31.10.2016 [21:25], ambra, ze série Tak daleko, tak blízko, komentováno 21×, zobrazeno 6050×

Nejsem milá.

Ne že bych se nesnažila ;)

<3

Edward

(před čtyřmi lety)

„Zavoláš mi, prosím, Rosalii?“

Rose měla čtyři mladší sestry a než jsem se do ní zamiloval a doopravdy ji poznal, připadaly mi všechny sestry Haleovy jako přes kopírák. Dlouhé světlé vlasy, temně modré oči, plné rty, nekonečné nohy, prsa ve vývojovém předstihu. Už víc než rok pro mě Rose znamenala mnohem víc než jen soubor těchhle očividných fyzických předností, přesto mě víc než obvyklý zběžný pohled na Tanyu Haleovou, čerstvě šestnáctiletou kandidátku na titul hlavní školní mrchy, znovu šokoval. Dokonce i ten náznak dolíčku v bradě…

Přehodila si v ústech žvýkačku, chvíli ji zpracovávala, a pak z ní vyfoukla obří bublinu. Tu pak opatrně, tak, aby se jí nenalepila na rty, vtáhla zpět do pusy. Ramenem se opírala o rám dveří a pravou rukou se už nějakou chvíli škrábala pod tričkem. Zhruba v místě, kde měla mít okraj podprsenky, kterou sice určitě vlastnila, ale nejspíš si ji šetřila na nějakou slavnostní příležitost.

„Proč myslíš, že je doma?“ pronesla pomalu.

Pokrčil jsem rameny. „Není u mě. Na zítra máme spoustu úkolů. Nebere mi mobil, tak jsem si říkal, že třeba usnula.“ Vyjmenoval jsem jí všechny nápady, které mi můj zpanikařený mozek během posledních dvou hodin nabídl.

„V pět odpoledne?“ uchechtla se Tanya a posunula ruku pod tričkem víc nahoru a taky doleva.

„Tak je tady?“ vyštěkl jsem netrpělivě.

Našpulila pusu. „Nejsi moc milý. Na to, že ode mě něco chceš.“

„Od tebe nic nechci, Tanyo. Jen mi laskavě řekni, jestli je tvá sestra doma.“

Odlepila se od zárubně a zhoupla se na paty a zase zpět. Přitom se na ní zhouplo všechno. Vlasy, řasy, prsa. Kruci. Chovala se Rose někdy dřív taky takhle?

„Je v knihovně. Kvůli projektu z angličtiny. Víš, že tam musí vypnout mobil.“

Jasně, že jsem to věděl, ale něco v Tanyině hlasu mě znejistělo. Jenže zrovna s ní jsem to nehodlal rozebírat.

„Fajn, díky. Zavolám jí pozdějc. Měj se.“

Byl jsem v půli příjezdové cesty, když mě doběhla. Chladný vzduch dělal s jejím tělem neuvěřitelné věci. Nenáviděl jsem se za to, že na ni nedokážu nezírat. Než jsem se nadál, vytáhla se na špičky, objala mě kolem krku a přitáhla si moje ucho ke rtům.

„Dala mi pět dolarů, když ti řeknu tu blbost s knihovnou. Myslím, že moje ségra je kráva, Edwarde. Já bych z tebe idiota nedělala.“

Odtáhla se dřív, než jsem se stačil vzpamatovat.

Poodstoupila, zahákla si ukazovák do výstřihu a stáhla si tričko tak, že od kompletní exkurze mě dělil sotva centimetr na každé straně.

„Mám je hezčí než ona. Ale hlavně jsem hodná, Edwarde. Doteď jsem byla naprosto hodná. Šetřím se pro tebe, pokud ti to náhodou ještě nedošlo.“ Zasmála se, až to v ledovém vzduchu zazvonilo, a rozběhla se zpátky k domu.

Sedl jsem do auta a dal si pár minut, abych to všechno rozdýchal.

