23.10.2010 [12:45], MisaBells, ze série Škola základ života, komentováno 38×, zobrazeno 5709×

Kdo se učí, ten vše umí, i když tomu nerozumí, jistota je jistota. Úspěch čeká pouze borce, zná-li poučky a vzorce, škola základ života. Befeleme, pes se veze, leze, leze, po železe, parabola, hyperbola, základ života je škola.

Tělocvik

Nová škola. Nové tváře a podle Alice i nové zážitky čekaly na to, až si je pěkně prožijeme. Můžu vám říct, že po prvním dni jsem chtěla vztyčit bílou vlajku a zařvat na celé Forks: Vzdávám se!

První den, když už to vypadalo, že to nemůže být horší – Emmett poučoval profesora matematiky o správném úhlu pohledu – přišel tělocvik.

„Jak mohl do matiky motat úhel pohledu?“ nechápal Jazz.

„No co? Úhel jako úhel, ne?“ bránil ho Jacob a poupravil si své šortky.

„Pane Blacku, důrazně jsem požadoval tepláky a ne šortky,“ vytýkal Jacobovi profesor a já s Jasperem jsme nenápadně ustoupili o kus dál.

„Já za to nemůžu, pane profesore. Ty tepláky se asi srazily,“ krčil rameny a vrtěl nechápavě hlavou.

„Jakeu? Nechceš být kapitánem fotbalového týmu?“ nadhodila jsem a Edward se rozesmál.

„Chci!“ jásal.

„Máš pro to dobré předpoklady,“ souhlasil se mnou Edward a nepatrně se usmál.

„Fakt?“ áchal Jacob.

„Jo, jsi tupý jak prdel,“ vyhrkl s hurónským smíchem Jasper. Jacob na něj vztekle zavrčel.

„Takže zlatíčka,“ zatleskal profesor, aby upoutal naši pozornost. Naštěstí tím zachránil Jaspera od bitky. „Rozdělíme se do skupinek a uděláme si opičí dráhu na rozehřátí při začátku nového školního roku,“ radoval se.

Vyměnila jsem si zoufalý pohled s Edwardem a automaticky jsme se shlukli. Já, Edward, Jasper, Jacob a Alice. Rose s Emmettem a Nessie chodili jinam. Nessie si prosadila prvák. Dělalo jí problémy chodit do třídy s rodiči nebo strýci a tetami, ještě si na to nezvykla. Rose přinutila Emmetta k třetímu ročníku a my ostatní si užívali druhák.

„Že u toho nemusím dělat ty pazvuky?“ prosila jsem.

„Nemusíš, to víš, že nemusíš,“ tišila mě Alice.

„Přeručkujete tady ty šprucličky, přeskočíte přes kozičku a vyšplháte po provázku,“ navigoval.

„Šprucličky? Kozičku? Provázek?“ žasl Jacob.

„Asi je jiný, no,“ vysvětlila Alice.

„Seděl moc dlouho na sluníčku,“ uchichtl se Jacob.

„To není vtipný!“ brzdil ho Edward.

„A tady pak uděláte kutululů,“ zakončil to profesor.

„Fajn, je to vtipný,“ zasmál se Edward.

„Kutu – co?“ odfrkl si Jasper.

„Kutu – lulů,“ zopakoval Jacob.

„Tak šup, šup,“ popohnal nás. Demokratickým rozhodováním jsme se vydali k šprucličkám a já zvedla hlavu.

„No potěš koště,“ vzdychla jsem.

„Mazej, srábku,“ sykl Jacob a chytil mě za pas. Letěla jsem jak střela a nahoře se na poslední chvíli chytila.

„Už na mě nikdy nesahej,“ vřeštěla jsem.

„Už na ni nikdy nesahej,“ křikl ve stejnou chvíli Edward.

„Tak ale lez!“ popohnali mě a já ručkovala. Nedívat dolů, nedívat dolů, fuj to je výška!

Ale!

