12.09.2012 [21:00], Kamikadze, ze série Trenérka, komentováno 5×, zobrazeno 2782×

První lekce

Paul

Ta hodná slečna prodavačka z jezdeckých potřeb byla vážně hodná. Hodnější, než by si Nick uměl představit. Pozval jsem ji na večeři a ona mě u sebe nechala přespat. No a pak se z ní stala dračice. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy měla některá takovou výdrž. Vypadala, že ví, co jsem za typ, ale stejně jsem se pro jistotu ráno chtěl vytratit jako pára nad hrncem. V tomhle mi praxe rozhodně nechyběla. Ona mi však překazila plány, když se probudila. Nezačala na mě ale ječet, ani neudělala scénu, jen konstatovala, že kafe je v kredenci a že nemám bouchat dveřma, až budu odcházet. Otočila se na druhý bok a spala dál.

Noc měla následky. Absolutně blažený výraz v mé tváři. Bylo mi jasné, že jestli budu někdy potřebovat ještě něco jezdeckého, zamířím k ní. Pokud nebude protestovat.

Ten blažený výraz mi na tváři zůstal, i když jsem vjížděl do areálu stáje. Kaminu motorku jsem viděl, ji samotnou ne. Nakoukl jsem do stáje, dokonce jsem si troufl přiblížit se k Achimonovi, vlezl do šatny i kuchyně, ale nikde nebyla.

„Je v kruhovce,“ ozvalo se nade mnou. To se Nick vykláněl z jednoho horního okna.

„To je hezký. Kde tu kruhovku najdu?“ zeptal jsem se. Fakt jsem jeho koňařské hantýrce rozuměl.

„Kolem stáje a doleva,“ navedl mě, než okno zase zavřel.

Kruhovka byla ohrada ve tvaru kruhu. No, to mi taky mohlo docvaknout.

Stála uprostřed a sledovala koně, co kolem ní obíhal, mě si zatím nevšimla. Zato já si všímal. Černé triko s mariánským výstřihem vyměnila světle modré s límečkem, ale ten výstřih, prostě bylo na co koukat. Místo těch obtažených béžových, jak jsem se dozvěděl jezdeckých, kalhot měla obyčejné černé džíny. Jak se zdálo, černá v jejím šatníku převládala.

Po chvilce si mě přeci jen všimla. Kouknula na hodinky a zamračila se. Jak se zdálo, něco nestíhala.

„Běž si vyčistit Coru, čištění je u boxu,“ houkla na mě a dál se věnovala zvířeti. Čištění? Ještě pořád mě bolely ruce z toho minulého. Ale poslechl jsem.

Kam

Marcy mě varovala, že od ní odcházel s naprosto spokojeným šklebem, ač se snažil odejít nikým neviděn. Jako bych ji nevarovala, co jí tam Nick poslal. Ale ona byla spokojená. Prý několikrát. Podle všeho by však byla ještě spokojenější, kdyby dorazil Nick sám a neposílal ji tam za sebe záskok. Samozřejmě jsem dostala zákaz zmínit se o tom Nickovi. Rozbil by tomu floutkovi hubu. Nechápala jsem je, každý viděl, že se jí Nick líbí a zrovna on dělal slepého.

A taky bych strašně ráda koukala, jak Nick zelenáči rozbíjí ústa, ale jednou jsem to Marcy slíbila. To díky ní jsem dostala tuhle práci. Nezbylo mi tak nic jiného, než ten jeho samolibej škleb „dostanu každou“ pozorovat. Však já mu ho smažu! V duchu jsem se ďábelsky zachechtala a nechala Falka zpomalit do kroku. Patřil k mladým koním, kteří byli v mém výcviku.

Už vydýchaného jsem ho odvedla do stáje a šla zkontrolovat, jak na tom byl zelenáč.

Cora mu oždibovala záda, zatímco jí čistil kopyta. No jestli teprve začal, asi se naštvu!

„Nesmíš ji nechat, aby tohle dělala. Mohla by se rozhodnout kousnout pořádně,“ upozornila jsem ho, potěšená tím, jak nadskočil. Otočil se mým směrem a očima střelil k mým rtům. Bezva.

„Takhle ne, to byla moje blbost,“ ucedila jsem a skoro utekla. Tohle má Nick u mě jako ve spořitelně. Naneštěstí byl v kanceláři a já musela do sedlovny.

Paul

Nechtěl jsem. Fakt jsem nechtěl dát najevo, že vím, jak k té jizvě přišla, jenže se zmínila o tom, že by mě Cora mohla kousnout a já se neudržel.

„Takhle ji asi nezískám, co?“ pohladil jsem kobylku po krku a čištění schoval zpátky do bedny.

„Řeknu ti to takhle. Mě do postele nedostaneš. Jestli jsi sem přišel jen z toho důvodu, můžeš klidně zase jít,“ ozvalo se za mnou ledovým hlasem. Ztuhl jsem a poraženě zavřel oči.