Znovu jsem vytáhl mobil. Už jsem jí nezkoušel volat. Místo toho jsem napsal zprávu.

Byl jsem u vás doma. Tanya říkala, že jsi v knihovně. Z té holky nikdy nebude mrcha. Vůbec neumí lhát.

Bella

(současnost)

„Jsem v pohodě, mami. Vážně. Přísahám. A na terapii zajdu. Dej mi ještě týden.“ Nebo dva? „Dlouho mi nebylo takhle fajn, mami…“

Stopla jsem si to. Sedm minut. Sedm minut a sedm milionů lží. I když počkat. Opravdu jsem celou dobu lhala? Jasně, na terapii se dostanu s bídou za měsíc. Ale co to ostatní? Jak daleko ve svých myšlenkách a vzpomínkách se můžu vrátit, aby to bylo bezpečné? Abych si mohla říct, že už mi dlouho nebylo takhle dobře?

Mobil ukazoval sotva devět večer, zprávy o dnešních návštěvách jsem měla dávno hotové a cítila jsem se zoufale čilá. Běhat jsem ještě pořád nemohla a použít k uspání osvědčenou metodu – tichý, ale vysilující pláč – se mi po rozhovoru s mámou nechtělo. Vrchol pokrytectví. Jo, přesně tak by to nazvala.

Možná už je čas kousnout do kyselého jablka. Nemůžu to oddalovat věčně. S povzdechem jsem odložila telefon a přes kupu rozečtených knížek – za sedm měsíců jsem nedokázala dočíst ani jedinou – jsem se prohrabala z postele zpátky ke stolu. Pohnula jsem s myší a obrazovka počítače se otravně rychle rozzářila.

Hluboký nádech. Několik hlubokých nádechů. Otřela jsem si zpocené dlaně o měkký flanel pyžamových kalhot a pak konečně otevřela záložku se soukromým mailem.

Odjela jsem před deseti dny. Za tu dobu mi napsal dvacet sedm mailů. Nejvíc první a druhý den. Pak ještě pátý den. Jasně, mrkla jsem do kalendáře, neděle. Nejspíš si vzal výjimečně volno. Všechny měly stejný předmět – Prosím, otevři to. Se zatajeným dechem jsem jeden náhodně vybraný mail rozklikla, ale přivřela jsem oči, abych nemohla přečíst ani slovo.

Páni! Pokud jsou i ostatní takhle dlouhé, tak mi Jacob za deset dnů napsal víc slov, než mi jich za předchozí tři roky řekl.

Uvědomila jsem si, že se třesu a automaticky jsem překlikla na vedlejší záložku. Program místního kina. Pořád se hrálo jen o víkendu. Mimoděk jsem pohladila okraj židle, jako bych pod prsty mohla ucítit samet staromódních sedaček forkského biografu.

Kruci, další zbabělé couvání.

Tak fajn. Aspoň jeden.

Ale který?

Ty z prvních dnů budou příliš naléhavé, ty poslední zase naštvané. Kurzor se zastavil na jednom z nedělních. Možná hned ten ranní? Ale jestli měl po sobotním večeru kocovinu…

Tak dost!

Bello, Bello, Bello, Bello!

Myslíš, že mi jednou bude znít tvoje jméno cize? Že si třeba řeknu – sakra, tahle servírka je Bella, já přeci s jednou Bellou kdysi chodil! Blbost, já vím. Nikdy už nebudu moct říkat, že jsme spolu jenom chodili. Ne po tom všem. Omlouvám se za ty výlevy v minulých mailech, prostě jsem jen chodil po bytě, otvíral dveře skříní a zásuvky prádelníků a snažil se uvěřit - jakože doopravdy uvěřit, chápeš? - že jsi pryč.

Rozbil jsem pár talířů a nebyla to nehoda. Taky tvůj hrnek. Víš, ten s nápisem Pondělí – nemluv na mě, ale sexu se nebráním. Teď mě to mrzí. Ten hrnek jsem měl rád. Bylo snadný zvednout ti s ním náladu, pamatuješ?

