29.10.2010 [20:15], MisaBells, ze série Škola základ života, komentováno 41×, zobrazeno 8637×

Hudební výchova

„Emmette, jestli budeš ničit i tuhle hodinu, tak si mě nepřej,“ vrčela mi sladce do ouška Rosalie. Jen jsem pokrčil rameny, copak se dá na hudebce něco kazit? Zpíval jsem často a zpíval jsem rád. Třeba když jsme dali gól nebo koš na sportovním kanále, notoval jsem národní hymnu. Alice mi několikrát říkala, ať nezpívám, že ji to dohání k slzám. Proč jinak by brečela? Kdyby to nebylo skvělé? Hudební výchovu jsem ještě nikdy ve škole neměl. Vždycky byla jen v prvních dvou ročnících, až tady se objevila i ve třeťáku. Moc jsem se těšil. Pěkné zakončení pondělního dne.

„Neboj,“ tišil jsem ji a vešli jsme do velké auly. Na menším podiu se výstavně tyčil klavír a o zeď se opíralo několik kytar. V rohu bylo malé seskupení bubnů.

„Páni,“ vydechl jsem.

„Ani na to nesáhneš, jasné?“ vrčela zase. Naštěstí přišla profesorka, takže mě přestala Rosalie kárat.

„Zazpívej tříčárkové cé,“ vyjekla a zabodla prst do mé hrudi.

„Kohože?“ panikařil jsem.

„Myslela jsem si to, a přitom to vypadá, že máš mohutné plíce,“ vrtěla smutně hlavou.

Narovnal jsem se hrdě v zádech.

„Slyšela jsi?“ dobíral jsem si Rose.

„Raději ne.“

„Takže, miláčkové, slavíčkové. Co je hudba,“ zamyslela se. „Nejlépe se to dá přirovnat k organizovanému vyluzování tónů.“

„Jo, tak vyluzovat to umím,“ radoval jsem se.

„Jak co,“ usadila mě Rose. Líbilo se mi, že jsme tu neseděli v lavicích, ale v sedadlech v hledišti.

„Zpočátku se hudba používala jako výraz pro hru na strunné nástroje, ale později tím začali označovat celkově muziku,“ pokračovala ve svých úvahách profesorka. Přišlo mi, že ani nevnímá, že tu jsme. Jako kdyby si povídala sama pro sebe. „Hudba má spoustu druhů. Ví někdo, jakých?“ Konečně se na nás otočila.

„Umělá,“ ujala se slova Rose.

„Přesně!“ vyjekla učitelka, až jsem nadskočil.

„Nějaká chytrá ne?“ sykl jsem a štvalo mě, že jsem na to nepřišel já.

„Umělá hudba. To je v dnešní době ta nejrozšířenější. Rock, pop, swing… Ale jsou i jiné, třeba duchovní.“

„Jo, ta se zpívá v kostelech,“ předběhl jsem Rose.

„Ano,“ souhlasila se mnou učitelka a Rose vztekle protočila panenky.

„Nebo světská, ta se může prolínat s umělou.“ Tahle hodina mě od počátku nadchla a o to víc, když nás vybídla, abychom si každý vzali jeden nástroj.

„Zkusíme si něco zahrát,“ culila se.

„Nemyslím si, že je to v jeho případě dobrý nápad,“ hodila Rose hlavou mým směrem, ale oči visely na učitelce.

„Uvidíme,“ tišila ji a jako na truc mi dala bicí. Žjova!

Sedl jsem si k těm bubínkům a šlápl do pedálu. Kluk, co stál přede mnou a zkoumal kus klacku s dírkami se lekl tak moc, až málem přepadl přes okraj pódia.

„Sorry,“ křikl jsem za padajícím tělem. Vzal jsem do rukou paličky – to se totiž má – a zkusil je protočit mezi prsty tak, jak to dělali profíci. Roztočil jsem jednu a ta mrcha se vydala vlastní cestou. Švihla spolužačku do hlavy.

