18.12.2012 [11:15], Kamikadze, ze série Trenérka, komentováno 6×, zobrazeno 2584×

Tak. Po dlouhých peripetiích nejen s notebookem, ale i stolním počítačem, který mi záhadným způsobem smazal všechny povídky i knížky (ne, elektronika mě asi fakt ráda nemá) jsem zpátky s trenérkou Kam. A propo, tuhle kapitolu věnuji své spoluautorce Bos, jelikož bez ní bych se nedostala dál než k tomu kousání do rtu :-D

 

Kapitola pro klid duše 18+, stejně je mi jasný, že to mnozí z vás nedodrží.

Paul

Mířil jsem zrovna do kuchyně, když kolem proběhla Kam. Dokonce si mě ani nevšimla.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se Nicka. Seděl pod tou policí a vypadal na zhroucení.

„Asi jsem řekl něco, co jsem neměl,“ zamumlal a nešťastně si přejel rukou přes obličej. Posadil jsem se naproti a čekal. Docela dlouho.

„Víš, kdo Kam ve skutečnosti je?“ řekl zničehonic, aniž by zvedl pohled od stolu.

„Jen tolik, že se nenarodila v Americe,“ pokrčil jsem rameny. Nick se pousmál a kývl hlavou.

„Je z České republiky, Evropa. Jezdila tam v jedné malé stáji. Studovala, bavila se, prostě žila jako každá normální holka jejího věku. A samozřejmě měla svého koně. Ne hned, ale když začala vyhrávat první závody, její rodiče uznali, že toho asi hned tak nenechá. Jmenoval se Přízrak,“ začal s vyprávěním. To jméno znělo strašně.

„Jak že se jmenoval?“ vyhrkl jsem nechápavě.

„To je jedno. Je to česky,“ mávl nad tím rukou a pokračoval.

„Zamilovala si ho a samozřejmě spolu závodili. Její trenér byl strašně ambiciózní, co se těch dvou týkalo. Každý víkend trávila na nějakém závodišti a domů pak vozila umístění. Byli spolu i na mistrovství, neumístili se sice první, ale bronzová medaile je taky skvělý výsledek. No a pak se jejich trenér rozhodl, že je vyšle pryč. Německo, Francie dokonce Anglie.“ No páni.

„Víš, co se stane s řemenem, který je neustále přetěžovaný?“ zeptal se zničehonic. Místo odpovědi jsem jen netrpělivě kývl hlavou.

„Přetrhne se. Říkala mi, že před tím posledním závodem v Anglii měla v koleni křeč. Nikdo neví, co se vlastně stalo, ale Přízrak před jedním skokem zakopl, snažil se to přeskočit, jenže spadli, oba.  Že je něco špatně, prý věděla hned, ani se nemusela pokoušet postavit. Přetržené křížové vazy a zlomená lýtková kost. Přízrak si zlomil vaz,“ dokončil potichu.

„Museli ji od něj tahat tři chlapi. Víc si prý nepamatuje. Probudila se až v nemocnici. Koleno i kost se jí uzdravily, podle doktorů jí v závodění nic nebrání, jenže ona si to všechno dává za vinu. Závodit už nechce, myslí si, že na to nemá právo. A má hrůzu z toho, že by se něco podobného opakovalo,“ pokrčil nakonec rameny.

Zíral jsem na něj a snažil se pochopit, co mi právě řekl. Co se Kam stalo.

„To ale není důvod, proč odsud tak vystřelila,“ vypadlo ze mě po delší době.

„Chtěl jsem, aby jela s Achimonem na závody. Jo, jsem debil,“ zamumlal. Musel jsem s ním souhlasit.

„Zkusím ji najít,“ rozhodl jsem se zničehonic a vstal.  Už jsem byl ve dveřích, když se Nick ozval.

„Nejspíš bude u Achimona,“ poradil mi. To mě taky napadlo.

Jenže nebyla. Ani v žádném jiném boxu, na seně, nebo ve výběhu. Vracel jsem se zpátky s nepořízenou, když jsem zevnitř šatny uslyšel vzlyk. Možná se mi to jen zdálo, ale pro jistotu jsem ty dveře otevřel.

Seděla v okně nad topením a uslzenýma očima koukala ven. Celá se třásla, netušil jsem, jestli zimou, nebo tím pláčem. Ani si mě nevšimla, dokud jsem dveře potichu nezavřel a nedošel až k ní. Zvedla ke mně oči a hned zase koukala ven.

