04.01.2011 [11:45], MisaBells, ze série Sladké koření, komentováno 25×, zobrazeno 5342×

Ani nevím, co říct. Fakt ne. Tohle by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu.

 

16. kapitola - Buchty

Celou noc jsem nespal. No skoro. Většinu ale určitě. Fajn, vzbudil jsem se jen jednou a to kvůli záchodu a řevu Buchty. Ale převaloval jsem se a měl noční můry. Už mi tam nestrašila jen Rosalie a Sorrel, ale i sladká Reyes.

V sedm ráno jsem měl nevítaný budíček v podobě opět ječící Buchty.

„Vypněte ji někdo!“ ječel jsem vztekle.

„Nebuď zlý, má jen hlad,“ tišila mě Skye.

„Tak ať to řekne normálně, ne? Nemusí tu ječet!“

„Petere!“

„No co, taky chci spát,“ vrčel jsem. Dokonce i Sage zalezl pod můj polštář a Tarina se pokoušela projít sklem. Několikrát. „Nedělej to, to sklo se kvůli tobě nerozpustí,“ mručel jsem na ni, když mi to její opakované ťuk, ťuk, ťuk začalo lézt na nervy. Ani nevím jak, ale usnul jsem a vzbudil se o hodinu později s divným pocitem, jako tehdy ve Finsku. Někdo na mě koukal. „Sage!“ štěkl jsem s leknutím. Jeho žluté oči si mě prohlížely z bezprostřední blízkosti. Vztekle jsem vstal a pustil Sage ven. „Běda, jak něco vyvedeš. Jdu do sprchy, až budeš, vrať se,“ zívl jsem a nechal mu pootevřené dveře. Tarinu jsem přitom vyhnal do chodby, aby neuletěla.

Sprcha byla fajn, jenže místo toho, aby mě uspala, tak mi tu pusu otevírala častěji než cokoliv jiného. Zvažoval jsem, že si zase lehnu, když se z patra ozval znovu ten vysokofrekvenční jekot Buchty.

„Tohle by měli začít vyrábět jako alarm,“ vrčel jsem.

„Petere!“ vytkl mi hlas Skye.

„Ups,“ zasmál jsem se a vylezl ze sprchy. Oblékl jsem se, zavřel dveře ven po návratu Sage a vyšel do kuchyně. „Máme kávu?“ vyzvídal jsem.

„Ne. Nějak jsem to ještě nestihla.“

„Umřu bez kafe,“ mručel jsem a všiml si Manua u stolu. Seděl, podpíral si bradu a probodával Buchtu pohledem. „He he, že ne?“ vysmíval jsem se mu a došlo mi, proč tak kouká.

„Ztrať se,“ odpálkoval mě protivně.

„Dlouhá noc?“

„Kéž by.“

„Ta Buchta je prokletí,“ sykl jsem a zkoumal tu věc na kafe. „Odkud to teče?“

„Nepoteče ti to odnikud, jestli do toho nenaliješ vodu,“ poučovala Skye s Buchtou v náruči.

„Hmf…“ vrčel jsem.

Po patnácti minutách jsem už slastně srkal kafe. Po instruktáži Skye se mi povedlo. Hurá!

„Takže mnichova noc?“ navázal jsem tam, kde jsem prve skončil.

„Copak s tímhle to jde jinak? Až bude větší, tak to bude v pořádku. Je to jen pár dní a možná, že kdybys ji občas pohlídal a…“

„Prr! Já chápu, že jsi unaven a tak, ale příště dříve mysli, než vypustíš podobnou nesmyslnost!“ krotil jsem ho.

„No co? Malou jsi našel ty a přinesl ji domů. To kvůli tobě tu je.“

„Já vůl!“ úpěl jsem. „Tak mi ji dejte, jdu ji vrátit,“ hlesl jsem.

„To není vtipný,“ mručela Skye.

„Ta Buchta si to nebude ani pamatovat!“ sliboval jsem.

„Není to Buchta!“ vytkla mi teta. „Má jméno.“

„Aha, a jaké že?“ vyzvídal jsem.

„Cinnamon,“ vydechl slastně Manu a díval se na Buchtu jako na nějaký poklad. No těbůh.

„Jsem rád, že nejsem jediný, komu ta Buchta vadí,“ smál jsem se.

„Proč si to myslíš?“ nechápal Manu s vážnou tváří.

