05.09.2010 [10:00], Gassie, ze série Všechno je jinak, komentováno 23×, zobrazeno 5683×

Setkání s Alice.

Co všechno ví Jacob?

Pošle Charlie Bellu zpátky k Renée?

Mlčky jsem pozorovala Alici. Vnímala jsem každý detail její tváře, její pohyby, mimiku, gesta. Vypadala skoro stejně, jako jsem si ji pamatovala. Malá, drobná s černými rozčepýřenými vlasy. S lehkými obavami jsem se jí podívala do očí. Když jsem uviděla medově zlaté duhovky, ulevilo se mi. Žila jako vegetarián! Mé největší obavy se nevyplnily.

„Ach, Alice,“ zašeptala jsem a z očí mi už nekontrolovatelně tekly slzy. Měla jsem neskutečnou radost, že tu je se mnou. Po tom všem jsem nečekala, že ji uvidím. Neodvážila jsem se doufat.

„Proč jsem viděla, že mě znáš?“ zajímala se netrpělivě. Ale nevypadala, že by byla nervózní ze mě, protože jsem člověk. Měla jsem z ní pocit, že je zvyklá na kontakt s lidmi. Upíři, kteří se s lidmi nestýkali, se chovali jinak.

„Zvládneš být se mnou v jedné místnosti?“ Až moc dobře jsem si pamatovala ten pocit, když má někdo příliš sladkou krev. Dokázala jsem podrobně popsat to neskutečné pálení v krku. Tu touhu, která roste s každým nádechem. Jed, kterým se hned zaplní ústa.

Nevěděla jsem, jak je Alice silná. Nechtěla jsem ji zbytečně trápit a pokoušet. Ne teď, když si mě konečně našla.

Alice jen kývla a vypadala, že má vše pod kontrolou.

„Běž do mého pokoje, okno půjde otevřít.“ Věděla jsem, že nemusím popisovat, cestu. Půjde po mém pachu.

Přede mnou teď byla těžká zkouška. Musela jsem projít přes Charlieho. Netušila jsem, jak moc bude zuřit, ale bála jsem se, že hodně. Jedině že by už spal. Když jsem se před chvílí dívala na hodinky, ukazovaly skoro půlnoc a to už většinou nebyl mezi bdícími. Co nejtišeji jsem stiskla kliku. Z obýváku jsem slyšela televizi. Spletla jsem se.

„Isabello Marie Swanová,“ začal pouštět hromy a blesky hned, jak uslyšel klapnout dveře. „Jestli si myslíš, že když je víkend, můžeš si přijít, kdy se ti líbí…“ v půlce věty se zarazil. Uviděl slzy v mých očích. Netušil, že tentokrát brečím radostí. Zamračil se.

„Promluvíme si o tom zítra,“ propustil mě. Vypnul televizi, smutně si vzdychl a šel k sobě. Připadalo mi, že za tu dobu, kterou jsem tu trávila, zestárl o několik let. Chtěla jsem mu něco říct. Nějak ho utěšit, ale nešlo to. Posadila jsem se na gauč a položila hlavu do dlaní.

Počkala jsem do chvíle, než bouchly dveře od jeho ložnice. Teprve potom jsem šla do patra. Nechtěla jsem riskovat další setkání. V mém pokoji na mě už čekala Alice. Seděla na posteli a usmívala se. Kdyby to bylo v mém světě, myslela bych si, že měla nějakou hezkou vizi.

„Tak vysvětlíš mi to?“ zeptala se mě ve chvíli, kdy jsem zavřela dveře do chodby, a nehrozilo, že by nás mohl Charlie slyšet.

Posadila jsem se naproti ní a znovu vyprávěla celý příběh. Tentokrát jsem byla asi nejpodrobnější, protože ona mi byla nejbližší. Nevynechala jsem ani Carlisla a jeho život tady. Smečku. Mé přátelství s Jacobem a Carlislovy návrhy toho, co se mi stalo. Na konci mě Alice držela za ruku, obličej zkřivený smutkem a bolestí. Kdyby mohla brečet, už dávno by její tváře byly plné slz.

