22.10.2010 [13:00], MisaBells, ze série Škola základ života, komentováno 33×, zobrazeno 6651×

Kdo se učí, ten vše umí, i když tomu nerozumí, jistota je jistota. Úspěch čeká pouze borce, zná-li poučky a vzorce, škola základ života. Befeleme, pes se veze, leze, leze, po železe, parabola, hyperbola, základ života je škola.

Prolog

Narozen: jistěže!

Trvalé bydliště: mám, nebojte se.

Zaměstnání rodičů: já.

Proč jsi se rozhodl/a pro naši školu: Protože u nás doma vládne demokracie a maminka řekla.

Tak tohle bude hodně náročné. Vstupní dotazník? To se ještě dělá?

„Bells! Tohle tam nepiš!“ vrčela vedle mě pobaveně Alice.

„Proč ne? Co jim je do toho, kdy jsem se narodila? Asi by je pěkně kleplo, kdyby zjistili, že je to pár desítek let zpět,“ mručela jsem.

„Užívej si to,“ nabádala mě.

„Zase to bude nuda, jako pokaždé,“ kvičela jsem.

„Nebude, letos rozhodně ne, věř mi,“ mrkla na mě tajemně a odevzdala svůj dotazník. Jako ve snách jsem ji následovala a předala svůj kus papíru sekretářce.

„Do pytle,“ zaúpěla jsem na chodbě a otočila se o sto osmdesát stupňů.

„Kam jdeš?“ nechápal Edward.

„Omluvit se,“ křikla jsem přes rameno.

„Za co?“ dožadoval se odpovědi.

„Za dotazník,“ zasmála se Alice a vrtěla nechápavě hlavou. No jo, vážně jsem odevzdala ten vtipný.

Jenže!

Větší průšvih bylo, že se můj dotazník dostal až moc rychle k řediteli školy, kterého jsem málem srazila ve dveřích.

„Ou,“ vydechla jsem.

„To je ona!“ žalovala sekretářka. Ropucha. „Tohle mi tam napsala a ani se nezačervenala.“ Kdyby jen věděla, jak to ve skutečnosti je, pche!

„Je to pravda?“ vyzvídal ředitel.

„Co přesně?“ zkusila jsem hru na blbou. Většinou mi vycházela.

„Je to váš dotazník?“ vyzvídal.

„V životě jsem ho neviděla,“ bránila jsem se a těkala pohledem po místnosti.

„Jak se jmenujete?“ nadhodil ředitel.

„A vy?“ oplatila jsem mu. Zavrtěl se, přenesl váhu z jedné nohy na druhou a zrudl. O ou!

„Bello!“ křikl za mnou Edward. „Tady jsi, už sis dnes vzala své prášky na agresivitu?“ brblal a táhl mě pryč. „Hrozně se za ni omlouvám, pane řediteli. Ona je to hrozně milá holka, jen je trochu… ehm… prostě pardon,“ vymlouval se Edward a házel ty nejkouzelnější úsměvy. Ředitel nestačil zírat. Když mě Edward dotáhl k rodině, sykl: „To mám u tebe, omamovat chlapa není můj styl.“

„Od kdy?“ mrkl na něj pobaveně Emmett.

A tak začal nový rok na téhle škole. Podle Alice velice zážitků-plodný. Jen aby!

„Kdo se učí, ten vše umí,

i když tomu nerozumí,

jistota je jistota.

Úspěch čeká pouze borce,

zná-li poučky a vzorce,

škola základ života.

Befeleme, pes se veze,

leze, leze, po železe,

metan, etan, propan, butan,

brontosaurus, orangutan,

tóga, titan, tunika,

kobyla i babyka,

rovnoběžka, sečna, tečna,

plus do mínus nekonečna,

narýsujem k tomu rychle

průsečík a průmět krychle,

tangens, kosinus a sinus,

ix na druhou, plus a mínus,

parabola, hyperbola,

základ života je škola,“

prozpěvovala jsem si po cestě do první hodiny. Po chvíli jsem zjistila, že jdu úplně sama. Moje rodinka stála pár metrů za mnou, papulky dokořán a vytřeštěné oči.

„Keep smiling, rodinko,“ mrkla jsem na ně a hned byl ten den hezčí.

1. hodina - Matematika

Naprosto si to užíval, mizera. Viděla jsem mu to na očích, jak se vyhřívá na slunci slávy. Probodávala jsem ostatní třeťandy pohledy a doufala, že to vzdají.

„Život je krásný, nemyslíš?“ mumlal Emmett.