„Celej měsíc jsem každej podělanej den stál u cesty a od hrazení tě pozoroval. Učarovala si mě. Myslíš, že bych něco takového dělal jen proto, abych tě dostal do postele?“ vyjel jsem zostra. Co na tom, že se naprosto trefila? Vědět to nemusela, ne?

„A ty si myslíš, že ti to sežeru? Myslíš si, že jsem tak naivní? Promiň, ale někdo s tvojí pověstí se nezmění ze dne na den,“ zavrčela. Ta mrňavá potvora mě prokoukla.

Obešla mě a promluvila na Coru. Štvalo mě, že jsem jí nerozuměl. Cora se k ní otočila a sledovala, jak jí na hřbet pokládá sedlo. Nekomentovala to, vůbec jsem netušil proč co dělá, nebo kam který řemen patří. A u toho postroje na hlavu jsem byl v prdeli úplně. Pod jeden řemen strčila dva prsty, pod další zase pěst, kontrolovala železo, co dala Coře do huby a já neměl ani páru o tom, proč. Internet. Určitě to tam bude. Jako všechno ostatní, že.

Pak k tomu železu připnula sakra dlouhý vodítko a změřila si mě pohledem.

„Běž si pro přilbu a přijď pak do kruhovky,“ rozkázala a vyvedla Coru ven. Ještě před deseti minutama jsem se těšil, jak ji překvapím a možná přesvědčím, co se mýho zájmu o jezdectví týkalo. Krom přilby jsem si pořídil i ty chapsy a kalhoty. Marcy mi doporučila taky rukavice. Nechal jsem u ní majlant.

Kam

Chtěla jsem vraždit. On si snad myslel, že jsem úplně blbá, nebo co.

„Chápeš ho? To si jako myslí, že mu skočím do postele? Teda, Corouchu, jestli je takový každý chlap, asi se stanu jeptiškou,“ svěřila jsem se kobylce, která kolem mě poskakovala jako ono pověstné živé stříbro. Tak strašně mi připomínala Přízraka.

Když přišel, Cora rovnoměrně klusala podél hrazení s vyklenutým krkem a byla klidná.

„Hodná holka, brzdi,“ zavolala jsem na ní česky. Většina koní už na můj rodný jazyk reagovala.

„Budeš tam stát, nebo půjdeš dovnitř?“ zeptala jsem se ledově chladným hlasem. Ušklíbl se, ale protáhl se skrz hrazení a došel až ke mně. Musela jsem uznat, že v těch rajtkách vypadal naprosto skvěle. A když se otočil, nemohla jsem odtrhnout oči od jeho zadku. Bože.

Zatřepala jsem hlavou a doufala, že si toho nevšiml. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, bylo, aby věděl, co se mnou dělá.

„Někdo neví, jak se dostat nahoru, hm?“ uchechtla jsem se a vydala se za ním. Stál u Cořina boku a sledoval sedlo.

„Víš, že jsem na koni nikdy neseděl. Logicky tak nemůžu vědět, jak nasednout,“ odfrkl si. Pán se nám naštval.

„Je to jednoduché. Do třmenu dáš levou nohu a odrazíš se do země. Pomoz si rukama a hlavně, do sedla se posaď, nepadni tam jak pytel brambor,“ pokrčila jsem rameny a postavila se Coře k hlavě.

Povedlo se mu to na třetí pokus.

„Wau,“ vydechl, když se rozhlídnul okolo sebe.

„Je to fajn,“ usmál se. A se mnou byl amen.  Nebyl to ten jeho pověstný svůdný úsměv. Ne. Prostě normální úsměv normálního kluka, co právě zjistil, že se mu něco líbí. Tímhle úsměvem mě dostával do kolen.

„Čekáš na něco?“ zeptal se a v očích se mu usídlilo vítězství. Tak to pr.

„Jo, až si sedneš co nejhlouběji a přestaneš to sedlo tak křečovitě svírat,“ odpověděla jsem, jako by se nechumelilo. Úsměv mu pohasl.

„Patu měj níž než špičku a kolena tiskni k sedlu. Nesnaž se sám hýbat, až se rozejde, prostě vnímej, jak se jí pohybují záda, a přizpůsob se. Žádný násilí, jen uvolněně,“ dodala jsem ještě a počkala, až se pořadně posadí.

„Tak fajn, teď se chyť toho sedla,“ upozornila jsem ho a rozešla se. Cora by mě následovala, i kdybych ji nedržela, ale jistota je jistota.

Přesně jak jsem čekala. Vůbec se nedokázal uvolnit.

„Dost. Zavři oči,“ přikázala jsem mu. Zavřel je, krajně neochotně, ale zavřel.

