29.10.2010 [02:00], sfinga, ze série Střípky lásky, komentováno 29×, zobrazeno 7459×

Co čeká Bellu s dětmi?

Jaké bude soužití s krvelačnými upíry.

A s kým se ve Volteře setká?

Mé díky z hloubi srdce směřují na adresu Linfe, protože bez její pomoci bych se nebyla hnula z místa.

Život v upířím sídle

Volterské ráno. Paprsky ranního slunce nesměle pronikaly škvírami v okenici. Otevřela jsem ji dokořán a slunce zlatě zalilo pokoj. Nadýchla jsem se čerstvého vzduchu a opatrně vykoukla ven. Okno vedlo do zahrady obehnané vysokou zdí. Ucítila jsem vůni mnoha květin. Pod oknem se rozkládala zahrada v italském stylu. Co jsem čekala? Zanedbaný pozemek? Vždyť od Carlislea přece vím, že Volterští vládci jsou milovníky krásy a umění.

Tony a Nessie spali v jednom pokoji a v jedné posteli. Někdy po půlnoci se Ness, která do té chvíle spala naprosto klidně, probudila s křikem. Přiběhla jsem k ní v patách s rozespalým Tonym, kterého probudila. Mezi vzlyky nám vyprávěla, že se jí zdálo, že ji Jacob nechal, protože je upírka. Než jsem se vzpamatovala, vklouzl Tony do postele a objal ji.

„Neboj, Ness, to byl jen sen. Kdyby to byla pravda, tak si do Jaka kousnu a víš, že jsme pro něj jedovatí. To mu tak málo věříš? Až se vrátíš, budeš už velká a on tě bude mít rád, opravdu rád.“

Byla jsem tam zbytečná. Nessie si s Tonym usnuli v náručí. Uvědomila jsem si, že Tony nezdědil po otci jen krásnou tvář, ale i jeho povahu. Vzpomínala jsem, kolikrát mě Edward konejšil ve své náruči. A nyní jeho syn tišil svou sestru, která prodělávala zrychlenou pubertu se všemi jejími příznaky. Nejistotou, citovým zmatkem, bouřícími se hormony. Neměla to lehké. Šest let byl Jacob pro ni otcem, kamarádem, důvěrníkem. Teď se blížil čas, kdy se jejich vzájemné city posunou na další level. A Tony na tom byl ještě hůř. Ness měla Jacoba, ale co její bratr? Kdo na něj čeká?

Děti spaly až do odpoledne a já se vydala na prohlídku našeho dočasného domova. Na chodbě jsem potkala Felixe.

„Isabello, hledáš něco?“ zeptal se.

„Ne nic, jen se tak rozhlížím.“ Odpověděla jsem.

„Chceš průvodce?“ Totálně mě tím vyvedl z rovnováhy. Včera Demetri, dneska Felix. Já snad začnu věřit, že Volterra je lidumilným ústavem.

Zmohla jsem se jen na kývnutí. Prováděl mě hradem, vlastně jen jeho částí. Měla jsem dovoleno pohybovat se po tomto patře, kde krom našeho apartmá, byla jen knihovna a další hostinské pokoje, které byly zamčené. Dále jsem měla přístup do zahrady a na recepci.

„Naši páni vás drží stranou ne proto, že by ti nevěřili, ale pro tvou bezpečnost. Vzbuzuješ negativní emoce u části gardy. Mají strach, že je odsuneš z přízně Vládců.“ Vysvětloval mi Felix.

Vyprskla jsem smíchy.

„Jsem tu jen pár hodin a oni ze mě mají strach? Ze mě?“

„Isabello, ty si neuvědomuješ, jak silný máš dar. Aro věří, že cvičením se ho naučíš ovládat. Pak bys mohla nahradit Renatu, jeho ochranku. Anthony dokáže na dálku číst myšlenky a to se Arovi moc hodí. Vzpomeň, že chtěl do gardy i Edwarda.“

„Felixi, já se chci s dětmi vrátit domů tak rychle, jak to jen půjde. Nestojím o přijetí do gardy.“

„Stejně si dávej pozor. V první řadě na Jane. Žárlí na tebe. Demetri se kolem tebe motá a ona se bojí, že ji kvůli tobě nechá.“

Zamračila jsem se.

„Pověz jí, že nemusí mít strach, já o žádného chlapa, tím méně upíra, nestojím. Úplně mi stačil jeden.“

Uchechtl se a pak se rozloučil.