„Nick mi to řekl,“ zamumlal jsem a chtěl si sednout na ten parapet k ní. Překazila mi plány. Nejdřív urputně mrkala, ale nakonec se stejně rozbrečela. Nevěděl jsem, co dál. Chtěl jsem, aby brečet přestala, jenže netušil, co mám dělat. Tak jsem k ní natáhl ruce a vzal ji do náruče. Objala mě kolem krku, ale brečela dál. A zase se třásla. Kůži na rukou měla studenou od chladného skla v okně a přitom byla kousek od topení. Napadlo mě sednout si na zem, aby se mohla trochu zahřát.

Nalepil jsem se k tomu topení co nejblíž a držel jí u sebe. Začala něco mumlat. Možná, kdyby mluvila anglicky, rozuměl bych jí.

„Neumím česky, nevím, co říkáš,“ šeptl jsem tiše.

„Byla to moje vina. Jen a jen moje. To já ho zabila,“ broukla a z očí se jí spustily další slzy.

Říkala naprostou hloupost.

„Nemáš pravdu. Špatný věci se občas stávaj, a nikdo za ně nemůže. Ale jestli by měl někdo cítit vinu, tak jedině ten tvůj trenér. Přetěžoval vás,“ zakroutil jsem hlavou.

Zarazila se a zvedla hlavu. Něco v těch šedozelených očích se změnilo. Ztmavly a hnědá barva kolem zorniček jako by vystoupla. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi sedí v klíně a tiskne se na mě tím vláčným, ale přitom pevným tělem. Něco mě donutilo nahlas polknout. Její pohled se přesunul na moje ústa a bezmyšlenkovitě si skousla spodní ret.

Zvedl jsem ruku a opatrně ho ze zajetí jejich zubů uvolnil. Oči jí ztmavly ještě víc. Sklonil jsem se k jejímu obličeji a vydechl. Trochu zvedla hlavu a políbila mě. Skoro jsem až úlevně zasténal. Pak se ale odtáhla.

„Zamkni dveře,“ zašeptala a pustila mě. Přesunul jsem ji ze svého klína na zem a k těm dveřím se skoro rozběhl. Z jejích rtů splynul čistě holčičí zvuk. Něco, co bych u ní nikdy nečekal. Uchichtla se. Nevěřícně jsem se k ní otočil a zakopl. Málem jsem se natáhl na zemi, ale povedlo se mi to nějak ustát. Rychle jsem zamkl, otočil se k ní a opřel se o dveře. Seděla na zemi, nohy složené pod sebou a sledovala mě.  Kurva. Ona mně fakt chtěla. Najednou jsem měl tendence zakrýt si zepředu kalhoty, ale jí se ten pohled, jak se zdálo, líbil. Skoro až bojácně natáhla mým směrem ruku. Moje nohy se daly do pohybu a zastavily se až u ní. Když natáhla i druhou, chytil jsem ji za ně a vytáhl na nohy. Postavila se na špičky a znovu mě políbila. Mohl jsem z jejich rtů zešílet. Byly to ty nejměkčí a nejsladší rty, jaké jsem kdy líbal.

Spustila ruce z mého krku a sjela dlaněmi až k lemu trika. Pořád měla studené prsty a mě naskočila husí kůže, když zajela dlaněmi pod látku a sunula je nahoru. Zvedl jsem ruce a nechal si to triko sundat. Spokojeně se usmála a prohlížela si mě. Jenže já chtěl taky vidět víc.

Chtěl jsem jí říct, že v té černé podprsence vypadá nádherně, ale jen jsem otevřel pusu, zakroutila hlavou.

„Nemluv,“ špitla a nastavila mi rty. Usmál jsem se a kývl hlavou. Pokud chtěla, abych byl zticha, dokážu to.

Na tom zlatém řetízku měla malý krystal. Úplně obyčejný nebroušený krystal. Vypadalo to děsně sexy.

Zničehonic jsem se sykavě nadechl. Dlaň jí sklouzla dolů a ocitla se u pásku mých džín. Poradila si s ním poměrně rychle a už bloudila u malého Paula. Totálně tvrdého. Tohle jsem nemohl nechat jen tak.

Klekl jsem si a vztáhl ruce ke knoflíku jejich džínů a odepnul ho. Nezastavila mě a tak jsem jí je sundal. Vystoupila z nich a zůstala přede mnou stát jen v podprsence a titěrných tangách. Ta tanga putovala dolů hned. Zíral jsem na ni jak z jara, protože si je sundala sama.

