30.08.2011 [21:00], Amisha, ze série Surya, komentováno 23×, zobrazeno 5661×

Rezervace.



Na letišti na nás čekalo velké terénní auto. Opřený o ně byl svalnatý Indián. Táta se rozzářil, jako by ten mladík byl jeho nejlepší kamarád. Ale já jsem odhadovala, že je tak starý jako já.
„Same!“ Zařval, až se pár lidí otočilo. K mé naprosté hrůze mu padl přímo do náruče.
„Mami?“
„To je místní alfa, hodně tě toho může naučit.“
No jasně, kolik on může mít zkušeností? Pak jsem si uvědomila, že oni vlastně nestárnou, pokud se nepřestanou proměňovat.
Došla jsem až k němu a vydržela hodnotící pohled.
„Pěkná, docela se vám povedla,“ ohodnotil mě.
„A ty svůj mozek získáváš až při přeměně, nebo jsi takovej pořád?“
Zůstal na mě zírat a ruce se mu mírně roztřásly. Nakonec se přezíravě usmál.
„Nazdar, štěně; koukám, celá tatínek.“
Zamračila jsem se. On mě naprosto spokojeně poplácal po rameni. Tak vyrazíme?

Nové doma byla malá chaloupka na kraji rezervace. Vešla jsem do svého pokoje a chtělo se mi brečet. Až teď mi došlo, že nebude žádná stereosouprava a žádné čtení při lampičce pozdě do noci.
Vytáhla jsem mobil a s očekáváním ho zapnula. Zírala jsem na ten displej snad celou věčnost, ale ani neblikl. Tolik k jejich lásce ke mně. Rozzuřilo mě to tolik, že jsem stihla jenom vyskočit oknem a už v letu ze mě byl vlk.
Dopadla jsem do měkké hlíny a vydala se prozkoumat les. Nezajímalo mě, že jsem se právě měla seznamovat se svou novou smečkou. Bylo to jedno, Stejně jsem si nedovedla představit, že bych toho drzýho kluka uznala jako svoji autoritu. Vypadal, jako by snědl všechnu moudrost světa.
Vztekle jsem si zavrčela. Přitiskla jsem čenich k zemi. Lov mi určitě pomůže.
Běžela jsem nadšená nalezenou stopou, už jsem se těšila, až zanořím zuby a drápy. Nevěřila jsem, kolik radosti mi udělá syrové maso. Ještě teplé. Třesoucí se. Jako člověku by mi to připadalo otřesně nechutné. Ale já zrovna nebyla člověk.
Jedna, druhá tlapa, měkce dopadající do mechu, a do nosu mě neomylně uhodil ostrý pach. Jako facka. Medvěd. Netušila jsem jak, ale věděla jsem to. Tentokrát jsem neváhala. Chtěla jsem si to vyzkoušet. Doběhla jsem k řece, kde jsem ho našla. Po břicho v řece si prackou lovil ryby. Zadívala se na něj. Nádherný a očividně během vteřiny vzteklý. Praštil tlapou do vody a sprška dopadla až na můj čenich. Pomalu jsem se olízla. Největší drzost. Zařval. Zavrčela jsem.
Když se postavil na zadní, musela jsem uznat, že velikost má ucházející.
No tak pojď, si hrát! pomyslela jsem si.
Přece za ním nepolezu do vody. Vylez, chlupatino.
Couvla jsem několik kroků, jako bych chtěla utéct. Zbystřil. Nakonec jsem se rozeběhla na oko pryč.
Vystartoval na souš. Oběhla jsem strom a ocitla se mu tak přesně tváří v tvář.
Rozkročila jsem přední a položila uši nazad. Pomalinku jsem zvedala horní pysky a z mého hrdla se linula neuvěřitelná paleta vrčení.
Netušila jsem, že jsem schopná tolika tónů.
Medvěd se malinko nejistě zapotácel. Přešlápl a pak spadl zpět na všechny čtyři tlapy. Kníkl.
Pozadu začal couvat zpět do houštiny. Vyběhla jsem přímo na něho a přísahala bych, že za ním zůstala mokrá stopa. Nakonec jsem za ním jenom štěkla. Stejně by mi určitě nechutnal.

Nechtělo se mi domů. To slovo mělo podivnou pachuť, drobilo se mi v ústech na drobné střepy. Přece to není jenom místo, kde má člověk oblečení. Nerozhodně jsem se rozhlížela. V dálce jsem slyšela hučení. Že by tu měli vodopád?
Vyběhla jsem na stráň a kousek pod ní byl. Přešla jsem k němu a smočila tlapu ve vodě. Teplá. Dost neobvyklé v tomhle místě. Nebo jenom vnímám jinak teplotu.
Vnořila jsem i druhou a pomalu pokračovala k tříštící se vodě. Viděla jsem duhu, stotisíckrát, a hrozně si přála, abych tu na ni nebyla sama.
Přesně jsem věděla, koho bych tu chtěla mít a kdo by to ocenil stejně, jako já.
Stál by na břehu a smál se mi, že vlci nemají vodu rádi. Pak by mi pocákal čenich a já bych skočila předními tlapami do největší hloubky a zráchala bych ho od hlavy k patě.
Došla jsem k cíli. Stála jsem a nechala se promočit až na srdce.


