07.09.2010 [08:00], MisaBells, ze série Tabula Rasa, komentováno 37×, zobrazeno 6065×

Když mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené? Kdo mraky z nebe pochmurného zažene?

41. kapitola - Epilog, uzavření kruhu

Bella

Aniž bych někdy závratně přemýšlela nad budoucností, v jedné věci jsem měla jasno. Nemohla jsem si přát víc. Nikdy jsem ani v nejdivočejším snu nepřemýšlela o tom, kde za sto let budu. Kdybych tenkrát věděla, kam to povede, možná bych se do Forks i těšila. Opouštěla bych mámu s radostí, že pro mě je v tom malém městě připravena růžová budoucnost. Kdo měl kdy víc než já? Získala jsem perfektního manžela, který mě miloval a uctíval. Dokonalou dceru Renesmee z vlastní krve. Nejlepšího přítele Jacoba. Jejich dvě děti, Auroru a Joshuu. Skvělé sestřičky Alici a Rose. Nepřekonatelné bratry Emmetta a Jaspera a skvostného tchána Carlislea s tchýní Esme. Během těch vášnivých let, co jsem byla s touhle rodinou, k nám přibyla Skylar s Manu, kteří se vyloupli z Edwardovy minulosti, a moje vnučka Rory si našla finského Taavettiho a nakonec…

Joshua. Nejmladší z rodiny a novopečený otec. Jeho láska, Lure, se objevila v nejvhodnější dobu a porodila mu před čtrnácti dny novou generaci. Tiše jsem se zasmála, když se mi vybavila vzpomínka na ten šok v jejich tvářích.

„Asi máš špinavý monitor, dědo! No koukej, miminko je zkreslené,“ ukazoval Edwardovi Josh. Edward se totiž ujal Carlisleovy role. Můj tchán neměl čas tu s námi být. Přeci jen jsme od sebe byli přes půl světa, a Edward měl za sebou několikeré studium medicíny i zkušenost z porodu Renesmée.

„Obávám se, že to není zkreslené,“ vysvětlil a já si všimla, jak Lure bledne. Byla to chytrá holka a došlo jí to.

„No tak co to je?“ vyhrkl Josh. „Dvojčata?“ Jeho hlas přeskočil o oktávu výš v přívalu šoku. Byl roztomilý, když zlíbával Lure celý obličej a ona se smála. Ze srdce se smála.

Mrňouskové jako kdyby si uvědomovali, co to pro ni bude, vyšli na svět po dvou měsících. Typičtí poloupíři. Lure to chudák nezvládla a Edward opakoval situaci s injekcí do srdce. Kvůli té přeměně se vedly dlouhou dobu vášnivé rozhovory. Lure , na rozdíl ode mě, která jsem se do toho kdysi hrnula, se pokoušela přeměnu oddálit i přes množství lásky, kterou cítila, ale pak se nedalo nic jiného dělat.

Teď tu seděli na gauči, svírali v náruči děti a ukazovali jim, jak venku padá sníh. Edward hrál vánoční koledy a Nessie s Rory zdobily stromeček. Taavetti s Jacobem jeli na letiště pro zbytek rodiny. Naplánovali jsme večírek, jak viděla Alice. I to mi poté došlo. Zvláštní bylo, že je Alice viděla a mlčela. Z mých úvah mě vytrhl zvuk kol a ještě než se ozvalo bouchnutí dveří od vozu, otevíral se vchod do domu.

„Kde jsou?“ ječela Alice s Rose a obě se vrhly k dětem.

„Jezusky, koukej! On má zlatá kukadla!“ rozplývala se Rose nad naším malým Danielem, kterého tetička Rory podle tradice zkrátila na Dannyho. Jméno vybrala Lure a Josh jí vyšel vstříc. Pojmenovala obě děti po svých rodičích, které znala jen ze vzpomínky svého druhého „já“.

„A princeznička taky! Ona je jak panenka, miláček!“ trylkovala Alice a tiskla k sobě Hannah. Pro menší zmatky jí Rory sesekala na Hanny.

„Kde je dítě?“ zařval od dveří další hlas. „Děti!“ opravil se Emmett a vpochodoval do obýváku. Hanny i Danny vytřeštili svá malá očička a naráz se rozbrečeli.

„Zmiz, obludo! Děsíš je!“ vrčela na něj Rose a pokoušela se Dannyho utišit. Ten se však odtahoval a sápal zpět k Lure.

