09.08.2010 [12:45], Hanetka, ze série Padlí andělé nepláčou, komentováno 38×, zobrazeno 6095×

Kapitola  46. – Nebe, peklo… nebo ráj?

Samiel kulil oči a na chlupatá kolena mu kapaly velké slzy. Popotahoval, posmrkával a bylo mu úplně jedno, že  hned vedle něj stojí svatý Petr. Už mu nezáleželo na tom, co si o něm pomyslí. Hleděl dolů a vzlykal zároveň se zoufalou a zlomenou Esmé, která se na podlaze bývalého Bellina vězení společně s Alicí a Rosalií snažila složit synovo roztrhané tělo. Petr se na něj zkoumavě zadíval a pak mu podal cíp svého roucha, aby si utřel oči, ale hned mu ho zase vytrhl, protože Samiel si kromě očí začal utírat i nos a nakonec do něj mohutně zatroubil.

Oba dva byli právě svědky bleskové společné akce Cullenovic klanu a vlkodlačí smečky, která si s překvapenými pěšáky Volturiů poradila v průběhu pár vteřin, teď je držela společně s Jasperem a Emmettem v šachu u zadní zdi a Carlisle se skláněl nad Bellou, bledou a bez života zhroucenou na zemi.

Jane zuřila. Ve snaze odvést pozornost vyzkoušela svůj mučivý dar na několika vlkodlacích a zaskočeně zjistila, že na ně nepůsobí… nebo možná působí, ale jsou tak vzteklí, že dokážou bolest překonat. Cullenovi na tom mohli být podobně, takže už si na ně raději netroufla. I přitom, jak byla sebevědomá, nebyla si úplně jistá, že jí status vyslance Volterry ochrání. A o svůj hubený krk se přece jen bála. Přesto se ale neovládla úplně.

„To vám přijde draho, Carlisle! Aro to tak nenechá. Opovážili jste se protivit rozhodnutí Volterry!“

Carlisle si jí ani nevšiml. Skoro všechna jeho pozornost teď byla upřena na Bellu – sledoval zatahující se ránu na jejím krku a počítal vteřiny, než začne přeměna. Každou chvíli Bella pocítí spalující bolest, kterou si každý z nich tak dobře pamatoval…

Koutkem oka ale vnímal i svou ženu a dcery, klečící u Edwardova těla.

„Máte všechno?“ zeptal se napjatým hlasem. Esme vzhlédla a s rysy staženými starostí přikývla.

„Srůstá?“ Když se mu dostalo dalšího přikývnutí, oddechl si. „Měl by se co nevidět probrat. Možná už nás dokonce slyší. Edwarde? Edwarde, Bella žije. Jen se promění.“

Ale jak vteřiny ubíhaly, Carlisleova nervozita a obavy se znovu přihlásily o slovo. Bella ležela stále klidně a její tep ani dech se neměnil. Proměna neprobíhala tak, jak by měla. A Edward zůstával stále bezvládný. Něco bylo špatně a začínalo to být jasné i Jasperovi, který Carlisleovu nejistotu a strach cítil. Otočil se a pohlédl tázavě na bezradnou postavu svého adoptivního otce.

„Co budeme dělat?“

Vtom vrzly dveře a do místnosti nečekaně vstoupil další upír. Uprostřed kroku se ale na místě zarazil.
„Konečně mám ty dokla - Co se to tu děje?“ zíral Felix nechápavě na scénu před sebou.

Nebyl sám, kdo dějiště sledoval nechápavě. Samiel u nebeské brány zpoza svých zad zaslechl zoufalý sten, bleskově se otočil a vykulil oči na bledého Edwarda, kterému stejně jako jemu stékaly po tvářích slzy.

xxxx

Lucifer se kabonil jako bouřkový mrak. Zase mu plány něco zhatilo! Dosedl na svůj pekelný trůn a podmračeně sledoval vystrašeného Beliala, který vyděšeně pustil okulár periskopu, třásl se před svým vládcem jako ratlík a marně se snažil vypadat neviditelně.

„Kdo to luskl?“ zeptal se Lucifer zdánlivě klidným hlasem. Belial ale dobře poznal, že pod tenkou slupkou klidu v Luciferovi vře vztek jako horká láva.

