27.10.2010 [21:15], Patt, Povídky jednorázové, komentováno 6×, zobrazeno 1926×

Má historie je dlouhá a spletitá. Za těch 160 let jsem zažil mnoho věcí, ale žádné jsem nepřikládal větší význam. Toužil jsem po něčem, co jsem neměl; po lásce, ať už mateřské či té opravdové, která vznikne, když se zamilujete do protějšku. I když mi jí má teta věnovala mnoho, nebyla má matka, která zemřela po porodu. A ta láska, která čiší z osoby, která je vám spřízněná, se také neobjevovala. Ano, poznal jsem spoustu hezkých dívek, kterým jsem se líbil. Ale ony nebyly ty pravé; jejich smrtelnost jsem považoval za příliš velký rozdíl mezi mnou a těmi ženami.

Možná jste již uhodli, co jsem byl zač a možná ne. Pomohl by vám popis? Byl jsem vysoké postavy s kůží barvy neskutečně sytě tmavě hnědé. Mé oči barvy týkového dřeva se na svět dívaly s netečností. Černé vlasy jsem měl spletené do copánků, které mi dosahovaly do půlky krku. Na svůj věk jsem vypadal velmi mladě.

I přes mou nesmrtelnost jsem nebyl jako má teta. Když jsem běžel, můj dech se zrychloval námahou; dokázal jsem spát; byl jsem více zranitelný; mohl jsem jíst lidskou stravu a mé oči nebyly sytě červené. Nebyl jsem úplný upír.

Už jste určitě věděli, kdo vám to všechno vyprávěl. Mohl bych vám napovědět; má matka se jmenovala Pire, má teta nesla jméno Huilen. A mně Pire dala jméno podle kočky z džungle.

Říkají mi Nahuel.

---

Uplynulo dlouhých sedm let od chvíle, kdy jsem poprvé spatřil Cullenovy. Renesmé Carlie Cullenovou, její matku Isabellu a otce Edwarda a další členy jejich rozvětvené rodiny: Rosalii, Emmetta, Carlislea, Esmé, Jaspera a Alici. Nejvíce jsem se ale soustředil na první tři jmenované. Díval jsem se na ně, jak bych měl žít já, má matka Pire a otec Joham. Ale cítil jsem se šťastný, závist ve mně nevzklíčila. Byl jsem šťastný, protože jsem si uvědomil, že být napůl nesmrtelný neznamená být automaticky zlý. Později jsem Alici poděkoval, že mi dala tu možnost se s nimi seznámit.

Od té doby, co jsem Forks opustil, pocit prázdna mě však svíral čím dál tím více. Mívával jsem každou noc noční můry, nemohl jsem spát, častokrát jsem i noc proplakal, jak se bolest stupňovala. Ani má milovaná teta Huilen mi nedokázala pomoci, jen mě objímala a nešťastně sledovala, jak se trápím. Jednou se ale rozhodla udělat tomu rázný konec.

„A dost, Nahueli!“ prohlásila rázně jedné noci, kdy mne opět děsila noční můra. „Nemohu se dívat na to, jak stále více trpíš!“

Zmateně jsem zvedl hlavu. „Co tím máš na mysli, teto?“

Zamračila se. „Od té chvíle, co jsme se vrátili sem do Jižní Ameriky, jsi jako vyměněný. Netečný, naprosto bez života. Když chodíme na lov, vypadáš, jako kdybys prožíval velké utrpení. V očích máš obrovskou bolest, která je den ode dne horší a horší. Měníš se z milého chlapce na muže, kterého upalují na hranici. Probuď se, Nahueli! Ach, tvá matka je teď nyní velmi nešťastná, když hledí na to, jak trpíš. Rozhodně by mi nepoděkovala, kdyby tu byla s námi. To bys chtěl, Nahueli?“ Dívala se na mě, v očích hněv míchající se s něhou a starostí.

„Ne,“ odvětil jsem tiše a zahanbeně sklopil hlavu.

