17.01.2011 [10:30], MisaBells, ze série Sladké koření, komentováno 28×, zobrazeno 5477×

Bolí to a nic na světě mi od toho nedokáže ulevit... Tedy, kromě Lure a - mámy!

 

28. kapitola - Zase od začátku

Vzbudil mě řev raněného zvířete. Prudce jsem sebou trhl a posadil se na posteli. Z čela mi tekly čůrky potu a celý jsem se třásl.

Rozhlédl jsem se po pokoji a všimnul si táty, sedícího v rohu. Nohy tiskl k hrudi a sledoval mě skleněným pohledem.

Trhavě jsem se nadechl. Došlo mi, že nikde není raněné zvíře, ale to já tu křičím ze spaní. Nepotím se, to jen slzy prolité vleže mi brázdí tvář a ten třas je následek vzlyků.

Poslední důkaz, který mě přesvědčil o tom, že – ač bych si to hrozně moc přál – to není sen a nebyl. Před očima mi vyskákaly útržky vzpomínek a znovu se mi oči zalily slzami.

„Omlouvám se,“ hlesl táta a já svraštil čelo v nechápavém gestu.

„Za co?“

„Nic jsem neudělal, abych ji zachránil.“

„Aha,“ vzdychl jsem. V tuhle chvíli jsem si nebyl jistý, jestli to je něčí vina, nebo se tomu prostě nedalo zabránit. Srdce mi pukalo a na duši jsem měl černý flór. Mohl za to někdo? A pokud ano, nebyla to moje vina? To já mu měl něco vzít. Kvůli mně tam byl. Bože!

„Je to moje vina,“ vzlykl jsem a znovu dal průchod tomu zvířeti uvnitř mě. Kvůli mně tu není. Kdybych se jen nenarodil! Kdybych umřel, žila by.

Dveře pokoje se rozletěly a stál v nich Edward.

„Ani jeden,“ začal a mě i tátovi se podíval do očí, „za tu tragédii nemůžete, rozumíte? Ani jeden! Ty,“ řekl a ukázal na tátu, „byl jsi stejně jako my přikovaný ke zdi. Jak jsi jí chtěl proboha pomoct? A ty…“ Edward se nadechl a zavrtěl hlavou. „Jak si můžeš dávat vinu za něco, co jsi nemohl ovlivnit? Narodil ses, táta s mámou tě chtěli a milovali. Dali by za tebe život a…“ zarazil se. Uvědomil si, že jeden život už jsem je stál.

„Nestál! Kdyby Rory mlčela a nedráždila ho, byla by tu, chápeš? Není to vaše vina!“

Díval jsem se na něj rozzuřeně. Ještě jsem nebyl ochoten přiznat, že má možná pravdu. Potřeboval jsem se s tím nějak vyrovnat. Vstal jsem a chtěl utéct. Edward mě chytil za rameno: „Tohle nic nevyřeší.“

„Edwarde, nech ho jít. Ztratil mámu,“ přerušil ho táta dřív než já. „Potřebuje čas. Všichni ho potřebujeme,“ vzdychl a zvedl se ze svého místa v rohu. Pomalým krokem došel až k nám. „Tak jdi,“ vybídl mě a sundal z mé paže Edwardovu ruku.

Neváhal jsem. Vyběhl jsem ze dveří a proletěl chodbou. U dveří ven jsem se zasekl. Zůstal jsem stát a moje oči sledovaly práh. Viděl jsem stíny, co se krčí kolem jediného místa. Smutné siluety Nessie a Jacoba, kteří přišli o svou jedinou dceru. Zhrouceného Joshe, krčícího se u zdi, když mu vzali milovanou sestru. Netrpěl jsem jen já. Všichni trpěli, a přesto dokázali stát na nohou. Rozhlédl jsem se po pokoji. Ta zeď. Místy omlácená od našich těl. Shozené obrázky a roztříštěné sklo. Převrácený nábytek, který se už nikdy nebude moct použít, díky Joshovi. Na zemi ležela kniha. Založená reklamním letákem. Její kniha. A na krbu byla její fotka. Její židle, její oblíbený polštář, její vůně… A dost! Nohy se mi podlomily a já se sesunul k zemi. Kde vzali tu sílu, že po tom všem dokážou stát na nohou?

