba se naráz přestali smát a zvážněli.

„Jsi krásná,“ řekl měkce, když došel až k ní. „A voníš deštěm,“ vydechl, když se k ní sklonil.

„Celá mokrá…“ Stáhl jí vlasy za krkem do uzlu a jemně z nich vyždímal vodu na koberec.

Bella, s rukama na jeho bocích, fixující ho svým neodolatelným pohledem, stála téměř bez hnutí. On ale slyšel i viděl, že její klid je jenom zdánlivý. Její bláznivě tlukoucí srdce pumpující do jejích tváří tu sytou červeň, mu prozradilo, že ona je na tom podobně jako on. Cítil, jak se chvěje. Bezděky sjel očima přes její rty a odhalený krk až na triko.

Jeho dlaně putovaly přes mokrá ramena až k hebké kůži jejích paží.

„A úplně promrzlá!“ Probral se z transu.

 

xxx

 

„Říkal´s, že když zmoknu, tak mě neponeseš,“ protestovala jsem naoko, když se mnou v náručí stoupal po schodech až do druhého patra.

„Rozmyslel jsem si to,“ ušklíbl se šibalsky.

V jeho ložnici se sílící hřmění ozývalo mnohem intenzivněji. Dunělo pokojem, jako by nad námi ani nebyla střecha. O její přítomnosti nás ale přesvědčovalo neustávající bubnování deště.

Edward se chvíli přehraboval ve skříni. Pak mi podal jedno své triko a čistý ručník.

„Pořádně se prohřej,“ řekl starostlivě, když mi otevřel dveře do koupelny a rozsvítil v ní. „ Já ti zatím uvařím čaj.“

 

xxx

 

Svléknul ze sebe mokré svršky. Taky neměl rád ten pocit, když se mu věci lepí na tělo. Z koupelny slyšel, jak Bella dělá totéž. Radši rychle - bosý a jenom v džínách - seběhnul do přízemí, aby svou pozornost věnoval přípravě čaje.

Voda už byla skoro uvařená, když se ozvala ohlušující rána a celou kuchyň zaplavilo oslepující světlo. Jeho samotného ta intenzita přírodního živlu překvapila. Blesk uhodil do jednoho z vysokých stromů, lemujících ulici. Dům se ponořil do úplné tmy. Rozštípnutý kmen stromu padl na elektrické vedení a přerušil dodávku proudu v celém okolí.

Seshora se ozval výkřik, následovaný nejistým: „Edwarde?“

Bella!

 

xxx

 

Edward měl pravdu, potřebovala jsem horkou sprchu. Slastně jsem si vychutnávala proudy teplé vody hřející moji kůži. Přišlo mi, že tam stojím už celou věčnost. Nakonec mi ten čaj vystydne, napadlo mě.

Stlačila jsem páku baterie a sáhla pro ručník. V tu chvíli zahřmělo tak silně, že jsem úlekem vykřikla. A pak jsem se ocitla v úplné tmě.

„Edwarde?“ hlesla jsem. Vzápětí mě napadlo, že mě nejspíš neslyšel. Jednou rukou jsem si přidržovala ručník a druhou šátrala kolem sebe; třeba se mi podaří dostat ke dveřím.

„Bello!“

Dveře koupelny se prudce otevřely. V tu chvíli se znovu zablesklo. Ten náhlý příval světla mě donutil zakrýt si oči dlaní. Ještě předtím se mi do sítnice vyryl obraz Edwardova polonahého těla.

„Promiň, neměl jsem sem takhle vtrhnout. Já… myslel jsem, že se ti něco stalo,“ omlouval se.

„Jsem v pořádku, jen jsem se lekla.“ Spustila jsem si ruku z očí a pomalu se rozkoukávala.

„Edwarde?“ stále jsem nic neviděla a on navíc náhle ztichnul. Snažila jsem se zrakem proniknout tmou - směrem, kterým jsem tušila jeho tvář. Další blesk ji osvítil. Byla to jen chvilka, přesto jsem viděla, co se v ní zračí. Fascinovaně mě sledoval; jeho oči jako noc.

Dřív, než jsem ten pohled stihla v hlavě zpracovat, znovu se zahřmělo. Muselo to být někde v okolí, málem mi praskly bubínky.

