29.12.2011 [09:00], spinny, Povídky jednorázové, komentováno 29×, zobrazeno 4435×

Edward hledá smysl své existence na hřbitovech.
Místo toho tam narazí na Bellu.
Nedalo mi to, musela jsem z ní udělat... však uvidíte.
Sice nevím, co tahle povídka přesně je, ale darkfic to není.

Pláče. Ze slzného kanálku se jí valí jedna slza za druhou. Z tváře jako by se jí vytratila veškerá barva. Snad jen až na červený nos podrážděný od občasného útoku kapesníku a zarudlé bělmo. Akt jejího truchlení zcela pozbývá půvabu. A přece je krásná, naplno pohlcena svým žalem. Krásná, svým vlastním způsobem.

Po rameni se jí sveze bledá ruka jejího druha. Hrubá dlaň laská promáčenou tkaninu jejího kabátu. On nepláče. To praví muži přece nedělají. Ne, nepláče. Topí se. Uvnitř.

Duchovní pronáší slova, která nikdo z nich nechtěl nikdy uslyšet. Zpaměti. Oni však stejně přetrpí onu chvíli ztraceni ve svých myšlenkách plných lítosti. Pak rozevřou své deštníky a odnesou si svůj smutek domů. Smutek a hlínu za nehty.

Než se otočím na patě a rozejdu se ke svému pohřebáku, nebezpečnějšímu automobilu na trhu, zahlédnu v davu truchlících prazvláštní tvář. Tvář poznamenanou smíchem, nikoliv smutkem. Tvář, za kterou se skrývá tichá mysl. Ona osoba se na mě usměje a pozvedne ruku v rozverném mávnutí. Jak zvláštní.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Synu, musíme si promluvit.

Tato fráze je špatným znamením, již když na ni pomyslí. Proč mu dávat prostor k její vokalizaci.

Posaď se, prosím.

Nemusí snad ani říkat. Na jeho pseudo psychiatrickém kanape jsem už jako doma. Po několika desetiletích se jednomu však doživotní pozvánka na kobereček trochu přejí.

Edwarde, opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?

Je to dobrý nápad? Možná. Snad.

„Nevím,“ odpovím popravdě.

Protože vskutku nevím. A to je právě ten problém. Už nepoznám, co je správné a co není. Chováním napodobuji zažité vzorce vzorového syna, bratra, studenta, vegetariána. Ale proč? Dělám, co se ode mne očekává. Přežívám pro ně, protože už jsem dávno zapomněl, jak žít. Chybí mi cíl. Touha žít. Protože veškerá motivace se z mé existence jednoduše vytratila. Chtít lásku rodiny? Nenašli byste nikoho, kdo by mě miloval víc. Hnát se za akademickými osvědčeními a kariérou? Už jen ze své podstaty jsem předurčen k úspěchu. Mám na to kapacitu, prostředky. A co vidina posmrtného života? Pro něj jsem už dávno ztracen. Snad tedy uznání vrstevníků? Stejně staré jedince najdu jen na jednom místě. A to také pravidelně navštěvuji.

Synu, nemyslím si, že ti to prospívá. Musí to být přece tak deprimující. Denně sledovat pozůstalé. Neustále obklopen smrtí…

Neustále obklopen smrtí. Ale nikdy dost blízko.

„Pomáhá mi to stanovit hranice.“

Co víc mu říct. Že hledám smysl života v lidském odhodlání překonat smrt. Ne. Nic nehledám. Nic jsem neztratil.

Pak dělej, co musíš, synu.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Je malá. Ani ne zdaleka dost vysoká. A přece vyčnívá mezi žalem zlomenými dlouhány s jedinou oporou v jejich černých paraplatech. Se svým sytě žlutým deštníkem nad hlavou a úsměvem na tváři si prorazí svou cestu až ke mně a zařadí se mi po boku. Rozhodnu se využít prostoru, který mi velkoryse nabídla. Prohlédnout si ji pořádně.

