29.01.2011 [21:45], sfinga, ze série Blackovi IV. - Trable s pumou, komentováno 33×, zobrazeno 6841×

Kam mě Caine, proboha veze? A co se tam asi dozvím? A jaký vůbec je?

V hlavě se mi honí milión otázek, snad na nějakou dostanu odpověď.

Ten Black Roses

Vezl mě na opačnou stranu, než jsme bydleli. Projížděli jsme historickým centrem, kolem bezpočtu kaváren a bister, ale nezpomaloval. Nebála jsem se, ale po těle jsem cítila mrazení pramenící z nejistoty. Kupodivu jsme se nebavili, ve vozu tlumeně hrálo rádio s nějakou místní rockovou stanicí, ale jinak zde panovalo ticho. Caine odbočil na okresku vedoucí ven z města a pak zastavil před budovou na první pohled působící historickým dojmem. Nad průčelím se skvěl vývěsní štít s nápisem Ten Black Roses.

„Rád bych tě pozval sem, jestli ti to ovšem nevadí,“ promluvil.

„Jéé, co to je?“ divila jsem se a nadšeně si dům prohlížela.

„Nejstarší kavárna ve státě. Pojď se podívat,“ lákal mě a v očích mu zářily ohně. Podal mi ruka a já poslušně vystoupila z auta. Zamkl, ale mou ruku nepustil. Vedl mě dovnitř.  Interiér byl ještě krásnější než exteriér. Obrovská místnost byla celá laděná do starorůžova. Přesto nepůsobila kýčovitě. U jedné stěny byl pult obsluhy z mahagonu. Nikde žádný herní automat ani plazmová televize. Žádná ušitrhající hudba, ale příjemný tlumený hovor hostů.

„Ahoj, Caine, dlouhos‘ tu nebyl,“ přivítala ho číšnice. „Už jsme se báli, žes‘ na nás zanevřel.“

„Ahoj Marisol, nebyl nějak čas.“

„Chceš stůl jako obvykle?“ zeptala se a zvědavě se na mě dívala.

„Rád bych,“ usmál se.

„Je volný.“

Když jsme ji míjely, šeptla Caineovi do ucha: „Nový objev, frajere?“

Kdybych byla normální člověk, neslyšela bych to, ale já nejsem normální a slyším i trávu růst. Proto jsem jí s líbezným úsměvem odpověděla: „Jen spolužačka.“

Kupodivu se neurazila, ale začala se chechtat a Caine se přidal.

Dovedl nás ke stolu s bělostným ubrusem, který stál pod oknem s nádherným výhledem. Přidržel mi židli.

„Prosím, objeve.“

„Děkuji, frajere.“

„No jo, pár holek tu se mnou bylo. Kdysi tu dělala moje maminka a já to tu trochu považuju za druhej domov,“ vysvětloval omluvně.

Pohladila jsem ho po ruce. „Známe se příliš krátkou dobu a opravdu jsem jen tvoje spolužačka. Nemusíš se mi omlouvat, ani zpovídat.“

Vybuchl: „A co když chci, abys byla trochu víc?“

Dívala jsem se mu do jeho hlubokých modrých očí a cítila, jak mi hoří tváře.

Napětí, které náhle mezi námi vzniklo, přerušila Marisol.

„Dvakrát specialita podniku, ať vám chutná,“ popřála a potom odšustila.

„Nevadí ti, že Marisol vybrala za nás? Ochutnej,“ vybídl mě.

Káva přede mnou lahodně voněla. Vidličkou jsem uždíbla kousek koláče a na patře se mi rozlila nezaměnitelná chuť ořechů a čokolády.

„Mmm, jestli je všechno tak dobré, může nám Marisol vybrat pokaždé,“ pronesla jsem a oči slastně přivírala. Rozesmála jsem ho.

„Vypadáš, jako bys prožívala milování.“

„Ach jo, tak se přiznávám. Miluju sladký jídlo.“

„To jsme dva.“ Caine zabořil své zuby do koláče. Přestala jsem si hrát na dámu a pořádně se zakousla taky.

Když jsme popíjeli kávu, zeptala jsem se: „Hele, tys něco říkal o svém druhém domově, můžu…“

Skočil mi do řeči.