V poledne jsem se šla znovu podívat na děti. Spaly a ve spánku se objímaly. Dvě nevinné bytosti, které přišly na svět díky lásce. Nezáleží na faktu, že se ta láska brzy vytratila. I kdybych Edwarda sebevíc nenáviděla, nikdy mu nepřestanu být vděčná za to, že mi daroval Anthonyho a Renesmé. I když jejich dětství bylo tak krátké, věřila jsem, že bylo krásné. Díky lásce mé, Jacoba, táty, Billy a celé smečky. Kdyby byli normálními dětmi, právě by začali chodit do školy. Pokud bych vzala jejich fyzický a duševní věk, čekaly by na ně první lásky. Místo toho stráví rok mezi krvelačnými upíry. Co na tom, že se k nám chovají nadmíru dobře, stále jsou to bestie bez svědomí. Přísahala jsem si, že udělám všechno pro to, abych Tonyho a Ness před nevhodným vlivem ochránila.

Ti dva se začali probírat kolem třetí. Seděla jsem v pokoji u počítače a hledala online kurz italštiny, kterou jsem bohužel neovládala. Z vedlejšího pokoje ke mě doléhal jejich rozhovor.

„Tony, promiň.“

„Proč?“

„No, to že jsem v noci tak hysterčila.“

„Nech to být, Ness, já se ti zase nacizopasil do postele.“

„Ty můžeš vždycky.“

„No jo, chceš si zvyknout na to, jaký to je spát s chlapem.“ Slyšela jsem, jak ji Tony škádlí.

„Hm, ale to by tady musel nějaký být, ne?“ vrátila mu to Ness.

„A já jsem co?“

„Ty? Chlap teda ještě ne.“ Chechtala se Nessie.  Ozval se tlumený zvuk souboje a Nessiin smích se změnil v řehot.

„Tony, nech mě, nelechtej mě. Já už budu hodná.“

„Hej vy dva ospalci, nechcete vstát?“ zavolala jsem na ně.

V tu ránu se oba objevili. Byli v pyžamu, Tonymu každý vlas trčel jinam, Nessie si uhlazovala zacuchané prameny.

„Dobré ráno, mami,“ řekli dvojhlasně a rozesmáli se.

„Ráno? Spíš odpoledne.“ Vrátila jsem jim úsměv.

Koukli oba na mě, pak na hodiny a vyvalili oči.

„Ness, my jsme spali šestnáct hodin.“ Vyhrkl Tony a hvízdl.

„ To ten časový posun. To nic. A pak, není kam spěchat. Dnes máme ještě volno a já bych chtěla, abychom se šli projít do zahrady. Potřebuju s vám probrat něco, co není určeno pro upíří uši.“

Pochopili. Umyli se, převlékli a po snídani, nebo spíš svačině, jsme vyšli ven. Sluníčko svítilo a moje kůže zářila jako ten nejdražší kámen. Nessie mi jako vždy hladila tvář. Odjakživa ji fascinovalo to, jak se na sluníčku třpytím a měla jen málo možností to vidět. Tady odhalení nehrozilo, zahrada byla ukrytá před všetečnými pohledy nezasvěcených.

„Tony, Nessie,“ začala jsem. „Jste už dost staří na to, abyste chápali, že svět není jen jedno velké místo pro hraní, ale má také své temné kouty. Nebudu vám tady dělat přednášku o nebezpečí Volterry. Jedno si zapište za uši: Nechoďte nikam, kam nemáte, nikomu nevěřte. Tony, ty to máš lehčí, přečteš myšlenky, ale pamatuj, i myšlenkami se dá lhát. Zdejší upíři jsou vzdělaní, ale jsou to vlci v rouše beránčím. Živí se lidmi, které berou jen jako potravu. Vy máte štěstí, že jako potrava nevoníte, ale radši opatrně. Dnes mě Felix varoval, že některým jedincům naše přítomnost vadí, takže se mějte na pozoru. Je vám čtrnáct a ráda bych, abysme mohli oslavit i vaši dospělost. A pokud možno s Jacobem a ostatními. Rozumíte?“

Oba kývli a přitiskli se blíž. Na zahradě jsme zůstali až do večera. Nevěděli jsme, co nás zítra čeká a radši na to ani nemysleli. Po večeři jsme se koukali na televizi a přestože Tony a Ness spali do odpoledne, začali po desáté zívat a odstěhovali se do postele. Já jsem navštívila knihovnu. Knihovník mi jen mlčky ukázal, že jsou mi všechny knihy k dispozici. Bylo mi jasné, že největší knižní poklady jsou ukryté jinde.

