23.11.2011 [08:30], Rosalie7, ze série Starší než já, komentováno 30×, zobrazeno 5340×

Čas plyne, hojí rány a nová láska vystřídá tu starou – to už však bude jiný příběh, tak jen malé nakouknutí...

Epilog

O patnáct let později

Krajina za okny se pomalu nořila do šera, jak se slunce sklánělo k polibku na dobrou noc. Měl jsem chuť zavřít oči a užívat si jeho poslední paprsky, které si na mé kůži hrály s barevnými odlesky. Místo toho jsem pozoroval blednoucí červánky. Neměla totiž ráda, když se plně nesoustředím na řízení. Musel jsem se pousmát.

Podívala se na mě a tázavě zvedla obočí. Jen jsem zakroutil hlavou a dál se věnoval řízení. Povzdechla si a sledovala ubíhající krajinu za oknem.

Po chvíli se ztratila ve svých myšlenkách. Sledoval jsem ji a nemohl si pomoct. Byla krásná. Měla dlouhé černé vlasy a jemný oválný obličej. Vždycky mi připomínala spíš postavu z pohádky něž člověka. Ale nejvíc se mi na ní líbily její hluboké oči.

Byly hnědé jako čokoláda.

A čím víc jsme se blížili k mému domu, tím víc se v nich zračil strach a nervozita. Ačkoli to nechtěla dát najevo, celá se třásla.

Položil jsem jí ruku na stehno. Polekaně sebou cukla.

„Promiň, asi jsem jen trochu nervózní,“ omlouvala se mi. Usmál jsem se a konejšivě ji pohladil.

„Oni ti opravdu nic neudělají. Nedovolím, aby ti kdokoli ublížil,“ uklidňoval jsem ji. Zakroutila hlavou.

„O to mi nejde. Já jen... Co když se jim nebudu líbit?“ zašeptala zoufale. Rozesmál jsem se.

„Neboj,“ chytil jsem ji za ruku a propletl si s ní prsty, „oblíbí si tě, stejně jako Bellu.“ Její nervózní pohled chvíli spočinul na mé tváři a pak se znovu obrátil k lesnaté krajině ubíhající za okny mého Volva. Když jsem ji pustil, abych přeřadil, začala si nervózně hrát s rukama, a tak jsem znovu položil ruku na její stehno. Muj dotek ji vždy uklidňoval. Přesto neustále oáčela prstenem a bříšky prstů přejížděla po kameni. Jako by se stále ujištovala, že drží na svém místě.

Miloval jsem ten prsten. Miloval jsem ho na její drobné ruce s dlouhými štíhlými prsty. Každému říkal, že ta krásná slečna patří někomu jinému. Někomu, kdo ji bezmezně miluje.

„Myslíš, že se na tebe zlobí?“ zeptala se po chvíli ticha a navázala tak na včerejší rozhovor. Má ruka přestala dělat uklidňující kroužky a vrátila se na volant. Amy se ke mně otočila a konejšivě mě pohladila po paži. „Omlouvám se, miláčku, nechtěla jsem -“

„To je v pořádku,“ přerušil jsem ji. Zhluboka jsem se nadechl a odbočil na vedlejší silnici. Už jsme se blížili. „Ona... Nikdy mi nic neřekla. Nic mi nevyčítala. Nikdo z rodiny. Myslím, že se s tím časem srovnala. Možná jí to trvalo trochu déle, ale mě z ničeho neobviňovala.“

„No tak vidíš,“ konejšila teď ona mě. Znovu jse se zadíval na její levou ruku, která teď spočívala na mém rameni. Vzal jsem ji do své a po chvíli zkoumání kroužku z bílého zlata jsem ji políbil do dlaně. „Myslíš, že bychom jim měli o našem zasnoubení říct hned?“ vyhrkla.

„Copak, stydíš se za mě?“ škádlil jsem ji. Protočila očima a já se pousmál, protože z ní všechna nervozita očividně spadla.

„Strašně moc. Ale myslela jsem spíš to, že je vůbec neznám. Vždyť je uvidím poprvé v životě, a ty na ně hned vybalíš, že se budeme brát?“ divila se.