Hledali mě a táta se moc zlobil. Řekl, že od zítra mě bude smečka cvičit, abych věděla, co jako správný vlkodlak musím a co nesmím. Taky mi řekli, že upíři jsou nepřátelé. Všichni.
Nepamatovala jsem si jejich jména a ani jsem o to nestála. Věděla jsem jenom, že Sam je černý. A i přesto, že byl alfa, byla jsem o půl hlavy vyšší. Neměl z toho radost, ale snažil se to nedat najevo.
Těšilo mě, že jsme jako vlci nemohli komunikovat. Prý dokud ho neuznám, nedokáže se mi dostat do hlavy ani on, ani ta smečka podvraťáků.
Vážně jsem sem jela s tím, že je budu mít ráda. Nešlo to. Chovali se tak povýšeně. Co na tom, že tuhle práci dělali už minimálně dvacet let? Přišli mi zapšklí a vypadalo to, jako by si na mě léčili nějaké staré křivdy, které mě vůbec nezajímaly.
Jediní, kdo se ke mně chovali slušněji, byli Paul a Jarred. I když mě tedy maminka upozornila, ať od nich nejím ani nepiji. Dokonce ani vodu. Zavrtěla jsem hlavou a prostě jí to slíbila.
Jednu osobu jsem ale vysloveně milovala. Jmenovala se Ella, Paulova žena. Byla krásná a inteligentní. Měli dvě rozkošné dětičky. Nevěděla jsem, jak to všechno zvládá. Kdykoli jsem ji viděla, měla plné ruce jídla a Paula přilepeného na různých částech těla. Jednou jsem dokonce zkontrolovala, jestli jí tam nepřirostl. Vypadali tak spokojeně.

