14.10.2010 [16:15], Gassie, ze série Všechno je jinak, komentováno 29×, zobrazeno 6396×

Poslední kapitola.

Jak to dopadlo s Bellou, Jacobem a Charliem?

 

Děkuji všem, co povídku četli a komentovali.

Ráno jsem se probudila už sama. Dál jsem cítila jeho vůni. Připadala jsem si tak spokojeně a uvolněně. Pak mi pohled zabloudil ke kufrům, které stály opřené u zdi. Došlo mi, že zítra odlétáme. Za dva dny už budu zase dýchat vodu. Neměla jsem ráda Floridu. Na tom se nic nezměnilo. Tiše jsem zasténala a začala se belhat do kuchyně.

Už na schodech jsem uslyšela z kuchyně cizí hlasy. S Renée tam byl muž. Když jsem se na něj zaměřila, došlo mi, že ho dost dobře znám. Billy Black! Kruci! Máma na nás přišla. Jiné vysvětlení mě nenapadalo. Proč by nás jinak přijel navštívit? Renée si ho určitě kvůli té naší společné noci zavolala. Lépe to dopadnout nemohlo. Zhroutila jsem se na schod. Lepší je chvíli poslouchat, než se rovnou vrhnout do jámy lvové.

„Takže zítra?“ Ptala se máma. Nevěděla jsem, o čem mluví, protože jsem neslyšela začátek. Zítra je pondělí. Den našeho odletu. Už brzy ráno musíme do Port Angles. Co by se mělo dít jiného?

„Klidně už dnes.“ Billy zněl klidně a vyrovnaně. Rozhodně nepůsobil jako otec, který se zlobil na svého syna. Spíš naopak. Byl až příliš veselý. „Řeknu mu, aby přijel. Můžete to probrat přímo s ním.“ Skoro jsem přestala dýchat. Renée si to chce vyřešit rovnou s ním!

„To budu ráda, lepší než to řešit oklikou.“

„Máte se jak dostat na letiště?“ Staral se Billy, když už byl na cestě ke dveřím. Poznala jsem zvuk kol na starém, prošoupaném lině.

„Myslela jsem, že zavolám taxi.“ Už včera se pídila po taxislužbách v okolí. Potřebovala někoho s velkým autem. Měly jsme celkem hodně zavazadel.

„Poproste Harryho. Ten nebude proti. Byl to Charlieho přítel. Určitě vám rád pomůže.“ Byl dokonalý gentleman. Hlavně když nabízel služby svých přátel. Přesto jsem pochybovala, že by Harry nesouhlasil.

Pak bouchly dveře. Konečně byl vzduch čistý. Zvedla jsem se. Cítila jsem se, jako kdyby na mně ležela celá tíha světa. Doploužila jsem se do kuchyně. Čekala jsem, že se na mě bude zase Renée zlobit. Určitě si vyslechnu, že je brzy, aby za mnou chodil Jake na celou noc.

Posadila jsem se na židli a čekala, až máma promluví. Rozhodně jsem nehodlala zahájit rozhovor. Prvně ve svém životě jsem se chovala jako opravdový teenager.

„Dneska jsi měla návštěvu,“ oznámila mi klidně. Žádné otázky, výčitky, nic. „Chvíli jsem vás poslouchala.“ Její přiznání mě nepřekvapilo ani nešokovalo.

Posadila se naproti mně a chytila mě za ruce. „Bello, tys nikdy nebyla stejná jako já a Billy říkal, že Jacob taky není stejný jako kluci v jeho věku.“

Nechápala jsem, kam svou řečí míří. Rozhodně to nevypadalo, že by mi chtěla něco vyčítat. Nezmohla jsem se na slovo.

„Pokud si myslíš, že je pro tebe dobré tady zůstat s Jacobem, jsem pro. S Billym jsme se domluvili, že do konce tohoto roku zůstaneš ve Forks a čtvrtý ročník si dokončíš v La Push. Billy mi vysvětlil, že to, co je mezi tebou a Jacobem, je jedinečné a neopakovatelné. Podle něj byste se oba akorát trápili.“ Skoro jsem se lekla, že jí řekl pravdu. Ale Billy nebyl Jake. Nejednal bez rozmyslu.

„Nemusel mi to říkat, pochopila jsem to, když jsem ho slyšela, jak s tebou mluvil.“ Doplnila, když viděla můj zmatený výraz.