„Vstávej,“ ozvalo se lehké zašeptání nad mou hlavou. Zvedl jsem hlavu a hledal majitele, ale byl jsem tu sám. Zbláznil jsem se. Moje hlava si se mnou hraje. „Pete, zvedni se!“ Zase! „Tady…“ Tohle bylo silnější a vycházelo to od okna.

„Lure?“ hlesl jsem a teprve teď mi došlo, že jsem zoufale doufal, že to je mámin hlas.

„Pojď se mnou. Dělej,“ prosila. Mátožně jsem se postavil na nohy a vyvrávoral z domu. Lure se rozeběhla k lesu a mávla na mě. Běžel jsem k ní. Vedla mě mezi stromy a keři. Přeskakovala vodu a mířila daleko. Hodně daleko od vily.

„Kam mě vedeš? Počkej, stůj… Lure… Lure! Stůj! Co je?“

„Hele, nenaštvi se, ale… I mě puká srdce, když si uvědomím, že tu Rory není. Jenže vy jste se všichni zabarikádovali do sebe a lížete si rány, přitom je tu dokonalé řešení, chápeš? Vrátím tě prostě do doby před Silvestrem a budeme doufat, že se to povede.“ Spadla mi brada.

„Jí se to nelíbilo.“

„Ale ona tu není, ne? Myslím si, že ti poděkuje, až se bude moct opět nadechnout, dělej, jdeme.“

„Lure. A co řekneš doma?“

„Tebe zajímá, co řeknu? Ty jsi vážně hodně na dně, když přemýšlíš nad takovou banalitou. Chceš profackovat? Jestli se to povede, nic nebudu muset říkat. Minulost se odehraje jinak a ty budeš tady, jako bys nikde nebyl.“

Nevím, jestli jsem se nepomátl, ale místo radostného křiku jsem začal znovu hystericky brečet. „Pete?“ vydechla překvapeně Lure.

„Bude žít? Zase tu bude, aby mi mohla nadávat? Fakt?“ ptal jsem se tupě.

„Ach, zlato…“ vzdychla a objala mě. „Bude tady. Ty to zvládneš a zachráníš ji.“

„Jo. To udělám. Zachráním ji. Musí žít,“ popotahoval jsem a utřel si oteklé oči. „Co mám dělat?“ Narovnal jsem se v zádech a Lure mě pustila. Odstoupila ode mě a ukázala na mě prstem. Instinkt mi velel, abych se přikrčil. To gesto a její pohled – nahánělo to strach. Druhou rukou mávla ve vzduchu a listí kolem se vzneslo do vzduchu.

„Volám tě, sílo přírody,

postav nám z času pevný most,

ve jménu šťastné náhody

pomoz nám změnit minulost.“

Vnímal jsem to jen okrajově. Konsternovaně jsem totiž zíral do jejích očí. Měnily barvu. Josh mi o tom tenkrát jednou vyprávěl, ale na vlastní oči jsem to nikdy neviděl. Nepotřebovala k tomu žádný kruh, ani misky, hlína, rosa z trávy a malý plamínek poletovali ve víru listí.

„Volám tě, sílo z dávných let,

pomoz nám smrti zvrátit dech,

dovol mi bránu otevřít hned,

ať jsme zas všichni v našich zdech.“

Její slova mi probodávala ušní bubínky. Sílilo to a s každým veršem jsem ji viděl hůř a hůř.

„Oheň a voda, země a vzduch,

magická sílo, přijď mezi nás,

společně s námi spojte se v kruh,

otevřte bránu, prostor i čas!“

Voda mi začala kapat na hlavu. Víc a silněji. Už to nebyly jen kapky, co odletěly od víru. Tohle bylo jako déšť. Ne, počkat… liják? Musel jsem zavřít oči, protože mi voda stékala po obličeji. Zvuk lesa zmizel stejně jako hlas Lure. Zůstalo jen zurčení deště. Oteplilo se. Setřel jsem si vodu z tváře a udělal krok vzad, jako kdyby to mělo pomoct. Noha mi ujela po něčem kluzkém a já sebou praštil na tvrdou zem. Vytřeštil jsem oči a rozhlédl se. Les byl tatam a já se válel v koupelně. V mojí koupelně! Vypadl jsem ze sprchy. Nadskočil jsem, když mě zkropila vlna z vany a ozvalo se hrdelní vrčení.