Přežila jsem, a když jsem se na konci úlevně pustila a padla na matrace, ozvalo se písknutí a táhli mě k dalšímu bodu.

„Co to je?“ sykla jsem. „Měla jsem pocit, že jdeme k tomu lanu!“ Přede mnou se tyčila kozička.

„Dáme to dál, ať se můžeme trochu odrazit,“ nadhodil Jacob a odtáhl s Jasperem odrazový můstek. Vytřeštila jsem oči a automaticky to přikopla blíž. Přece si kvůli nim nezlomím vaz!

První šel Jacob. Rozeběhl se, jako by mu šlo o život. Sledovala jsem jeho taktiku do chvíle, než dupnul na odrazový můstek, zařval a přeletěl kozičku o dobré čtyři metry. Zarazil se až na vrcholu šprucliček, kde se držel zuby nehty a rozdýchával ten šok.

„Hele, tam už jsme byli, ale,“ vrtěl hlavou Edward a Jasper se prohýbal v pase. Já zabodávala pohled do země a rudla. Uvnitř a tiše, samozřejmě. Jacob si nás změřil pohledem.

„Kdo to byl? Kdo to přišoup?“ syčel a lezl dolů.

„Jsi holt dobrý a talentovaný a…“ začala jsem.

„To ty!“ vřeštěl a já vytřeštila oči. Jak to poznal?

Tikla jsem pohledem po profesorovi. Stál s píšťalkou v puse a civěl na opičku Jacoba.

„Nepřemýšlel jste o dráze atleta, pane Cullene?“ nadhodil.

„Ani ne, dík,“ zamumlal Jacob a namířil si to přímo ke mně. Profesor pískl, což bylo znamení pro všechny k přesunu na další pole působiště.

„Lano, prosím, lano!“ škemrala jsem. Vyhověli mi.

„Jdeš první, Swanová,“ sykl rozzuřeně Jacob a Jasper se mohl potrhat smíchy.

„Fajn,“ odfrkla jsem si a drapla provaz.

„Čekáš, že tě to vytáhne samo?“ nadhodil Jasper.

„Tak nějak,“ kuňkla jsem.

„Chceš pomoct?“ nabídl se Edward a stoupl si těsně za mě.

„Vyšplháš tam místo mě?“ prosila jsem. Jen se usmál.

„Musíš si tam udělat dole takový, jakože stupínek,“ navigoval Edward a ohnul se, aby mi podržel konec provazu. Jenže já byla rychlejší. Vyskočila jsem a smotala lano mezi nohy. Plus bylo, že jsem tam visela. Mínus, že se konec lana vymrštil a elegantně profackoval Edwarda.

Ani se nepohnul a já, když jsem se otočila, abych zjistila, čemu se Jasper s Jacobem tak šíleně smějí, taky ne.

„Promiň,“ kuňkla jsem. Edward se pomalu narovnal a několikrát zacvičil s čelistí.

„Nic se nestalo,“ usmál se nepřesvědčivě a probodl očima Jacoba s Jazzem, kteří okamžitě umlkli. Alice stála kus od nás a potutelně se smála.

Ač je to do nebe volající, donutili mě po hvizdu píšťalky přejít k poslední fázi mého boje.

Kutululů!

„Bells, tady se nedá nic zkazit,“ ujal se mě Jasper a pokoušel se mě přimět, abych si přidřepla.

„Nevěř tomu,“ bránila jsem se.

„Hele, dej ruce sem, kmitni zadkem a odraz se nohama. Je to snadné,“ ujišťoval mě. Tak fajn. Poslechla jsem ho.

„To nebude jen tak,“ mručel Edward a Jasper se na něj otočil.

„Věř jí trochu,“ nabádal ho. Vymrštila jsem zadek, vykopla nohy a převalila se jak vyvržený vorvaň.

„Tak co?“ vyzvídala jsem. Pohledy kolem mě byli divné. Střelila jsem očima po Jasperovi, který se držel za nos a seděl na zadku u kraje matrace. Edward s Jacobem byli rudí, jak se zajíkali smíchy.

„Jasně Jazzi, my jí věříme,“ ujišťoval ho Jacob.

„Zase já?“ kuňkla jsem.

„Srazila jsi ho zadkem a patou to dotáhla,“ vysvětlila Alice a objímala Jaspera kolem krku.

„Promiň,“ skučela jsem.

„Zahrajeme si basketek, miláčkové,“ zatleskal profesor. Edward, Jasper a Jacob si vyměnili zděšené pohledy. Alice vyjekla a schovala se za Jazze a já zbledla.

Profesor mi hodil míč. Mně!

„A je to v pytli,“ zaúpěli moji drazí sourozenci a kluci si instinktivně kryli rozkroky.

Nemůže to být tak zlé, ne? Přesvědčovala jsem se a začalo se hrát. Instinktivně jsem se zbavila míče, ale ten zmetek se ke mně pořád vracel. Cullenovci zůstávali v dostatečné vzdálenosti. Jen Alice kolem mě skákala s radostí a neskrývaným potěšením. Jacob byl daleko, takže viděla.

Když mi míč proletěl kolem hlavy, vymrštila jsem ruku jako Batman. Balón změnil směr a řítil se fofrem proti Alice.

„Uá!“ vyjekla a uhnula sekundu před tím, než se střetli.

Škoda, že stejné štěstí neměl profesor. Míč dorazil k cíli, a když se odrazil, stál tam náš učitel s provázkem v puse a očima navrch hlavy.

„On tu píšťalku spolkl!“ vyhrkl tiše Edward a dusil se smíchy.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

18)  eElis (23.10.2010 18:51)

to mluví za vše. Nevím, co víc dodat. Jako vždy dokonalá kapitolka

17)  Yasmini (23.10.2010 18:40)

Souhlasím se Sfingou

Díky za dílek (jak by řekl profsor)
S Y (jak říkám já)

16)  sfinga (23.10.2010 18:19)

Lanem elegantně vyfackovaný Edward
Jacobův opičí skok přes kozičku
Bellou sejmutý Jasper
Nejvíc mě dostala ta píšťalka
Jak říkal Čochtan... mýmu kolegovi vlítl ventilek do krku a von teď píská

15)  lied (23.10.2010 17:34)

božínku tak tohle mě zabije já se nemůžu přestat smál prý kutululu

13)  Mili (23.10.2010 16:06)

můj bože to bylo fantastické

7)  Petik (23.10.2010 14:12)

úžasné ... zase jsem se smála jak pominutá, jediné moje štěstí je, že mám notebook v posteli, ze židle bych určitě sletěla

6)  Hanetka (23.10.2010 13:41)

No, řehtala jsem si při korektuře a řehtala jsem se ještě mnohem víc teď, když jsem si to vychutnala podruhé. A na rozdíl od Nathalie mi vůbec nevadí, že Belle i po přeměně v upíra zůstala nemotornost, nebo možná ani ne nemotornost, ale spíš obavy - ona psychika udělá hodně a Bella byla zvyklá celý život na to, že je nemehlo. Toho se člověk jen tak nezbaví. A jako každá jiná autorka dobře vím, že popisovat emoce není jednoduché. Člověk nemůže psát jen v holých větách - smál se, plakal, bál se... mnohem barvitěji vyjádřeno je zrudl smíchy, zbledl strachy. Brala bych to spíš jako metaforu. Když řekneme, že někdo zežloutl závistí, taky ten člověk přece není žlutý, nebo ano? A navíc pokaždé vypisovat "kdyby upír mohl zrudnout, byl by Edward v tu chvíli jako vařený rak" by bylo trošku moc... a taky pokaždé to kdyby... A navíc je to parodie. Tyhle výrazy bych klidně považovala za básnickou licenci a vůbec mi tam nevadí, naopak.
Bravo, Míšo!

«   1 2