08.01.2011 [21:30], MisaBells, ze série Sladké koření, komentováno 24×, zobrazeno 5633×

Pěkně se to motá, to vám povím. Vždyť já už ani nevím, co je realita a co je... No, co je?

 

20. kapitola - Packa na lebedu, abrakadabra a tupounek

Běžela se mnou lesem, přes silnici, kde jsem vletěl pod kola Reyes, až k molu. Teprve tam zastavila.

„Díky bohu, že už tu je jen moře,“ hýkal jsem.

„Co ty jsi za poloupíra,“ smála se mi.

„Ani se neptej.“

„Tak, tady nás snad neuslyší. Víš, tenkrát jsem se dostala do světa druhé Lure. Tety Lure. Určitě jsi o tom už slyšel od někoho z rodiny. Druhá Lure – teta – se dostala sem k nám, aby napravila svou vlastní chybu, kterou kdysi udělala. Možná, že by ses tam mohl taky vrátit a napravit ty svoje omyly.“

„Ty vole!“ uniklo mi. Zíral jsem na ni s pusou dokořán a nadějí. Neuvěřitelnou nadějí a radostí a strachem a já nevím čím ještě. „To by vážně šlo? Ty bys mi tam pomohla?“

„Horší je, že se nemůžeš vrátit do moc vzdálené minulosti.“

„Stačí mi tři měsíce!“

„I to je docela dost, ale snad to půjde. Jen si pak musíš pamatovat, že ve chvíli, kdy tě odešlu tam, musíš se odtamtud zase vrátit sem. Nic, co uděláš tam, nezmění to, co se stalo tady. Tedy pokud nebudeš chtít.“

„Nemohla bys mě poslat třeba do budoucnosti?“

„Budoucnost je souhra tvých rozhodnutí, to bys měl vědět, obzvlášť když je tvojí tetou Alice. Není rozhodnutí, není budoucnost.“

„Takže se můžu vrátit do minulosti a například se vyspat s Margaret?“

„Jo, a pak bude mít to znásilnění podložené.“

„Nebo tam nemusím jít, ne?“

„Přesně.“

„Pak bych neodjel do Finska!“

„Hm.“

„A ani sem!“

„Ne, ani sem.“

„A nebyla by tu Buchta!“

„Ne.“

„Sakra… ale to by umřela.“

„Přesně tak.“

„Možná bych její matku mohl přesvědčit, aby s tím upírem nespala, ne?“ napadlo mě.

„To bys mohl, to je pravda.“

„Takže by vůbec nevznikla.“

„Nemáš řešit svou minulost?“ zvažovala Lure.

„To je pravda.“

„Pete, musíme to ale udělat teď, protože jestli se vrátíme do vily, Edward nás odhalí. Nemluvě o tom, že mě Rory stejně rozcupuje na kousíčky, až zjistí, že jsem ti tohle umožnila.“

„Ty nejdeš se mnou?“ vyhrkl jsem.

„Co?“ vyjekla stejně jako já. „Nejdu! Neblbni, Pete. Co bych tam dělala?“ plašila.

„Mohla bys sama sebe přesvědčit, že děti nejsou to pravé. Nechtěla jsi přece být upír, ne?“

„To máš pravdu, nechtěla jsem být upír. Jenže pak jsem zjistila, že jsem těhotná a že mě Josh fakt miluje. Díky němu jsem byla schopná se vrátit zpět.“

„A jak se mám odtamtud dostat já?“

„Přivoláme tě, jak jinak?“ ozval se hlas za mými zády. „Co tu kujete, vy dva? To nemyslíte vážně?“ vyhrkla Hanny a vyšla zpoza stínu s Chrisem.

„Drahá a milovaná tchýně, uvědomuješ si, že tě tvá švagrová s manželem rozpustí ve vodě jako šumák, až zjistí, co jsi udělala?“ ujišťoval se Chris.

„Drahý zeti, uvědomuju si to, ale ten kluk je zoufalý.“

„Lure, nemůžeš ho tam prostě pustit,“ vzdychl Chris.

„Já o tom rozhoduju taky, ne?“ ozval jsem se.

„Ne,“ usadil mě Chris.

„A od kdy?“ osopil jsem se na něj.

„Od té doby, co jsme vás slyšeli.“

„Chrisi, mamka má možná pravdu. Podívej se, jak je Peter mimo. My ho dokážeme přivolat zpět, vážně.“

„Ještě ty začínej,“ sykl Chris. „To tu nikdo nemá rozum?“

„Ty se o mě taky bojíš?“ ušklíbl jsem se pochybovačně.