Probírala jsem se tituly a narazila na jeden, který mě donutil se smát. V rukou jsem třímala souborné dílo Jane Austenové a vzpomněla si, kdy jsem to četla naposledy. Bylo to v době, kdy jsem už tušila, že Edward je upír, ale ještě jsem s ním nechodila. S povzdechem jsem knihu vrátila zpátky a našla si jinou. Vrátila jsem se do pokoje, uvelebila se v křesle a začetla se do příběhu jednoho obyčejného mladíka a hvězdy spadlé z nebe. Četla jsem lidskou rychlostí a vychutnávala si krásný Gaimanův příběh.

Hvězdný prach jsem dočetla ve chvíli, kdy svítalo a na dveře se ozvalo zaťukání. Otevřela jsem a zírala do rudých očí Demetriho.

„Bello, mám ti vyřídit, že ty a děti se máte v osm hodin dostavit do hlavního sálu. Trefíte tam?“ zeptal se.

„Díky, Demetri, cestu si pamatuji.“

Kývl a zmizel upíří rychlostí.

Počkala jsem do sedmi a pak šla vzbudit své dva ospalce.

„Tony, Ness, vstávejte, povinnost vola. Vlastně povinnost volá.“ Takhle jsem je budila doma, když jsem je lákala k učení.

Vypotáceli se a pak se strkali, kdo zapadne první do koupelny. Než se oba upravili, čekala je na stole snídaně, kterou jsem pro ně objednala. Za dvě minuty osm jsme stáli před sálem.

Uvnitř na nás čekali jen Aro a Caius a s nimi Felix, Demetri, Jane a Alec.

„Isabello, doufám, že jste připraveni, ale nelekejte se, jak jsem slíbil, neublížíme vám,“ uvítal mě Aro.

„Doufám, že ti můžu věřit, Aro.“ Rýpla jsem si.

První zádrhel nastal, když jsem zjistila, že zatímco děti si odvede Aro do své pracovny, já se přesunu jinam spolu s Caiem a gardisty.

„Ne, já zůstanu s nimi,“ protestovala jsem, ale nebylo mi to nic platné. Ono, perte se s vycvičenými zabijáky, že. Naštěstí jsem si od rozchodu s Edwardem vypěstovala slušný pud sebezáchovy a tak jsem se radši podvolila.

Odvedli mě do haly, která byla zařízená jako tělocvična.

„Co vlastně mám dělat, Caie?“ zeptala jsem zpříma.

„Zkusíme zjistit, zda je možné, abys dokázala ovládat svou schopnost, Isabello.“  Vysvětlil mi. „Blokuješ psychické schopnosti upírů, takže jsi štít. Jenže tím chráníš jen sama sebe, chci zjistit, zda by bylo možné, abys chránila i ostatní kolem sebe."

Dveře tělocvičny se otevřely a vstoupil Alex. Jeho dar spočíval v tom, že dokázal své oběti odříznout všechny smysly. Caius mu přikázal, aby ochromil jeho. Chtěl sám poznat, zda ho dokážu zaštítit. Před tím mi dával ještě rady, jak se mám soustředit.

Znovu a znovu ochromoval Alec Caia svým darem. Na mě to samozřejmě nepůsobilo, ale Caius byl neustále bezbranný jako dítě. Nedokázala jsem ho ochránit. A takhle to pokračovalo den po dni, týden po týdnu.

Mé obavy, že Aro dětem ublíží, se ukázaly jako liché. Aro testoval jejich dary, jejich fyzické přednosti, ale jen v rámci her a vyučování. Pravidelně se vraceli rozesmátí a zahrnovali mě novými vědomostmi. Nikdy bych nevěřila, jak mile se dokáže chovat ten starý intrikán. Neměla jsem ho ráda o nic víc, ale vycházeli jsme spolu.

Po čase mi došlo, že děti všichni na hradě rozmazlují. Stali se miláčky všech. Byli středem pozornosti a s přehledem toho využívali. Napadlo by někoho, že upjatý Caius je bude učit italsky? Že je přistihnu v přítomnosti povýšené Athenodory, jak se divoce kloužou po nekonečných chodbách volterrského hradu? Že je Marcus bude učit botanice ve svých soukromých sklenících, do kterých kromě něho neměl nikdo přístup?

Přes všechno hýčkání, ale zůstali oba takoví, jako vždy byli. Náhle znovu překotně rostli. Anthony se vytahoval a ramenatěl mi před očima. Bylo mu šest a půl a vypadal na osmnáct. A nebýt jeho smaragdově zelených očí, měla bych pocit, že vidím Edwarda. Neuvěřitelně se mu podobal.  Renesmé mě také přerostla, měřila metr pětasedmdesát. Vlasy, stejné barvy jako měl její bratr a otec, jí spadaly až do pasu. Byla štíhlá, ale ne hubená.