Byla jsem v šoku. Nečekala jsem, že by máma mohla takhle otočit. Obě jsme dospěly.

„Ale budeš mi chybět.“ Ukončila svůj monolog. Dala mi svobodu.

„Bello, budeš mi denně volat,“ zopakovala mi Renée už po několikáté. Stály jsme v letištní hale v Seattlu a ona se nebyla schopná ode mě odtrhnout. Harry čekal taktně v autě. Na štěstí, jinak bych musela být rudá až na zádech.

„Mami… Renée, neboj se. Všechno bude v pořádku. Billy a Jacob se o mě postarají.“

Tím jsem ji moc neuklidnila, protože zase zafňukala. „Moje holčička je dospělá.“

Z letištního amplionu se ozvalo hlášení, které vyzývalo cestující letu do New Yorku, aby se vydali k letadlu.

„Bello!“ Pevně mi stiskla ruku a vypadala, že už mě nikdy nehodlá pustit.

Na poslední chvíli jsem zabránila uchichtnutí. Renée měla prostě sklon k přehánění. Bylo mi jasné, že teď lituje toho, že souhlasila, abych tu zůstala. Naposledy jsem ji objala a postrčila směrem k východu. Poslušně se dala do pohybu.

Carlislův dům na mě nikdy nepůsobil tak cize a nepřátelsky. Většina věcí už byla nastrkaná v bednách, nábytek byl překrytý bílými přehozy. Celá místnost jako by křičela, že se majitelé stěhují. Carlisle jel pro Martina a jeho mámu. Pak se tu měli stavit pro Alici. Chtěly jsme se spolu rozloučit. Byla otázka, jestli se spolu někdy ještě uvidíme. Možná párkrát, ale pak to omezíme. Je bolestivé se setkávat, když se mění jen jeden.

„Ty si to už nerozmyslíš.“ Neptala se. Došlo mi, že vidí, nebo spíš nevidí mou budoucnost. Dávno jsem byla rozhodnutá.

„Alice, Jacob je tady asi můj osud.“ Už mi to nevadilo. Milovala jsem ho. Život s otisknutým vlkem se podobal pohádce. Každé mé přání bylo splněné dřív, než jsem ho stihla vyslovit. Skoro se to podobalo tomu, co bylo mezi mnou a Edwardem. Věděla jsem, že už nikdy nebudu tolik šťastná, ale byla jsem s tím už srovnaná.

„Přeju ti to, i když jsem doufala, že bychom mohly být sestry.“

Taky jsem doufala. První dny v tomto prapodivném světě jsem skoro chtěla poprosit Carlisla, aby mě přeměnil. Byla jsem tak ráda, že jsem to neudělala. Objala jsem ji. Chlad jejího těla mě neuklidňoval tak jako kdysi. Teď už to bylo spíš rušící.

„Dej mi pozor na Charlieho,“ zaprosila jsem.

„Postarám se o něj jako o vlastního. Neboj, bude fajn,“ dodala, když poznala, že nemám náladu na žertování.

„Je zvláštní, jak si osud někdy hraje. Mám tátu upíra.“ Chtěla jsem toho říct mnohem víc, ale stačilo málo. Pochopila. „Kde budete žít?“ Změnila jsem rychle téma.

„Chvíli zůstaneme v Denali. Pět dospělých upírů navíc se hodí, když budeme muset hlídat jednoho novorozeného a vyhladovělou Lisu.“ O Jenny se raději nezmiňovala. Předpokládali, že pokud se to s ní nezlepší, budou ji muset zničit. „Navíc Martin i ona potřebují vedení od Eleazara.“

Bezděčně jsem se otřásla. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy i se mnou cvičili můj dar. Nebyla to šťastná doba. Občas jsem měla pocit, že pořád cítím ten strach. Před domem zastavilo auto. Alice se zvedla.

„Půjdu.“ Naposledy mě objala. „Bello, opatruj se.“

„Mám dobrého ochránce.“ Pokusila jsem se odlehčit situaci.

„Kdybys ho neměla, tak tě tu nenechám.“ Pak mi dala rychlou pusu na tvář. „Ahoj.“

„Ahoj,“ fňukla jsem. Pálily mě oči. Za mlhou ze slz jsem viděla, jak odchází.