„Doufám, že máš v pořádku hromosvod,“ ujišťovala jsem se roztřeseně.

„K čertu s hromosvodem.“ Stál náhle tak blízko, že jsem cítila jeho dech na čele. Edwardova vůně nabyla takové intenzity, že jsem úplně zapomněla na strach z bouřky.

Chtěla jsem se ho dotknout. Toužila jsem po tom, aby se dotýkal on mě. Váhavě jsem položila dlaň na jeho nahou hruď. Zachvěl se pod ní.

Srdce mi cválalo, jako splašený kůň. Na tváři jsem cítila svůj vlastní horký dech, odrážející se od jeho těla. Nemohla jsem tomu odolat, stačilo se trochu naklonit a dotkla jsem se ústy jeho holé kůže. Tiše zúpěl.

Když se pak mé rty vydaly na pomalou pouť až k jeho krku, nekompromisně vyprostil z mého sevření ručník, který jsem si stále přidržovala před sebou.

 

xxx

 

Nechal ten ručník sklouznout mezi jejich těly na zem. Když ji pak k sobě opatrně, ale těsně přivinul, zachvěla se chladem.

„Studím tě, viď?“ povzdechl si.

„Ty ani ne, spíš ty mokré kalhoty,“ vydechla chraplavě a upřela na něj pronikavý pohled.

Naprázdno polknul, chvilku zaváhal… a pak se jich jedním rychlým pohybem zbavil. Určitě si ani nestihla všimnout, že ji na tu nepostřehnutelnou dobu pustil z náruče.

Znovu ji k sobě pevně přitisknul. Při tom nečekaném a novém doteku s jeho tělem se překvapeně zajíkla. Její zrychlený dech a pootevřené rty ho přivábily k prvnímu nesmělému polibku. Následovaly další a nesmělost se postupně vytrácela. Místnost se plnila vášní a příslibem naplněné touhy. S překvapením zjistil, že vše, co musí ovládat, je síla doteků. A jeho vlastní dech. Kdyby teď odepřel svému tělu kyslík, asi by se udusil.

 

xxx

 

Ani nevím, jak jsme se dostali do postele. Nejspíš mě tam odnesl.

V tu chvíli už by mě mohl klidně zapřísahat, abych ho od sebe odehnala; nedokázala bych to.

Vnímala jsem ho všemi svými smysly.

Světlo blesků odrážející se od jeho tváře, když se nade mnou skláněl. Jeho temný pohled, kterým mě přitom propaloval.

Chladivé doteky jeho rukou, horečnatě putujících po mém rozpáleném těle.

Jeho přerývaný dech i slůvka vroucně šeptaná ve chvílích, kdy se jeho rty krátce vzdálily od mé kůže.

Tu nádhernou chuť i jeho vůni, co jsem už zase cítila i ze sebe.

Téměř bázlivé chvění našich těl, když si konečně bral to, co jsem mu tolik toužila dát.

Jeho opatrné a k zbláznění pomalé pohyby, které pozvolna přešly v bouři, silou se rovnající té, co zuřila venku.

Nakonec mé vlastní sténání. I to, jak v doznívající extázi stále dokola opakoval mé jméno, jako nějakou mantru.

Váhu jeho těla, když se ke mně naposledy přimknul a zadýchaně mi pošeptal do ucha, že mě miluje.

A klid. Ten úžasný všeobjímající klid v jeho náruči, když všechno odeznělo a zbyla jen příjemná únava a pocit neskonalého štěstí. Klid po bouři.

 

xxx

 

Usnula.

Všude vládlo ticho. Nevzpomínal si, kdy se ta jarní průtrž vytratila. Muselo to být někdy, když usínala stulená do klubíčka, přitisknutá zády k němu.

Ještě pořád nevěřil, že se to skutečně stalo. Že se dokázal pomilovat s Bellou, aniž by jí vážně ublížil. Že teď leží vedle něj v jeho posteli a spokojeně oddychuje. Ten pocit štěstí ho tak pohltil, až se z něj málem zalykal. Jeho ohromnou radost zpočátku pokazil fakt, že při společném sprchování zahlédl několik temných stínů na Bellině těle. Bylo jasné, že se z nich do rána vybarví modřiny. Když ho ale mnohokrát důrazně ujistila, že ji v jeho náruči opravdu ani jednou nic nezabolelo, zakázal si na to myslet.