Láskyplně mě pohladila ve vlasech. „Ty víš, že pro tebe chci jen to nejlepší. Než jsme odjeli, Alice mi učinila nabídku, zda nechceme zůstat u nich. Lovili bychom zvířata, bydleli s Cullenovými a já vím, že bys byl šťastný.“

Šokovaně jsem jí pohlédl do očí. „To myslíš vážně?“

Něžně se usmála a lehce přikývla. „Ano, můj milovaný Nahueli. Odstěhujeme se do Canmore v Kanadě, kde nyní bydlí, a začneme znovu. Bude nám mnohem lépe.“

---

Druhý den ráno, východ slunce

Stál jsem před chaloupkou a pohledem plný smutku jsem se s ní loučil. Bývala mi domovem po celých 160 let mého dlouhého života, mého kousku věčnosti. Bolelo mě, že už jí pravděpodobně nikdy neuvidím, ale zároveň jsem byl rád, že se od ní odpoutám.

Usmál jsem se a s Huilen po boku jsme vyrazili vstříc nové budoucnosti, do malého městečko Canmore u Calgary v Kanadě.

---

Pozdní odpoledne, městečko Canmore, Kanada, dům Cullenových

Stáli jsme před dvoupatrovým rodinným domem schovaným v lesích s velkými okny a světle žlutě natřenými zdi. Kolem domu to hrálo životem; ptáci svými zpěvavými hlásky cvrlikali vysoko nad našimi hlavami, pár veverek každou chvíli přeskočilo ze stromu na strom a slyšel jsem si slabé šustění křídel letících ptáků. Usmál jsem se – byl to takový rozdíl oproti našemu bývalému domovu. Znovu jsem se cítil jako před sedmi lety. Šťastný.

Mé rozjímání přerušil zvuk otevírajících se dveří.

„Nahueli, Huilen!“ vykřikla nadšeně Alice. Široce se usmívala. „Tolik jsme se na vás těšili! Pojďte dál, všichni už na vás čekají.“

Podíval jsem na Huilen, která se nervózně usmívala. „Pojďme,“ vyzval jsem ji a jako první vkročil do moderně zařízeného domu Cullenových.

Jak řekla Alice, čekali na nás, v obývacím pokoji. Jako první jsem spatřil Carlislea s Esmé, kteří se mile a přátelsky usmívali. Esmé z Carlisleova náručí tiše zašeptala pozdrav. Vedle nich stála Rosalie, svou krásou podobná soše, se svalnatým manželem Emmettem, který jako obvykle sršel dobrou náladou. Kus za nimi jsem zahlédl drobnou Alici po boku s Jasperem, vysokým blonďatým mužem, ze kterého jsem měl respekt. A nakonec Edward s typickým křivým úsměvem, objímajíc zezadu Bellu, která na tváři měla vřelý úsměv. Jako jedna z mála mě chápala a já ji měl z Cullenových nejradši.

„Vítejte,“ ozval se Carlisleův velmi příjemný hlas. „Uběhli jste velký kus cesty. Alice nás informovala, že byste rádi přijali její nabídku. Velmi rádi vás mezi námi přivítáme a jsme více než ochotni vám pomáhat s přechodem na zvířecí krev.“

„Děkujeme ti, Carlisle,“ zašeptala teta, v hlasu jí zaznívala nesmírná úcta. „Udělali jste pro nás mnohem více, než bychom mohli očekávat.“

„To je přece samozřejmé, drahá přítelkyně,“ usmál se přátelsky doktor. „Nahueli,“ otočil se ke mně. „Rád bych se tě zeptal… Nechtěl bys chodit na střední školu jako Nessie? Naučila by tě všechno, co bys potřeboval a seznámila by tě se svými kamarády. Mohl bys více zapadnout mezi obyčejné lidi. Co na to říkáš?“

Krátce jsem uvažoval o jeho návrhu. Chvíli jsem se díval se do jeho zlatých očí, jen o malinko tmavších než jeho blond vlasy, a pak už jsem měl jasno. Renesmé jsem si oblíbil, konečně někdo stejný jako já a přitom ne z mé rodiny. Už jako malinká vypadala velmi mile, vzpomínám si, že… Zasekl jsem se a podíval na Carlislea, který čekal na můj souhlas či nesouhlas.

„Velmi rád bych tam chodil.“

Esmé se usmála, vyklouzla z Carlisleova objetí a ve vteřině objímala mě. Nečekal jsem to, cítil jsem, jak se mi na tvář vydrala překvapená grimasa. Emmett se hlučně zasmál. „Ten kluk snad ještě nikdy neměl holku.“

„Sklapni, Eme,“ doporučil mu Edward s úsměvem. Emmett se jen znovu zasmál a nic si z něj nedělal.