„Ale no tak! Takové jméno přece nemůže dát milující rodič!“

„Cinnamon je krásné jméno!“

„Je to…“

„A dost! Sám jsi nadával na překladače a teď to chceš na ně uhrát? Ještě řekni, že z ní necítíš skořici!“

„Však jo, proto to je Buchta!“ bránil jsem se jí.

„Ne. Ty jí říkáš Buchto, protože je to holka,“ zlobila se Skye. „ A to je rozdíl. Petere, vždyť je to teď tvoje sestřenice.“

„Není. Sice ti říkám teto a Manuovi strejdo, ale to je jen tak. Nemáme společnou krev, a i kdyby s vámi ano, tak s ní ne.“

„Když už jsme u těch buchet…“ začal Manu.

„My už u nich ale nejsme,“ vymlouval jsem mu to. Bylo mi jasné, kam nejspíš míří.

„Tak teď u nich zase jsme,“ vrčel Manu.

„A jo!“ Plácl jsem se do čela a raději mlčel.

„Co ta Reyes?“

„Co s ní?“

„Jsi v pohodě? Skye říkala… Tedy, ono to bylo slyšet, ale tak… Rozešli jste se?“

„Asi jo, já nevím. Prostě se namíchla a odešla.“

„Nešel jsi za ní, tak předpokládám, že ti to tak nevadí.“

„Ani nevíš, jak moc mi to vadí, protože mi sebrala moji roli.“

„Ale no tak!“

„Byla fajn. Bylo mi s ní fajn.“

„Slyšel jsem tě v noci, jak ji voláš.“

„Já? Fakt?“

„Jo. Nelhal bych ti.“

„Já vím, Manu, ale… Nemyslím si už, že sex je ve vztahu důležitý.“

„Nepraštil ses do hlavy?“ zasmál se Manu.

„Asi ano. Hele, ty myslíš, že bych měl za ní jít?“ zajímal jsem se.

„Nemyslím. To musíš ty. Já se jen ujišťuji, že jsi v pořádku.“

„Asi to ještě není ukončený, máš pravdu. Možná, že by nebylo od věci za ní zajít, co?“

Manu jen bez zájmu pokrčil rameny a následně si zacpal uši, protože Buchta – Cinnamon – spustila svou sirénu. „Víš ty co? Jdu hned,“ vyhrkl jsem a dekoval se z domu.

Vzal jsem to oklikou. Nějak jsem si nebyl jistý, že je tohle to pravé ořechové a že to chci. Možná bylo dobře, že mi odešla. Ale proč jinak bych volal její jméno ze spaní? Manu určitě kecal a jen si mě dobíral.

Jenže co tady? Vážně nám to spolu povětšinou šlo. Reyes byla zábavná, když nemluvila o sexu. Měla ráda podobné věci. Fotbal, plachtění, moře… Chodili jsme spolu běhat a tak. Takových holek je málo. Ostatní myslí jen na módu a kluky. Reyes myslela na sport a sex.

Zastavil jsem se na molu a posadil se na jeho okraj. Sledoval jsem lesknoucí se hladinu moře. Tak tady se Skye s Manu dali do kupy?  Nebo tu spíš spolu randili, co jsem si pamatoval z vyprávění. Nebylo se čemu divit. Tady to místo bylo kouzelné.

V kapse mi zazvonil mobil.

„Jop,“ křikl jsem do telefonu radostně.

„Jop?“ nechápal tátův hlas.

„Jakože jo a dál nevím… Nějak mě to napadlo, zapomeň to,“ prosil jsem.

„Jakoby se stalo. Tak co? Zítra do školy?“ smál se táta.

„Ajo! Sakra… Nějak jsem si to zase rozmyslel,“ hlesl jsem.

„Ty se mi fakt zdáš. Už by sis mohl ujasnit, co chceš. Ne?“

„To bych mohl, to je fakt.“

„Našel jsem Skye mimino,“ žaloval jsem na svou hloupost.

„Jo, my už to víme. Skye v noci volala, protože Cinnamon pořád brečela. Vystřídaly se u telefonu snad všechny matky z domu.“

„He, he…“

„Děsně vtipný.“

„Viď,“ smál jsem se dál.