Na první pohled je znát, že holduje smíchu. To podle vrásek kolem koutků úst a očí. A pak jsou tu tvrdé vrásky na čele. Prolila svůj příděl slz. Snad ji k nim dohnal právě smích. Na dámu svého věku vyhlíží více než nevšedně, dle toho co neskrývá zmačkaný baloňák. Očividně nenásleduje trend zkracování vlasů s přibývajícími léty, jak to mívají starší dámy ve zvyku. Její vlasy barvy, která snad dříve bývala kaštanově hnědou, jsou spleteny do jednoduchého copu. A nakonec její krev. Zpívá životem. Vitalitou. Dnes však už jen slabou ozvěnou své dávné intenzity, zdá se.

„Znal jsi ho?“ zakřičí šeptem mým směrem.

„Neznal,“ zní má odpověď.

„Já taky ne,“ přizná se bez prodlení.

„Jen ráda chodím na pohřby,“ doplní k mému překvapení. Zvláštní, že někdo sdílí můj koníček. Jednoduše zvláštní.

„Podívej se na to,“ pokyne po chvíli k jednomu z věnců. Bohužel nemůžu přijít na to, co je s ním v nepořádku.

„Sušené květiny. Mrtvé květiny. Kdo by nosil na hřbitov mrtvé květiny? Lidé jsou zvláštní stvoření,“ začne lamentovat.

„A záleží na tom vůbec?“ zeptám se po chvíli.

„Samozřejmě, že záleží. Och, podívej, teď přijde ta nejsrdceryvnější část proslovu! Otec Steinfield se minule opravdu vyznamenal, jedna slabá duše mu tu dokonce omdlela! Lidé stejně smrt berou až moc vážně. Jednou prostě přijde, co s tím naděláš. Když jsi tu v pětasedmdesáti, tak máš štěstí. V pětaosmdesáti na druhou stranu už vážně přesluhuješ. Takových osmdesát, to je podle mě ideální věk pro pěkný klidný obřad, nemyslíš? Mě je devětasedmdesát a mám docela jisto v tom, že nechci nic velkého. A určitě nechci věnce z mrtvých květin, proboha!“

Takže slaměné věnce jsou špatná věc, chápu.

„Už bych si měla jít vybrat auto. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“

Snad to bylo její němou myslí, snad jejím věkem, ale návaznost jejích myšlenek jsem zcela nechápal.

„Neříkal.“

„Ano, správně. Jistě, že neříkal. Pěkně popořádku. Já jsem Isabella, ale říkej mi Bello. A co ty jsi zač?“

To je dobrá otázka.

„Já… jsem Edward,“ řekl jsem, když jsem se rozhodl na podobě své odpovědi.

„To mi bude pro začátek stačit. Měj pěkný den, Edwarde. A přihoď hrst hlíny i za mě, prosím.“

A třeba to bude něčím úplně jiným.

Ten den jsem ji viděl odjíždět modrým broukem. S rozhořčeným otcem Steinfieldem v závěsu. V tu chvíli na mě dolehl opravdový význam jejího tzv. výběru aut.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Dalšího dne jsem ji na obřadu nezahlédl a byl jsem z toho lehce mrzutý. Anebo to spíš bylo faktem, že si mě zastavil otec Steinfield a vyptával se, co vím o té dámě, co včerejšího dne odjela s jeho vozem. Zachránil mě až zvuk mého vlastního klaksonu.

„No tak, Edwarde, na co čekáš?“ zvolala s neskrytým nadšením a odemkla pro mě zámek na dveřích předního sedadla spolujezdce.

Skepticky jsem si ji prohlédl usazenou za volantem, ale jeden pohled na šokovanou tvář otce Steinfielda mi pomohl v rozhodování.

„Takže ráda chodíš na pohřby.  To pak pokaždé jen naskočíš do jakéhokoli auta a jen tak si odjedeš?“ živil jsem svou zvědavost stále dalšími otázkami. Cokoliv bylo lepší než muset se zaměřit na její řízení připomínající poslední tažení sebevraha.