„Bello,“ zašeptala. Viditelně přemýšlela, co mi má říct. Chtěla mě nejspíš utěšit, ale nenacházela slova.

„Alice, to je v pořádku. Pomohlo mi, že jsi tu,“ přiznala jsem. Vlastně to byla jedna z mála dobrých věcí, které se mi tady staly. „Teď povídej ty,“ změnila jsem co nejrychleji téma. „Jak jsi mě našla? Co Jasper? Jste spolu? Jak žijete?“ dala jsem naplno průchod své zvědavosti a chrlila na ni spoustu otázek.

„Našla jsem tě jednoduše. Můj dar znáš stejně dobře jako já sama,“ řekla a dál to nerozváděla. Místo toho začala odpovídat na mé další dotazy. „S Jasperem jsem už skoro šedesát let. Je to stejné jako ve tvém světě. Akorát jsme nevyhledali Carlisla. Neviděla jsem ho. Tady jsme se nějaký čas setkávali s Denaliskými, ale ani nás nenapadlo, že bychom se přidali do jejich rodiny. Nikdo z nich nám tak nepřirostl k srdci. Bydlíme sami dva. Většinou si někde pronajmeme dům a žijeme tam, dokud není nápadné, že nestárneme. Občas jdeme někam do pustiny, jindy si vybereme město. Ale je to stejné, jako jsi říkala. Jasper má s lidmi trochu problémy. Proto jsem ho dneska raději nechala v hotelu.“

Při zmínce o Jasperovi se v mé hlavě rozblikala kontrolka s velikým nápisem Edward.

„Alice, je Jasper pořád takový specialista přes počítače?“ Začala jsem opatrně. Nechtěla jsem to na ni vybalit hned.

Před ní jsem se vymlouvat nemusela. Okamžitě pochopila, o co mi jde. „Řeknu mu, aby se po něm podíval.“

Nízko na obloze visela těžká dešťová mračna. Překvapivě ale zatím nepršelo. S Jacobem jsme toho využili a šli jsme se projít po pláži. Připadala jsem si skoro jako dřív. Mluvili jsme, smáli jsme se. Byl to jeden z nejhezčích dnů za dlouhou dobu. Dokonce i přes ranní setkání s Charliem. Nekřičel na mě. Nijak můj pozdní příchod nekomentoval. Přišlo mi to snad ještě horší, než kdyby se zlobil. Takhle jsem nevěděla, na čem jsem. Bála jsem se, že mě pošle zpátky k Renée.

„Hele, támhle je Sam a jeho nohsledi,“ přerušil tok mých myšlenek Jacob. „Proč se tu zase motají?“ Despekt v jeho hlase byl nepřeslechnutelný.

„Co máš vlastně proti Samovi?“ Bylo mi líto, že ho nemá Jacob moc v oblibě. Přece jen by mu to mohlo pomoct. Až se přemění, tak svůj názor sice změní, ale určitě by to pro něj bylo snazší, kdyby se nedostal mezi lidi, kterými teď opovrhuje.

„Nelíbí se mi, co udělal Leah,“ narážel na mé přátelství s Emily. „Taky se chová, jako náčelník kmene. A rada ho poslouchá! Přitom mu není o moc víc než mně,“ prskal dál. „No, a aby toho nebylo málo, pořád mě pozoruje. Kdykoliv se potkáme, tak se na mě dívá, jako by na mě čekal.“

Bylo to stejné jako v Mém světě. Až na to, že tentokrát jsem věděla, co a proč se děje. Bylo mi ho neskutečně líto. Den za dnem pozorovat, jak se tím trápí. Kdybych mu to tak mohla říct. Nebo aspoň něco naznačit. Jak utěšit kamaráda, když nesmí ještě znát pravdu?

„Třeba si to jenom špatně vysvětluješ,“ zkusila jsem se Sama opatrně zastat. „Možná, že když se ho pokusíš poznat…“

„Co?!“ Nevěřícně se na mě podíval. „Tohle s tebou řešit nebudu,“ utnul mě. „Je to kluk tvojí kamarádky, kterou taky nemám zrovna moc v oblibě. Navíc já ti neříkám, s kým se máš přátelit, tak k tomu nenuť mě.“ Nekřičel, ale jemně se chvěl.