„Edwarde,“ ozvala se nesměle Huilen. „Kde máte svoji dceru?“

„Vydala se sama na lov,“ vysvětlil. „Nemá ráda, když loví s námi; štve ji, že jsme rychlejší.“ Zazubil se a Bella ho plácla káravě po ruce, kterou objímal její pas.

„Nahueli, Huilen,“ oslovila nás znovu svým vysokým a jasným, sopránovým hlasem drobná černovláska Alice. „Pojďte, ukážu vám vaše pokoje. Nezlobíte se, že jsem vám nakoupila pár kousků“ – Emmett se znovu pobaveně a hlasitě zasmál – „oblečení? Víte, abyste trošku zapadli. No a taky máte pokoje v barvách Amazonského pralesa; no abyste tolik netesknili po domově. Nutno dodat, že každý máte svůj pokoj, doufám, že to nevadí.“ A breptala dál, když nás vedla do pokojů.

Nemusím vám snad podrobně popisovat, jak byl zařízený můj pokoj. Stačilo říct, že byl vyveden v nejrůznějších odstínů zelené barvy, měl jsem k dispozici malou přenosnou televizi, notebook, CD přehrávač a malou terasu s výhledem na městečko Canmore. Usmál jsem se a otevřel šatník, abych se podíval na těch pár… Šokovaně jsem vydechl. Celý byl zaplněný nejrůznějším oblečením. Nahoře na polici jsem viděl různé čepice a klobouky, v nižší polici sídlilo spoustu kravat. Pod kravatami se nacházela tyč s ramínky, na kterých byly pověšeny různé bundy, kabáty a podobné věci. Pod nimi jsem zahlédl úhledně poskládané košile. Níže jsem nalezl kalhoty a kraťasy, v sousední poličce spodní prádlo. A úplně dole jsem cítil vůni nových bot. Překvapeně jsem šatník zavřel a sednul si na pohovku.

Tohle musel být sen; nijak jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Ocitnul jsem se ve snu; snil jsem, musel jsem. Jak vysvětlit, že jsem byl v domě upírů, které jsem moc neznal, dostal jsem vlastní pokoj zařízený tak luxusně, že by mi ho mohl každý jiný závidět, šatník naplněný k prasknutí a možnost studovat na střední škole. Tohle na mě bylo moc; vyskočil jsem z terasy ven a uháněl, jak nejrychleji jsem dokázal.

Netušil jsem, kam mě mé kroky zavedly, běžel jsem až do úplného vyčerpání. Na malé mýtince v lese jsem se sesul na zem a okamžitě usnul.

---

Zdál se mi krásný sen. Ležel jsem na té mýtině uprostřed všech těch lesů a najednou jsem slyšel něčí kroky. Lehké, sotva slyšitelné. Blížily se směrem ke mně a já společně s kroky slyšel i zřetelný tlukot srdce. Rychlý, jako křídla malého kolibříka. A pak jsem ucítil omamnou vůni a… jemné lechtání na paži. Pootevřel jsem zlehka oči; nade mnou se skláněl anděl. A ten anděl šeptal mé jméno.

„Nahueli?“ otázal se tiše anděl a upíral na mě čokoládové oči. „Nahueli, prober se.“

Proč po mne ta sladká, okouzlující bytost chce, abych se probudil z tak krásného snu? Ucítil jsem jemné tahání za paži, ale nereagoval jsem na něj. Sledoval jsem každý detail na té nadpřirozené bytosti. Bledá kůže, která jemně zářila díky nesmělým paprskům slunce, které skrz mraky slabě svítilo. Dlouhé, bronzové kadeře stáčející se do prstýnků, které se jí při každém pohybu pohupovaly. Jemné obočí a oči barvy rozteklé čokolády. Nos vytvarovaný do pršáčku a plné rty, lehce pootevřené, barvy sladkých, zralých malin, které nyní stále opakovaly mé jméno.

„Nahueli! Prosím, vstaň! Nemůžeš tady ležet? Co ti je a proč nejsi s mojí rodinou?“ Anděl se mnou stále třásl. A pak jsem pochopil.