„Soustřeď se jen na můj hlas, na nic jiného. Až ti řeknu, pustíš se a rozpažíš ruce. Uvolni pánev i záda, nesnaž se sedět, jako bys polkl pravítko. Musíš být uvolněný, jinak spadneš, sotva poskočí,“ mluvila jsem a když to nejmíň čekal, přinutila Coru rozejít se. Pozorovala jsem ho a vzdálila se ke středu kruhu.

Pomaloučku se uvolňoval a konečně jsme mohli přikročit k tomu puštění se sedla.

„Rozpaž ruce,“ houkla jsem. Tentokrát poslechl bez keců a šklebů. A pokračovali jsme dál. Nechala jsem ho jet s rozpaženýma rukama, naklánět se dopředu, dozadu, sáhnout si rukou na protilehlou špičku nohy, dokonce vytáhnout nohy ze třmenů a jet jen tak. Ač nerada, musela jsem uznat, že měl talent. Po hodině seděl naprosto uvolněně, kopíroval Cořiny pohyby a dokonce se mírně usmíval.

„Konec,“ zavelela jsem a zastavila Coru.

„Vytáhni obě nohy ze třmenů, přehoď pravou nohu přes sedlo a pomalu sklouzni dolů. A raději se toho sedla drž,“ poradila jsem mu. Pamatovala jsem si na svou první hodinu. Nohy se mi chvěly jako čerstvě narozenému hříběti.

Ano, dopadl úplně stejně jako já. Seděl na zadku, ani nevěděl jak.

„Klid, tohle se zelenáčům stává,“ uchechtla jsem se, přešla ke Coře, zkrátila řemeny třmenů, odepnula lonži a vyhoupla se jí do sedla. Jak jsem řekla, potřebovala pohyb a kroužit v kroku jí opravdu nestačilo.

„Pro dnešek můžeš jít, vyčistím ji pak sama,“ prohodila jsem směrem k němu a pobídla kobylku k chůzi. Ze sedla jsem nám otevřela ohradu a zamířily jsme do lesa.

Paul

Nedokázal jsem stát na vlastních nohou. Sotva jsem se odbelhal do šatny a zhroutil se na lavičku. V tomhle stavu mě našel Nick.

„A bude hůř,“ zazubil se na mě. Pak si prohlídl moje oblečení a v očích se mu zablesklo.

„Jak se má Marcy?“ zeptal se jakoby nic. Raději jsem se nepochlubil, co se v noci dělo.

„Pozdravuje tě. A prý ti přišly ty objednané podkovy. Chtěl jsem ti je vzít, ale máš si pro ně přijít sám,“ předal jsem vzkaz. Přikývl a sedl si na lavičku vedle mě.

„Co Kam?“ obrátil list. Povzdechl jsem si. V jednu chvíli se zdálo, že nějak reaguje. I když to nebyl jeden z těch úsměvů, co jsem používal normálně, ale v těch jejich prapodivně zbarvených očích se něco zračilo. Za boha jsem nemohl přijít na to co.

„Už ví, že já vím o té jizvě. A zrovna teď je nejspíš s Corou v lese,“ pokrčil jsem neutrálně rameny.

„Je to můj poklad. Nevím, co bych tady bez ní dělal. Zvládne vyházet hnůj ze čtrnácti boxů sama během dvou hodin. Nakrmí, zkontroluje napáječky a odjezdí denně šest koní. Do toho trénuje jezdce i mladé koně. A všechno sama,“ pousmál se. Spadla mi čelist. Tohle všechno sama?!

„Má taky občas volno?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Každou neděli,“ přikývl, „ale stejně je tady a přiježďuje Achimona. Docela si ho oblíbila,“ dodal hned.

„Jo, to jsem si všiml. Chraň mě pán bůh se k němu přiblížit,“ ušklíbl jsem se.

„No, asi jí někoho připomíná,“ pokrčil rameny a odešel pryč. Proč to sakra dělal? Něco nakousl a nedokončil. Měl jsem v hlavě ještě větší zmatek, než před tím. Věděl jsem, že jí něco stalo. Něco, co jí donutilo odejít ze země, kde se narodila, sem. Ten smutek, co měla v očích. A vůbec jsem se nechápal. Chtěl jsem ublížit tomu, kdo ji smutek do očí zasadil. Moje malá čarodějka.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Sundance (29.07.2013 14:31)

Nádhera. Jdu na další, tak se měj.

3)  Stefi72 (13.09.2012 16:16)

Krása, už se těším na další kapitolku

2)  Fanny (12.09.2012 22:44)

"Moje malá čarodějka" Paul nějak taje, ne? Jsem zvědavá, jak tohle celé skončí... Živé stříbro Přízraku? Co se stalo? Přeci jen tu je pár nezodpovězených otázek
Ale úsměvná situace s Marcy... z toho bude mít zelenáč ještě malér, ne?

1