„Jen si tam zůstaň,“ culila se na něj jeho máma a vstala. Jako upír vypadala božsky. Její zlaté oči ještě víc nabraly na sytosti a medové vlasy se leskly jako paprsky slunce. V jednu chvíli mě napadlo, že má Rose silnou konkurenci. Hanny byla z Alice unešená. Osahávala jí vlasy a štípala ji do tváře. Na to, že jim bylo čtrnáct dní, vypadali oba na půl roku. Když jsem si prohlížela svého vnuka, Joshe, neubránila jsem se úsměvu. Sledoval svoje děti s takovou láskou. Stejný pohled věnoval pak jediné osobě v celém světě, Lure.

Edward přestal hrát a přešel k nám, aby se uvítal s rodinou, když se objevila i Esme s Carlislem a Jacob, který pro ně jel. Jasper byl v sedmém nebi. Co mohl cítit jiného, než klid a mír a lásku?

„Hannah je který,“ vyzvídal Emmett.

„To v tom růžovém, Emmette,“ ujistila jsem ho a on se rozesmál.

„Vypadají stejně, kdo to má vědět?“

„Nejsou stejní! Vždyť Daniel je větší! A Hannah má tmavé vlásky!“ odporovala Alice a Jasper s Emmettem kývli naučeným gestem.

„Prostě jsou to andílci se zlatýma očima a jeden je jak hranatá kostka cukru a druhý jako kulatá,“ bručel Emmett.

„Cukr jako cukr, nemyslíš?“ sykla na něj Rose.

„Vždyť to říkám, že jsou stejní! A oni se budou pořád hádat,“ smál se Emmett. Stála jsem opodál a vychutnávala si rodinu pohromadě. Edward se ke mně připlížil mlčky a zezadu mě objal. Přitiskl mi své rty ke krku a já slastně zavrněla. Odtáhla jsem štít.

To stojí za to, viď?

Edward souhlasně kývl a usmál se.

Vidět je šťastné a spolu. Pod jednou střechou, že jo? Ujišťovala jsem se pořád a můj manžel se opět usmál a zesílil sevření.

„Jsi šťastná?“ zeptal se a obrátil mě čelem k sobě.

„Je něco víc, než být šťastná?“ zeptala jsem se.

„Bohatá?“

„Jsem bohatší než nejbohatší člověk na světě. Mám tebe, Nessie a celou rodinu.“ Edward mě políbil. Ani po sto letech mě jeho polibky nepřestávaly podlamovat nohy a přivádět k mdlobám.

„Dárky!“ ozvala se Skye ve dveřích. Edward mě zaměstnal natolik, že jsem nepostřehla další auto. Taavetti přivezl Skye s Manu.

„A sakra,“ zasmál se Edward.

„Fido?“ vyhrkla jsem zvědavě a modlila se.

„Ne. Fido ne,“ ujišťoval mě a dusil se smíchy. „Jak se řeknou dva Fidové?“ zeptal se šeptem a všichni, kdo měli dokonalý sluch jako já, se k nám otočili.

„Ne ne!“ bránila se Skye a hodila po Edwardovi těžítkem. Ten jej mistrně chytil a rozesmál se.

„Omlouvám se Skye, ale tomu se nedalo odolat,“ vysvětlil.

„Páni, ta upířata jsou generaci od generace hezčí!“ vyhrkl Manu, když na něj Hannah flirtovně zamrkala.

„Hele! Ten je můj!“ osopila se Skye a omotala kolem Manu své ruce. Hanny se rozplakala a my rozesmáli. „Vidíte ji, koketu?“ stěžovala si s úsměvem.

Rozhlédla jsem se po pokoji a něco tu nehrálo. Cosi mi unikalo a pak jsem začala počítat.

Kde je Lure? Zeptala jsem se v duchu Edwarda a ten jen pohodil hlavou směrem ven. Odtáhla jsem se od něj a vyšla ze dveří. Lure seděla na schodech a sledovala měsíc.

„Ahoj,“ špitla jsem tiše.

„Ahoj, já už jdu. Jen jsem chtěla chviličku klidu od těch ďáblíků,“ ospravedlňovala se.

„Nespěchej. To je výhoda plného domu, víš? Nech je, ať si zvykají. Máš taky právo na odpočinek. Jsi šťastná?“

„Jsem, a moc. Myslela jsem, že jako novorozená budu divoká. Edward mě s tou variantou seznamoval a já ji tak nějak očekávala, ale zarazilo mě, když jsem zjistila, že nejsem.“

„Víš, možná tvoje kouzla neplatí na jiné lidi, ale Edward říkal, že jsi v těch třech dnech, kdy jsi byla mimo, odříkávala pořád dokola jedny verše. Když mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Ať osud pošle mě na kteroukoliv z cest, svou důvěru i lásku s sebou chci si nést,“ vysvětlila jsem jí a ona se chápavě zasmála.