Stáhl jsem ji dolů na zem k sobě a skoro zakňučel, když se posadila přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. Pak se zavrtěla a já chtěl umřít.

Hledal jsem zapínání na její podprsence, ale vzadu nic nebylo, jen čistá látka. S naprosto odzbrojujícím úsměvem si ji sama rozepnula vepředu. Byla nádherná.

Zajal jsem do úst jednu její bradavku. Prohnula se v zádech a zaklonila hlavu. Musel jsem do ní, jenže takhle by velmi rychle bylo po všem. A tak jsem použil prsty. Zasténala a vyklenula se do ještě většího oblouku. Jeden by až řekl, že víc už to nešlo. Kam mě pořád překvapovala.

Chtěl jsem pokračovat a úplně ji zrušit. Ona mi to nedovolila. Trochu se nadzvedla a obtočila kolem něj prsty. Ze rtů se mi vydralo něco mezi zavytím a kňučením. Pak mě navedla do sebe. Oba jsme zasténali ve stejnou chvíli.

Postrčila mě a donutila lehnout si na záda. Měla mě ve své moci, čarodějka jedna. Líbilo se mi to, ač jsem většinou byl ten, kdo udával tempo. S ní to bylo jinak.

Trochu se zavrtěla, poposedla víc dopředu a pustila mě do sebe ještě víc.

„Bože,“ zamumlal jsem a praštil hlavou o podlahu. Sladce se na mě usmála a začala se hýbat. V tu chvíli jsem ztratil pojem o světě a okolí. To vlhké teplo uvnitř jejího těla, myslel jsem, že zešílím.

„Brzdi. Kam, brzdi!“ okřikl jsem jí a snažil se zpomalit ji. Nenechala se. Chytila mě za ruce a naopak ještě zrychlila.

„Do hajzluuu!“ zaskučel jsem a prudce přirazil.

Poslouchal jsem její ryze dívčí smích a pokoušel se vzpamatovat z toho nejlepšího orgasmu, jaký jsem kdy zažil. A došlo mi, že ona se mnou teda žádný nezažila. V tu chvíli se klika na dveřích pohnula směrem dolů.

„Kami, jsi tam?“ ozval se za dveřmi dětský hlásek. Kam ztuhla a v momentě stála na nohou a mě tahala taky.

Zavřela mě v koupelně, sama si kolem sebe omotala osušku a šla otevřít.

„Promiň, nechala jsem tady bundu,“ slyšel jsem mluvit tu malou holku.

„To je v pohodě.“ V Kamině hlase jsem slyšel úsměv. Spokojenost. Což jsem teda vůbec nechápal. V tomhle jsem selhal. Snad poprvé v životě a doufal, že než se sem vrátí, stihnu se vzpamatovat.

„Obleč se,“ usmála se na mě, když nakoukla dovnitř. Usmála se na mě!

„Cože?“ vyhrkl jsem, sotva mi došel význam.

„Obleč se. Ty máš trénink a já práci,“ uculila se.

„Ale no tak,“ zkusil jsem svůj prosebný pohled. Jen se rozesmála a vešla dovnitř za mnou. Už jsem si myslel, že souhlasila, ale jen se natáhla pro svoje oblečení. Šoupla ho sem spolu se mnou.

„Neskuč,“ broukla už oblečená a objala mě.

„Za deset minut ve stáji. Dneska začínáš skákat.“

Kam

Bože. Můj.

Sledovala jsem ho, jak čistí Coru a tiše si s ní povídá. Když už nic, za ty dva měsíce jsem z něj dokázala udělat koňáka každým coulem. A s tím ježděním už to taky bylo lepší. Potom, co po nějakém čase zjistil, že nic nejde hned, ani ježdění, se do tréninků fakt opřel.

„Jdu nachystat skoky, až budeš mít Coru nasedlanou, přijď,“ usmála jsem se a zamířila do haly. Nepotřebovala jsem jich moc, jen křížek, malý oxer a pár zvýšených kavalet.

Dorazil zároveň s Nickem. Při prvních skokových trénincích byl vždycky přítomný. Taková prověrka mé práce.

„Základní práci už zvládneš sám, ne?“ zeptala jsem se Paula a posadila se k Nickovi na křížek.

„Chtěl jsem se omluvit. Neměl jsem právo nutit tě do závodů. Ale měla by sis uvědomit, že to opravdu nebyla tvoje chyba. Koukal jsem na video a nebyla to ničí chyba. Prostě jen zakopl,“ zamumlal. Pousmála jsem se.