„Jaku, promiň,“ sklopila jsem oči. Nechtěla jsem, aby měl pocit, že na něj tlačím. Prostě jsem mu chtěla jen pomoct. „Já nechtěla… Chtěla jsem,“ zakoktávala jsem se.

Rozesmál se. „Klid.“ Pohladil mě po rameni a chytl za ruku. Můj milovaný, splachovací Jacob. Dál jsme šli mlčky. Přišlo mi, že o něčem přemýšlí. To v poslední době dělal čím dál častěji. Najednou se zastavil. Pohladil mě po tváři a zvedl mi hlavu, abych se mu dívala přímo do očí. Jeho veselost se vytratila. Na malý okamžik zaváhal.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Skoro jsem se lekla. Jen jsem kývla. S rozklepanými koleny jsem čekala, s čím se na mě vytasí.

„Kdo ti ublížil?“ Dostal se najednou k tématu, které jsme spolu nikdy neřešili. A to jsem se tolik snažila, aby na nic nepřišel. Chtěla jsem, aby tady náš vztah byl nepoznamenaný Edwardem. Už na začátku jsem si měla uvědomit, že to byl nesmysl. Vždycky byl hodně vnímavý. Nemusel umět číst myšlenky, aby se mi dostal do hlavy.

„Charlie si o tebe dělá velké starosti,“ pokračoval se zájmem a něhou, kterou bych od patnáctiletého kluka nikdy nečekala. Ale on nebyl obyčejný patnáctiletý kluk. „Trápí se, když se domů vracíš ubrečená. Ví, že máš noční můry.“

Nevěděla jsem, že o mně Charlie mluví s Blackovými. Vyvalila jsem na něj oči a zůstala jsem překvapeně zírat.

„Bello, já vím všechno,“ uzemnil mě.

Chtělo se mi odporovat, že všechno určitě neví. Ale včas jsem se zarazila. Zbytečně bych mu musela vysvětlovat, jak jsem to myslela.

„Charlie volá tátovi skoro denně. Většinou mluví o tobě. Radí se s ním, protože Billy vychoval moje sestry a tvůj táta… Neví si s tebou rady. A já… nevím, občas, když jsme spolu, mám pocit, jako bys byla vlastně někde úplně jinde. Díváš se na mě, jako bych byl někdo jiný.“ Naléhavý tón hlasu se nedal skoro přeslechnout.

Nemohla jsem mu říct, že byl někdo jiný! Byl to můj nejlepší přítel. Ale taky to byl budoucí partner mé dcery a každý pohled na něj mi Nessie bolestně připomínal. Přesto nebo možná právě proto ještě nebyl čas, abych mu řekla pravdu.

„Víš,“ začala jsem opatrně. „Někoho jsem měla. Byli jsme spolu dlouho a on odešel. Nikdy se už nevrátí.“ Vlastně jsem ani nelhala. Jen jsem to trochu zaonačila.

„Zemřel?“

Kývla jsem. Jacob se zatvářil dost tragicky. Na malou chvíli nevěděl, co má dělat. Najednou rozpřáhl ruce a já se ocitla v jeho medvědím objetí. Rozbrečela jsem se. Vzlykala jsem do horké kůže na jeho hrudi. Pořád hrozně hicoval. Bála jsem se, že přeměna nastane až příliš brzy.

Svět za oknem měl barvu tmavého inkoustu. Jeli jsme z La Push domů. Charlie vypadal nervózně. Stále po mně po očku pokukoval. Došlo mi, že se mnou asi bude chtít o něčem mluvit. Využije toho, že tady mu nemůžu utéct.

„Bello, nechceš mi něco říct?“ zeptal se opatrně.

„Ne?“ Chtěla jsem znít rozhodně, ale místo toho mi vyšla otázka.