I tak na něj s postupujícími minutami začaly dotírat nepříjemné, rovněž potlačované myšlenky. Nebyl si jistý, jestli by se v případě Bellina ohrožení dokázal ovládnout. Večer si myslel, že ano. Teď, po tom úchvatném prožitku, který se s jeho předchozími fyzickými zkušenostmi nedal ani zdaleka srovnávat, si tím naopak jistý nebyl vůbec. Bylo to štěstí, že vše dobře dopadlo? Nebo za to vděčí své dobře vytrénované vůli?

Nejvíc ze všeho ho ale děsila realita. Ta krutá pravda, že čas, který mají vyměřen, je předem daný. To pomyšlení v sobě neúspěšně dusil už po mnoho týdnů. Bella ho může kdykoliv opustit. Je křehkou smrtelnou bytostí. I kdyby měla naděleno štědře, bude tu pár desítek let. A potom? Ne, nedokázal na to ani pomyslet. Nedával to na sobě znát, ale s každým společně prožitým dnem se s tím srovnával hůř a hůř.

Jediné řešení se mu neustále vtíravě nabízelo a on je se stejnou vytrvalostí odmítal. Teď poprvé si neochotně dovolil o tom aspoň uvažovat. Ne, nebyl by schopen jí něco takového navrhnout. A nebyl si ani jistý, že až to napadne ji samotnou, dokáže se s ní o tom vůbec bavit. On sám by stejně nebyl schopen takovou věc provést. I když ji miluje. Ale věděl o někom, kdo by jim s tím mohl pomoct. Kdo už tu šílenou zkoušku vlastní vůle několikrát podstoupil.

 

Z toho trýznivého rozjímání ho vytrhl… klid. Najednou bylo všude kolem ještě větší ticho než před chvílí. A přesto ho rušily nové zvuky. Slyšel tiché našlápnutí na schod před vchodovými dveřmi, šustění látky, zkusmé nadechnutí. Jeden důležitý zvuk naopak chyběl. Před jeho domem stál někdo, komu netlouklo srdce.

 

 


 

Můžete se těšit! Příští kapitolu určitě někdo napíše ;-)

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

40)  TeenStar (24.08.2016 13:43)

Roztápam sa

Anna43474

39)  Anna43474 (10.07.2011 19:47)

Proč jenom po výstupu vždycky musí přijít pád??? :(
TKSATVO

Alorenie

38)  Alorenie (09.12.2010 19:51)

1. Nádherné :)
2. To né! Cizí upíry ne!

SarkaS

37)  SarkaS (11.10.2010 18:17)

A sakryš... To by mě zajímalo kdo to bude, že by JAmes a Viki? Nebo snad rodinka? Ale to asi ne...

Quappa

36)  Quappa (10.10.2010 16:21)

Užasné, prenádherné...rýchlo na ďaľšiu, pozreiť kto je za dverami, aj ked sa mi nechce, lebo asi tuším že tam budú problémy

semiska

35)  semiska (03.10.2010 15:21)

Kdopak to je? Cullenovi?

Bye

34)  Bye (18.09.2010 22:56)

Wendy, tak to mě těší, že jsou spokojené nejen naše čtenářky, ale i jejich muži :D

Wendy

33)  Wendy (17.09.2010 21:57)

Jo a muž děkuje, že prý je mu jedno o čem to bylo, ale prý to mám číst častěji:D

Wendy

32)  Wendy (17.09.2010 21:55)

Konečně jsem se dostala k tomu napsat komentář. Začnu od začátku, u té části s hlídačem, jsem byla úplně v šoku a přemýšlela, jak moc blízko se dostanou k Belle a Edwardovi. Tak nějak podvědomě jsem Tě podezřívala, že je necháš přijít blízko.
No a pak začala bouře, Bože/Bye, dopadlo to, já jim držela palce. I když mě moc bavily kapitoly, kde spolu ještě nic neměly. Teda ne, že by mě tahle nebavila

a ten konec? Přišli vážně dost blízko a asi půjdou ještě blíž, co.