„Přijímám, ale závodit opravdu nebudu. Klidně ti Achimona nachystám, nebo opracuju před závodem, ale nepojedu. Nechtěj to po mně,“ požádala jsem ho. Přikývl a pak už sledoval jen Paula.

„Pata a koleno,“ zavolala jsem na něj. Poslechl a hned si chyby v držení těla opravil. Jeho první chyby za celý trénink. V té době měli hotovou klusovou práci i ocváláno.

„Tak jo. Jdeme na to. Najeď klusem ke křížku. Před tou kavaletou na zemi. Nezapomeň povolit ruku,“ vysvětlila jsem teorii. Přikývl a nervózně si zkrátil otěže.

„Hlavně se uklidni,“ dodala jsem ještě a ustoupila od křížku.

„Sleduj skok, nesmíš přejet oblouk a jakmile bude Cora rovně, lehce se v sedle postav,“ usmála jsem se na něj. Nick na mě nechápavě hleděl.

„Nervózní tak akorát spadne,“ sykla jsem. Skočil na to.

„Tak pojeď,“ kývla jsem zase na Paula. Zhluboka se nadechl a pobídl Coru do klusu.

„Bylo to dobrý. Nespadl si, dokonce to ani nevypadalo tak zle,“ pochválila jsem ho, opřená o Cořin box.  Sundal jí sedlo a otočil se ke mně.

„To byla pochvala? Tys mně fakt pochválila?“ vytřeštil na mě oči. Jen jsem pokrčila rameny a odlepila se od sloupku boxu.

„Až jí dočistíš, můžeš jít,“ usmála jsem se a šla k Achimonovi. Čekal nás trénink. Na trochu vyšších skocích.

Nick byl v hale se mnou a pozoroval nás. Krom toho, že ty skoky zvedal.

„Fakt by z vás byla úžasná dvojice v závodech, ale jestli nechceš, dobře. Nebudu tě nutit. S tím zbytkem ale počítám. Máš jeho trénink plně na starost a na závodech přiježďuješ,“ šťouchl do mě ramenem. Oplatila jsem mu šťouchnutí a otevřela dveře auta.

„Jaký stupeň s ním chceš jet?“ zeptala jsem se. Opřel se o ty otevřené dveře a zamyslel se.

„S bývalým majitelem skončil na sto dvaceti, takže asi sto dvacet a uvidí se. Za měsíc budou kousek odsud halovky,“ vypadlo z něj nakonec. Nemohla jsem než souhlasit.

„Na zítra si vezmi volno. Budu tady mít nového stájníka a potřebuju zjistit, jestli to zvládne,“ dodal ještě, když už jsem seděla v autě a zabouchl dveře. Jen jsem mu mávla a nastartovala.

Sotva jsem vešla do domu, začal mi zvonit telefon. Ani jsem se nepodívala na displej a zvedla to.

„Ahoj, dcero,“ ozvalo se z něj a já vypískla radostí.

„Prosím tě, kolik je tam hodin?“ chtěla jsem vědět. Nestávalo se moc často, že by mi taťka volal. Spíš naopak. Anebo jsme se bavili přes Skype.

„To je fuk,“ uchechtl se.

Ptal se, co a jak. Jak se mi daří, jestli jsem si to s tou školou nerozmyslela a kdy se objevím doma. Už se loučil, když někdo zaklepal na dveře.

„Tati, vydrž chvilku,“ požádala jsem ho a šla otevřít. Nikoho jsem nečekala.

Stál tam Paul, s batohem na zádech.

„Tak jo, musím končit,“ uculila jsem se a řekla taťkovi ahoj.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se, ale dovnitř ho nepustila.

„Něco ti dlužím a já nikdy nenechávám dluhy,“ pokrčil rameny. Dlužit? Copak mi něco dlužil?

„A to je?“ napověděla jsem mu. Jen se ke mně sklonil a otřel se mi rty o ucho.

„Nepřekonatelný orgasmus,“ zašeptal svůdným hlasem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Sundance (29.07.2013 15:57)

Ehm...

5)  Stefi72 (05.02.2013 18:43)

Ahoj, jak už jsem psala, je to skvělá povídka a ty jsi výborná spisovatelka, budeš pokračovat?

4)  tamias01 (18.12.2012 23:28)

Tolik jsem se těšíla a nakonec i doškala pokračování jupí moc se mi to líbylo.

3)  Bosorka (18.12.2012 19:32)

Náhodou kousání do rtu je milé

1)  Stefi72 (18.12.2012 17:44)

Super!!! Ta poslední věta úplně nejlepší

1