Tohle není sen. Ležím tady na lesní mýtině, už při vědomí, vyčerpaný skoro k smrti a nade mnou se sklání… „Renesmé!“ vykřikl jsem a posadil se. Díkybohu za její upíří schopnosti, stačila včas uhnout. „Co tady děláš?“

„Já?“ zeptala se mě užasle. „Co tady děláš ty?“

„Ehm…“ Tak to už bylo o něco horší. Rychle jsem změnil téma. „Rád tě vidím, Ness.“

Roztála a věnovala mi úsměv. „Já tebe taky, Nahueli.“

---

Vraceli jsme se domů, bok po boku, ale nijak zvlášť jsme s návratem nepospíchali a to už se chýlil večer. Zjistil jsem, že jsem uběhl velmi daleko na sever Kanady a tak mi Nessie začala vyprávět, co se událo za těch sedm let. Na oplátku i já jsem stručně shrnul těch pár let, co jsme se neviděli. Dělal jsem si z Ness legraci, že to si nemůže pamatovat, když byla ještě jako malý svišť. Zasmála se mému přirovnání a pak mě praštila do hlavy.

V domě na nás nikdo nečekal; asi si nevšimli mé nepřítomnosti. I když to bylo velmi nepravděpodobné, díky Alici. Určitě mě slyšela, jak jsem běžel pryč. Zřejmě usoudila, že jsem dospělý a mám zodpovědnost za své činy. Rosalie s Emmettem byli v ložnici; slyšel jsem zapnutou televizi a ehm… velmi těžce identifikovatelné zvuky. Jasper a Alice se pravděpodobně vydali na lov. Carlisle s Esmé jsem slyšel, jak spolu tiše hovoří v kuchyni a Edwarda s Bellou jsem nezahlédl. Cítil jsem, že tady někde jsou, ale neviděl jsem je.

„Domove, sladký domove,“ povzdychla si šťastně Ness. „Jsme doma, lidičky!“ křikla, aby to všichni brali na vědomí a zamířila ke klavíru.

„Ty umíš hrát na klavír?“ zeptal jsem se zmateně.

Zazubila se a kývla. „Vždycky po příchodu hraju na klavír, je to takový můj rituál.“

„A co konkrétně?“

„Beethovena.“

A pak začala hrát. Hudba zněla tak složitě a v jejím podání dokonale. Naprosto mě pohltila každým akordem; hrála oběma rukama, měla zavřené oči a ve tváři člověka, který se nachází v sedmém nebi. Vznášela se s každým tónem, který se nesl obývacím pokojem. Hrála, hrála a já věřil v neuvěřitelné. Každou chvíli jsem si myslel, že vzlétnou; že mi narostou křídla a já se budu vznášet s těmi tóny, které ona vybrnkávala na klavíru. Zapomněl jsem na realitu, zavřel jsem oči stejně jako ona a vychutnával si každou chviličku. Po pár minutách dohrála poslední tón, který se rozezněl místností. V tu chvíli jsem byl zpátky na zemi.

„Umíš nádherně hrát, Renesmé,“ složil jsem jí poklonu, v hlase neskrývaný obdiv.

Začervenala se a zamumlala něco, co jsem si přeložil jako poděkování.

Chvíli bylo tíživé ticho. Ani jeden z nás nepromluvil a nehnul. Ness koukala ven z okna a já svůj pohled upíral na její ruce, položené na něm. Přemýšlel jsem, jak bych se jich dotknul. Vyzkoušel, jestli jsou opravdu tak hebké, jak vypadají. Propletl bych její prsty se svými a hřbet její ruky bych si přiložil k tváři. Pak bych jí štíhlou, bledou ruku políbil. Trhl jsem sebou. Nahueli, co se s tebou děje?!

„Půjdu se podívat za Carlislem s Esmé. Musím se Carlislea na něco zeptat,“ zašeptala Renesmé. Kývnul jsem a ona zmizela nahoru.

---

Druhý den, časné ráno

Ležel jsem v posteli a přemítal, co je dnes za den. Pokud jsem měl správné tušení, bylo úterý. A jak řekl Carlisle, budu chodit do školy. Ano, slýchával jsem o škole, ale nikdy v ní nebyl. Jak tam všechno chodí? Co tam je všechno za předměty, krom angličtiny a matematiky? Jací tam budou lidé? Jak dlouho trvá jedna hodina? V kolik se chodí domů? Zapadnu tam?

Mé otázky přerušilo lehké zaklepání na dveře. Polekaně jsem sebou trhl a vzhlédl. U dveří stála Nessie v tmavých bokových džínsech, mikině a keckách.

„Můžu?“ zeptala se. Kývl jsem a ona si sedla k mým nohám.

Též jsem se posadil. „Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“ prohodil jsem s úsměvem.