„Omlouvám se!“ křičel jsem znovu a mile jí zamával, když mě probodla vzteklým pohledem.

„Emmette,“ sykla Rose.

„Jo, už jsem hodný.“

„Takže nejprve určíme takt. Ty dělíme podle délky doby. Máme celý, půlový, čtvrťový, osminový a tak dále…“

Hypnotizoval jsem velkou poklici. Vypadala stejně, jako měla Esmé na vaření pro Jacoba s Nessie. Takové hezká a lesklá. Napřáhl jsem se paličkou a bouchl. Všichni nadskočili.

„He he he,“ tlemil jsem se jim.

„Vezměte mu to někdo!“ štěkla jedna z holek.

„To si zkus,“ mručel jsem a přitáhl si paličku k hrudi. Ano, jen paličku. Ta druhá stále ležela uprostřed pódia.

„Emmette, na každou čtvrtou dobu lehce zabubnuješ do bubnu, ano?“ pobídla mě profesorka a dala důraz na slovo lehce. Kývl jsem a majznul tím kouskem dřeva do bubínku přede mnou. Jenže neozvalo se žádné bum, nýbrž chř a já viděl skrz něj.

„To je debil!“ úpěl ten s tou píšťalou, co prve málem spadl. Rose schovala hlavu do dlaní. Profesorka zrudla.

„Já to samozřejmě zaplatím,“ předběhl jsem ji, než stihla nadávat.

„Použij méně síly a ten druhý buben,“ konstatovala. „Takže, první, druhá, třetí…“ odpočítala a já lehoučce bouchl. „Přesně tak,“ souhlasila a rozdělila další úkoly.

„Rose, ty nemáš nástroj!“ všiml jsem si.

„Mám,“ usmála se a ukázala na svůj krk.

„Budeš brnkat na nervy, nebo co?“ nechápal jsem, proč ukazuje krční tepny.

„Zpívat!“ sykla.

„Ou,“ vyhrkl jsem. Znělo to jako zděšení, což jsem fakt nechtěl a Rose si toho taky všimla, protože na mě zavrčela. Kdyby nebylo učitelky, nejspíš mi skočí kolem krku a kousne mě.

Profesorka to odstartovala a já počítal. Jedeeeen, dvaaaa a na tři bum!

„Stop!“ křikla. „Emmette, na čtvrtou.“

„Jo, pardon.“

„Tak znovu,“ vybídla nás. Jednaaa, dvaaa, třiii a…

„Emmette pozdě. Nepočítáš si,“ vytkla mi.

„Počítám!“ bránil jsem se.

„Tak počítáš špatně.“

„Hmhf…“ odfrkl jsem si. Začalo se znovu. Raz, dva, tři, teď!

Nastalé ticho mi řekl víc.

„Zase vedle?“ kuňkl jsem.

„Přesně tak. Asi ti dám jiný nástroj,“ zvažovala.

„Chci zpívat!“ chopil jsem se šance. Rose se zděsila.

„Proboha! To ne!“

„Tak to pojď zkusit,“ vybídla mě učitelka. Vítězoslavně jsem se na Rose zašklebil.

„Nevíte, co děláte,“ varovala ji Rose.

„Tak to alespoň zjistím. Emmette. Budeme zpívat jen á, ano?“ Natěšeně jsem kývl.

Rozjela se hudba a moje bicí převzal ten s píšťalou. Trefil se pacholek.

„ááá,“ zahřměl jsem a profesorka sebou trhla, jako když ji nakopne zásuvka.

„Ehm…“ ulevila si a narovnala se v zádech.

„Já vás varovala,“ špitla Rose.

„Emmette uber trochu, ano? Rose, přidej,“ zdůraznila.

„Vidíš? Pořád ti říkám, že kuňkáš,“ přitakal jsem.

„Znovu, tři, čtyři…“

„ááiáá,“ přeskočil mi hlas a Rose si zacpala uši.

