08.11.2016 [22:25], ambra, ze série Tak daleko, tak blízko, komentováno 23×, zobrazeno 6469×

Party víkend za mnou (i ty následky), tak snad už jsem zpět v psacím rytmu. Hrozně moc mi chyběli a vy taky!

<3

Edward

(před čtyřmi lety)

„Co tady děláš?“ Se zamykáním jsme se nikdy moc neobtěžovali a právě teď jsem toho opravdu hořce litoval. Jen v boxerkách jsem seděl na gauči v obýváku a promazával si jizvu. Pár dnů po pohřbu jsem na to kašlal, ale bolestivé tepání v místě, kde se pahýlu dotýkala protéza, mi rychle připomnělo, že na všechno se vykašlat nemůžu.

Ve vteřině klečela přede mnou. „Co bys řekl?“ Její pohled se chvíli zdržel na mém hrudníku, pak se přesunul níž. Trochu jsem sebou trhl, když se zastavil na místě, které jsem už nikdy nikomu nechtěl ukázat. Zatajil jsem dech a snažil se rozluštit její výraz. Ale vypadala prostě jen… zaujatě. Ani náznak soucitu nebo znechucení. „Bolí to?“ přejela zlehka konečky prstů zvrásněnou kůži. Ve stejném okamžiku ke mně zvedla oči a mně se konečně ulevilo. Tohle už zase byla ona. Věděla naprosto přesně, co dělá. Ušklíbla se jako kočka, která dostala kanárka do pasti, ze které už jí nemůže uniknout. Její ruka se mezitím dala do pohybu a pomalu putovala po mém stehně nahoru.

Chytil jsem ji za zápěstí. „Nic si od toho neslibuj,“ zadíval jsem se jí do očí. „Ani na vteřinu tě nesmí napadnout, že to bude něco jinýho než sex.“

Usmála se, ale já ji nepustil, dokud trochu omámeně nepřikývla.

Bella

(současnost)

Koupelna v patře byla doopravdy relativně čistá. Pokud jsem ignorovala vrstvičku prachu, která vše pokrývala. Očividně tu před lety někdo uklidil a pak už nikdy nedostal chuť se sem vrátit. Nebylo těžké uhodnout proč. Koupelna kdysi určitě patřila Esme Cullenové. A pokud aspoň částečně odrážela její osobnost, tak mě mrzelo, že se s ní nikdy nesetkám. Starožitná vana na nožkách, umyvadla jako z časů královny Viktorie. Nejvíc mě ale dostaly stěny. Každý obklad byl ručně malovaný. Nebylo pochyb – pod konečny prstů jsem cítila různě silnou vrstvu barev. Zdánlivě nesouvislá změť čar v různých odstínech tyrkysové a zelené tvořila při správném odstupu obraz fantastické krajiny – jako by se člověk díval na Zemi ozářenou nějakým neznámým sluncem. Panebože, nikdy jsem nic podobného neviděla. S lítostí jsem si vybavila děsivou růžovou imitaci mramoru ve své koupelně u Charlieho Swana.

Tahle Cullenovic paráda měla ale ještě jednu výhodu. Rozptýlila mě dost na to, abych sebrala odvahu a svlékla se v cizím prostředí. Se zámky to nesouviselo – i tady jsem za sebou okamžitě otočila klíčem. Děsila jsem se toho, že v neznámém prostoru se svého těla při mytí dotknu jinak, než jsem zvyklá, že mě moje jizvy vyděsí zase o něco intenzivněji. O zrádných zrcadlech nemluvě. Jenže v tomhle podivném a podivuhodném akváriu se můj obvyklý děs někam vypařil.

Mytí pod nádhernou retro sprchou jsem si skoro… vychutnala. Hm, přinejhorším můžu tvrdit, že jsem testovala, jestli má Jasper bezproblémový přístup k teplé vodě. Trochu hystericky jsem vyprskla. Představila jsem si, jak by se na takové hlášení tvářila Meredith.

Zamotala jsem se do osušky a nad hromadou oblečení zvážila svoje možnosti. Fajn, džíny rozhodně musí do pračky a do sušičky. Dotkla jsem se zasychajícího blátivého strupu na jedné nohavici. Bahno bylo skoro černé a páchlo jako… rašelina? Možná bylo na čase smířit se s tím, že ani pračka tohle nezachrání. Zbytek vypadal obstojně. Aspoň do chvíle, než jsem dostala ten úžasný nápad a svoje zabahněné super slim džíny ze sebe začala stahovat pořád ještě oblečená v tom hezkém modrém svetříku. S povzdechem jsem se přesunula k dodávce od Jaspera. Určitě se snažil, ale i tak jsem si Edwardovy pyžamové kalhoty musela ohrnout asi na desetkrát, abych se v nich nepřerazila. A to tričko… Kdyby nebylo Jasperovi jen šest, vsadila by se, že snad provedl nějaký speciální test, aby našel co nejtenčí bavlnu. S podprsenkou hrůza, bez ní katastrofa.