„Tak to potom jo,“ dodala a s omluvným úsměvem se vrátila do domu k dvojčatům. Zůstala jsem sedět na schodech.

Bylo to, jako kdybych se vrátila na začátek celého svého příběhu tady. Lure byla jako já. Nepopsaný list, který neznal náš svět a objevoval ho. Ano, Manu s Taavettim taky nevěděli nic, ale Lure byla holka a dá se říct, že prošla hodně podobným příběhem jako já. Jenže kam se na ni hrabu s Jamesem, Victorií, nebo Conorem s Jane? Lure prošla jiným světem, ale vrátila se, aby tady, v tom našem, uzavřela rodinný kruh.

Už dávno jsem věděla, že historie se po nějaké době pokaždé opakuje, ale nikdo to nepozná, pokud není upír a nemá věčnost, aby to mohl zpozorovat.

Z domu se ozval smích a radostný výkřiky. Táhlo mě to zpět. Naposledy jsem se rozhlédla po tmavém lese, který mi kdysi naháněl hrůzu, a s úsměvem jsem před ním zavřela domovní dveře.

V obýváku mi však tvář zkameněla. Celá rodina stála kolem stolu a sledovala modrou záři vycházející z hnědé knihy.

„Co to do háje je?“ vyhrkla jsem. Lure se přitiskla láskyplně k malému Dannymu, kterého držela v náruči a mateřským pohledem se střetla s tím mým.

„„Pozdrav od tety,“ zašeptala s radostným úsměvem a pomalu otevřela deník. Na původně sněhobílé stránce se začala objevovat nějaká slova… sloky a Lure začala číst.

„Když mysl probouzí se do nového rána,

je jako čistý papír nepopsaná.

Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené?

Kdo mraky z nebe pochmurného zažene?

Z nás každý nosí sebou v duši rány,

před další bolestí zavírá pevně brány,

pak  potká kohosi a vmžiku je tu strach,

ta duše bolavá je náhle na vahách.

Jen těžko otvírá se srdce polámané,

a často slza lítostivá z oka kane,

když v lásku nečekanou uvěřit bojí,

jen čas a náruč hřejivá ho zhojí.

Ať osud pošle tě na kteroukoliv z cest,

tvůj život bude jako louka v máji kvést,

vždyť ve dvou dokážeš i vesmír v dlaních nést,

a s vírou v lásku můžeš se i dotknout hvězd.“

Lure dočetla už skoro šeptem a po tváři by jí stekla krokodýlí slza, kdyby nebyla upírkou. Zavřela deník, na jehož deskách ještě pořád zářil medailon.

„Zvládla to,“ vzlykla šťastně a pozorovala ten jas.

Medailon zablikal, a když se jeho modrá záře rozpálila doběla, z ničeho nic zhasl.

Definitivně? Možná.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  Kaca (07.09.2010 17:02)