„Miláčku, stále zapomínáš na naše dary. Vsadím se, že Alice už má naplánovanou celou svatbu,“ připoměl jsem jí. Její výraz opět nabyl nejvyššího stupně zděšení. Usmál jsem se a zabočil na lesní příjezdovou cestu. „Jsme tady,“ oznámil jsem. Její srdce se rozeběhlo na plné otáčky. Když se naposledy ujišťovala, jestli to nechci otočit, zastavil jsem před naším domem a dlouze ji políbil. „Myslím, že už je pozdě.“

Vystoupil jsem z auta a jako správný gentleman jí otevřel dveře. Ještě předtím jsem hlavou pokynul všem zvědavcům, aby se chovali aspoň trochu nenápadně a klidili se od oken, kdy byli všichni nalepení. Nedočkavost z nich doslova sálala. Když však Amy vystoupila, nebylo po jejich zvědavých obličejích ani památky. Objal jsem ji proto kolem pasu a věnoval jí poslední povzbudivý úsměv, než jsme vykročili do schodů vstříc těm hyenám. Amy obdivovala Esméinu práci na domě a mlčky si prohlížela obrazy v předsíni. Předtím, než jsme vstoupili do prostorné haly, uslyšel jsem Esméino: „Už jsou tady!“

Musel jsem se tomu zasmát. Když se ke mě Amy zvědavě otočila, jen jsem protočil očima. Vykročil jsem a doslova ji vlekl za ruku do obývacího pokoje, kde už čekali členové mé početné rodiny. Všichni si Amy prohlíželi, což jí na klidu moc nepřidávalo. Pohledem jsem vyhledal Nessie a potom rodiče. Mamka byla první, kdo prolomil ticho.

„Takže ty jsi ta dívka, která mi chce ukrást syna?“ spustila s vážným výrazem. Amy se na mě zmateně podívala a stisk její ruky zesílil.

„Ne, madam. Já vám ho nechci ukrást...“ bránila se spěšně. Mamka se usmála.

„Já vím, zlatíčko. Jen tě škádlím. A říkej mi Bello. Moc ráda tě poznávám.“ Než mohla Amy jakkoli zareagovat, objala ji. „Těšili jsme se na tebe. Tony nám o tobě vyprávěl, ale zapoměl se zmínit, jak jsi krásná.“

„Mami, nech toho,“ prosil jsem ji. Emmett s Jazzem dusili smích a vyrovnávali své stupidní sázky. „Tohle mi fakt chybělo,“ povzdechl jsem si s pohledem upřeným na ty dva.

„Děkuju vám,“ usmála se Amy stydlivě a do tváří se jí nahrnula červeň. Táta mi často vyprávěl, jak se mamka červenala, a že to na ní vždycky miloval. Docela jsem ho chápal. Vzhlédl jsem k němu. S úsměvem mě pozoroval a určitě mi četl myšlenky. Takže v prvním kole testu obstála?

„Rozhodně. Je vidět, že jsi zdědil dobrý vkus,“ pochválil mě. „Vítej do rodiny,“ podal Amy ruku. „Já jsem Edward.“ Amy k němu obdivně vzhlédla.

„Amy Harrisová, těší mě. Vy mi čtete myšlenky?“ zeptala se ohromeně. Táta se pousmál tím polovičním úsměvem, který mamka tolik milovala, a odvětil jí:

„Kdepak. Moje žena si dovolila tě zaštítit. A byli bychom rádi, kdybys nám všem tykala.“ Když Amy přikývla, začal jsem představovat členy své rodiny. Musel jsem přiznat, že se Amy drží skvěle – přece jen, dvanáctičlenná rodina dá občas zabrat. Chvílemi jsem měl opravdu strach o její zdraví. Musí existovat nějaký počet objetí, která člověk snese bez újmy na zdraví.

Proto jsem byl rád, když byl představovací rituál bezpečně za námi. Chtěl jsem Amy ukázat svůj pokoj a dát jí trochu času na vzpamatování se. Jenže dřív, než jsem stihl cokoli říct, Nessie vyhrkla:

„Ten je tak nádherný!“ Pohledem se zasekla na Amyině levačce. Ani s upířími smysly jsem nedokázal plně pochytit všechno, co následovalo, ale rázem se strhla gratulovací mela. Alice začala skládat své ódy na svatební téma a básnila do kulis obdivných vzdechů a Nessiiných vzlyků.

„Taky jsem takovej měla, než jsem kvůli němu,“ hodila obviňujícím pohledem po Jacobovi, „přibrala půl tuny a natekly mi všechny prsty,“ stěžovala si plačtivě. Můj pohled sklouzl na její rostoucí bříško.

„Kdepak, milá sestřičko. Půl tuny jsi v žádném případě nepřibrala. Spíš celou, možná dokonce dvě,“ provokoval jsem ji. Uraženě se na mě podívala. Nadechla se, aby mi něco řekla, ale pak si to rozmyslela a otočila se k Amy.

„To si ho opravdu chceš vzít?“ zeptala se nevěřícně. Amy se zatvářila nejistě.

„Občas o tom pochybuji. To se pořád chová jako dítě?“

„Cože?!“ ohradil jsem se ukřikvděně.