„To si piš, že jo! Vždyť jsem si s tebou hrál, když jsi prděl do plín a slintal jsi mi na košile!“ vrčel.

„Chrisi, to bude v pořádku. Vrátím se.“

„Ne.“

„Chrisi,“ prosil jsem už zoufale.

„Až ti k tomu dá požehnání někdo ze starších, tak klidně.“

„Z jakých… No, to snad ne. Ty chceš svolávat tribunál? Chrisi, nepřeháněj to,“ úpěla Lure.

„Christmasi Eve, jestli doma před někým jenom cekneš, tak se s tebou do deseti minut rozvedu. Peter prostě odejde k tetě a vrátí se a ty o tom pomlčíš, rozumíš?“ vrčela Hanny. „Mami? Dokážeš nějaké mysl zastírací kouzlo, aby se nemohl nenápadně prořeknout?“

„No vidíš to! To mě nenapadlo! Takhle můžeme odjet domů a v noci se vrátit a provést to.“

„Mohl bych Skye nechat lístek, že jsem se rozhodl na čas žít úplně sám, bla, bla, bla…“ vyhrkl jsem.

„Oni mě zabijou. Zaživa pohřbí,“ úpěl Chris.

„To přežiješ,“ tišila ho suše Lure a Chris se rozesmál.

„Fajn, alespoň bude nějaká akce. Bez Emma je s vámi nuda,“ šklebil se na ni na oplátku. Lure zvedla jednu ruku a přiložila ji k Chrisově čelu.

„Mlha a vítr jako dva bratři

zmatou ti vzpomínky tak, jak se patří.

Zpřehází myšlenky jak hrací karty,

žádná z nich nevyjde najevo, na rty,

nikdo v nich nenajde, co najít nemá,

ať je tvá mysl do zítřka němá!“

„Jak ti je?“ vyzvídal jsem, protože mě čekalo to samé.

„Milion nesourodých myšlenek a připadám si jako po flámu.“

„Au,“ hekl jsem. Lure se ke mně otočila.

„Hanny, sleduj to. Budeš to u mě muset udělat ty,“ zašeptala.

„A jé,“ úpěla Hanny a otřela si dlaně o šortky. „Fajn, takže packa na lebedu, abrakadabra, čáry máry fuk tupounek, chápu,“ opakovala si, když Lure prováděla kouzlo.

„Tu – co?“ vydechl jsem. Zajímalo by mě, jak je teď v Kanadě. Kanada má ve vlajce list. Ve vlajce, nebo na vlajce? Měl bych nechat Sage ostříhat. Možná by mu slušel přeliv – dělají se pro kočky přelivy? Vzali by mi tam pantera?

„V pohodě?“ oslovil mě Chris. Dalo mi práci vnímat ho.

„Připadám si, jako kdybych spadl do sudu se silnou kávou,“ hlesl jsem.

„Kdo nás z toho dostane?“ zajímala se Hanny.

„Je to časově omezený. Jen nevím kolik času… Asi někde v noci. Až to přejde, tak se tu stavíme,“ upřesnila Lure.

„Tady, nebo ve vile, abych věděl, kde vás čekat. Víte, že vile a víle je podobný vyl a hele, existuje i víl? Jak se jmenuje samec od víly?“ sekl jsem se.

„Willy Fog,“ odpověděl nepřítomně Chris.

„Frog? To je žába, ne?“ zvažoval jsem.

„On je bez toho r. Je prostě samec od víly. Willy.“

„Já myslel, že tu bude nějaký vílák, nebo tak.“

„Tady? Kde?“ vyjekla Hanny a začala se rozhlížet.

„Soustřeďte se! Jste jak zhulení! Takhle to na vás poznají, sakra,“ lamentovala Lure. Vypadala normálně.

Zmlkli jsme. To jediné jsme dokázali bez problémů. Sice jsem netušil, kam se rozeběhly myšlenky Chrise a Hanny, ale moje zůstaly u víl. Hmf… přivolat si takhle nějakou tu Zvonilku… Uá! Ne! Blondýna! Nechci! Fuj!

Doma jsem zaplul do pokoje, což nebylo pro nikoho obzvlášť divné – kromě Edwarda, jak jinak. Víly ho asi zaujaly, nebo mě prokoukl. Přesto mě nechal. Uf. V pokoji jsem se zasekl pohledem na okno a stékající déšť. Hodinu, dvě… Pak se přiřítila máma s ostatními a nastalo srdceryvné loučení.