„Budu ti něco vyprávět. Kdysi dávno žila jedna mladá dívka a ta se zamilovala. Naprosto nevhodně. Jejím rodičům se její milý nelíbil, a když se ho nechtěla vzdát, zřekli se jí. Plakala, ale příliš ho milovala. Jenže on nebyl její lásky hoden. Žárlil na ni, opíjel se a bil ji. Snášela to do chvíle, kdy na ni vztáhl ruku, když čekala jeho dítě. Tehdy to už nevydržela a utekla. Koupila si lístek na autobus do místa, kam až jí stačily peníze. Náhodou to bylo do tohoto města. V autobusu se seznámila s milou starou paní. Tak milou, že jí po pár hodinách jízdy vyklopila celé své trápení. Ta stará paní se jí ujala a odvedla do své kavárny, kterou už vedla po mnoho let. Dívka po několika měsících přivedla na svět chlapce, kterého od první chvíle všichni rozmazlovali. Vyrůstal v klidu, obklopený láskou, kterou mu vlastní otec svým chováním odepřel. Když tomu klukovi bylo pět, začal do kavárny chodit nový host. Byl vždycky sám. Sedával u tohoto stolu, čítával noviny, nebo se díval ven a upíjel pomalu kafe. Po pár týdnech si začal všímat číšnice, která ho pravidelně obsluhovala. Líbila se mu a on se líbil jí. Byl starší než ona, o dost starší, ale jí to nevadilo. I on v sobě dusil bolest. Miloval děti, ale nemohl je mít. Začali si spolu povídat. Brzy ji pozval na rande, pak na druhé, na třetí a za necelý rok se vzali. Ten muž svou ženu miloval a svou lásku dal i jejímu synovi. Žili spolu šťastně víc než deset let, jenže potom přišlo neštěstí a…“ Caine sklonil hlavu.

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Došlo mi, že vyprávěl o své mamince a bylo mi ho líto. V tu chvíli jsem pochopila, jaký jsem měla štěstí. I když moje dětství bylo tak krátké, nepociťovala jsem to jako újmu. Vyrůstala jsem obklopená láskou celé své rodiny. I když jsme bláznivá banda, i když do sebe ryjeme, máme se rádi.

Sebrala jsem odvahu a dotkla se rukou jeho tváře. Lehounce jsem ho pohladila. Neucukl, naopak přitiskl se na mou dlaň. Mazlil se s ní. Z jeho obličeje se pomalu ztrácel bolestný výraz, který se tam usadil během vyprávění. Usmíval se a oči mu zářily jasnou modří. Uchopil mou ruku a s nesmírnou něžností ji políbil do dlaně. Přitáhla jsem si jeho ruku k sobě a tentokrát jsem to byla já, kdo se mazlil s jeho dlaní. Bylo to krásnější než tisíc polibků.

Nevěděla, co tíží jeho duši, ale v tu chvíli jsem si přísahala, že to zjistím a pomůžu mu. Znali jsme se jen dva dny, ale každý z těch dní trval sto let. Teď jsem už rozuměla svému bratrovi, když mi říkal, že ve chvíli, kdy poprvé uviděl Rhiannon, věděl, že je to ta pravá.

Caine byl ten pravý, tím jsem si byla naprosto jistá. Něco mě nabádalo, abych ze všech svých sil chránila toho kluka s podivně křehkou duší. Zamilovala jsem se do něj, totálně a nezvratně. Rozbřesklo se mi. Už vím, koho mi Caine připomíná. Edwarda! Mého nesmírně laskavého, něžného dědu, který se o tolik liší od dnešních kluků. Caine byl stejný.

Díval se na mě s naprosto okouzleným pohledem. V krátké jasné chvilce, kdy jsem byla schopná logicky přemýšlet, mi došlo, že on zápasí se stejnými pocity. Nemusela jsem umět číst myšlenky.  Jeho výraz mi to napověděl. Vídala jsem stejný na tvářích Edwarda a Belly, Jacoba a Ness, Jazze a Alice… prostě každé zamilované a milující dvojice v našem klanu.

Táta se zblázní. Táta! Násilím jsem odpoutala pohled od Cainea a nenápadně mrkla na hodinky. Páni! Půl deváté. Minimálně půl hodiny nám bude trvat cesta domů.

„Caine.“

„Hm?“

„Musím domů.“

„Sakra,“ zaklel, když zjistil, kolik je. „Chtěl jsem ti ještě tolik říct a na tolik věcí se zeptat.“

„Není všem dnům konec.“

Caine kývl na Marisol a vytáhl peněženku. Usmála se.

„Od kdy tu platíš, co? Sbal si peněženku a slečnu a ať už jste pryč. A jestli chceš udělat Cory radost, stav se.“

„Díky. Kde vůbec dneska je?“ zeptal se.

„Jela něco domluvit s dodavatelem. Bude naštvaná, až jí řeknu, že tě prošvihla.“

„Stavím se, neboj,“ slíbil Caine a vedl mě ven.

Když se auto rozjelo, nedalo mi to a zeptala jsem se.

„Kdo je Cory?“

„Majitelka. Její maminka, Bábi Rosebloodová si kdysi vzala mámu k sobě. Před pěti lety umřela a Cory vede od tý doby podnik. Představ si, že už je to pátá generace žen, které vedou Ten Black Roses.“

„Proč se to tak vlastně jmenuje?“ zeptala jsem se.