Vystrčila jsem hlavu ze dveří? „Jaspere?“ zavolala jsem polohlasem.

„Jsem tady!“ vyskočil přede mnou jako čertík z krabičky.

„To tady čekáš celou dobu?“ zamračila jsem se.

„Mohlas něco potřebovat,“ trhl hubenými ramínky. Nejraději bych se za svůj tón nakopla.

Zkusila jsem mu to vynahradit širokým úsměvem. Dojímalo mě, jak okamžitě jihl. „A měl jsi dobrý odhad! Víš, to tričko je trochu… tenké. Mně je pořád zima. Mohl bys mi přinést ještě nějakou mikinu?“

Trvalo mu to asi tak devět vteřin.

Ulevilo se mi, když jsem zmizela v přibližně dvou akrech tlusté šedé bavlny. Nazula jsem si svoje draze vykoupené tenisky a mrkla na sebe do zrcadla. „Super sexy,“ zašklebila jsem se.

Dobrá koupelnová nálada mě přešla, sotva jsem překročila práh kuchyně. Jasper i s mými džíny odhopkal někam k pračce – aspoň jsem doufala, že s nimi nezamířil rovnou k popelnicím – a mně teď chyběl můj oblíbený štít pro jednání s nevypočitatelným Edwardem Cullenem. Stačil jediný pohled na něj a věděla jsem, že jeho záchvat vstřícnosti už pominul.

Berle jsem nikde neviděla; Cullen se opíral o linku a zíral ven oknem, ze kterého nemohl vůbec nic vidět. Rychle nastupující tmě vyrazil s novou silou na pomoc liják. Napětí, které z Edwarda sálalo, bylo téměř hmatatelné. Naplnilo prostor kuchyně atmosférou těsně před výbuchem. I tak jsem si ale – tak nějak mimochodem a vlastně proti své vůli – jasně uvědomovala, jak se mu pod trikem rýsuje každičký sval. Na horní polovinu těla se očividně spoléhal až příliš často.

„Ten čaj už je skoro studený,“ zavrčel.

„Můžu uvařit další,“ vyhrkla jsem nervózně.

Ohlédl se přes rameno. „Aby bylo jasno, tohle není žádná zdvořilostní návštěva. Jste tady, protože jste si vybrala dementní práci. A zůstáváte tu, protože prostě není jiná možnost. Ale ničeho, opakuju ničeho v týhle domácnosti se ani nedotknete.“

Polkla jsem tak, že to bylo slyšet. „Ale já jsem nic…“

„Už jste hledala mop, co?“

Cítila jsem, jak rudnu. „Jen jsem po sobě chtěla trochu vytřít koupelnu.“

„Ničeho se nedotknete. Všechno je tady přesně tak, jak má být.“

„I ta potopa, co po mně nahoře zůstala?“

Pomalu se obrátil. Nešlo si nevšimnout, že pult mu neustále slouží jako opora.

Povytáhl obočí. Už jsem stihla pochopit, že tenhle výraz používá v případě, že otázka, která se od něj očekává, je příliš zřejmá, než aby se obtěžoval s jejím vyslovením.

Neochotně jsem přikývla. Fajn, klidně si tu shnij, ty jeden tvrdohlavče.

„Čaj,“ připomněl mi. „A v lednici je pár čerstvých sendvičů. To vám jako večeře bude muset stačit. Jasper vám pak ukáže pokoj v patře, kde můžete přespat.“

Proč jsem se cítila tak mizerně? Měl přece naprostou pravdu. Do téhle situace jsme se všichni dostali nedopatřením a s ohledem na to, že mým cílem – aspoň podle jeho představ – bylo terorizovat je, se ke mně choval vlastně víc než slušně. Přesto jsem najednou měla úplně stažený krk a to poslední, na co jsem měla chuť, byly jeho podělaný sendviče. Přesto jsem se zaťatými zuby vyrazila k lednici. Když jsem ho míjela, všimla jsem si, jak mě sjel rychlým pohledem. A taky jak se kousl do tváře, aby se nezasmál. Mrkla jsem dolů. Provizorní zkrácení kalhot samozřejmě nedrželo, takže jsem jejich okraje napůl táhla za sebou. Navíc jsem si je musela každou chvíli přidržet v pase, jinak by mi spadly úplně.