Tonio a Nessa, tak si poitalštili jejich jména obyvatelé hradu. Já byla pro všechny Isabella. Jen Demetri a Caius mi říkali Bello. Bylo to zvláštní, ale já si s Caiem začínala rozumět. Byl dost osamělý. Ara neměl rád a Marcus se společnosti obvykle vyhýbal. Všichni ostatní mu podlézali, ale já s ním jednala jako rovná s rovným a tím jsem mu myslím imponovala. Častokrát seděl u mě v Modrém pokoji a jen tak jsme si povídali. Athenodora na mě kupodivu nežárlila, sama se k nám někdy přidala. Od upírek si kvůli svému postavení musela držet odstup a Arova Sulpicie byla upřímně řečeno, tak trochu slepice. Dbala jen na svůj zevnějšek a nic jiného ji nezajímalo.

Jediné upírky, které nás neměly rády, byla Jane, Chelsea a Renata. Všechny se bály, že je zbavím paprsků přízně jejich pánů. Hlupačky, já počítala dny, kdy se budeme moci vrátit domů. S tátou a Jacobem jsem byla ve spojení a táta se dokonce kvůli mně naučil posílat maily.

Dny ubíhaly a za námi byla téměř polovina roku.

Jednoho dne mě vládci zavolali i s dětmi do trůnního sálu. Prý nás čekají dvě návštěvy, které nesmíme propásnout. Ochranka se rozestavila za své pány, ale mě si Caius přitáhl k trůnu a stála jsem s dětmi u něj.

Do sálu přivedli mladého muže. Bylo mu asi jako mému synovi, kůži měl zbarvenou do hněda a černé vlasy se mu vlnily po zádech. Ucítila jsem vůni, kterou jsem znala a přece byla jiná. Byla to směs nejdražšího parfému a nejlibějšího jídla. Takhle přesně voněly mé děti. Zaměřila jsem se na něj a slyšela bušení jeho srdce. Ale to… Prudce jsem otočila hlavu na Caia a ten jen kývl.

Ten chlapec byl poloupír!

Povídky od Sfingy

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

8)  Linfe (29.10.2010 08:55)

Téda takový překvapení hnedka po ránu. Velice příjemné. Děkuju za poklonu. Jako obvykle to byl brilatní díleček. Velice se těším na další.... taky jako obvykle

Takže jakže milý bobře

7)  nathalkasimova (29.10.2010 08:42)

jůůů... dneska si je určitě přečtu. jedu totiž nakupovat, ale už se moc těšim... už předem vim, že to bude bomba!

6)  Hanetka (29.10.2010 08:23)

Uááááááááá, Nahuel! Je to Nahuel? Že by komplikace pro Ness? Nebo ne? Sfingo, honem pokračuj, protože takhle napínavý konec.... jsem zvědavá! Kapitolka plynula klidně jak říčka, poyt ve Volteře je nečekaně pohodový, ale jsem napjatá, jak to zase zkomplikuješ.

5)  Lenka326 (29.10.2010 08:16)

Díky za krásné páteční ráno . Tak moc se těším na každý nový dílek a vždycky mě moc potěší. Tvoje Bella i děti jsou tak skvělí, pobyt ve Volteře je to poslední, co by si dobrovolně vybrali, ale oni to zvládají s takovou grácií.Mnooo, je pravda, že tvoje Voltera ma i přes vysokou koncentraci zlých upírů na metr čtvereční docela přívětivou tvář. Zajímalo by mě, jestli Bella opravdu neovládá svůj štít nebo se prostě zas tak moc nesnaží... . A už teď se moc těším na další část příběhu, kdo jsou ty dvě návštěvy a co budou znamenat pro Bellu a děti???
Děkuju.

4)  MisaBells (29.10.2010 06:37)

ten den jsem nemohla začít líp, Ivuško, paráda, pecka, bomba, sfinga!!!!! Tak Caius je kámo, jo? Fíha! Moc děkuju, děkuju, děkuju za skvělý díl na studený páteční den.

2)  sakraprace (29.10.2010 06:10)

Sfin, nádhera Koukám, že i z Volterry se dá udělat místo k žití a ne jen k přežití Moc jsem si to užívala a jsem strašně zvědavá, co bude dál.

1)  Petik (29.10.2010 03:26)

že se Nahuel zamiluje do Tonyho, to by byla pecka...jinak krása, krása, krása...moc se těším, co vymyslíš příště

«   1 2