Vzdychl si. „Tak dobře. Budu mluvit já. Měl bych se tě zeptat, proč jsi přišla tak pozdě. Nebo proč tak často brečíš? Ale nevím, jestli to chci vědět. Rozhodně se mi to nelíbí. Tvoje matka tvrdí, že u ní jsi byla naprosto v pořádku.“

Napadlo mě, že u ní jsem byla v pořádku hlavně proto, že už to je sedm let, co jsem ji opustila. I když pro ni to bylo sotva pár týdnů.

„Nechceš se k ní vrátit?“ zeptal se mě. Za poslední měsíc už po tolikáté.

„Tati, to, co se děje, je složitější. Rozhodně mi návrat k mamce nepomůže,“ přiznala jsem otevřeně. Sice to nepochopí, ale to bylo jedno. Teď jsem nemohla odjet. Vždyť je tu Alice! Dneska chtěli jít s Jasperem za Carlislem. Doufala jsem, že je přijme. Jemu prospěje, když nebude sám. „Zůstanu s tebou,“ rozhodla jsem za nás oba.

Charlie si vzdychl. „Jsi si jistá?“

Kývla jsem a doufala, že mě nebude přesvědčovat. Teď nebyla doba na to, abych se vracela k mamce. I když ta doba asi nebude nikdy.

Před domem na nás čekala návštěva. Na schodech seděla Alice. Dívala se na chodník a kopala do bílého kamínku. Zdálo se, že tam je už dlouho, ale byla jsem si skoro jistá, že přišla těsně před námi.

„Bello!“ vykřikla hned, jak jsem vystoupila z auta. Vyskočila a rychle mě objala. Přesto na tom bylo něco zvláštního. Chyběla tu její obvyklá radost. Měla jsem z ní pocit, že se něco stalo.

„Alice!“ přistoupila jsem na její hru. Doufala jsem, že mi co nejdříve naznačí, o co jde. Začínala jsem se bát.

Charlie stál kousek od nás a nedůvěřivě si Alici měřil pohledem. Pak se podíval na mě a čekal, jak mu to vysvětlím.

„Tati, to je Alice,“ začala jsem opatrně. Absolutně jsem netušila, co tím divadlem zamýšlí. Hlavně jsem nechápala, proč to nenechala na zítra.

„Jsem Bellina kamarádka z Phoenixu,“ skočila mi Alice do řeči. „Chtěla jsem jí jen pozdravit.“ Dodala s nakažlivým úsměvem. Charlie začínal pomalu roztávat. Málem jsem zapomněla, jak to s ním vždycky dokonale uměla.

„Chceš jít dál?“ Nedokázal z ní spustit oči. Musela jsem si přiznat, že i mě to fascinovalo. Stačil měsíc a skoro už jsem nevěděla, jak upíři působí na lidi.

Alice zakroutila hlavou. „Děkuji, ale musím domů. Už je pozdě. Carlisle by se po mně určitě sháněl.“ Rázem mi došlo, proč přišla. Chtěla mi říct, že to vyšlo. Zatímco jsem se v duchu radovala, Alice se rozloučila. Když odcházela, nenápadně na mě mrkla. Byla jsem si jistá, že to Charlie nepostřehl.

Doma jsem padla na postel. Na tváři se mi objevil úsměv. Sám od sebe. Byl to náročný, ale krásný den. Měla jsem nejlepší náladu za několik posledních týdnů. Dovolila jsem si být několik okamžiků skoro spokojená. Neuvědomila jsem si, že když něco vypadá skoro idylicky, tak se to musí pokazit.

„Bello!“ zakřičel Charlie z obýváku. „Emily.“

Na sucho jsem polkla. Spěchala jsem, i když jsem tušila, proč asi volá. Telefon, v tuhle dobu mohl znamenat jedinou věc.

„Ahoj,“ vyhrkla jsem udýchaně do sluchátka hned, jak jsem si ho přiložila na ucho.

„Jacob se přeměnil.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Ewik (05.09.2010 10:58)

Nádherný díl
Alice je štěstíčko
Těším se na další díl.

1)  Evelyn (05.09.2010 09:25)

Skvělé, skvělé, skvělé! Určitě něco Alice zjistila, že jo? Alespoň kapičku naděje pro Bellu by to chtělo

«   1 2