Na tváři se jí objevil uličnický úsměv. „Dneska nejdu do školy. Budu tě učit o tom, jak se máš chovat, jak to probíhá ve škole a tak dále.“

Předstíral jsem omdlení. Zvonivě se zasmála. „Obleč se, za pět minut sraz v obýváku.“

---

Téhož dne, 22:00

Padl jsem do postele naprosto vyčerpaný. Ani náladu na lov zvířat či normální jídlo jsem neměl; nedokázal jsem uvěřit tomu, že mě Ness dokázala tak rychle vyčerpat. Vysvětlovala mi základy všeho; matematiky, biologie, trigonometrie. Šla mi z toho hlava kolem, až jsem mohl svému bystrému mozku poděkovat, že to stačil pochytat. Jediná výhoda byla, že jsem uměl perfektně španělsky a anglicky; nemusel jsem se to učit znovu.

Vyprávěla mi o přestávkách, kdy je oběd, odpoledních hodinách, tělocviku a různých jiných věcech. Měl jsem co dělat, abych to všechno pochytal za jeden jediný den; ale základ jsem měl. Doufám.

Ozvalo se váhavé zaklepání. Povzdychl jsem si, měl jsem jasnou představu o tom, kdo by to mohl být.

„Vystřel, Ness.“

„To jsem já, Nahueli,“ ozval se poplašeně hlas tety Huilen.

„Tetičko Huilen? Promiň, já…“ vykoktal jsem. „Myslel jsem, že jsi Renesmé.“

„To je v pořádku, můj milý Nahueli,“ zašeptala něžně Huilen a sednula si ke mně na postel. Sedl jsem si a pevně ji objal. „Líbí se ti tady?“ zeptala se po chvíli.

„Ano, moc.“

„Jsi rád, že jsme sem nakonec šli, viď?“

Místo odpovědi jsem se usmál. Ano, byl jsem velmi rád; já i Huilen jsme věděli, že nám oboum to velmi prospívá. Porovnával jsem předchozí týden a tento – nepřekvapilo mne, že tenhle byl mnohem vydařenější. Opět jsem se usmál; konečně se štěstí a radost staly součástí mého života.

„Nechám tě vyspat, jistě jsi unavený.“ A během vteřinky jsem byl sám.

---

Druhý den, ráno

Vedle mé hlavy se ozval protivný, bzučivý zvuk. Vystřelil jsem rukou a cíl zasáhl; okamžitě bylo ticho. Spokojeně jsem zamručel, převalil se na druhý bok a znovu usnul. Připadalo mi, že jsem nespal ani pět minut a někdo mě štípnul do ruky.

„Nahueli Cullene, vstávej!“ zaječela mi zvonivě Ness do ucha. Trhnul jsem sebou a omylem jí praštil do hlavy.

„Co, co, co? Kde hoří? Já za to nemůžu, nejsem hasič!“ vyjekl jsem a k Nessiinu nesmírnému pobavení vyskočil na nohy do obranné pozice. Pak jsem si něco uvědomil a překvapeně otevřel pusu. „Tys mi řekla Nahuel Cullen?“

„Jo, troubo. Od dnešního dne máš naše příjmení jako my. A dělej, převlíkni se, jdeme do školy; no nekoukej na mě, jako kdybych přiletěla z Marsu. Na pohovce ti Alice připravila oblečení a tašku do školy s učením. Šup, pojedeme mým Ferrarim.“ A už byla pryč.

S otevřenou pusou, ale mlčky, jsem se rychlostí blesku převlékl. Poté popadl tašku a seběhl dolů do kuchyně, kde už na mě čekala Esmé. Podala mi sáček a vysvětlila mi, že to mám na svačinu a přiložila i peníze na oběd. Pak mě políbila na čelo, měkkce se usmála a já šel za Nessií do garáže.

Stála u zářivě červeného Ferrari. „Tohle je můj miláček,“ poklepala na kapotu auta a něžně se usmála. „Ferrari f430 Scuderia,“ představila mi ho.

Z legrace jsem se uklonil. „Je mi ctí.“

Rozesmála se a nastoupila. „Pojď,“ vyzvala mě, zatímco jsem otálel a ona túrovala již běžící motor. Nasedl jsem a ona vyjela vstříc novému dnu.