„Buď tu hodný,“ prosila mě.

„Jistěže, neboj.“

„Co chystáš?“ vyzvídal Edward.

„Pustím si asi Cestu kolem světa za osmdesát dní,“ zvažoval jsem.

„Ty víš, jak to myslím, Pete. Tvoje hlava…“

„Ani mi o ní nemluv. Jsem nějak unavený.“

„Opatruj se,“ špitala Bella a sevřela mě v náruči.

„Ještě jednou se omlouvám,“ prosil jsem ji.

„Chápu to, nic se neděje. Já si to vyberu,“ smála se a pustila mě do další náruče. Byl jsem zulíbaný a omačkaný víc jak Santa Claus. Poslední přišla Lure. Vyměnili jsme si významné pohledy a já zase myslel jen na víly. Přesto jsem věděl, na co ona myslí, podobně jako já. Já, ty, ona, on… měkké nebo tvrdé? Jak to, že neexistuje timburína? Kde jsem jen o tom slyšel? Hmf…

Odjeli.

„Uf… Náročný skoro měsíc, co?“ zasmál se Manu. Posadil se vedle mě na gauč.

„Je to hodně divný, když už mi zase chybí?“

„Ani ne. Taky se mi po nich stýská. Oni večer zavolají, znáš je.“

„Jo…“ zívl jsem. Nějak na mě padal celý svět.

„Moc jsi toho za tu dobu nenaspal, co?“

„Ani ne. Pořád tam někdo byl a hlavně Josh chrápal,“ stěžoval jsem si.

„Můžeš si jít lehnout. Skye s malou se z letiště jen tak brzo nevrátí. Chtěla jí ještě koupit něco na sebe. Budeš mít klid.“

„Potřebuju to jako sůl. Díky,“ vydechl jsem a vyrazil do pokoje. Sage jsem pustil před sebe, aby se mi nemotal pod nohy. „Hele, kde je Tarina?“ napadlo mě zahanbeně.

„Ty ten spánek fakt potřebuješ. Máš ji jako dekoraci na rameni už pěknou chvíli a ani jsi to nepostřehl? Jdi spát,“ vyháněl mě pobaveně. Stočil jsem hlavu a podíval se na to malé klubko. Někde ji vyměnili, protože mi přišla větší. Spala a docela hlučně si pochrupávala. Jak jsem tohle mohl přeslechnout?

V pokoji jsem to vzdal a byl vděčný, že nemám vlastní myšlenky. Zavřel jsem oči a plácl sebou na postel. Svět se zatočil a sen mě vynesl do nebe, ze kterého mě – na můj vkus dost brzo – srazil zvuk budíku. Ječel jako o život, dokud mi nedošlo, že to není budík, ale mobil.

Chmátl jsem po něm a přiložil ho k uchu.

„Jo?“

„Ty spíš?“ ozvala se překvapeně Lure.

„Kdybych spal, tak s tebou nemluvím, ne?“

„Víš, jak to myslím. Spal jsi?“

„Jo, ale už nespím.“

„Fajn, zajisti, aby se k tobě do pokoje nikdo nedostal.“

„Ok.“

„Napiš ten dopis a čekej.“

„Jo.“ Sevřelo se mi hrdlo a začal jsem se fakticky bát. Jak tohle dopadne?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Kaca (08.01.2011 22:05)

Chrisova věta "To si piš, že jo! Vždyť jsem si s tebou hrál, když jsi prděl do plín a slintal jsi mi na košile!“ mi přišla jako vážnš "vánoční" perla. To bylo odněj milo- vtipné Hurá za minulostí! A jestli se nenarodí kvůli něbu Buchta, tak dostane! Jí tam vehementě chci. Míško, už jsem ti řekla jak se těším na dva Petery? Nebo ještě lépe ten od druhé Rory se taky dostané do jiné dimneze a nikdo nic nezjistí. Krása... chci je po hromadě

2)  krista81 (08.01.2011 21:52)

Páni, tak to jsem moc zvědavá na tu druhou realitu
Co tam Peter provede
Už se nemůžu dočkat dalšího dílku.

1)  eElis (08.01.2011 21:45)

Rozhovor na molu neměl chybu. Tak nevím, jestli se víc bojí Peter anebo já? No, jsem moc zvědavá, jaké to bude v té druhé realitě a jestli se to povede.
Nádherná kapitolka

«   1 2