23.01.2011 [16:30], MisaBells, ze série Sladké koření, komentováno 22×, zobrazeno 5367×

Zjistil jsem, že ty výboje a vidiny mi způsobuje jediná věc. Stačí slovní spojení a já dostanu pecku. Auvajs! Ale k něčemu to je - dneska to zachránilo Emmettův džíp, ale já mám průšvih.

 

32. kapitola - Kočkopes

Snídani jsme zvládli. Koupit pečivo nebylo tak složité, jak se zprvu zdálo. A čaj jsme taky nějak vymysleli. Sice nebyl jako od Belly, ale měl jsem čaj.

„Ještě džus?“ nabízela Alice a prohlížela si krabici s obrázky pomeranče.

„Ne, dík.“

„Za mých časů se džusy dělali domácí,“ odfrkl si Jasper a čuchl si k víčku.

„Protože za tvých časů neznali slovo konzervace,“ vysmál jsem se mu.

„Taky pravda, ale byly lepší. Alespoň líp voněly,“ bránil se.

„Kdyby v té krabici byla krev, mluvíš jinak. Prostě jsi změnil stravovací návyky, lásko,“ tišila ho Alice.

„Ještěže tě, lásko, mám…“ vzdychl a pak se oba vypařili. Dojedl jsem a přemístil se do obýváku. Zalovil jsem v knihovně a vytáhl slovník spisovného jazyka.

„Co to vidí oko mé upíří?“ vyhrkl Emmett a rval mi slovník z rukou. „Slovník? Proč tenhle? Spíš finský ne?“

„Potřebuju jen synonyma pro slovo v pořádku,“ hlesl jsem.

„Tak to jsi narazil na toho pravého upíra. Jsem v synonymech naprosto zběhlý,“ dušoval se a hrdě se bil do hrudi.

„Fakt?“

„No jasně! Tak kupříkladu synonymum pro slovo v pořádku je v nepořádku.“

„Neříkej,“ vyhrkl jsem a dusil se smíchy.

„Říkám. Mně můžeš věřit, kamaráde.“

„To určitě.“

„Ne, to byl jen pokus o vtip, ale ty se nesměješ, takže nic. Proč chceš synonyma?“ vyzvídal. Nějak mi nedocházelo, co podle něj měl být ten vtip.

„Abych nepoužíval neustále jen v pořádku?“

„Co třeba ready, nebo v pohodě, nebo O.K.?“ Už jsem pochopil jeho vtip, uf!

„A dál?“

„No…“ Emmett zaváhal, načež otevřel slovník a zalistoval v něm, „můžeš říct taky: Nic mi není, nebo je mi dobře…“

„Ty jsi tak vzdělaný, strýčku,“ trylkoval jsem naoko. Emmett se začal smát a vrátil slovník do knihovny. Jeho ego bylo náležitě pohlazeno, teď nejspíš potřeboval pohladit něco jiného.

„Rosalinko?“ křičel po celém domě. Střelil jsem pohledem po hodinách. Měl jsem ještě čas. Moje rande bylo prozatím v nedohlednu. Sorrel rozhodně nevypadala na holku, co vám dá na první schůzce. Otázkou bylo, jestli na schůzky vůbec chodila.

Zvláštní bylo, že z té noční můry jsem většinu vytlačil do pozadí, kromě jejího božského těla. Vidět ho takhle naživo, ach jo, bože dej. Potřebuju, vzdychl jsem v duchu. Jak dlouho jsem neměl sex? No, hodně dlouho, když už mi servírky lezou i do snů. Týden? Naposledy s Monicou… Myslím. Zapnul jsem si televizi a sledoval jakýsi bájný film. Usírev. Chudák malá, jak ho takhle může někdo pojmenovat? Až pak mi došlo, že v řečtině to je Osiris. Bůh Osiris. Byl egyptským bohem plodnosti a úrody, a měl nepřejícího bráchu Sutecha, na kterého zbyly neúrodné pouště a sucho. Sutech samozřejmě Osiridovi záviděl a rozhodl se, že se mu pomstí. Pozval ho k sobě na hostinu a v nečekané chvíli ho nechal chytit, spoutat a zabít. Jeho tělo pak roztrhal na několik kusů a ty rozházel po celém Egyptě. Naštěstí Osiridova žena Éset, obětavá a milující, vyrazila na loďce na cestu s cílem najít všechny části manželova těla. I přes mnoho obtíží a překážek uspěla a za pomoci boha Anúbida manželovo tělo složila dohromady. Bůh slunce a hlavní z egyptských bohů Re nemohl nechat tuto nespravedlnost jen tak a rozhodl, že Osiris se vrátí zpět a stane se bohem podsvětí a zemřelých. Ta legenda mi připadala trochu podivná. Složili ho roztrhanýho zpátky a on ožil? Nakonec to byl taky upír, ne?