---

Canmorská střední, parkoviště

Nessie jezdila jako sebevrah. Ještě před školou jsem měl co dělat, abych to všechno vydýchal. Když zaparkovala, rychle jsem otevřel dveře spolujezdce a vystoupil. Nessie se tomu pobaveně usmála a pak k ní zamířili tři lidé.

Jako první jsem si všimnul sympatické plavovlasé dívky se zelenýma očima a štíhlou, vysokou postavou. Na tváři jí zářil úsměv typu ‚od ucha k uchu‘.  Vedle ní cupitala drobná tmavovláska s ofinou, která zakrývala čelo a zářivýma očima sytě fialové barvy. A za nimi se držel velmi vysoký, hubený kluk s delšími černými vlasy a nadšeným úsměvem na pohublé tváři. Všichni byli velmi bledí.

„Ahoj!“ vykřikla nadšeně Renesmé a hned jim ležela v náručí. „Tak ráda vás vidím.“

„To mi tebe taky, Ness,“ zazubila se vysoká blondýnka a zlehka jí políbila na tvář. „Kdes včera byla?“

„Ále, musela jsem si něco zařídit,“ mávla rukou Nessie. „Lidi, tohle je Nahuel Cullen. Můj bratranec přes druhé koleno. Seznam se, tohle jsou mí nejvěrnější a nejbáječnější přátelé.“

„Jako obvykle madame Cullenová přehání,“ zasmála se blondýnka a pak se podívala na mě. „Těší mě, Nahueli, já jsem Natasha.“

„Potěšení je i na mé straně,“ odpověděl jsem a nesměle se usmál. Natasha mi úsměv omámeně oplatila. Uvědomil jsem si, že jsem skoro jako nesmrtelné dítě – přiblížíte se ke mně a už vás mám v hrsti.

„Abigail, pro všechny Abby,“ zašeptala tichým, nesmělým hlasem drobná fialovooká tmavovláska.

„A já jsem Joshua,“ představil se mi vytáhlý kluk a natáhl ke mně ruku. Letmo jsem mu ji stiskl a zazubil se.

„Bacha na něj,“ zakřenila se Ness. „Není orientovaný na holky.“

Joshua předstíral ránu jejím směrem. „Ukecaná Renesmé.“

„Já nic, já muzikant!“ dušovala se jmenovaná a rychle zdrhala před svým kamarádem.

„Toho si nevšímej,“ zasmála se Natasha, když viděla můj překvapený výraz. „Takhle se kočkují denně. A mimochodem, to, že je Joshua na kluky, ví všichni. Ale ty seš z toho nějaký…“ Marně hledala správné slovo.

„Asi mi bude chvíli trvat, než si zvyknu.“

Konečně k nám ti dva přiběhli, rozesmátí a uhnaní – tedy, v Joshuově případě. „Můžeme už konečně jít na první hodinu?“ zeptala se s úsměvem Natasha.

Ness a Joshua na sebe mrkli. „Jasně, že jo!“ vyhrkli dvojhlasně.

---

Po škole, opět před budovou, odpoledne

První den ve škole jsem zvládl. Všichni ke mně byli milí – jak spolužáci, tak učitelé, kteří mi přislíbili pomoc, kdybych si s něčím nevěděl rady. Na tváři mi zářil každou chvíli úsměv – na Canmorské střední se mi líbilo. Opíral jsem se o Ferrari a neposlouchal Nessiino nadšené vyprávění o idolovi z jejího ročníku, kterého tolik obdivovala.

Hleděl jsem na Abby. Líbila se mi, jak byla tichá a narodíl například od Ness a Natashy zamlklá. Když něco podotkla, přemýšlel jsem o jejích slovech velmi dlouho. Byl jsem si jistý, že ona a já bychom byli dobrými přáteli. Zachytila můj pohled a plaše se usmála.

Mezi ostatními jsem ale také našel pár dobrých přátel. Sympatickou zrzku Nicole, oprsklou, ale milou Jenny a Nesiina idola, Chada. Omylem do mě strčil, když někam spěchal a později jsme se spřátelili na francouzštině. Nedivil jsem se mu, že na něj holky letí. Vysoká, vysportovaná postava a pokožka opálená do bronzova Tmavě hnědé vlasy a oči na chlup stejné barvy. Sympaťák a hezoun, navíc z Ameriky, konkrétně Californie.