„Ne! Jakéhokoli rozhodně ne. Mám ráda různorodost. Ráda zkouším nové věci.“

„Ale rozčiluješ tím ostatní lidi. Nevadí ti to?“

Že by se vůbec nestarala o mínění ostatních?

„Jestli to někoho rozruší, tak jen proto, že si zvykl, že má nad svými věcmi kontrolu. Já mu jen připomínám, že, co svírá dnes pevně v rukou, tu zítra nemusí být…“

Zvláštní.

„A jestli mi to vadí? Podívej se, Edwarde, každý má právo udělat ze sebe čas od času blbce. Jen nesmíš nechat ostatní, aby tě moc příkře soudili. Koneckonců, je to tvůj život, ne jejich, tak proč si dělat vrásky.“

Proč si dělat vrásky. Třeba pro její jízdu v zabijáckém stylu. Ach ne, zatáčka!

„Tomu říkám nový zážitek, Edwarde! Už jsi někdy řídil pohřebák?“

„Ano.“

„No, já teda ne. Páni, to řeže zatáčky! Vezmu tě domů, co říkáš?“

Domů? Tak teď je asi ten správný čas, říct jí, že-

„Tohle je moje auto,“ informuji ji nezaujatě.

„Tvůj pohřebák?“

„Ano,“ přitakám.

„Pak bys měl ty vzít domů mě!“ prohlásí nadšeně, jako by právě vyřešila tu největší záhadu, strhne můj pohřebák do protisměru a vymění si se mnou místo.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

„Podívej se na to, Edwarde, musíme s tím něco udělat!“ prohlásí Bella agitovaně na jedné ze společných cest ze hřbitova, které se s postupem času staly naší soukromou rutinou.

„Udělat něco s čím?“ nechápu, ale jen do té chvíle, kdy prstem ukáže k ubohé omluvě pro strom u kraje silnice.

„A co přesně s tím chceš dělat?“

„Přesadíme ho, do lesa!“ zavelí.

A-ha.

„Ale to nemůžeš,“ pokusím se ji zmírnit. Tuším, že marně.

„A pročpak ne, Edwarde?“ podivuje se mému odporu.

„Je to veřejný majetek,“ odvětím.

„No právě,“ ona na to, s úsměvem predátora na rtech.

Já to tušil.

„Řidičský průkaz, prosím,“ požaduje strážník, který se za námi vydal, když kolem něj Bella projela jako šílenec, se stromem na střeše, musím podotknout. Alespoň, že zajela ke krajnici.

„Ten nemám, nevěřím v ně,“ odpoví prostě.

„Jak dlouho už řídíte, dámo,“ zeptá se netrpělivě strážník.

„Hm, už to bude asi půlhodinka, co myslíš, Edwarde? Chtěli jsme vyjet dřív, ale v téhle čtvrti bylo těžké sehnat vhodný vůz…“ odpoví Bella pohotově.

„Takže, tohle není váš vůz?“ táže se strážce zákona nevěřícně.

„Ne, prostě jsem si ho vzala.“

Tohle nemůže dopadnout dobře.

A taky že ne.

„Pořád nás sleduje, víš,“ informuji Bellu, která nemarnila čas a ujela nebohému strážníkovi před nosem. Ten se ale očividně nehodlá vzdát.

„Vážně? Ach, ti policisté, pořád by si jen hráli…“

A pak šlápne na plyn.

Tohle nemůže dopadnout dobře.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

„Bello?“ snažím se upoutat její pozornost během naší procházky městem. Za tu dobu, co se známe, jsme naše setkání rozšířili za hranice hřbitova.

„Hm?“

„Něco pro tebe mám,“ přiznám se, zatímco lovím v kapse ten malý poklad.