„Od kolika máš to rande?“ vyrušila mě Rosalie.

„V poledne,“ hlesl jsem a dál zažraně sledoval televizi.

„V pravé poledne?“ Její zaváhání mě přimělo vzhlédnout. Dívala se na hodiny, tak jsem ji napodobil a ve vteřině jsem se řítil do patra. Sprcha, voda po holení – na oko, košile, kalhoty, čisté prádlo – pro případ. Bunda – kamufláž.

„Ahoj!“ křikl jsem a vyběhl z domu o 15 minut později. Když mě Rosalie vyrušila, bylo něco po půl dvanácté. Takže na cestu do města mi zbývalo sladkých deset minut. To byl dobrý důvod, proč dupnout džípu na plyn a řítit se zatáčkami ve sto šedesáti. Rádio zapípalo a jakýsi finský hlas oznámil polovinu dne. Ve stejnou chvíli jsem chcípal motor před restaurací, kde Sorrel pracovala. Vyskočil jsem z auta a našel ji pohledem. Stála a pusu měla dokořán. Chlap ve mně začal spokojeně příst. Miloval jsem, když moje maličkost udělala dojem. Přeběhla silnici a zastavila naproti vozu.

„Jdeš do kuřáku?“ zasmál jsem se. Vteřinu poté zase byla tma.

…

„Jdeš do kuřáku?“ zašeptal jsem a automaticky jí tykal.

„My si tykáme?“ rýpla a probodla mě pohledem.

„Asi ano, ne?“

„Tak jo, pane,“ odsekla s úsměvem a dala mi jasně najevo, že jsem jí ještě neřekl svoje jméno.

„Nastup,“ vybídl jsem ji a pohodil hlavou ke spolujezdci.

…

„Jsi v pořádku?“ Chvilku mi trvalo, než jsem se zmátožil. Plus pro mě bylo, že jsem to ustál.

„Jen moc prudký pohyb. Nic mi není,“ vzdychl jsem a sedl si za volant. „Tak jdeš?“ vyhrkl jsem, když jsem si uvědomil, že stále stojí před autem. Trhla sebou a oběhla džíp. Usadila se vedle mě a změřila si mě pohledem.

„Fakt ti nic není? Nejsi nějak nemocný?“

„Jsem naprosto zdravý, věř mi.“ Jako kdyby mě mohlo něco vážného sklátit, napadlo mě.

„Tak fajn,“ usmála se a očividně jí moje jediná věta k vysvětlení stačila.

„Kam jedeme?“ vyzvídal jsem. „Vymyslela jsi místo, že?“

„Vymyslela. Mimochodem… Já jsem Sorrel,“ řekla a podala mi ruku.

„To už vím. Napsalas mi to k tomu telefonnímu číslu. Nicméně… těší mě, Sorrel,“ zašeptal jsem. Ruku jsem přijal a lehce ji stiskl. Usmál jsem se edwardovským úsměvem, který jsem měl za těch několik let tak perfektně nacvičený, až jsem ho mohl skoro pokládat za svůj.

„Ty mi nepovíš svoje jméno?“ vyhrkla.

„Na co potřebuješ jméno?“

„Třeba na oslovení, pane?“ rýpla si.

„Mně se líbí, když mi říkáš pane,“ zasmál jsem se a trhl sebou. Tohle jsem už někomu říkal. Že bych se opakoval?