„Děkuju za skvělý obleček,“ ucedila jsem naštvaně. Tentokrát už se svůj úsměv nesnažil skrýt.

Konečně jsem byla u ledničky. Sendviče ležely hned nahoře, dva obří talíře překvapivě úhledných chlebů se vším možným. Ale počkat… Menší část z nich byla vykrájená do tvaru…

„Srdíčka?“ ohlédla jsem se přes rameno. „Můžu si vzít jeden srdíčkovej?“ Tentokrát jsem to byla já, kdo se nesnažil skrýt pobavený úsměv.

Jeho úsměv bleskově přešel v zamračení. „Ty jsou pro Jaspera,“ houkl.

Vzala jsem si dva obyčejné a bokem lednici zavřela. Volnou rukou jsem si už zase přidržovala kalhoty.

„Hm, netipla bych vás na někoho, kdo mladšímu bráchovi vykrajuje chleby.“

Otevřel pusu, aby něco řekl, ale Jasper, který se tam zase objevil jako malý duch, ho předběhl.

„Ale ty sendviče nedělal Edward. A ty srdíčkový teda rozhodně nejsou pro mě,“ protočil trochu komicky panenky.

„Jaspere!“ Edward se na něj snažil nekřičet, ale moc se mu to nedařilo. „Tohle opravdu není věc slečny Swanové. Vyběhni nahoru a připrav jí prosím nějaký povlečení v pokoji pro hosty.“

Překvapilo mě, že ho i tentokrát bez odmlouvání poslechl.

„Ale pokud vám někdo pomáhá s domácností, je to spíš plus. Když mi řeknete víc, ráda to zmíním ve své zprávě. Meredith to určitě ocení.“

Zatřásl hlavou, až mu dlouhé prameny vlasů napůl zakryly výhled. Bleskovým pohybem si ze zápěstí stáhl černou gumičku a skoro stejně rychle si stáhl vlasy do neupraveného uzlu. A i když se tvářil, jako by mě chtěl uškrtit – a v tu chvíli nejspíš nemyslel na nic jiného – já dokázala myslet jen na to, že je moc příjemné vidět aspoň část jeho obličeje. Hladké čelo. Výrazné lícní kosti. Husté, ale pravidelné obočí. A oči, které už zase metaly blesky.

„Vy jste to ještě pořád nepochopila, že?“ zavrčel netrpělivě.

Použila jsem jeho metodu a místo zřejmé otázky povytáhla obočí. Podle toho, jak zatnul čelist, bylo jasné, že mu moje narážka došla.

„Prostě nám dejte pokoj. Chci snad tak moc? S Jasperem jste teď párkrát mluvila, takže i vy musíte uznat, že se mnou v ničem podstatným nestrádá. Vraždil bych, když jenom pomyslím na to, že o nás někdo píše nějaký zprávy. A že je potom někdo čte. A že by měl někdy někdo rozhodovat o našem životě. Zkuste si to představit, drahá slečno. Jen na minutu. Udělejte to pro mě. Zkuste si představit, že máte svůj život, svý plány a představy o něm, a že někdo jen tak přijde, vecpe se vám do něj a chce ho totálně překopat. Tak co, už? Úžasný, co?“

Najednou se mi zatočila hlava. Couvla jsem k lince, jen kus od něj, a opřela se. Sendviče jsem na ni položila dřív, než mi ruka ochable klesla podél těla, odkud se mimoděk přesunula k mému břichu. Přes obří mikinu jsem nemohla nahmatat žádnou z jizev, ale přesto jsem je cítila. Propalovaly mě skrz na skrz.

„Je vám dobře, Bello?“ Cukla jsem sebou. Na okamžik jsem zapomněla, kde jsem a s kým tam jsem. „Hrozně jste zbledla.“ Sáhla jsem si na obličej, jako bych svou bledost mohla nahmatat.

„Mám… mám nízký tlak. Někdy se se mnou zhoupne svět. Už jsem dobrá,“ odlepila jsem se od pultu a vydala se ke dveřím z kuchyně. Jasper už mi běžel naproti. S odzbrojující samozřejmostí mě vzal za ruku.

„Ukážu ti tvůj pokoj, jo?“

Popotáhla jsem si ty idiotský kalhoty, abych si na okamžik uvolnila druhou ruku. Zajela jsem mu do jemných vlásků a trochu ho rozcuchala.