Když za ní zapadly dveře, konečně jsem se naplno rozbrečela. Bylo to zvláštní, ale její odchod byl těžší než odlet Renée. Alice byla poslední pojítko s upíry. Poslední, co mi zbylo z Mého světa.

Domov se zase změnil. Podobal se více době, kdy tam bydlel Charlie. Z obýváku se zase ozývaly zvuky zápasu. Billy nadšeně fandil. Jake byl v kuchyni a vařil. Byl tak roztomilý. Přišla jsem k němu. Objala jsem ho kolem pasu.

„Jak ses sem dostala?“ Prohlížel si mě, jako kdyby hledal, jestli nemám na zádech křídla. Kvůli sádře jsem nemohla řídit, tak mě všude vozil on.

„Přivezl mě Martin. Chtěl se rozloučit.“ Při zmínce o mém poloupírském kamarádovi se zamračil.

„Jsou definitivně pryč?“

„Už žádní upíři.“ Ubezpečila jsem ho.

Vypadal, že se mu ulevilo. To znamenalo jediné. Smečka už je kompletní. Šest vlků a nikdo už nejspíš nepřibude. Protože není důvod.

„Dáš si večeři?“ Ukázal rukou ke kuřeti, které vypadalo opravdu lákavě. Zbožňuju kluky, co umí vařit.

Kývla jsem. Došla jsem do obývacího pokoje a přivezla Billyho. Když jsme pak společně večeřeli, uvědomila jsem si, že i tady mám konečně svou rodinu.

Epilog

O 5 let později.

Na východě se objevily první sluneční paprsky. Seděla jsem na verandě našeho domku v La Push. Nebyl velký, ale o to jsem ho měla raději. Byl to první opravdový domov v tomto světě. Dřevěný dům s červeným nátěrem. Uvelebila jsem se v křesle a přes nohy jsem si hodila deku. Sice se blížilo léto, ale rána byla pořád chladná. Vzala jsem si knihu a očima začala hltat první řádky.

Užívala jsem si, že Tony právě usnul. Na čerstvém vzduchu spal vždycky lépe. Anthony Charles Black. Náš prvorozený syn. Chlapeček s hnědýma očima a havraními vlásky.

Jacob byl venku. Čekala jsem na něj, protože jsem měla strach. Vždycky jsem se bála, když jako obrovský vlk běhal po lese. Včera večer zachytil stopu neznámého upíra, tak to šel prozkoumat. Musel. Už před lety se stal alfou smečky. Když mu to Sam nabídl, neodmítl. Možná jsem za to trochu mohla i já, ale nikdy jsme nepochybovala o tom, že Jake by byl jako alfa lepší.

„Ahoj.“ Vytrhl mě z úvah známý hlas. Zvedla jsem oči a dívala se do tváře Emily. Bydleli se Samem blízko nás. Došlo mi, že Jake nebude venku sám.

„Vždycky jdou spolu, když je to někdo cizí,“ zkonstatovala smutně. Oni dva byli nejsilnější a nejlépe sehraní. Posadila se vedle mě. Pod šaty se jí rýsovalo zvětšující se břicho. Čekali už druhé dítě.

„Asi šli sami, co?“ Zeptala jsem se zbytečně. Kdyby s nimi byl někdo další, přišla by buď Rachel, Kim nebo Sarah. Protože tady v tom světě se otisk stal osudem celé smečky. Embry se otiskl do dívky, kterou náhodou potkal v Port Angels. Přesto jsme si s Emily pořád byly nejbližší. Nejspíš také proto, že jen nás spojovalo mé tajemství.

„Co táta?“ Zajímala se. Asi se jen bála mlčet. Ticho by bylo v tuto chvíli příliš tíživé. Chápala jsem to. Jake slíbil, že se vrátí před úsvitem a slunce se za chvíli vyhoupne nad obzor.

„Mluvím s ním každý den. V srpnu bychom za ním chtěli jet.“ Stále bydleli na Aljašce a oba už se byli schopní ovládat. „Prý se na nás všichni moc těší. Lisa se prý kvůli nám učí vařit. Martin se smál, že se z něj stal pokusný králík.“ Bylo zvláštní, že se můj táta stal otcem celé nové upírské rodiny. Byl nejstarší, takže to bylo pochopitelné. Pak se jeho družkou stala Lisa a tím se jeho postavení jen zpečetilo. Navíc Carlisle od nich před pár lety odešel.