„Tak jeď, ty domýšlivče. Rovně a támhle doprava,“ rozkázala. Nastartoval jsem a vyjel podle jejích instrukcí. „Tady doleva a na konci stůj.“

Když jsem chcípl motor, v hlavě mi začal blikat divný vykřičník.

„Nevypadá to tu na restauraci,“ hlesl jsem.

„Neříkej,“ zasmála se a vystoupila. „Tak jdeš?“

„To víš, že jdu,“ vyhrkl jsem a jakmile jsem zamknul auto, vydal jsem se za ní. Vtáhla mě do tmavého vchodu jednoho z domů. Stoupali jsme po schodech a na tom posledním zahnula za roh. „Tady nemají světla?“

„Je to nějaký rozbitý, ale snad to příští týden spraví. Tak pojď,“ vybídla mě a otevřela dveře. Tam už světlo bylo. Vešel jsem za ní a ona mi dveře přibouchla za zadkem. Nejsem lekavý typ, ale teď jsem se fakt lekl. Vrhla se na mě jako smyslů zbavená. Můj rozkrok jásal – ano! Moje hlava – neblbni!

Jenže jak to tak bývá, hlava prohrála. Vždycky prohraje, chudák. Možná, že kdyby byla v rozkroku, měla by větší šanci…

„Kudy,“ hekl jsem mezi polibky. Ukázala kamsi za moje záda a přitiskla rty opět k těm mým. Rozkrok a pak rozum. Fungovalo to vždycky, tak proč ne teď? Měla velkou postel. Ba přímo obrovskou! Splnil se můj včerejší sen. Nahá Sorrel nade mnou. Realita byla ještě lepší. Sklonila se ke mně a skousla můj ret. Sykl jsem bolestí a zatnul prsty v pěst. „Potvoro,“ zavrčel jsem a sevřel pevně její boky. Zavrtěla se jako káča a s ní i moje zorné pole. Když se znovu sehnula, bodlo mě v rameni. Zase mě rafla, to se mi snad zdá. „Příště tě praštím,“ sykl jsem se smíchem. Sorrel problesklo cosi v očích a přejela mi nehty po hrudi. „No počkej,“ vyhrkl jsem a převrátil ji na záda. Teď je řada na mně.

Nejspíš jsem zhubnul dobrých pět kilogramů. Ta holka byla k neutahání. Po dvou hodinách jsme vyhlásili time out. Natočila se ke mně a v její tváři to zase zajiskřilo. „Nekousej!“ vyhrkl jsem dřív, než stihla cokoliv udělat. Zasmála se a místo kousnutí do chudinky bradavky, mi políbila hruď.

„Odpočiň si, udělám kafe,“ navrhla a měla se k odchodu. Spokojeně jsem vzdychl a otočil se na bok. Jen pět minut, napadlo mě. Zavřel jsem oči a ještě párkrát vyměnil vzduch v plicích. Nesmíš spát! Otevřel jsem oči a svraštil obočí. Co to bylo? Zvedl jsem se do sedu a zavrtěl hlavou. Do zorného pole se mi dostala plně oblečená postava Sorrel, jak mi šacuje…

„Co to děláš?“ zavrčel jsem.

„Do prdele!“ zaklela, když nadskočila. „Já se tě lekla, sakra. Ty nespíš?“

„Co to děláš?“ zopakoval jsem.

„Co myslíš?“ odfrkla si.

„Tebe doma neučili, že tohle se nedělá?“ vrčel jsem.

„Tebe doma neučili, že za služby se platí?“ vrátila mi.