„Už jsem ti říkala, že jsi naprosto skvělý kluk?“

Místo odpovědi si prostě poskočil. Ach bože. Zase byl bos. A zase měl děsivě špinavé nohy. Ale zrovna dneska jsem mu k tomu nehodlala nic říkat.

Edward

(před třemi lety)

Nakonec to byl Jasper, kdo mě zachránil.

Z prvního roku po mámině smrti mi zůstaly jen útržkovité vzpomínky. Dál jsem dělal pro tu nechutnou obří marketingovou firmu, kde jsem kdovíproč figuroval jako prominentní zástupce mladé krve. Což kromě slušných prachů obnášelo i pár dalších výhod. Například jsem mohl vstávat kolem jedenácté dopoledne, další dvě hodiny otupěle zírat z okna svého nového pokoje v přízemí, a pak se pomalu začít pokoušet o nějakou práci. Končil jsem kolem deváté večer, kdy jsem se buď přesunul k televizi, nebo jsem zůstal u počítače, na svých oblíbených porno stránkách. Starost o Jaspera, vlastně Jasper sám, se mi z toho úplně vypařili.

Pak, přibližně rok po tom, co jsme zůstali sami, nepřišla jedna z chův, které se u Jaspera střídaly. V jedenáct dopoledne mě z hlubokého spánku vytrhl zvuk tichého, ale vytrvalého pláče. Trvalo mi pár minut, než jsem se zorientoval.

„Jaspere?“ Automaticky jsem volal sotva polohlasem, než mi došlo, že teď už mámu nemůžu probudit. „Jaspere?“ Ozval se hlasitý výkřik, který vzápětí přešel do další vlny pláče. Zatím nikdy jsem si tu pitomou protézu nenasadil tak rychle. Dolů jsem prakticky sjel, váhu přenesenou na horní polovinu těla, kterou jsem se pověsil na zábradlí.

Našel jsem ho v kuchyni. Prostě tam jen tak stál a bulel. Podle toho, jak byl červený a unudlený, už pořádně dlouho. Jinak se zdál v pořádku. Neohrabaně jsem dosedl na židli a natáhl se zároveň pro něj a pro roli kuchyňských utěrek. „Co se děje prcku?“ Ještě pořád jsem lapal po dechu, ale snažil jsem se znít mírně. Pozorně jsem sledoval jeho ruce, kam nebo na co ukáže. Blížily se jeho čtvrté narozeniny, ale zatím neřekl ani slovo. Dokonce se ani nesnažil. Na to, co chtěl, si vždy ukázal. Tentokrát ale popotáhnul, věnoval mi dlouhý ukřivděný pohled a zhluboka se nadechl.

„Mám hlad. Čekám tu na tebe už celou věčnost.“

Zíral jsem na něj několik nekonečných vteřin, během nichž jsem rychle ztrácel kontrolu nad svými emocemi. Věděl jsem, kdy naposledy jsem se takhle cítil. Bylo to před rokem, v tom podělaným hřbitovním bahně. Když jsem ale otevřel pusu tentokrát, uslyšel jsem jen smích. Trochu nepříčetný, ale byl to smích. Chechtal jsem se jako šílenec a přesně tak se na mě Jasper díval, ale to mi nevadilo. Napůl přidušený jsem si ho přitáhl těsně k sobě a zabořil nos do jeho světlých vlasů. Vždycky mi připomínaly peří ptáčat, která jsme s mámou občas nacházeli, když vypadla z hnízd kolem domu.

„Polepším se, jo? Budu vstávat včas, abys měl pokaždý dobrou snídani. Lívance, slaninu, kaši, na co si vzpomeneš. Všechno se to naučím, Jaspere, slibuju.“

Zvedl ke mně pořád ještě nedůvěřivé oči.

„Fajn. Ale myslím, že teď už je skoro čas na oběd,“ natáhl ruku a namířil prťavým ukazováčkem na velké kuchyňské hodiny.

Vytřeštil jsem na něj oči. „Chceš říct, že poznáš, kolik je teď hodin?“ vydechl jsem nechápavě. Během pěti minut jsem se měl vyrovnat s tím, že můj bratr, který do dnešního dne nepromluvil ani slovo, bude nejspíš tak trochu génius.

Poškrábal se na nose. „Máma už není, Edwarde. Musíš se o mě postarat. A já se postarám o tebe.“

A bylo to. Přesně takhle mě Jasper zachránil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2