„Štěně! Kde se zase flákáš!?“

Jak já ho nenávidím! Třískla jsem knihou o stůl. Jasně, trénink ke snídani, ke svačině a obědu, pak možná jídlo a pak zase k večeři. Byla jsem unavená, otrávená a znechucená až po konečky vlasů. Ale nic mi nepomohlo se z toho vyzout. Ani maminka. Tvrdila, že oni přece určitě vědí, co dělají.
No, to sotva...
Vydupala jsem před dům, stálo jich tam pět.
„Jdem cvičit, ty líná kůže, takhle si z tebe první upír udělá předložku před krb.“
Radši to, než koukat na ty jejich ksichty. Zašklebila jsem se.
„Tak dámo, ráčila jít za křovíčko, abychom mohli začít, jo?“ prohlásil, jakmile jsme došli na mýtinu. Naštvala jsem se tak, že ani nestačil mrknout, a už jsem mu vrčela do tváře. Musela jsem hodně sklonit krk, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Díval se na mě chvilku vyděšeně, a pak se celý roztřásl.
Ani mě nenapadlo ustoupit. Netrvalo dlouho a dívali jsme si z očí do očí. Oblízla jsem mu čenich těsně předtím, než jsem ho do něj kousla. Kapku krve jsem olízla a pak vycenila zuby.
Já si to prostě nenechám líbit. To byl nejspíš ten okamžik, kdy se rozhodli, že jsem víc škodná než prospěšná. Obklíčili mě a začali dorážet jeden po druhém. Jenomže už to nebylo hravé, tohle bylo na ostro. Zkouška zařaď se, nebo zemři. Ještě mi stihlo proletět hlavou, co asi tak řeknou rodičům, ale na víc mi nezbyl čas. Jeden z nich se mi otřel o bok a pak se silou zakousl. Zavyla jsem, ale ustála to. Vyškubla se mu a dívala se, jak plive mou krásnou hustou srst do mokré trávy. Couvla jsem kousek a snažila se je nemít tak natěsno kolem sebe, ale každý můj takový pokus odměnili stažením sevření kolem mě.
Sam zachrčel, znělo to jako smích. Co si myslíš, blbečku? Teď mě mrzelo, že s ním nemůžu komunikovat. Ale ne tolik, abych ho uznala.
Zavrčela jsem na něj. Měla to být výzva na souboj. Jenomže oni drželi spolu natolik, že na čest nezbylo místo.
Bylo jich tedy pět proti mně. Co by asi udělal táta? Co by udělal Edward?
Ani jeden tu nebyl. Sama jsem se narodila a sama umřu. Nejspíš zubama Sama, což mi nepřišlo ani trošku vtipné. Jisté bylo, že někoho z nich vezmu sebou. Bylo mi jenom líto 10měsíčního synka, kterého připravím o tátu. Já totiž věděla, s číma chlupama umřu v mordě.
Obklíčená, zrazená jsem udělala jedinou možnou věc. Skočila mu po krku. Cítila jsem mnoho zubů, zatnutých v mých svalech, ve snaze mě zastavit. Viděla jsem rudě a nebylo to jenom tím vztekem, ale taky tou krví, co tu kolem vystříkla. Snad nebyla jenom moje. Držela jsem ho pevně přímo za průdušnici a za každou ponižující věc, co jsem musela vyslechnout, jsem trošku víc zmáčkla. Cítila jsem jejich paniku a bylo mi to srdečně jedno.
Přála jsem si vydržet jenom tak dlouho, abych ho stihla přidusit. Hluk zvenčí mi v první chvilce ani nedošel. Až když mi zuby na stehně vyrvaly kus masa a já Sama málem pustila.
„Sury!“ ten hlas mi byl povědomý. Moje srdce, ač bilo z posledních sil, si radostně poskočilo.
Další škubnutí a takové tlumené plesk. Vrčení se zintenzívnilo, ale neozývalo se už jenom u mého ucha. Znělo to, jako by vedle nás taky někdo bojoval. Dost směšné.
„Suryo!!!“ Chtěla jsem se ohlédnout, ale to bych musela pustit toho neřáda. Jenomže pak se ozval bolestivý sten. To už jsem nedokázala snést.
Vzhlédla jsem a viděla, jak Edward s roztrženou košilí a zkřiveným obličejem vykrývá útoky, určené mojí osobě. To přece nejde. Můj mozek konečně začal pracovat. Vyplivla jsem Sama na zem a vyběhla mu na pomoc. Postavila se mu po boku. Smečka na nás zůstala zírat. Vypadalo to, jako by zapomněli na spojenectví s Cullenovými.
Slyšela jsem, jak se některý z nich proměnil. Kontroloval Sama.
„Nechte ji jemu, krvácí tolik, že to pro něj nebude problém.“
Stáhli se. Zmizeli jeden po druhém do stínu lesa. Sama vzali nějak sebou, nebo možná odešel po svých. Dívala jsem se na toho upíra, jak ho nazvali. Stál tam a propaloval mě černýma očima. Dýchal trhaně.
„Prosím tě, moc se nehýbej,“ zašeptal.
Proč? Bál se snad, že bych ho mohla prudkým pohybem vyprovokovat?
Kontrolovala jsem ho očima, ale nezdál se zraněný.
„Sury?“
Slyšela jsem, jak něco říká, ale nerozuměla jsem slovům. Najednou se nade mnou skláněl. Což byl rozhodně špatný úhel. Určitě přece nemohl tak vyrůst, že ne?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Twilly (30.08.2011 22:43)

ááááááááááááááááááááááááááá Amiško, ono šlo do tuhého, viď???? Ale Edward je už zase u Sury

2)  SarkaS (30.08.2011 21:59)

Tohle že je La Pushská smečka? Jsi si jistá? Nejsou to nějaké klony? Přijdou mi jako smečka pablbů a to včetně jejích rodičů... Nechápu to:/ Díky bohu za Edwarda

1)  sfinga (30.08.2011 21:14)

Hele, ty čarodějko, kams schovala naší jemnou vílu z hor? Amisha, přece nemohla napsat takový masakr? Ach jo, mohla a napsala
Hravý začátek, kde mě naprosto uchvátila hláška: Nazdar, štěně; koukám, celá tatínek , začat temnět.
Surya nerespektuje autoritu? Bodejť, jo. Upíři, že jsou nepřátelé, všichni upíři? To už smečka neví, s kým za zadkem Sury rostla? Kdo ji první choval v náručí, když její tatínek prožíval svůj otisk a nechal se třískat pánví po hlavě? Zatracená smečka. Opravdu jsou to ti samí, co chránili Bellu před magickým vlivem Edwarda? Tihle sadisti, kteří trápí holku, která si neví rady se svými city, ani sama se sebou? Brr. Pěkná smečka, nedivím se, že Sury skočila Samovi po krku. A ta věta. Pry: Nechte ji jemu, krvácí tolik, že to pro něj nebude problém. Jacobovi přátelé nechají jeho dceru napospas upírovi? Místo toho, aby ji odtrhli od Sama a vyprášili jí kožich, ji chtějí nechat umřít? Proboha, vždyť je to jejich pokrevní sestra! Vlčice jako oni. Brrr, nemám je ráda. Jo, slyšíš dobře - TYHLE vlky nenávidím

Ale tebe, vílo, tebe ne, tebe mám ráda a obdivuju se ti za to, jak jsi to dokonale napsala

«   1 2