„Co to bylo?“ vrčela.

„Mám vyčerpané hlasivky po včerejším zápasu, no!“ odfrkl jsem si.

„Emmette, asi ehm… Rose bude zpívat á a ty do toho tiše dum, dum, ano?“ prosila profesorka a mnula si ucho.

„Tiše jo?“ zesmutněl jsem.

„Jako kapr,“ upravila to Rose.

„Ale kapr nevydává hlas.“

„No právě, Emmettku, no právě,“ kývala Rose, když se opět začalo.

„Bum, bum…“

„Ne, bum, ale dum!“ sykla už rozohněně profesorka.

„Není to jedno?“

„Ne. Bum dělá buben.“

„Tak budu bubnovat.“

„Ne!“ vyjekli všichni unisono. Tak tohle se mě dotklo.

„Fajn,“ sykl jsem.

„Dum, dum,“ zopakoval jsem.

Rose nakonec spustila své sladké á a já po chvíli, když mi pokynula učitelka, spustil taky.

„Dům, dům…“

„A dost!“ zahřměla. „Jdi si sednout, okamžitě!“

„Co jsem udělal?“

„Co udělal?“ přidala se Rose. Jedno se mé blondýnce muselo nechat. Nadávala mi často, ale jen ona. Když se do mě obul někdo další, mstila mě. Ach, můj Zorro!

„Zničil bubny, zpívá, jak když nehtem jezdím po tabuli a nemá vůbec smysl pro rytmus!“

„Bubny byly béčkový, jestli váš nehet zpívá jako Emmett, tak je borec, a jeho rytmus je dokonalý!“ bránila mě.

„Jo,“ přidal jsem se tiše.

„Bubny jsou  - tedy byli – úplně nové. Jestli vám jeho zpěv lahodí, tak jste taky pěkně nedoslýchavá a…“ O ou, tak tohle neměla, profesorka milá. Rose se narovnala v zádech, v očích se jí spustila vichřice a semnula rty do úzké bílé linky.

„Cože jsem?“ sykla.

„Hluchá!“ zařvala učitelka. Vzadu se několik spolužáků zasmálo. Já ne. Měl jsem svůj krk až moc rád.

„A vy jste nemoderní bílý pták!“ vyštěkla Rose. Tentokrát se narovnala i profesorka.

„Prosím?“

„Jste bílý pták, ale labuť to rozhodně není!“ zopakovala Rose.

„Husa!“ rozřehtal jsem se a Rose zacukaly koutky pobavením.

„A do ředitelny! Oba!“ vyjela a vykázala nás z auly.

„Tak to je průser,“ špitl jsem na chodbě ke své Rose.

„Nikdo ti nadávat nebude. To můžu jen já,“ vrčela. Jak já na ní byl hrdý! Dračice moje.

„Carlisle nás asi zabije,“ zvažoval jsem.

„Vysvětlíme mu to, neboj,“ objala mě Rose. Rozhlédl jsem se po prázdné chodbě a poté svou blondýnku zatlačil mezi skříňky, abych si vychutnal pořádně žhavý polibek. Takový, jaký uměla jen ona. Ať jde do háje celá hudebka, tohle byla hudba pro moje uši!

 

Epilog

„Já to nechápu,“ vrtěla hlavou má sladká žena a upírala pohled na ředitele školy.

„Co vám není jasné, paní Cullenová?“ vyzvídal ředitel a naklonil se blíž k nám.

„Co udělali?“

„Myslím, že tahle hromádka stížností na vaše ratolesti bohatě stačí,“ přisunul jí štos papírů. Rezignovaně jsem se otočil za svá záda a změřil si jejich provinilé pohledy. Všichni zírali do země.

„Kde jen začít,“ přemítal ředitel. „Tak třeba tady. Emmett Cullen. Matematikář si stěžoval, že s ním vedl při o úhlu pohledu, pak mu místo kosinové věty odříkával větu Koziny. Dějepisářovi lhal za zády do očí, když tvrdil, že státy umí a v hudební výchově zničil školní pomůcku a řekl profesorce, že je husa.“

„To snad ne!“ děsila se Esmé a já se plácl do čela.