„Dárek?!“ vyzvídá nedočkavě a nepřestane, dokud jí do dlaní nevložím drobnou minci. Zjistil jsem totiž, že třebaže je striktně proti nesmyslnému lpění na hmotných věcech, nemá vůbec nic proti sběratelské činnosti, mincí obzvlášť. Tuhle mám ještě ze svého lidského života, snad se jí bude líbit.

„Och, Edwarde, je nádherná!“ zavýskne, když si pečlivě prohlédne i rytinu mince. A pak ji hodí do kašny.

Zmůžu se jen na bezhlesné zalapání po vzduchu.

„Takhle budu vždycky vědět, kde je…“

A-ha.

Co na to říct?

„Mám tě rád, Bello.“

„Taky tě mám ráda, Edwarde…"

Kdo poznal, poznal...

Jo a kdyby jste si chtěli přečíst něco, co s tímhle vůbec NEsouvisí, tak SEM!

CVOKHAUS

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Twilly (29.12.2011 13:57)

Miláčku můj scvoknutej, tak tohle mi chybělo. Vážně. Na mou duši, na psí uši. Moje pošahaná dušička se blahem tetelí. I když tohle téma není právě nejveselejšího ražení, tys dokázala udělat z Belly půvabnou babku a já mám ráda spíš tu Bellu, ne, tohodle Eďouše taky... a víš co? Já mám ráda i tebe (tedy tvůj osobitý cvoko-styl)

8)  HMR (29.12.2011 13:53)

slyště, slyšte, konečně velké odhalení

7)  spinny (29.12.2011 13:51)

Nevím, jestli budování pověsti spinny na povídce o pacientech psychiatrické léčebny byl dobrý nápad.
Si při čtení těch komentářů připadám fakt jako magor.(Víme, že jo, Ree.)
To ale nemění nic na tom, jakou mi děláte radost, i když jsem tohle vůbec nechtěla psát.
No fakt!
Takže kuju!

PS: Labutě asi nebudou, na kapitolovku se vůbec necítím.
Jsem totiž nestabilní jedinec se sklony k prokrastinaci.
Vypadá to na občasnou jednorázovku a to jen tehdy, kdy už to v sobě nejsem schopná udusit.
Už jsem zmiňovala, že jsem líná?

6)  HMR (29.12.2011 13:34)

nádhera já vím, že to tvoji buřičskou dušičku nepotěší, ale pro mne je to nádherný pohled na věc

5)  eMuska (29.12.2011 12:23)

jéé, to bolo úplne... hm, napadlo mi jedno slovo, ktoré by sa hodilo, ale, bohužiaľ, neviem, čo znamená... takže to bolo super!

4)  Ree (29.12.2011 12:10)

He? Bellavážně chodí na pohřby a potom krade auta? Ty jo, taková čilá babička Vím, že tvé myšlení se naprosto vymyká normálu. O to jsou ty povídky lepší.Fakt se mi to líbilo!

3)  gucci (29.12.2011 11:36)

...vstávala jsem hodně hodně pozdě a nevím, jestli se mi tohle všechno ještě nezdá!!.....tvá tvorba je velmi originální...k Belle...směsice pocitů....sympatii i antipatií...rozhodně zajímavý počin ...

2)  Nosska (29.12.2011 11:28)

Už jsem si u Tebe zvykla, že nic neskončí, tak jak mě v první chvíli napadne. Ale tentokrát mě to překvapovalo víc, než obvykle
P. S. Kdy bude labuť? Nějak už mi ty Tvoje povádky chybí

1)  ambra (29.12.2011 10:41)

Kam na ty nápady chodíš, spinny? Měla bych tě číst jen v absolutně skvělé duševní kondici, protože i za vtípky schováš tolik tíhy, že to ještě dlouho po dočtení rozdýchávám . Zase mám o čem přemýšlet. A tahle Bella se mi strašně moc líbila. O Edwardovi nemluvě . Děkuju za zážitek .
(musím aspoň něco - Carlisleovo pseudo psychiatrické kanape mě složilo )

«   1 2