„Nemyslím,“ sykla jsem a mile se usmála na jednoho zrzečka v první lavici.

„Nekoketuj!“ okřikl mě Emmett.

„Nekoketuju,“ bránila jsem se a zamrkala dlouhými řasami na bruneta vzadu.

Zazvonilo.

Do třídy vešel podsaditý padesátník s rašící pleškou na hlavě. No odpudivost sama.

„Dobrý den. Jmenuji se Ian McHaus a budu vás vyučovat matematice. Matematika je velice…“ začal. To byl signál pro mě, abych se ponořila do svých úvah.

Viděla jsem se na nákupech a v obležení statných svalovců. Tiše a nenápadně jsem vzdychla.

„Rose!“ okřikl mě Emmett přes zaťaté zuby.

„Co je,“ děsila jsem se, že jsem něco řekla nahlas, nebo, nedej bože, mi Emmett začal číst myšlenky.

„Rušíš mě!“ vytkl mi.

„Aha.“

„Tak pšt,“ prosil.

Asi to bude místním vzduchem, nebo co. Nikdy takhle nereagoval, a teď? Rozhlédla jsem se po třídě. Nikdo extra zajímavý. Nikdo, na koho by ten můj hromotluk chtěl dělat dojem.

„Pane profesore,“ vyhrkl a já málem úžasem spadla ze židle. On se zapojil do hodiny? „Máte tam chybu,“ ukazoval na tabuli a já se plácla do čela. To je kůň!

„Kde, pane Cullene?“ vyzvídal profesor.

„Támhle. Máte tam průmět krychle,“ chlubil se Emmett.

„To je ale správně,“ sykla jsem na něj a Emmett vytřeštil oči.

„Průmět?“ nechápal.

„Jo! Krychle nemá průměr, protože není kulatá!“ vrčela jsem a styděla se.

„Kdože co?“ nechápal dál.

„Bože! Průmět je obraz tělesa při promítání do roviny,“ odříkala jsem.

„Přesně tak, slečno Haleová,“ radoval se profesor. „Jste velice bystrá studentka, zajímáte se o matematiku?“ vyzvídal. On se mnou flirtuje?

„Něco málo už znám,“ špitla jsem a doufala, že budu hodně neviditelná, když se víc přikrčím v židli.

Naštěstí mě nechal na chvíli být.

„Už se ho na nic neptej,“ vrčela jsem a Emmett sklopil uši.

„Jako kapr,“ kuňkl.

„Fajn,“ ulevilo se mi a opět jsem se vrátila k mé oblíbené činnosti. Modrá nebo růžová? Spekulovala jsem, než se k mým uším donesl opět Emmettův hlas.

„Ale jak to?“ pištěl vztekle.

„Tupý úhel má víc než devadesát stupňů,“ vrčel profesor. A jé!

„Když to ale otočím, tak bude méně než devadesát,“ bránil se Emmett.

„Nemůžete ho otočit, pane Cullene.“

„Když to nakreslím na průsvitný papír a postavím se z druhé strany, tak můžu,“ trval na svém.

„Ne, to nemůžete,“ mručel.

„Ale jo, můžu. Takže když teď místo té sto osmdesátky napíšu nulu a místo nuly napíšu sto osmdesát, nebude to už tupý, ale ostrý,“ šklebil se hrdě Emmett.

„Tohle je kapr?“ sykla jsem.

„Chce mě zmást, ale já se nedám, sleduj,“ špitl tak tiše, že jsem ho slyšela jen já.

„Pane Cullene, nemůžete si překopávat zákony matematiky,“ šílel McHaus.

„To záleží na úhlu pohledu,“ odsekl Emmett.

„Není jiný úhel pohledu, než tenhle!“ vybouchl profesor a praštil dlaní do tabule. V levém oku měl tik.

„No, když myslíte?“ řekl ledabyle Emmett a mile se na něj usmál.

„Emmette!“ zavrčela jsem opětovně a Emm se na mě zářivě usmál.

„Jsem mu to nandal co?“ chvástal se. Protočila jsem panenky a doufala, že se opět nebude předvádět. K mé smůle se tak nestalo. Po dalších deseti minutách, kdy profesor opakoval látku z loňska, předloňska a základní školy, se to moje tele opět chtělo ozvat.

„Ani necekni,“ drapla jsem ho za předloktí a zaryla mu nehty do ruky.

„Jako kapr,“ zamumlal a spolkl otázku, jenže profesor byl jiného názoru. Nejspíš neměl rád sladkovodní ryby, nebo co.