„Rosalie Haleová. Taky vaše,“ dodal, jako kdybych to sám nevěděl. „Smála se ve vyučování profesorům, vystartovala na profesorku hudební výchovy společně s Emmettem.“

„Rose?“ otočil jsem se na ni, aby mi to vysvětlila.

„Asi omyl,“ špitla, ale hlavu měla pořád skloněnou.

„Nessie Cullenová.“

„I ona?“ vyjekla Esmé. „Já myslela, že tu je do počtu.“

„Není. Mám tu stížnost… Spíš asi prosbu, pana učitele na informatiku. Prý ho celý den pronásleduje a svádí. Chemikáře nazvala hnusným a stoletým…“

„Nene!“ bránila se vnučka. „Neřekla jsem, že je stoletý.“

„Cituji: V té době byly jen dva prvky,“ odříkal ředitel.

„No vidíte, je tam někde slovo stoleté?“ blekotala dál Ness.

„Nessie, mlč,“ požádal jsem ji.

„Dále pak pana profesora označila za blbce.“

„On se označil sám!“ vyjela Nessie a Emmett se dusil smíchy.

„To není možné,“ štkala Esmé. Bylo mi jí líto. Nikdy ji nevolali do školy kvůli problémům dětí.

„Mohu pokračovat?“

„Ještě?“ zděsil jsem se.

„Bella Cullenová. Vyplnila nevhodně dotazník, lhala profesorce na zeměpis a rušila celou hodinu. Edward Cullen…“

„I ty?“ vyjekl jsem na něj a Edward jen omluvně pokrčil rameny.

„… opravoval zeměpisářku a nakonec jí označil za lesbičku.“ Šel jsem do mdlob. I ten nejstarší z nich dělal dnes brajgl. Ach jo.

„Jasper Hale, Alice Cullenová, Jacob Black…“ shrnul. „Nemá cenu to rozlišovat. Vyrušování v hodinách, nevhodné chování o přestávkách a Jasper mimo jiné ještě obtěžování v kanceláři školy.“

„Pche!“ odfrkli si všichni naši potomci.

„Já jim doma domluvím,“ sliboval jsem, ale ředitel jen zavrtěl hlavou.

„To nemá cenu. Všichni se shodli, že chtějí kázeňské opatření a snížení známky, ale to by pak měli všichni snad osmičku, takže jediné řešení je…“

„Vy je chcete vyhodit?“ vyhrkl jsem.

„Tak to je fofr,“ divil se Emmett.

„To je poprvé,“ přidal se Jasper.

„Konečně budu mít co psát do deníčku,“ sykla Rose a Ness se tiše zasmála.

„Já ti říkala, že máš být hodný,“ mručela Bella na Edwarda. Jenže ředitel nic z toho neslyšel. To jen my. My normální upíři a vlkodlaci.

„Buď odejdou sami, nebo ano. Vyloučíme je.“

„Tak to prr!“ ozvala se konečně Esmé.

„Prosím?“

„Moje děti jsou geniální a hodné! Máte tu stádo natvrdlých kantorů, co si nedokážou zkrotit bandu harantů. Za to my nemůžeme a děti stahujeme ze studií. Ještě by tu zmagořily,“ odfrkla si, vstala, urovnala si límec a otočila se na mě.

„Jdeme,“ štěkla. Vyskočil jsem na nohy a chtěl podat řediteli ruku na rozloučenou. Dokázat, že jsem normální alespoň já. „Opovaž se!“ utnula mě. Strčil jsem dlaň do kapsy a vyšel za ní. Naše potomstvo stálo v pozoru, bledí ve tváři a bez špetky humoru. Tak a kdo je pak hlava rodiny?

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

«   1 2 3

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!