Nakonec jsme se s Abby, Joshuou a Natashou rozloučili. Nasedl jsem do auta plný nových zážitků a radosti z vytvoření nových přátelství. Sám pro sebe jsem se usmál. Ness nastartovala, vyjela, zamávala přátelům a pak šlápla na plyn. Tentokrát jsem se nebál. Stále jsem se šťastně usmíval a hleděl na nebe plné mraků.

---

O tři týdny později

Můj život se spíše podobal životu člověka ve filmu, kde neexistují starosti. Každý den jsem jezdil s Ness jejím Ferrari do školy, dokud mi Edward nevěnoval – i přes Huileniny protesty – motorku. Konkrétně Yamaha R1 2009. Okamžitě jsem si ji zamiloval.

Ze mě a Chada se stali nerozluční přátelé. Ness se stále divila, jak jsem to dokázal a byla na mě trošičku naštvaná. Abych si jí usmířil, nenápadně jsem se o ní před Chadem zmínil. O den později spolu začali chodit. Ness mi za to poděkovala a hned mě prý měla zase o něco radši. Zasmál jsem se a řekl něco ve smyslu: „Jestli to ještě vůbec jde.“

Abby. Nakonec jsem se dokázal dostat pod tu dokonalou masku nesmělé dívčiny. Našel jsem úžasnou dívku se smyslem pro humor, slabostí pro literaturu z 19. a 20. století a romantické chvíle. Báječně jsem si s ní rozuměl – možná i víc jak s Chadem. Kdykoli jsem jí potkal, na tváři se jí objevil nesmělý úsměv. Měl jsem jí rád, ale jen jako kamarádku. Láska se stále neobjevovala.

---

Jednoho krásného dne…

Ten den nebyl ze začátku ničím zvláštní, ale jak se stává – první dojem většinou klame. Slunce rozzářilo azurovou oblohu, ptáci zpívali svou půvabnou píseň a já byl ve velmi dobré náladě. Ale pak se všechno zvrtlo.

Mé myšlenky přerušilo kvílení pneumatik a vzlyky, které se draly někomu z hrudi. Zpozorněl jsem, když jsem slyšel popotahování a jakýsi zvuk, který jsem přirovnal k utírání si slz. Nikdo kromě mě a jediné osoby nemohl brečet. Poplašeně jsem vstal a během vteřiny stál u ní.

„Renesmé, co se stalo?“ zeptal jsem se jemně a sevřel ji v náručí. Dal jsem se do běhu, dokud jsem nebyl hluboko v lese, na jedné mýtince. Ano, byla to ta samá, na které mě našla ona. Ale tentokrát jsem nebyl tak vyčerpaný, Nessiina bolest mi dodávala sílů do kroků. Sednul jsem si, stále jí svírajíc v náručí. Ukazováčkem jsem jí setřel slzy a tichými, španělskými slůvky jí uklidňoval. Nerozuměla mi, ale byla čím dál více klidnější a klidnější.

„Jsi v pořádku?“ Kývla. „Dobře, teď mi hezky řekneš, co se stalo, ano?“ Znovu kývla.

Čekal jsem přibližně půl hodiny, ale má trpělivost byla stále větší a větší; viděl jsem na ní, že si dává slova dohromady. Po dlouhé době se nadechla a začala mi vyprávět všechno od začátku, ale tím svým vlastním způsobem. Dotkla se mé ruky a ukazovala mi všechno. Jak moc byla zamilovaná do Chada a neviděla, to co vidět měla. Jak jí různými dárky vymazával všechny pochybnosti o jeho chybách, které by se u ní mohly naskytnout. Jak byla hloupá a neviděla, že jí jen sprostě využíval. Když konečně dostal to, co chtěl – tudíž se s Nessií pomiloval -, řekl jí to, proč s ní chodil. Vysmál se její zamilovanosti a naivitě. Když mi to vyprávěla, zatínal jsem pěsti tak, až mi zbělely klouby. V tu chvíli se přátelství, které jsem k Chadovi cítil, změnilo v nenávist. Vyčítal jsem si, že jsem to neviděl já a Ness nevaroval. Netušil jsem, že byl Chad takový parchant, který se směje citům druhým a nic si z bolesti ostatních nedělá. Že byl tak zahleděný do sebe; hrál to dobře, to jsem musel uznat. Renesmé skončila a znovu se rozplakala.

Objímal jsem ji, zatímco její slzy kanuly z tváří na mou košili. Nevadilo mi to. „Všechno bude dobré, Nessie, uvidíš. Všechno bude fajn,“ šeptal jsem, uklidňujíc ji lehkým kolébáním, jako kdybych držel v náruči malé dítě.