„Lehni!“ zavelel jsem automaticky, načež jsem se začal smát. Amádeus! Můj Amádeus! Vydrápal jsem se na nohy a zabalil se do ručníku. Na poslední chvíli jsem potlačil potřebu obejmout toho aligátora a vyběhl jsem z pokoje. Tarina seděla na mém polštáři a trucovala.

„Tarinko, jsem tady,“ šišlal jsem na ni a drak spokojeně zavrtěl ocasem, ale neotočil se ke mně. Znovu mě to rozesmálo. Natáhl jsem na sebe tričko a tepláky. Tarina mezitím dostala rozum a uvelebila se mi na rameni jako vždy. Vyběhl jsem z pokoje.

„Kde máš bundu?“ vyhrkla mamka. Máma! Maminka! Maminečka! Neovládl jsem se a vrhl se jí kolem krku. Tiskl jsem ji k sobě a cítil, jak mi po tváři teče slza.

„Miluju tě, hrozně moc, mami. Fakt moc!“ šeptal jsem jí do ucha.

„To jsem si mohla myslet, zase to zkoušíš, co? Ale bez bundy nejdeš, to si pamatuj,“ vrčela se smíchem.

„Dobře, mami. Nepůjdu nikam a budu tu s tebou, jo? Chceš? Budeme hrát karty nebo se dívat na televizi. Nebo se půjdeme spolu projít a vezmeme i tátu a ostatní, jo?“ brebentil jsem.

„Pete! Tys‘ chlastal!“ vyjekla a odstrčila mě od sebe. „Dejchni na mě. Hned!“

„Mami, já nepil! Já jsem jen rád, že tě mám.“

„Tak jsi něco rozbil, ne?“ Máma přimhouřila oči a založila ruce v bok.

"Nerozbil. Jen mám radost, mám tebe a tátu a všechny a v koupelně aligátora!" provolával jsem.

„Cože máš v kou – aligá – cože?“ blekotala máma. „Taavetti!“ zařvala až mi začalo pískat v uchu. Obývák se zaplnil rodinou.

„Co je? Hoří? Tarina něco podpálila?“ vyzvídal táta.

„Ne! Dítě se nám pomátlo,“ vzlykla vyděšeně.

„Pomátlo?“ nechápal táta a otočil se ke mně. „Jsi pomatenej?“

„Nejsem,“ odpověděl jsem a doplnil to vrtěním hlavou.

„Není,“ řekl táta mámě.

„Objímá mě tu, vypráví něco o aligátorech v koupelně a má radost. Náš pesimistický syn má radost!“

„Asi to má důvod, ne? Proč máš radost, když máš být pesimista?“ vytkl mi naoko táta a mamka ho pěstí praštila do ramene.

„Nedělej si ze mě legraci, Taavetti Aamu!“ vrčela na něj. Táta ji se smíchem objal a zulíbal jí tvář. „Neslintej, upíre!“

„Co je? Hromadné šmajchlení?“ vyzvídal Emmett, který se objevil ve dveřích. Ajo, vždyť tu na Silvestra ještě byli.

„Ne, Pete se zbláznil,“ hekla máma.

„Nezbláznil jsem se. Nechte si to vysvětlit, ne?“ prosil jsem. Vzal jsem mámu za ruku. Tak nějak jsem ji nechtěl pustit z dosahu. „Vrátil jsem se právě v čase.“

Jestli jsem si myslel, že je tady ticho, tak jsem se sekl. Až po mé větě nastalo to pravé. Slyšel bych i špendlík, jak padá na zem, kdyby ho někdo pustil.

„Dejme tomu, že mluvíš pravdu. Řekni mi, dítě moje pomatené – než tě přibiju ke zdi – proč jsi se vracel v čase?“ šeptal táta. Vyměnil jsem si s ním pohled a pak jsem se podíval na mámu. V hlavě mi proběhla celá ta odpudivá scéna, ze které se v tuhle chvíli stal jen zlý sen.