„Pane Cullene, mohl byste mi říct kosinovou větu?“ rýpl si se spokojeným úšklebkem. Emmett na mě vytřeštil své sladké zlaté kukadla a vážně chvíli připomínal rybu, jak lapal po dechu.

„Mohl,“ odpověděl.

„Já poslouchám,“ culil se profesor spokojeně, že jej zahnal do rohu.

„Kozinova věta zní: Lomikare, Lomikare, do roka a…“

„Co?“ zahřměl profesor a já se začala neuvěřitelně smát.

„Teď jste mi to přerušil!“ vrčel Emmett.

„Nechci Kozinu, ale větu mluvící o kosinovém úhlu!“

„Jste to měl říct,“ mumlal Emmett.

„Hele, nebylo to v tom zahraničním filmu? V tom černobílém?“ šeptala jsem na Emmetta a matně se pokoušela vzpomenout, kde jsem to viděla. Záliba Esmé v historických filmech byla nakažlivá a občas se stalo, že jsme měli doma video večery. Samé cizí filmy.

„Jasně, že jo. Jenže on to nejspíš neví, je tupý jak ten jeho úhel,“ smál se tiše Emmett.

Profesor dal pokoj. Očividně neměl šanci Emmetta nachytat. Buď se s ním hádal o životě brouka, nebo ho natřel jak máslo na chleba.

Z celé téhle šarády nás zachránil školní zvonek a přestávka.

Profesor odcházel s elektrizujícími vlasy, tikem v oku a mumláním o Lomikarovi.

„Ten nedal moc práce, co?“ řehtal se Emmett a já jen zavrtěla nechápavě hlavou.

„Tak jak?“ vyhrkla nadšeně Nessie na chodbě, když jsme se shlukli o přestávce mezi hodinami.

„Nijak, Emm je tele,“ vrčela jsem.

„Jak to?“ nechápala Bella.

„Dohadoval se o úhlu pohledu a odříkával Lomikara!“ skučela jsem a Jacob šel do kolen.

„Ahoj,“ mávla nám Alice s Bellou a zbytkem rodiny.

„Lomikare, Lomikare!“ zahrozil na Edwarda Jacob a Edward se začal smát, když uviděl v jeho hlavě, co jsem mu teď řekla. Přelétl pohledem mě a Emmetta a přehrál si to znovu.

Kdyby mohl, nejspíš by brečel smíchy.

„Bells, co je?“ vyzvídal Emm, když si všiml zaražené Belly.

„Ani se neptej,“ kuňkla.

„Máme teď tělocvik,“ objasnila Alice a mile pohladila Bellu po zádech.

„A jé,“ úpěl Emm.

„To bude v pohodě, nedělejte z komára velblouda,“ mávl rukou Jacob a zakousl se do bagety od Esmé.

„Ness, co ty?“ zahuhlal s plnou pusou.

„Já mám teď volnou hodinu a pak mám počítače,“ vzdychla.

„Ty a počítač?“ vyhrkla jsem s Bellou a Alicí unisono. Ness jen smutně kývla.

„No jo,“ skučela.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

13)  Mili (22.10.2010 19:16)

10)  Petik (22.10.2010 17:28)

Lomikar mě dostal ...brečím smíchy ještě teď

7)  MisaBells (22.10.2010 15:23)

Ivvko, jistěže

6)  Iwka (22.10.2010 15:17)

jaj
jen dotaz, domnívám se dobře je to dosazeno do "porozbřeskového období"?

5)  eElis (22.10.2010 13:49)

nečekala jsem, že by se tu, tak rychle mohlo něco od Tebe objevit, ale jsem moc ráda. Je to naprosto dokonalé, to tedy nemá chybu. Nejdřív ten dotázník s Bellou, a pak Emmett.

3)  Marketa (22.10.2010 13:33)

2)  SarkaS (22.10.2010 13:29)

Miskooo, co mi to delas? Nejdriv Bella a jeji dotaznik pak Emmett jak buzeruje ucitele a Rose, ktera se dokonale ovladala, protouze na jejim miste uz bych byla pod stolem a ruda jek redkvicka te patrim k tomu volovi, a nakonec to rozsek Jake na chodbe... Prvni kapitola a jsem zas v tom, jak ty to delas?

1)  Ivanka (22.10.2010 13:10)

Tak rychle jsem novou povídku od tebe neočekávala ani v tom nejlepším snu! Krása, úžasně jsem se pobavila, dostal mě už ten začátek a Bella, které tak úžasně vyplnila přihlášku. A potom Emmett a jeho obrácený úhel pohledu a Lomikar, u toho už jsem šla do kolen. No prostě naprosto super!

«   1 2