„Většinu času,“ přitakala Caroline smutně. Byla celá Nessie. Jako by tátovi z oka vypadly.

„Asi to má v rodině,“ konstatovala Rose a pohledem přejela Jazze, Emma a tátu.

„Cože?!“ ozvali se pro změnu oni.

„Neboj, on z toho vyroste. Narozdíl od ostatních má tu možnost,“ řekla Alice.

„Přinejhorším si ho budeš muset pořádně vycepovat,“ přidala se Esmé a pyšně pohlédla na Carlislea.

„Cože?!“ zašeptal nevěřícně. Esmé jen nevinně pokrčila rameny.

„Nejlepší zbraní ženy je umění ovládat muže. Ale věř mi, umět to s upířím mužem je daleko větší sranda,“ završila to mamka. Amy se rozesmála a když Esmé navrhla, že půjdou na chvíli do kuchyně, bez váhání je následovala. Ještě než zmizeli, táta se zasmál.

„Mamka ti vzkazuje, že je sladká.“ Pyšně jsem se usmál. Tohle jsem věděl už dávno.

Stál jsem na balkóně a pozoroval řeku, která se kroutila za domem. Amy před chvílí usnula. Holky si s ní do dvou do rána povídali a očividně se jim opravdu líbila. Oni jí evidentně také, neboť z ní takřka okamžitě opadla veškerá nervozita.

Byl jsem nesmírně rád za to, jak se věci vyvrbily. A přesto jsem nedokázal přestat přemýšlet o našem ranním rozhovoru. Možná jsem neříkal úplnou pravdu. Přece jen to byly domněnky.

„Líbí se mi,“ ozvalo se za mnou. Stoupla si vedle mě a položila ruce na dřevěné zábradlí.

„Mě taky,“ usmál jsem se.

„Ty jí vážně miluješ, viď?“ zeptala se. Jen jsem kývl. „To je dobře. Ani nevíš, jak jsem ráda.“

Věděl jsem to moc dobře. Vždycky pro mě chtěla to nejlepší. A přesto jsem o tom nedokázal přemýšlet. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byla ta prokletá otázka.

„Zlobila ses na mě někdy?“

Mamka se na mě podívala, ale já její pohled oplatit nedokázal. „Samozřejmě,“ řekla po chvíli, „Hlavně když jsi rozbil tu Esméinu vázu, kterou dostala od Carlislea. Byl jsi velmi neposedné dítě. Ale to už je pryč, jestli myslíš tohle,“ pohladila mě po rameni.

Zavřel jsem oči a zakroutil hlavou. „Ne,“ promluvil jsem po chvíli ticha.

„Tak o co jde, zlatíčko?“ zeptala se a donutila mě se na ní podívat.

„Proměnil jsem tě. Kousnul jsem tě. Zkazil jsem ti život,“ řekl jsem zoufale. „Je mi to moc líto.“

„Co to povídáš?“ zeptala se vyděšeně.

„Nikdy jsi tohle nechtěla,“ připoměl jsme jí. „Bála jsi se upírství.“

„Já vím. A bála jsem se zbytečně. Byla jsem hloupá. Vůbec se na tebe nezlobím,“ usmála se.

„Vážně?“

„Vážně. Měla bych ti spíš děkovat. Zachránil jsi nejen mě, ale i zbytek rodiny. A hlavně tátu. Neyslím si, že by to zvládl. Měla jsem štěstí, že se to stalo. Upírství není tak hrozné, jak jsem si myslela,“ přiznala se. Usmál jsem se.

„To jsem rád. Myslíš, že to Amy taky zvládne? Mám o ní strach,“ přiznal jsem. Chtěla také proměnit, ale ještě předtím si přála mít dítě. Věděla, že po proměně už by to nebylo možné.

„Všechno se dá zvládnout, když máš podporu lidí, kteří tě milují,“ zašeptala a pohladila mě ve vlasech. „A ty jí přece miluješ.“ Usmál jsem se a objal ji.

„Neboj, pořád mi zbylo trochu lásky pro tebe,“ ujistil jsem ji. Šokovaně se odtáhla:

„Cože? Trochu? Jak se opovažuješ?“ Znovu jsem ji schoval do své náruče a s úsměvem jí políbil do vlasů.

„Mám tě rád, mami,“ zašeptal jsem. Povzdechla si a položila hlavu na moje rameno.

„Já tebe taky, zlatíčko.“

„Já vás taky, zlatíčka,“ přidal se táta, který se zjevil ve dveřích. Mamka se zasmála a vzhlédla k němu. „Víš, vůbec se mi nelíbí, že mi kradeš ženu. Myslel jsem, že teď, když máš svoji, necháš mi tu mojí, starou a opotřebovanou,“ řekl naprosto vážným tónem.