„Pane bože,“ vydechl Edward a jeho tvář se zkrabatila bolestí. „Co byl zač?“ vyzvídal.

„To nevím, prostě se objevil a…“

„Hej!“ přerušilo nás několik hlasů.

„Co nás takhle taky uvést do obrazu?“ prosil Jacob.

„Asi to nechcete vědět, lidi,“ přemlouval je Edward.

„Ven s tím,“ vrčela máma a nervózně sebou zavrtěla v křesle.

„Kolem poloviny března se u našich dveří objevil… vlastně objeví… cizí upír. Bude fakt ohromný a podle mého i dost tupý, protože si tam klidně nakráčí sám,“ začal jsem.

„Retard,“ smál se Jacob s ostatními.

„Edward mu nedokáže číst myšlenky a on nějakým způsobem dokáže způsobit naše totální ochromení. Kromě Jacoba a Belly.“

„To říkám – retard,“ zopakoval Jacob.

„Nebudou na něj fungovat ani Lureina kouzla. Přijde si pro něco, co jsem mu já prý vzal, vlastně asi teprve vezmu, jenže já si toho nejsem vědom.“

„A dál?“ zajímala se Bella.

„Přišpendlí nás ke zdi jako obrázky.“

„A proto ses vracel v čase?“ nechápala to máma.

„On… bude mít dvě rukojmí. Nessie a tebe, víš?“ vysvětlil jsem.

„Pořád mi to přijde málo jako důvod vracet se v čase,“ stála si za svým máma.

„Někoho zabije,“ vzdychl jsem, a přestože to bylo pryč a ona žila, zalily se mi oči slzami. Nessie s mámou si vyměnily zděšené pohledy.

„Koho?“ vydechla Nessie.

„To už není důležité, vy dvě. Prostě tu Pete se vrátil, aby se to nestalo. Jakmile se to povede, bude vše v pořádku,“ přerušil to Edward. „Nediskutuju!“ dodal, když se obě nadechly k protestu. „A vůbec. Dnes je poslední den v roce, takže se nějak bavte, ne? Pete, neměl jsi jít ven?“ Edward se na mě otočil a povytáhl obočí.

„Nejdu nikam,“ hlesl jsem.

„Ale vždyť ses tam těšil, zlato.“ Máma byla překvapená. Já a nejít na večírek?

„To bylo předtím. Teď tu chci být s vámi,“ vymlouval jsem to a znovu ji objal.

Večer byl skvělý. Povídali jsme si, pili víno a smáli se. Ležel jsem mámě v klíně a ona mě vískala ve vlasech, dokud jsem neusnul. Až se změní rozhodnutí, změní se i budoucnost…

Ten hlas mě pronásledoval celým snem. Zvláštní. Najednou to bylo jako když pustíte film pozpátku… tváře, slova, barvy… jako kdyby se život dostával na začátek a někdo se tu kazetu pokoušel přehrát jiným filmem, načež jsem sebou trhl.

Probudil jsem se a měl nutkavý pocit, že jsem něco zapomněl. Je to možný? A to jsem včera nic nepil!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  Lucie (17.01.2011 06:30)

Ježíš on to všechno zapomněl!!!! To ne!!Vždyť teď se to zase bude odehrávat jako předtím!!!

5)  Lenka326 (16.01.2011 21:41)

no, jsem moc ráda za naději, že to Peter může zvrátit. Ale? Ale napadlo mě stejně jako Annu, kde je "tamten" Peter, jestli už dávno není na tom nešťastném Sivestrovském mejdanu...
A pak to leknutí u poslední věty - zapomněl, ale na co??? Ježkovovoko, jak dlouho je budeš ještě takhle příšerně trápit???

Díky za kapču, byla skvělá, ale pořád se moc bojím

4)  semiska (16.01.2011 21:33)

Jéééé, Lure na to přišla!!! Kdyby ji neměli, tak by to byla tragédie a všichni by se utrápili. Takhle Peter Nejen opraví svoji budoucnost, ale i bude si vážit o to víc svých rodičů a každé chvilky s nimi. Jsem ráda, že to nakonec zachránili Peter s Lure. Jen jsem zvědavá, co se stalo s Petem z minulosti?

«   1 2