Nádhera Míšo, nádhera. Sice zjištění že epilog bude z pohledu Belly mě trochu zarazil, ale nic se na tom nezkazilo. Jak kdyby to u tvých povídek šlo. Každá tvá povídka je něčím jedinečná, i když každá postava hledá lásku a najde ji. Nomádka se svou Skye a Manu. Ti dva byli a jsou nádherné duo, možná kdybys nepokračovala, řadili by se na příčku „Moje oblíbené příšery“ hned vedle Nessie a Jacoba. Teď se na něm tlačí chudáčci Nessie, Jacob, Skye, Manu, Rory, Lure, Josh a Seth – a toho v knížce silně nemám ráda i když je vlkodlak. Taavettiho ani nehledej, sice vymazal paměť úplně všem, ale taky „sesadil“ Setha. U mě je asi na stejné příčce jako Edward. Tudíž dvě příčky před Tiffany. Páni, vím že byla děsně psycho až je to nevídané, ale nemůžu si pomoct. Ona společně s Raquel jsou pro mě ty nejkouzelnější a nejpůvabnější záporačky. Nepřestanu Raquel obdivovat pro její trik s kostí a Tiffany pro její nahodilost s benzínem. V TR si myslím, ale našla své místo a je spokojená v blázinci. Aspoň jí prozatím nedoženou k sebevraždě. Víš vůbec o tom, že by byl s ní nádherný nájemný upíří vrah? TR ostatně byla hoodně emocionální povídka, jak jsem ostatně jako dřevo, jedinou emoci, kterou umím dát najevo je smích, tak u tohohle jsem chytala panické záchvaty strachu smutku a vzteku – který ale není neobvyklý. Začátek byl teda hodně smutný a taky divný musím se přiznat. Kdybys to nepsala ty, tak mě ten prolog nijak nenadchne a už to nečtu, ale věděla jsem – tušila – že ty z toho vykouzlíš zázrak. Vlastně s velkým Z. To jejich setkání. Setkání s Ebenem, bylo prostě kouzelné, škatulky hejbejtese s knížkami. Pak ještě děsně vtíravá Rory. Stejně byla mým oblíbencem do té doby než se ukázala Nessie a než se Lure projevila. Incident se zlatýma očima byl taky nezapomenutelný. Rarita? Teď jedinkrát mě dostal Taavetti alias Čočka. Ty víš jak si člověka dostat a poloupíra zvláště. Povyky, cavyky, škádlení… co se škádlívá to se rádo mívá a tohle byl přesně jejich případ. Ne jen rádo, oni se dokonce milují Dárečky jsou taky pěkné, jen možná štěstí pro Lure, že Junior neměl náladu být za ten dárek. Už ani nevím kdy byl ten zvrat, kdy se zamilovali, jen vím že za to určitě mohla Rory! Čekání u něj v pokoji, dokud Lure neuteče bylo zbytečné, ale prostě jedinečné. Kdo to mohl vzít pohodověji než čarodějka? Jen se mi nelíbilo že Lure „zdrhla“ ale byla to její volba. Naštěstí to dobře dopadlo a stvrdilo se to dvěma malými drobečky. V TR ač bylo málo Emmetta, svými chvílemi si to vynahradil za celou povídku. Jsem ukecaná já vím, ale tohle se nedalo prostě shrnout pár slovy. Možná by vystihla fráze “Že tvá povídka byla takřka můj milenec, nemá cenu se ani vyjadřovat“ ale u mě by to asi nešlo. Pánové a dámy, blížíme se do finiše. TR byla prostě strhující povídka, a kdyby ti SM dovolila jí vydat společně s ostatními díly, trhali by ti lidi ruce, aby si mohli přečíst něco dalšího. Prostě super jako všechno, jen tak dál!

15)  Evelyn (07.09.2010 16:59)

Tabula rasa byla velmi krásná, originální a čtivá povídka. Neuvěřitelně moc mě bavila a vždy jsem se na nový díl těšila. Děkuji Ti za ni i za tak úžasný konec (pohled Belly se dokonale hodil)

14)  Ivanka (07.09.2010 16:50)

Tak a je to tady, konec. Já to čula už pár dílů, ale stejně mě to vzalo. Tahle povídka byla plná zvratů a moc krásně se četla. Hodně tě obdivuji za to, že každý den přidáš nový díl a ještě to je takhle krásně čtivý! Moc se mi bude po tvých Culenových a Blackových stýskat, je to totiž super parta. Moc děkuji taky Hanetce, tvoje básničky tomu dodaly šťávu.

12)  milica (07.09.2010 15:21)

Jééééé to je škoda že už to skončilo, ale skončilo to tak krásně Nádherná povídka, opravdu. Teď nevím co budu číst???

11)  lied (07.09.2010 15:10)

nemám slov tak ona má nakonec dvojčátka to jí přeji a jsem ráda že to tetička zvládla

8)  Gassie (07.09.2010 13:25)

Krásná povídka

7)  Kamikadze (07.09.2010 12:22)

míšo, děkuju

6)  Lenka (07.09.2010 10:56)

Dokonalé. Naprosto úžasná kapitola jako ostatně všechny tvoje povídky. Bude se mi po nich moc stýskat.
Ale už se moc těším na tvou další tvorbu, čím nás překvapíš a potěšíš. Jsi moc dobrá spisovatelka a umíš chytit za srdíčko.

5)  Mili (07.09.2010 10:48)

Překrásný konec, fantastická povídka

3)  Alaska (07.09.2010 09:33)

Skvělý nápad podat poslední pohled skrz Bellu. I když chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Ucelenost a důmyslnost celého příběhu je opravdu kouzelná. Tato povídka byla doslova balzámem na duši. Nádherná pohádka, kterou jsem si s nadšením četla před spaním.

«   1 2