„Ty…“ vydechl jsem. Sakra, jak to, že mi to nedošlo? Vztekle jsem ze sebe shodil deku a vstal jsem. Natáhl jsem si kalhoty, košili a zbylé oblečení. Sáhl jsem po bundě a z náprsní kapsy vytáhl peněženku. Mrsknul jsem po Sorrel čtyři prezidenty a měl vztek. „Proč to děláš?“

„Jak vidíš, vynáší to.“

„Ty bys mě fakt okradla? Bez jediné výčitky?“

„Jako servírka si toho moc nevydělám.“

„Tohle ale není řešení.“

„Polib mi prdel. Najednou jsi moralista? Ještě před chvílí jsi byl ochotný narvat mi ho do…“

„A dost!“ utnul jsem ji. Ještě před chvílí by mě možná podobná – jen podobná – slova dostala do extáze tak silné, že bych si ji vzal i na koberci, ale teď, když jsem věděl, co je zač… „Dělej si, co chceš, ale dej si majzla, protože ne vždycky můžeš narazit na takovýho vola, jako jsem já. Jiný by tě zabil, kdyby tě chytil, jak mu šacuješ kapsy.“

„Zkus na mě sáhnout a zavolám fízly,“ vyhrožovala.

„Neboj se. Na tebe nesáhnu už ani olověnou tyčí,“ odfrkl jsem si. Jasně, kdyby mi teď odpřísáhla, že už to v životě neudělá, tak na ni klidně sáhnu znovu. A nejen jednou.

„Imbecile,“ vyštěkla.

„Bacha na to, co říkáš!“

„Jdi do háje, kreténe impotentní.“

Dýchej, Peterku, dýchej. Nádech, výdech, nádech…

„Buzerante.“ Plesk! Mlasklo to. Naštěstí pro ni jsem se trefil. Zasáhl jsem zeď za její hlavou. Pěkně celou dlaní.

„Jsi normální? Mohl jsi mě zabít!“ vřeštěla. Když jsem totiž odtáhl ruku ze zdi, zůstal tam vydrolený kus omítky ve tvaru mé dlaně. Ta rána by ji nezabila. Spíš by ji uspala na hodně dlouho.

„To jsem tedy mohl,“ zavrčel jsem pěkně po upířím. Zbledla. Hodně moc zbledla. Nechal jsem ji tam tak, jak byla, a vyšel jsem z bytu. Takhle mě… sakra, mohl jsem to tušit! Vždyť mi mohla sebrat všechno! Doklady, prachy, karty, auto! Ne, že ho někde zapomeneš… Rosalie to věděla? Alice měla vizi? Ale Alice poloupíry nevidí, tak jak mohla? Nezná ani Sorrel, aby viděla její budoucnost. Sakra. U auta jsem sáhl do kapsy. „Ta malá zmije,“ sykl jsem. Klíčky byly v tahu. Nejspíš se teď nahoře klepala a čekala, až na to přijdu. Vyběhl jsem schody během pěti vteřin a bez klepání vpadl do bytu. Nejen, že měla moje klíče, ale měla i mojí falešnou občanku a telefonovala. Lekl jsem se jí, protože v očích měla divný výraz.

„Ano, napadení. Jmenuje se Peter Aamu. Znásilnil mě a surově zbil, šerife…“ Dívala se přitom přímo na mě. Vytrhl jsem ji občanku i telefon z ruky. „Je tu zase, vrátil se, pomoc!“ křikla ještě předtím, než jsem jí to položil.

„To myslíš, že ti to uvěří?“ vrčel jsem.

„To si piš, že jo,“ zařvala a pak sama třískla hlavou o hranu stolu.

„Jsi normální? Nech toho!“ zvažoval jsem, jestli ji mám nechat, aby se ubila a utéct, nebo počkat na policii a vysvětlit to. Nakonec jsem vytočil číslo Alice.

„Pete?“

„Alice, co mám dělat?“ vyhrkl jsem a všechno jí vylíčil. Sorrel zatím pobíhala po bytě a shazovala věci, rozbíjela si obličej a vřeštěla.

„Ty pitomče, zmiz odtamtud!“ zařvala Alice.

„Jo? No, tak jo!“ souhlasil jsem a vyběhl pryč. Když jsem pak zahýbal s džípem za roh, proletěla kolem mě policejní dodávka. No ne, zásahovka?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  Lucie (22.01.2011 16:57)

Ježíííš!! Já se už tak nemohla dočkat tohohle dílku a ty to vyvedeš takhle!! Rychle další!!!

«   1 2