„Už se k nim vrátil Carlisle?“ Nechápala jsem, že dokáže přesně odhalit mé myšlenky. Přitom dál sledovala okraj lesa. Kdybych ji neznala, podezírala bych ji, že mě neposlouchá. Ale nebyla to pravda. Jen byla zvyklá sledovat víc věcí zároveň.

„Sue si ještě pořád není jistá. Má strach, aby se něco nepokazilo. Tak ještě pár měsíců počkají. Prý do příštího stěhování.“ Stalo se to, v co jsem doufala celou dobu tady. Carlisle konečně překonal svůj strach a přeměnil jistou mladou ženu. Umírala po těžké autonehodě a on ji tím zachránil. Udělal jen to, co v Mém světě několikrát. A podobně jako v Mém světě i tentokrát se do ní zamiloval. Podle Alice si spolu vyšli už předtím a po proměně se na něj hned vrhla, ale rozhodně ne s touhou ho zabít. Od té doby byli spolu.

„Tam jdou!“ Ukázala rukou k lesu a úlevou vydechla. Povolila ramena a usmála se. Předchozí rozhovor byl zapomenut. Už jsme nepotřebovaly mluvit. Emily se zvedla a vracela se domů.

Jacob přišel ke mně, posadil se a zabalil mě víc do deky. Opřela jsem si o něj hlavu. Nemluvili jsme. Už dávno jsme ke komunikaci nepotřebovali slova. Stačilo mi, že je v pořádku a že jsme spolu. Milovala jsem ho a byla jsem konečně šťastná.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Marketa (14.10.2010 19:50)

7)  semiska (14.10.2010 19:24)

Zajímavá povídka, ale nějak se v ní nevyznám. Připadá mi, že se Bella vzdala svého krásného života s Edwardem a vůbec za něj nebojovala. Jednoduše se smířila s realitou a svou dceru a manžela nechala někde pryč. Líbila se mi tvoje povídka, ale tenhle konec a poslední kapitolky mi přišli divný. Nezlob se.

6)  Hanetka (14.10.2010 19:13)

Naštěstí dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku... a zůstává nezodpovězených několik otázek. Například:
Zdálo se Belle o tom předešlém životě nebo to byla skutečnost?
A jestli to bylo skutečné, jak se tam pak bez ní obešli? Nebo byly Belly dvě a vyměnily se? A... radši toho nechám. Ale moc se mi ten závěr líbil. Z počátečního šoku přes bolavé srdce a stesk k lásce, nejprve náhradní, která přerostla v životní. A štěstí, syn, život... Co víc si přát? Věčnost? Už asi ne...

3)  Michangela (14.10.2010 17:28)

2)  DeSs (14.10.2010 16:48)

Eh, jo...
Naprosto krásný a rozhodně šťastný konec, a to v podstatě pro všechny - navíc jsi to napsala ty a jen to samo o sobě vypovídá, že bude krásný.
Samozřejmě mě mrzí, že se nevrátila do svého světa a pořád jsem v to doufala, ale tohle mi určitě nevadí. Jen po celém tom šílenství Twilight mi přijde divné, že prostě zestárne a zemře... Popravdě jsem si myslela, že bude upír a s Jakem budou žít s Cullenovými. Myšlenka, že ji Charlie o hodně přežije je taková divná, a docela ho lituju. Kdo by chtěl vidět umírat své dítě?
Vím, že tu melu nesmysly a promiň, jen mě to strašně vzalo. Byla to překrásná povídka, to víš, a povedlo se ti mi zase trochu přiblížit Jacoba. Děkuju!

1)  Evelyn (14.10.2010 16:38)

Gassie, já jsem asi úplně mimo... ale krásně mimo.
Celá tahle povídka ve mně vyvolávala zcela rozporuplné pocity. Sálala z ní na mě beznaděj, zoufalství, nevíra v jasnou skutečnost, smutek, žal, zklamání, deprese..., ale i láska, naděje, spokojenost, smíření se s osudem a nakonec i štěstí. Jsem moc ráda, že se Bella dokázala najít i ve světě bez Edwarda, ve světě, v němž má zůstat člověkem a prožít "jediný" časově poměrně jasně ohraničený život.

Děkuji za Všechno je jinak. Četla jsem ji s nadšením a jistě se k ní časem vrátím.

«   1 2