Bello, omlouvám se. Ne za tamto, pomalu se smiřuju s tím, že mi to prostě nemůžeš odpustit, omlouvám se za to, jak jsem se choval potom. Mělas pravdu – fakt se mi možná na chvíli ulevilo. Nemůžu za to, něco ve mně tu reakci spustilo. Možná to tak má většina chlapů. Možná nějaký podvědomý strach z definitivního spoutání, zodpovědnosti, co já vím. Počkej, nezavírej to, já vím, že zase řekneš, že další výmluvy už nepotřebuješ slyšet, ale já se jen snažím přijít na to, kdy se ze mě stal takovej hajzl. Býval jsem hodnej kluk, Bells, pamatuješ? Říkala jsi to mockrát – že moje svaly a všecko tohle je super, ale kdybych nebyl doopravdy hodnej, tak bys se mnou nebyla.

Stojím před zrcadlem, Bello, koukám na sebe a říkám si, jestli jsem to ještě pořád já. Změnila mě takhle moje práce? Vážně věříš na ty profláknutý sračky o právnících?

Stop, fajn, rozumím. Tohle nikam nevede. Jo, slyším tě, jasně, zase je to jen já já já. Jenže co mi zbývá, Bells? Ty ses přede mnou úplně uzavřela, jsi jako pevnost, do který už nikdy nebudu moct ani nakouknout. V tomhle nejsem dobrej, nezvládnu z neexistujících náznaků vyčíst, jak se cítíš, co si myslíš, jak bych tě mohl utěšit.

Možná jsem to měl říct dávno a jasně – pomoz mi, lásko. Pusť mě za tu bariéru. Chci tě zpátky, chci zpět tu usměvavou a trochu šílenou holku, co se ve dvě ráno rozhodla, že teď hned vymalujeme byt. Tu holku, co se nechtěla líbat na veřejnosti a pak mi to udělala za bílýho dne v parku.

Chci tě chci tě chci tě chci tě.

Dej si čas. Co já vím – pár týdnů? Ne, to je moc. Pár dnů? Pár dnů už to za chvíli bude, ne?

Vrať se. Budu žebrat, když to pomůže. Vlastně už žebrám, Bells.

Přivstal jsem si, všimla sis? Zajdu do kostela. Otce Sebastiana nejspíš trefí, když mě tam uvidí v tuhle hodinu. Bude se po tobě ptát, Bello. Co mu mám říct?

Co mám říct tobě, lásko? Pokud je něco, co nám pomůže, prozraď mi to.

Prosím.

Líbám tě, Jacob

Pomalu jsem zaklapla počítač. Najednou jsem byla unavená. Příšerně unavená. Jako by na mě v jediné vteřině dolehla tíha uplynulých sedmi měsíců. Ztěžka jsem vstala ze židle a jako náměsíčná se vydala ke koupelně. Šerifova nejstarší dcera se musela mít ráda. Všude imitace mramoru s růžovým žilkováním, závěs s růžovými srdíčky a přes polovinu hlavní stěny zrcadlo. Od stropu až k podlaze. Na jeho zakrytí jsem hned první den využila jedno ze tří růžových prostěradel, která ležela ve spodní zásuvce prádelníku.

Teď stačilo trochu zatáhnout.

Začala jsem opatrně – nejdřív jsem nechala sklouznout na podlahu kalhoty. Jizva na stehně byla dlouhá, ale tenká a tak růžová, že nějakým zvráceným způsobem vlastně ladila s koupelnou.