„ Existuje taková pověst, že v devatenáctým století si tu kavárnu otevřel jeden manželský pár. Měli deset dětí, dcer, abych upřesnil. Kavárna moc nevynášela a tak si jejich otec přivydělával jako doprovod zločinců. Spolu s dalšími muži je eskortoval k nejbližšímu vlaku, kde si je přebíral marshall. Žena muže obviněného z krádeže koní se snažila eskortu uplatit, protože věděla, že jejího partnera čeká šibenice. Když úplatek odmítli, vynesla nad nimi kletbu. Ať ženy z jejich rodiny žijí samy, stejně jako bude žít ona. Vysmáli se jí, ale za pár let se to stalo. Deset dcer kavárníka postupně ovdovělo v mladém věku. Ta díky nemoci, té druhé se muž zabil pádem z koně, dalšího zastřelili. Všechny zůstaly samy a ani jedna se už znovu nevdala.“ Skončil své vyprávění.

„Páni, tak proto ten Black Roses. Tenkrát vdovy chodily v černém a růže v názvu znamená, že byly mladé, jak se říkalo v rozpuku.“

„Hlavička,“ pochválil mě.

„Caine, moc krásně vypravuješ, víš to?  Hezky se to poslouchá.“

„To nic. Baví mě staré legendy, víš,“ vysvětloval.

„Na kluka jsi zvláštní a citlivej, Caine Cougare.“

„Já vím. Asi jsi čekala drsňáka. Takový typy má přece většina holek ráda, ne? No jo, jsem, jakej jsem, s tím nic nenadělám. Asi proto se mnou žádná dlouho nevydržela,“ povzdechl si.

„Většina holek je možná na drsňáky, ale mě se víc líbí Caine,“ řekla jsem a teprve potom mi blesklo hlavou, co jsem to vlastně řekla.

Prudce zabrzdil a v rychlosti si odepjal pás. Pak se ke mně naklonil a zašeptal: „ A mě se líbí jedna roztomilá Isabelka,“ jemně si přitáhl můj obličej k sobě a něžně mě políbil. Jen krátce, ale myslím, že mi tvář vzplála červení. V rozpacích jsem se zadívala před sebe a… my stáli na příjezdové cestě k našemu domu. Vzpomněla jsem si, jak odpoledne říkal, že ho budu muset navigovat, ale já nemusela.

„Hej, vždy´t jsi říkal, že nevíš, kde bydlím?“ vyjekla jsem.

Zasmál se: „Trochu jsem lhal, no. K tátovi do třídy chodí nějaká Elizabeth Blacková a Seth Clearwater a ti bydlí tady. Blacková má ještě tři bráchy. Dva chodí taky na univerzitu a jeden k nám na střední. Tak jsem si dal dvě a dvě dohromady.“

„K tátovi do třídy?“ divila jsem se.

„Můj táta učí na právnické fakultě, zlato.“ vysvětlil.

„Caine Woode Cougare, ty seš samé překvapení.“

„Doufám, že ty ne, Michaelo Isabello Cullenová,“ opáčil a pak mě v rychlosti políbil. „Radši už běž, nebo si od bráchy vysloužíš vězení.“

„Krásné sny,“ popřála jsem mu a vylezla z auta.

„Tobě taky.“

Caine odjel a já hodnou chvíli koukala za autem. Pak jsem si povzdechla a loudala se domů. Určitě mě tam čeká výslech třetího stupně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

13)  Lenka326 (30.01.2011 08:27)

To bylo krásné . Pěkně do toho oba vlítli , jsou tak zlatí. Moc se těším na pokračování této romantiky, na tajemství Caina i na to, jak mu Isabelka prozradí to svoje.
Díky za úžasný dílek.

12)  Lenka (30.01.2011 06:06)

Moc krásné.

10)  Lipi4 (30.01.2011 01:57)

Sfinguško , já nemám slov , jelikož taková zamilovanost tu dlouho nebyla . .. .Četlo se to tak rychle , že marně hladám další písmenka a oni nikde nejsou . . . Že nám Mibel a Pumu, co nejrychleji zase dopravíš v podobě Tvých písmen, slov a vět? ...

.. . . . . Dokonalá pohádka na dobrou noc . . .i když další čtivo by se hodilo

6)  Fanny (29.01.2011 22:45)

Krásná kapitola a opravdu vypráví moc hezky.

A k rodokmenu, je moc pěkný, ale já bych byla vděčná za rodokmen hlavně Farrannovskýho klanu i třeba se všemi schpnostmi, protože si mi oni motaj za všech nejvíc. Neplánuješ udělat i ten rodokmen (úplně všech)?

5)  eMuska (29.01.2011 22:39)

Oni sú úžasní! Tak krásne sa k sebe majú! Aaach, som unesná... Plz, píš! Tešáám!

3)  Hanetka (29.01.2011 22:32)

Ááááááááááá, Sfingo, to budou krásné sny! Děkuju, děkuju, děkuju!

2)  Abera (29.01.2011 22:21)

Krásný

1)  MisaBells (29.01.2011 22:07)

Než na to zapomenu... Rodokmen je skvělý!
A teď k dílu... dvě pusy! Dvakrát! Sladký koláč příběhy o dcerách a o jeho mamince a celkový dojem milion bodů z deseti. Prostě špička ledovce ledovýho, sladkýho, mého, krásného!!!! Juhů, super! A jak je Caine inteligentní a dedukuje! Super!

«   1 2