„Dí-díky, Na-hueli,“ zavzlykala a vzhlédla. „Vždycky jsi tu pro mne byl, zatímco já byla tak hloupá a naivní a zamilovaná do Chada. Byl jsi tu pro mne, i když já si toho necenila.“

„To je v pořádku, Ness. Vždycky jsem tu pro tebe byl, jsem a budu.“

„Díky, díky, díky,“ šeptala stále a dokola a já místo odpovědí ji jen kolébal.

Když se dostatečně uklidnila, vzhlédla. „Něco jsem si uvědomila.“

Povytáhl jsem zvědavě obočí. „Poslouchám.“

Zhluboka se nadechla a pak začala. „Když jsem byla malá, nikdy jsem to takhle necítila. Byla ve mně část, která nebyla plná, o které jsem si myslela, že je zacelená, když jsem byla s Chadem. Tu část jsem nazvala láska. Měla jsem pravdu – celých 7 let a 3 měsíce, co žiji, jsem nic takového necítila. Ale teď se cítím kompletní, Nahueli, a to jen díky jediné osobě. Tobě. Jen díky tobě jsem se dnes dokázala dát dohromady. Vždycky jsem si myslela, že jsi jen můj nejlepší přítel; mýlila jsem se. Ty být přítel nemůžeš – ty jsi něco mnohem víc. Víš, vždycky jsem slýchávala, že pravé přátelství může snadno přerůst v lásku, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Neuvědomovala jsem si, že to přerostlo v něco víc. Až do teď,“ zašeptala. Ohromeně jsem na ni zíral. V jejích očích jsem nalezl něhu, touhu a nenaplněnou lásku.

Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli. Možná pár minut, možná půl hodiny, možná hodinu, možná hodiny. Kdo ví. Důležité ale bylo, že jsem se ponořil do tajů těch krásných, čokoládových očí a byl pohlcen. Pochopil jsem, že to, co řekla, byla pravda. Dokonale popsala mé pocity. Oplácela mi pohled s mírnou bolestí, když neviděla, jak reaguji a ani z mých očí nevyčetla, co si o tom myslím.

Po dlouhé, předlouhé době se Nessie pohnula. Přitáhla si mě blíže k sobě a pak se její dokonale tvarovaná ústa dotkla těch mých. Sevřel se mi žaludek, ale kdepak úzkostí. Tohle rozhodně nebyl strach.

„Miluji Tě, Nahueli. Vždycky jsem tě milovala,“ zašeptala Renesmé do ticha.

V tu chvíli svět přestal existovat. Byl jsem tu jen já, ona a mé a její rty, které se v tu chvíli opět spojily. Ten polibek byl něžný a nesmělý – nádherný. Její rty, tak hebké a teplé, měly stejnou chuť jako barvu – chuť zralých malin.

„Miluji Tě, Renesmé,“ zašeptal jsem. Konečně jsem to vyslovil – ta prázdná část se zacelila. Cítil jsem se jako princ a v tu chvíli mé pocity vypluly na povrch. Přešťastně jsem se usmál, konečně je všechno, jak má být. Všechno na pravém místě. Cítil jsem, jako kdyby mi srdce mělo každou chvílí samou láskou přetéct. Bylo to úžasné, milovat a být milován. A já si byl jistý, že tohle je láska na celý život; ta pravá láska.

„Však já vím,“ usmála se něžně a dotkla se rty mého čela.

Proplet jsem své prsty s jejími. Byl to nádherný kontrast; její bledá kůža a má sytě tmavě hnědá pokožka. Dokonalý rozdíl. Byl jsem si jistý, že budeme vždy tvořit perfektní pár. Mé oči se rozzářily.

„Nikdy tě neopustím.“

„Však já vím,“ zopakovala.

„Budeme spolu, nejlepší přátelé i milenci,“ usmál jsem se.

„Navždy,“ zašeptali jsme spolu.

Pevně jsem ji objal a v duchu děkoval Bohu, že mi tohoto dokonalého anděla přivedl do cesty. V duchu jsem děkoval milované tetě Huilen, že jsme se přestěhovali sem. Děkuji.

Zabořil jsem obličej do jejích vlasů a ucítil ten nejkrásnější a nejjemnější parfém na světě.

Vůni rozkvetlých růží.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!