Zatajila jsem dech a přes hlavu si stáhla tričko. Bylo s dlouhým rukávem, samozřejmě. Použila jsem stejný trik, jako když jsem otvírala Jacobův první, zkušební mail. Přimhouřila jsem oči. Téměř dokonalá iluze. Ucházející obrys ucházejícího těla. Zvedla jsem ruce, položila je ze strany na krk a pak je pomalu posouvala níž. Už nad levým ňadrem mě zbrzdil první výstupek. Posunula jsem ruku k hrudní kosti. Bezpečně jsem našla začátek další jizvy. Té skoro nejhorší. Než jsem se pohnula dál, otevřela jsem oči. Teď už nemělo smysl něco předstírat. Dech se mi zadrhl v hrdle. V nevidění sebe sama se ze mě za posledních sedm měsíců stal mistr. K mytí jsem důsledně používala velkou houbu. Na to, že bych měla jizvy promazávat, jsem nedokázala ani pomyslet. Zničila jsem zrcadla.

Ale možná už opravdu nastal čas.

Dotýkala jsem se vystouplých nafialovělých provazců a myslela na to, co mi napsal Jacob. Že stojí před zrcadlem a myslí na to, jestli je to pořád ještě on.

Jsem tohle pořád ještě já? Dokážu v tomhle zničeném těle ještě někdy vidět dívku, kterou jsem bývala? Dívku, která svého kluka sváděla v parku, dívku, která každé ráno uběhla pět mil, dívku, která se těšila na to, co přinese další den?

Zamrkala jsem, abych si vyčistila oči. Štípala mě v nich sůl. Nebyly to slzy. Lil ze mě pot. Potila jsem se hrůzou, protože když se moje ruce přesunuly k břichu, k největší a nejošklivější jizvě, věděla jsem, že tamta Bella je navždy ztracená. Zemřela ten den, kdy se z jejího těla stal hrob.

Promiň, mami. Ještě nejsem v pohodě.

Edward

(před čtyřmi lety)

Víc než bolest jsem si později pamatoval ránu. Ježiši! Byl jsem si jistý, že mi praskly bubínky. Někdo mi pak vysvětlil, že to je tím uzavřeným prostorem. Nějak se nepočítá s tím, že by se zbraně měly používat v něčím obýváku.

Když jsem nad sebou uviděl Carlisleův obličej, začal jsem řvát jako šílenec.

„Proč už jste mu dávno něco nedali?“ Pořád zůstával klidný a vyrovnaný. Nebo to jenom čím dál líp hrál. Něco mi píchli – kriste, nerad to přiznávám, ale v tu chvíli mi došlo, že to fakt strašně bolelo – a odvezli mě na rentgen. Pak mi udělali ještě jeden.

Když se můj otec objevil znovu, jeho sebejistý výraz trochu kolísal. Přičítal jsem to tomu, že mě pořádně sjeli.

„Edwarde…“

„Hlavně nevolej mámě,“ zamumlal jsem. Sotva jsem dokázal pohnout jazykem.

„To je v pořádku, někoho jsem tam poslal. Ty se domů hned tak nedostaneš.“

„Hmm…“ Chtělo se mi spát. Najednou bylo všechno ostatní vedlejší.

„Edwarde, vnímej mě. Nechci, aby ses probudil po operaci a byla to pro tebe novinka.“

„Co…“

„Nezachráníme ji, Edwarde.“

Já kretén si myslel, že mluví o mámě. Uchechtl jsem se. Copak on se ji někdy snažil zachránit? Dobře že jsme na něj v tomhle směru nespoléhali. Dobře že jsme na něj nespoléhali v žádném směru.

„Edwarde!“

„Co je…“

„Tvoje noha. Kolenní kloub je pryč. A tibia a fibula zničené tak, že je nikdy nedáme dohromady.“

Nemůžu říct, že by mi docházelo, co mi říká. Přesto jsem reagoval celkem logicky.

„Tu mi nemůžeš uříznout. To je ta dobrá. Tuhle můžeš,“ plácnul jsem se do stehna pravé nohy.

Zavrtěl hlavou. „Je mi to líto, Edwarde.“ Zvedl ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale nakonec se jen dotkl mého ramene.

Když jsem ho viděl znovu, levá noha mě pořád strašně bolela. Navzdory tomu, že už jsem ji neměl.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2