„Hele, neslyším moře?“

„Jo, to je možný. Sedím na molu. Chystám se k Reyes. Doma ta malá pořád bulí. Nedá se to vydržet.“

„I ty citlivko. Měl bys Skye a Manu pomoct a ne takhle zdrhat.“

„Já jim pomůžu, až bude Cinny velká.“

„A jé, rodinná degenerace se projevila,“ úpěl táta.

„Kdo že,“ vrčel jsem.

„Zkracování jmen. Jsi fakt syn své matky,“ smál se.

„Dík za lichotku. Hele, musím končit. Chci už to mít za sebou,“ úpěl jsem a až pak mi došlo, že táta o ničem neví.

„Za sebou?“ Nezklamal mě.

„Včera jsme se trochu pohádali, tak jdu žehlit,“ sykl jsem.

„Ty se jdeš omluvit holce? Ty?“ nechápal.

„Bla, bla, bla… Ahoj,“ utnul jsem to se smíchem a zavěsil. Teď, nebo nikdy. Vykročil jsem rozhodně a hrdě směrem k Reyesinu bytu. Bydlela sama blízko přístavu. Po cestě jsem u malého stánku koupil malou kytici a těšil se. No vážně. Miloval jsem překvapené výrazy v tvářích… Co to sem pletu?

Zastavil jsem před dveřmi jejího bytu a zvedl ruku k zaklepání. Zarazil mě zvláštní zvuk uvnitř. Nevím proč, ale přimělo mě to prostě vejít bez klepání. Šel jsem za sílícím zvukem. Mé kroky zpomalovaly a byly nejistější a nejistější, dokud jsem neotevřel poslední dveře patřící k ložnici.

V posteli se v objetí propínala dvě těla. Vzdychala a hekala s neuvěřitelnou radostí a slastí. Otočil se mi žaludek.

„Reyes?“ hlesl jsem a doufal, že teď se stane takové to, jak se prostě probudíte s oroseným čelem a zjistíte, že se vám to jen zdá. „Očividně jsi našla někoho do páru, co?“ vrčel jsem a chtěl tomu chlápkovi rozbít čumák. Chlap s chlapem – do chvíle, než se druhé tělo vymotalo z peřin.

Kytka mi vypadla z rukou.

„Petere, já…“

„Asi to nechci slyšet, musím jít,“ blekotal jsem a snažil se ten obraz vymazat z paměti. Jak se to stalo?

„Petere!“ křikla za mnou Reyes.

„Ne, dnes ne. Nech mě prosím odejít. Přišel jsem to urovnat, ale tak… Asi… Bavila ses?“ vyzvídal jsem, když mi to došlo.

„Já tě potřebovala.“

„Mě? Na co? Neměla jsi co podávat ke kávě?“ vrčel jsem.

„Pojď si sednout, promluvíme si o tom.“

„O čem, Reyes?“

„Nechovej se jako hysterka!“ utnula mě.

„Uvědomuješ si, co říkáš? Hele, já nejsem ten, koho přítel chytil s někým v posteli, chápeš?“

„Chtěla jsem mít miminko prostě. Hrozně moc, ale adopci mi nepovolí.“

„To mě mrzí, ale já nejsem chovný býk, natož spermobanka. Zní to fakt ujetě, ale připadám si dost podvedený. Nezlob se, ale takhle to moc daleko nedotáhneš. Měla by ses vrátit do postele, aby tam dlouho nečekala.“

„Jmenuje se Julia,“ hlesla.

„Asi by mi míň vadil Romeo,“ štěkl jsem a zabouchl za sebou dveře jejího bytu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

5)  Lenka326 (04.01.2011 12:33)

A je to!!! Konečně je to venku, proč byla tak posedlá... Chudák Peter, opravdu se mu v poslední době nedaří.

I když už mi trošku začíná lézt na nervy, jak se chová k té malé. Skye si miminko zaslouží, tak by se mohl trochu krotit. Navíc si čím dál všímám, jak je ten kluk neuvěřitelně rozmazlený. No bodejť by ne, vyrůstat v baráku plném obětavých matek, tet, babiček atd., a on si neumí ani uvařit kafe. Jojo, chlapče, měl bys jít asi trochu do sebe...

Díky za dílek a těším se na další, koho zas Peterovi pošleš zkřížit cestu.

2)  Bosorka (04.01.2011 12:22)

Peter má fakt pech na ženský!

1)  lied (04.01.2011 12:14)

tak to nemá chybu hlavně ten konec

«   1 2