Díky, že s Karolkou píšete tuhle povídku

31)  WendY (17.09.2010 20:51)

Dokonalost, dokonalost, dokonalost... Nevím, jak to děláš, ale po každé kapitole nemůžu popadnout dech (vlastně i během kapitoly, protože ji na jedním dechem přečtu a dýchat se bojím). Moc se těším jaké nám vymyslíte V. a J., určitě jak vás znám tak budou aspoň trošku jiní než v Twilight a určitě budou "peckoví"

Bye

30)  Bye (17.09.2010 18:21)

Přicházím s nesmělou a opatrnou děkovačkou.
Vy to víte, že Vaše slova jsou pro nás tou nejkrásnější odměnou za vynaložený úsilí. Někdy mi to při psaní hrozně drhne To si pak říkám, že se na to... Ale pak si vzpomenu na ten pocit, když pod novou kapitolou přibývají komentáře spokojených čtenářů. Nic se tomu nevyrovná. Fakt!!!

A lidi, jsme s Karolkou šťastný, že jste tu naši rošádu v klidu rozdejchaly ;)

nikolka

29)  nikolka (17.09.2010 16:58)


názov presne vystihuje nielen kapitolku ale aj pocity, ktoré ma ovládli..
Ledva dýcham a ja nie som schopná ničoho,,
dokonalé, krásne ,,..


28)  Popoles (16.09.2010 23:53)

Bouře... to je přesně to, co cítím při čtení.
Jako bych byla na rozbouřeném moři,které semnou házelo nahoru a dolů i do stran a za mohutného křižování blesků někde uvnitř mého těla, jsem plula na vlně pocitů. .
V okamžiku útoku upírů mne to hodilo proti břišní stěně a hrůza způsobila malý hurikán.
Hned potom - ta smršť vášně a lásky - rozpoutala přímo tornádo.
Pak nastalo ticho - úplné, snad ani srdce nebilo, když stejné ticho zaslechl i Edward za dveřmi.
Bye - jsi prostě neuvěřitelná.

27)  hellokitty (16.09.2010 22:59)

nádherná kapitola...úžasná píš takto ešte chvílu a pri čakaní na ďalšiu kapitolu prídem o nechty!! a to už teraz majú chúdence ujmu

26)  belko (16.09.2010 22:04)

celý dílek jsem měla problémy s dýcháním!!!prodýchávala jsem se jak prvorodička! po posledním odstavci jsem dýchat zapoměla.....
Nááááááádhera!!kráááááása!! jinak to ani už neumíš
Jo! a strašně se těším na pořádnou bouřku,budu TO muset taky vyzkoušet

Mystery

25)  Mystery (16.09.2010 21:25)

Tak jo... Včera jsem se smála, ale dneska teda rozhodně ne!
Bye, budeš mě mít na svědomí, fakt!
Už na začátku jsem u té rusovlásky šekala nějakou levárnu (Victoria?)
Pak mě smeteš takovou vlnou nekontrolovatelné vášně... (proboha, vždyť TOHLE by se mělo dávkovat po kapkách!)
A ten konec!!!
Tohle mi nedělej...
Karolko, Bye (ať napíšu jedno nebo druhý, je to synonymum pro kvalitní četbu;) ), jen bych se chtěla zeptat... Že máte hrozně moc rády happyendy?
Paráda!

Carlie

24)  Carlie (16.09.2010 20:03)

Jé, už jsem se lekla, že je vyruší před ;-), uf, ale teď to bude tedy drama...
Nádherné, Bye, zhltla jsem kapitolku na ex... parádička , vkusné, nádherné, hřejivé

eElis

23)  eElis (16.09.2010 18:26)

dnes jsem narazila na vaší povídku. je dokonalá, přečetla jsem ji jedním dechem. nádherná kapitolka, ale ten konec

sfinga

22)  sfinga (16.09.2010 15:15)

Bye - já tě zastřelím a tuhle povídku bude muset dopsat Karolka sama!
Já to dnes četla, jako obvykle v čekárně u doktora. Měla jsem co dělat, abych nezačala vzdychat nahlas a málem jsem přeslechla sestřino volání do ordinace
A nakonec... nakonec... jsem našponovaná
Jak mám po tomhle něco napsat sama, co? Máš mě na svědomí

21)   (16.09.2010 13:46)

Nádherné ale ten konec! zase jim to někdo překazí. To jim nemůžou dát pokoj? Snad to dobře dopadne kapitola naprosto skvělá

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek