09.01.2011 [17:15], Gassie, ze série Poslední Cullenová, komentováno 32×, zobrazeno 5791×

Představte si, že setkání s Volturiovými dopadlo jinak. Alice se nestihla včas vrátit a začala bitva. Jacob s Nessie utekli. Kdo vyhrál a kdo prohrál?

Od událostí uplynulo už sedm let. Nessie je poslední Cullenová. Nebo je to jinak, než si myslí?

Spoluautorská povídka psaná společně s Carlie.

Prolog

Utíkala jsem lesem. Věděla jsem, že se nemám, kam schovat. Nebylo úniku. Nebyla jsem rychlejší než oni. Došlo mi to. Jim neuteču. Bylo jich hodně. Byli rychlejší. Byli všude. Viděla jsem jejich rudé oči. Pozorovaly mě. Hráli si se mnou. Oni byli lovci, já kořist. Napadlo mě, že bych se měla schovat. Ale kam? Všude uslyší mé srdce. Ucítí mou krev…

Lesem se pomalu začal šířit těžký dým. Pach smrti. Došlo mi, co se stalo. Všichni jsou mrtví. Chtěla jsem křičet, ale strach mi svíral hrdlo. Musela jsem utéct. Musela jsem pryč.

Najednou tam stál. Přímo uprostřed cesty, kterou jsem utíkala. Vypadal jako socha. Ruce široce roztažené. Tvář zkřivenou v podivném úšklebku. Neuteču. Jemu ne. Pokusila jsem se změnit směr. Ty pevné, silné ruce mě zadržely. Nemohla jsem se hýbat. Začala jsem křičet.

„Křik ti nepomůže,“ oznámil mi drsný hlas a chladný dech se dotkl mého krku. Nedbala jsem na to a křičela víc a víc…

Sevření polevilo. Mého obličeje se dotkla teplá ruka. „Uteč!“ Zakřičela jsem s posledními zbytky sil. Nesměl tu zůstat. Zabijí ho jako ostatní.

1. kapitola

Nessie

„Ness,“ zašeptal známý hlas. „Nessie, je to jenom sen.“

Otevřela jsem oči. Za okny byla ještě tma. Jediné světlo v mém pokoji bylo z dveří pootevřených do chodby. Přesto jsem ho viděla. Stál nade mnou. Pohladil mě po rameni. Ve tváři vepsaný strach, napětí, únavu, lásku.

„Potřetí,“ zkonstatoval prostě a já mu uhnula, aby si mohl lehnout vedle mě. Teprve, když jsem cítila teplo jeho těla, jsem se dokázala uklidnit. Za pár minut jsem slyšela jeho pravidelný dech. Přitulila jsem se blíž k němu. Opřela jsem si hlavu na jeho rameno. Přehodil přese mě svou ruku. Najednou jsem se cítila opět klidně. Věděla jsem, že za chvíli ho budu následovat do říše snů. Takhle to fungovalo každou noc. Bylo mi Jacoba neskutečně líto, že všechno tohle musí snášet. Měla bych odejít.

Jacob

Křičela. Už zase. Jenom to vědomí, že jí nemůžu pomoci, mě ničilo. Není nic horšího než bezmoc. Vstal jsem ze své postele a pomalu se přesunul do jejího pokoje. Pohladil jsem ji po tváři.

„Ššš, Ness.“

Prohnula se a znovu zakřičela. Bylo mi jí tolik líto. Musel jsem zadržet slzy, které se mi tlačily do očí.

„Nessie, je to jenom sen,“ zašeptal jsem jí do ucha.

Řasy se jí lehce zachvěly a otevřela oči. Viděl jsem v nich tu prožitou hrůzu a bylo jedno, že to byl jen sen. Divoce jí bušilo srdce. Dýchala jak po rychlém běhu.

„Potřetí,“ upozornil jsem ji na naši dohodu. Posunula se a udělala mi vedle sebe místo. Lehl jsem si a nechal se přikrýt její dekou, kterou jsem nepotřeboval. Nenápadně jsem se podíval na hodiny. Měl jsem co dělat, aby mi neuniklo tiché zasténání. Už jen dvě hodiny, než budu muset vstávat. Políbil jsem ji do vlasů a přitáhl si ji blíž k sobě. Znovu jsem zalitoval, že není člověk. To bych jí vzal k psychologovi nebo psychiatrovi, aby jí pomohl.

Ale takhle? Co bych mu řekl? Že se Nessie bojí upírů, kteří jí před sedmi lety zabili rodiče? To by si nás tam nechal oba. Kdyby Ness byla člověk, tak by jí bylo v té době půl roku. Byla by malé miminko, které by si nic nepamatovalo. Teď by byla holčička ve druhé třídě. Řešili bychom problémy s úkoly a hračkami. Ale ona vypadala jako dospělá. Už dávno jsem se nemohl vydávat za jejího otce. Tolik změn a přitom to bylo jen sedm let.

Sedm let. Sedm let cestování. Nepočítaně měst i míst. Nejdřív jsme jeli do Ria, kam nás poslala Bella. Bella… Jenom vzpomínka na ni zabolela jako rána nožem. Tak neskutečně moc mi chyběla. Moje nejlepší kamarádka. Spřízněná duše, která zemřela dřív, než nastal její čas. Celá rodina zemřela tehdy na louce. Neviděli jsme to. Utekli jsme ve chvíli, kdy garda zaútočila. Pronásledovali nás, ale byl jsem rychlejší. Nakonec jsme sedli na letadlo a zamířili do Brazílie. Přesně tak, jak si přála Bella.

V Riu jsme nic nenašli, tak jsme postupně prošli další státy na jihu. Pořád jsme se zdržovali tam, kde bylo slunce. Chodili jsme po prosluněných plážích plných turistů lačných po slunci. Tam nehrozilo, že potkáme upíry.

Nemohli jsme se usadit. Nessie příliš rychle stárla a mě sžíral strach z Volterských. Místo toho jsme si koupili auto a projížděli celou Ameriku. Sledovali jsme cestičky po pobřeží.

Nessie

Ráno bylo zase rozpačité. Jak se taky jinak tvářit. To, že spíme v jedné posteli, vypadalo normálně v době, kdy jsem byla dítě. Ale už dávno jsem byla dospělá. Aspoň podle vizáže. Můj dřívější rychlý růst se zpomalil a snad i zastavil.

I Jacob si napětí okamžiku - všech těch probuzení v posledních dnech - asi uvědomoval, protože zamumlal cosi o tom, že musí spěchat do práce. A nechal mě v naší, mé posteli samotnou se svými rozháranými myšlenkami. Složila jsem hlavu do dlaní, jako by mi mohly pomoci nést tíhu mých představ, čím dál tím víc se podobajících spíše nedosažitelným snům. Na jednu stranu nás s Jacobem k sobě přitahoval otisk, na druhou stranu jsme jeden druhému neustále připomínali prožité hrůzy. A tahle rozpolcenost se škodolibou radostí vytrvale a podle zvráceně nahodilého scénáře měnila polaritu magnetů v nás.

„Počkej!“ zvolala jsem, když jsem ho slyšela šramotit v předsíni. Nikdy jsem jej nedokázala nechat odejít bez rozloučení. Bez vynucení si – dětinského – slibu, že se vrátí v pořádku. Krátce po našem útěku do vyhnanství jsem jej nedokázala pustit nikam. Zoufale jsem se bála, že přijdu i o něj, takže jsem se na něj křečovitě tiskla a panika mě zachvátila pokaždé, když se byť na krátký moment vzdálil třeba jen do vedlejší místnosti.

Seběhla jsem do přízemí a nejistě zůstala stát u paty schodiště. Jake se na mě usmíval, ale jeho oči prozrazovaly tíhu zodpovědnosti, starost a smutek, které měl na bedrech od té doby, kdy jako vlk s malou holčičkou na hřbetě prchal o život, naše životy, lesem. Vlčí podoba mu umožnila myslet jen na jediné: „Vpřed!“, nepodlehnout paralyzující bolesti ze ztráty naší rodiny. Ten luxus jsem si mohla dovolit jen já a smáčet jej slzami. Často jsem měla pocit, že se nikdy nesmířil s tím, že se nemohl vrátit a nemohl bojovat po jejich boku, chránit je, anebo… je aspoň pomstít. Anebo alespoň získat tu děsivou jistotu, že už…

Vyčítala jsem si to, necítila jsem se být pro něj dost dobrá, a náš vztah neusnadňovalo ani jeho rodičovské chování. Ne, nepotřebovala jsem strejdu Jakea! Potřebovala jsem cítit jeho objetí a vědět, že u něj jsem v bezpečí, ne jako jeho malá holčička, ale jako žena. A toužila jsem, aby konečně pochopil, že moje náruč je zase jeho klidným přístavem, jeho domovem. Náš vztah však nebyl rovnoprávný a já se bála, že nikdy nebude.

Objal mě a vtiskl mi na čelo horký polibek: „Pa, drobku, buď hodná.“ A přestože jeho objetí hřálo, u srdce mi vyrostl další ledový krápník a po tváři stekla zrádná slza.

Jacob

Musel jsem co nejrychleji z domu.

Nevím, co mě drásalo víc. Jestli bezmoc nad Nessiinými nočními můrami, proti nimž jsem mohl bojovat jen probuzením toho něžného stvoření, ale nikdy ji nemohl uzdravit úplně, protože z jedné noční můry se prostě jen probudila do jiné, do světa, v němž nebyli její rodiče, její upíří rodina.

Nebo mě ničily pocity, potřeby, které ve mně vyvolávala, a které jsem vůči ní pociťoval jako zradu. Nadával jsem si do neotesanýho psiska, protože kdykoliv jsem ji musel jít uklidnit, musel jsem daleko více klidnit sebe a oheň, který ve mně bezděčný dotek s její pokožkou způsoboval.

Už dávno jsem na ni hleděl jinýma očima. Už dávno jsem v ní viděl ženu, partnerku, se kterou zvládnu čelit všemu a všem. Byla však tak zranitelná, tak křehká. Musela za tu dobu, co jsme strávili v exilu, rychle dospět v mnoha jiných ohledech. Byla by svatokrádež vzít jí i zbytek bezstarostného dětství. Musela nést tíhu tolika ztrát, nemohl jsem se o ni opírat ještě já.

***

Toho dne jsem byl ve zdejší autodílně naposledy. Vždy jsem si našel práci na pár dní, na zalátání pár děr v účtech, než jsme se pohnuli zase dál. Tenhle způsob života nás změnil, potřebovali jsme cestovat, už ne tolik ze strachu, že by nás jinak vypátrali Arovi nohsledi, ale ze strachu, že by nás daleko drtivěji dostihly naše pocity. Objevovat nová místa Ameriky, seznamovat se s novými lidmi, to vše dokázalo zaměstnávat naše mysli tak, aby měly minimum času na rozpitvávání minulosti. Jako bychom utíkali před hurikánem. Měli jsme strach, že jakmile jednou zastavíme, všechno nás to dostihne, smete ze zemského povrchu či zasype jako horníky v dole.

Noví lidé. I to byl důvod, proč jsem přemluvil Ness, abychom tentokrát zvedli kotvy dřív. Ona. Když poprvé vstoupila do autodílny, měl jsem co dělat, abych auto, které jsem chystal na servisní prohlídku, správně nasměroval na kolejnice zdvihací plošiny a „nezaparkoval“ jej do díry pod plošinou.

Byla to Bella. To mi zvráceně signalizovaly moje pomatené smysly. Byla to ona. V lidské podobě. Ta dívka měla tolik podobných rysů s Bellou, že můj mozek v tu chvíli prostě vytěsňoval všechny ostatní znaky, které se mu „nehodily do krámu“. Jako by mi moje podvědomí vmetlo do tváře: „Chtěls ji, tady ji máš!“

Byla to dcera majitele této autodílny. Laura. Měla milou povahu, dokázala mě rozesmát a její přítomnost byla jako fáč na zraněné nitro. Jenomže jsem začal cítit, že ona ode mě čeká něco víc. Když jsem vešel do místnosti, buď se jí zorničky rozšířily nadšením, nebo sklopila stydlivě zrak. Nemusel jsem být odborník na lidské vztahy, abych poznal, co toto chování signalizovalo.

„Ty zítra odjíždíš, viď?“ přitočila se ke mně na konci směny.

Přikývl jsem a jemně ji opravil: „Ano, odjíždíme.“

Rozpačitě si pohrávala s křížovým klíčem na kola, který držela neohrabaně v drobných prstech. „Myslela jsem,… nechtěl bys… Dnes mám narozeniny a bude taková menší oslava?“

Polkl jsem a z neznámého popudu se na ni usmál: „Přijdu.“ Snad jsem chtěl ještě na chvíli podlehnout té bezstarostnosti… Snad jsem ještě na chvíli chtěl snít ten sen, ve kterém Bella žije… Snad jsem jen nechtěl vidět Lauřin smutný pohled… Nevím… jediné, co vím, že jsme se najednou ocitli sami v jejím pokoji a její výraz byl víc než výmluvný. Hladově jsem se vrhl na její rty a poté na její šíji.

Nessie

Na zdejší městečko, jehož jméno jsem si ani nepamatovala, neboť to nebylo podstatné, bylo jen dalším z řádky mnoha, padal soumrak a já němě hypnotizovala vstupní dveře. A Jacob pořád nepřicházel. Mé instinkty, nebo možná otisk sám, mi dávaly tušit, že je v pořádku. Ženská, žárlivá stránka mé osobnosti, pak doplňovala, že bezpochyby zatraceně v pořádku. Kolikrát jsem za ním byla v práci a viděla ji! A nenáviděla ji za všechno to, čemu jsem nemohla konkurovat. Byla tak hezká, tak ženská… A já? Já byla jen předčasně dospělá žába. Ona byla z tohohle světa, byla skutečná. Já byla jen experimentem matky,… matky? Macechy Přírody…

Nebudu tu jen tak sedět a čekat až… Vzala jsem mobilní telefon a vytočila jeho číslo.

Jeho mobil byl nedostupný. Jak jinak.

Jacob

Když se Laura zadýchaně pokoušela probojovat přes změť knoflíčků mé košile k mé hrudi, jemně, ale nekompromisně jsem vzal její dlaně do svých a zavrtěl hlavou: „Lauro, ne, to není správné… Promiň, jsi nádherná, ale zasloužíš si někoho, kdo se ti dá celý… To já nemůžu… Není to fér, že jsem to neřekl dřív, ale já to snad ani sám nevěděl… Je tu někdo jiný.“

A znovu se mi to v hlavě přehrálo. Když jsem vešel do místnosti, buď se jí zorničky rozšířily nadšením, nebo sklopila stydlivě zrak. Nemusel jsem být odborník na lidské vztahy, abych poznal, co toto chování signalizovalo. Takhle se nechovala jenom Laura… Takhle se chovala Nessie… Moje Nessie.

A najednou jsem se bezcílně toulal ulicemi a nechtěl jít domů. Toužil jsem být Ness nablízku a přeci jsem se jí neodvážil přijít na oči. I když k ničemu nedošlo, měl jsem pocit, že jsem ji zradil. Nepřítomně jsem si zapnul mobil a zaznamenal zmeškaný hovor. Nemůžu s ní mluvit. Teď ne.

Telefon nedbal mého rozpoložení a vzápětí se rozezněl znovu. Nemusel jsem se ani dívat na displej, abych věděl, kdo volá. Posadil jsem se na obrubník, zavřel oči a hluboce vydechl: „Nessie…“

Nessie

Chtěla jsem mu vynadat, ale v tom jediném slově, ve způsobu, jakým vyslovil mé jméno, bylo najednou řečeno vše. Byla tam jeho bolest i láska. A já spolkla jedovatá slova, která jsem měla pro něj připravená, a stejně jako on, i já se pokusila pohladit ho pro mě tím nejmilejším slovem na světě, jeho jménem: „Jakeu…“

Mlčel.

„Přijdeš domů? Bojím se tu sama…“ zašeptala jsem a škubala okrajem svého trička.

„Já… už nejsi malá holčička, zvládneš být sama doma jednu noc,“ ozval se jeho zastřený hlas.

Polkla jsem a najednou, nevím, kde se to ve mně vzalo, jsem dupla a do sluchátka důrazně řekla: „To máš teda pravdu, Blacku, že už nejsem malá holčička, takže laskavě zvedni tu svou línou kůži, vlku, a vrať se domů ke své ženě!“

Telefon byl hluchý. Lekla jsem se, že jsem jej v amoku buď svou poloupíří silou rozdrtila, nebo nepředloženě stiskla tlačítko pro ukončení hovoru. To by mi bylo tak podobné. Vyznávat lásku hluchému telefonu. Je někdo na světě pitomější než já? Asi těžko, budu jediná svého druhu! Třeba mě zapíšou do Guinessovy knihy rekordů! Spílala jsem si a sesunula se na zem v předsíni. Bylo mi jedno, že je tma. Bylo mi jedno, že zem studí.

Vstupní dveře se otevřely a na kratičký moment mě ozářil kužel světla. Pak místnost opět utonula ve tmě a já v Jakeově náruči.

„Ahoj, ženo…“ zašeptal a jeho ústa našla tisíce způsobů, jak z mé tváře sejmout tíhu světa.

Povídky od Carlie

Povídky od Gassie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

11)  Hanetka (09.01.2011 20:04)

Ááááááááááách jo. Chudáci. Ovšem co se z toho vyvine... čekat se dá úplně všechno... Volturiovi, Nahuel, bůhví co ještě. Jsem napnutá.

10)  Lenka326 (09.01.2011 19:41)

Holky,
to bylo moc krásné, i když taky moc smutné. Prožívat znovu a znovu příšerné noční můry a k tomu ještě problémy s dospíváním a měnícími se city, napsaly jste to tak úžasně, že mi jich bylo líto.
Závěr dílu byl dokonalý a plný naděje, že by se jejich duše mohly začít aspoň trochu uzdravovat.
Díky a těším se na pokračování

9)  sakraprace (09.01.2011 18:54)

Tedy děvčata, už prolog mě dostal a zbytek mě nenechal se z toho vyhrabat. Moc se těším na další

8)  ambra (09.01.2011 18:47)

Koťátka, právě se vám podařilo vyrazit mi dech. Doslova. Utopila jsem se v tom příběhu, i když ta bolest v zátylku - všichni mrtví - je hrozná. Ale já vám věřím, věřím, že máte v záloze maličký zázrak.
Takto popsaný vývoj vztahu Jakea a Nessie - to si dám líbit. Klepu se jako ratlíček a ležím vám u nohou... (jste dvě, tak jsem dala smajly sudě, abyste se nepopraly ).

7)  MaiQa (09.01.2011 18:36)

Tak z té poslední věty jsem nemohla. Naprosto úžasný nápad. Zrčitě budu číst dál.

6)  Lenka (09.01.2011 18:31)

Moc krásné.

2)  Evelyn (09.01.2011 17:41)

Carlie, Gassie (bráno podle abecedy ), tohle bylo úžasné! Mám moc ráda vaše sólo povídky, ale dohromady je to snad ještě lepší
Těším se na pokračování

1)  Yasmini (09.01.2011 17:29)

Holky jedny šikovný. Krásně propracované. Střídání pohledů tomu dává na plastičnosti. Tak jen doufám, že to už Jake pochopil, že je jeho žena .

Y.

«   1 2