„Ty!“ vypískla mamka dotčeně. Táta se usmál, přitáhl si jí do náruče a prakticky mi jí tím ukradl.

„Tak fajn, nech si jí. Já jdu zkontrolovat nový model,“ rozhodl jsem a zamířil jsem do mého pokoje.

„Tony?“ zavolala za mnou mamka. Otočil jsem se ve dveřích. „Děkuju ti. Opravdu,“ usmála se.

„Nemáš zač, mami.“

Když jsem se vrátil do pokoje, Amy se rozvalovala přes celou postel. Usmál jsem se a chvíli jí pozoroval. Opravdu byla sladká. Nedokázal jsem pochopit, jak bez sebe naši tak dlouho vydrželi. Jen pouhá představa, že bych ji ztratil, mě děsila.

Opartně jsem jí odsunul doprostřed postele a lehl si k ní. Zavrtěla se a přitiskla se ke mně.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal jsem jí do vlasů. Přitulila se ještě blíž.

„V pořádku. Jsem ráda, že tu jsi.“

„Copak, bojíš se, že by tě jinak někdo kousnul?“ zeptal jsem se. Ospale se usmála:

„Ne. Vlastně jsou vcelku fajn. Jen se cítím líp, když tě tu mám,“ zamumala. Chápal jsem jí. Chvíli jsem jí hladil po zádech a ona si hrála s knoflíčkem na mé košili.

„Jsi jí hrozně podobný,“ prolomila po chvíli ticho.

„Mluvil jsem s ní,“ řekl jsem. Zvedla se a v šeru pokoje, který osvětloval jen měsíc, se mi zahleděla do očí.

„Co ti řekla?“ zeptala se starostlivým výrazem. Zavřel jsem oči a vydechl.

„Nezlobí se na mě. Je ráda,“ usmál jsem se. Amy se nade mě naklonila a vtiskla mi polibek.

„To je moc dobře.“ Jo, to bylo. Všechno bylo fajn. A já věřil, že tohle zvládneme. Mamka má pravdu. Jsem obklopený lidmi, kteří mě vždy podrží. A před sebou mám věčnost se svou láskou.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem do noci.

„Já tebe taky. I když jsi ještě pod zákonem,“ zasmála se. Nemohl jsem si pomoct a zavrčel jsem. Během vteřiny se s vyjeknutím ocitla pode mnou. Věděl jsem že má tenhle dům uši, ale bylo mi to jedno. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo umlčet jí svými ústy. Moc jsem se nerozmýšlel.

Teoreticky už neměla pravdu. Dneska byly moje narozeniny. Patnácté. A přestože Amy bylo dvacet, já vypadal starší. Náš věkový rozdíl smazalo nadpřirozeno, podobně jako u našich.

A stejně jako kdysi tátovi s mámou, ani mě nevadilo, že je Amy starší než já.

Chtěla bych poděkovat všem čtenářům, kteří se dostali až sem. Bez Vás bych to nidky nedokázala. Byli jste mojí psychickou oporou a hnacím motorem. A navzdory tomu, jak dlouho mi trvalo dojet do cíle, jsem konečně tu.

A za to jsem Vám vděčná.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Michangela (23.11.2011 18:45)

Děkuju! Moc děkuju za šťastný konec. Na začátku jsem se docela lekla a vydrželo mi to až do Bellina představení. Už jsem si říkala, že je to od Edwarda děsně nefér, ale pointa byla o to krásnější. Díky za krásný zážitek!

6)  Rosalie7 (23.11.2011 12:48)

Děkuju vám, holky. Jsem ráda, že se konec líbil. Samozřejmě, že jsem to Edwardovi nemohla udělat. A navíc, slíbila jsem vám HE. Snad vás taky udělal happy

5)  semiska (23.11.2011 12:44)

No, já se nachytala ze začátku Nádhera,zlato. Moc se ti to povedlo, jsi fakt šikulka. Úžasná povídka.

4)  SarkaS (23.11.2011 12:22)

Ne, ne. Mě jsi nenachyala. Říkala jsem si, že bys to Edwardovi přece neudělala a navch se mohl narodit kluk co by Bellu kousnul a všechno by vyřešil a ono ejhle. Už je to tu. Byl to krásný konec! A taky báječný příběh. Děkuji

3)  Nosska (23.11.2011 12:12)

Takový šoky po ránu! Teda tímhle jsi mě dostala naprosto dokonale, já si vážně myslela, že ta první část je z pohledu Edwarda
Ale díl to byl báječnej, vážně se Ti to povedlo A Esmé, ta to zabila!
Opravdu nádherná povádka

«   1 2