„Někdo luskl. Kdo to byl?“ zvýšil pekelný vládce trochu hlas. „Kdo si opovažuje mi křížit plány? Musel to být někdo od nás, nebeští pucflekové neluskají!“

Belial jen pokrčil rameny a radši ani nedutal. Věděl, že kdyby pípnul, jen by přilil oleje do ohně. Ale věděl, odkud to lusknutí zaznělo. Seshora…

„Takhle to nemělo dopadnout!“ zvyšoval hlas dále Lucifer. „Ta malá Jane měla Bellu zabít. A Edward měl vyváznout. Měl se jít pomstít Newtonovi a přibrat každého, kdy by mu stál v cestě! A zatím je ta holka jen kousnutá a Edward? Ten nejspíš každou chvíli dorazí,“ pohlédl vyčkávavě ke dveřím.  Vzteky skoro neviděl. Tolik práce a námahy, jeden z hlavních ďáblů tráví takovou dobu v nebi, druhý je zralý na nervové lázně, on sám nic jiného v poslední době nestíhá a všechno to bylo k ničemu! Edward nemá duši o nic černější než před svým pobytem v upířím těle. Zase tu bude dělat paseku. Zase budou lovit po celém pekle vypuštěné dušičky a vracet je vzpouzející se do kotlů… zase jim ten osel bude vyprávět pohádky. A oni aby se vším začali znova! O Lucifera se skoro pokoušely mrákoty. Ale koneckonců šlo o padlého anděla. Nebyl ochotný se téhle duše vzdát, i když by ji nejradši uškrtil.

Jenže Edward nešel. A v Luciferovi pomaloučku začínal klíčit prapodivný pocit, že ví proč. Jestli se do toho zase plete nebeská pakáž… Krucinál! Zvedl se tak nečekaně, až Belialovi leknutím zaskočilo, hodil si plášť přes rameno a zmizel mezi plameny, které se zčistajasna objevily přímo před pekelným trůnem.

xxxx

Carlisle stál na prostranství před pilou, kam se před chvílí přesunuli společně s Jasperem, Samem a Jacobem, aby probrali, co dál. Ale místo rozumné porady se se Samem, teď už proměněným do lidské podoby, vášnivě přel. Vedle Sama stál Jake, ruce založené na prsou a obočí hněvivě stažené, a zatím do sporu nezasahoval. Nebylo ale těžké poznat, na čí je straně. I když byl vděčný Alici, že cestou sebrala jeho  džíny a díky ní tu teď nemusel být nahý, v tomhle stál pevně po boku Samovi.

„To nemyslíš vážně, Carlisle! Ty je chceš pustit? Vraždí lidi! Unesli Bellu, málem ji zabili a i kdyby to náhodou přežila, kdoví, v jakém stavu! A zabili ti syna!“ skoro už křičel Sam.

Carlisle sebou bolestně trhl a před očima se mu znovu mihl Edward, nehybný jako socha, se zavřenýma očima a mírným, skoro nadzemským úsměvem. Vzpomněl si, kdy naposled takhle vypadal. Tenkrát v nemocnici, vysílený horečkou a vlastně už mimo tenhle svět, těsně před tím, než ho přeměnil. Ale násilím tu vzpomínku zahnal a přinutil se soustředit na probíhající konfrontaci.

„Měj rozum, Same. Je mi jasné, že nemůžete tak lehce přijmout myšlenku na propuštění vašich úhlavních nepřátel, ale jestli je… popravíme,“ skoro to slovo nemohl vyslovit, „nepřijede jich příště jen pět. A bylo by lepší Volteře nedávat záminku k dalšímu zásahu.“

„A jsi si jistý, že i tak nepřijedou? Kde bereš tu jistotu, že stejně nepošlou další trestnou výpravu?“ Sam si odplivl. Věděl to! Od začátku věděl, k jakým koncům to povede, už když ta bláznivá Swanová začala chodit s tím jejich zrzkem. Jejich rada dala tenkrát na Jakeovu přímluvu a jak to dopadlo? Upíří invaze a další hrozí!

Carlisle se podíval na Jaspera a Sama s Jacobem zalila nečekaná vlna zvláštního klidu.

„Nech toho,“ zavrčel Jake. „Nepomůže vám, když nás uklidníte teď. Zajdete za roh a budeme zase rozzlobení. Nemá to smysl. Jestli nás nepřesvědčíte bez těch vašich čáryfuků…“ nedopověděl.

Jasper pokrčil rameny, vypnul své soustředění, ale nemlčel.

„Jen jsem chtěl, abyste se na chvíli na to dívali rozumně, a ne přes závoj vzteku. Ale dobře. Myslím si, že má Carlisle pravdu. Tihle volterští vyslanci mají sami dost másla na hlavě a jejich páni je nepřivítají s otevřenou náručí. Celé to zvorali. Nikoho neměli zabíjet, jen možná Bellu, ale v momentě, kdy přišli na to, že má latentní dar, měli zabrzdit. Volterra se snaží zachovat zdání dobrovolnosti a tak je takovému člověku přeměna i vstup do gardy nabídnut, ne vnucen. Měli Bellu jen pozvat, nic jiného. A Edwarda předvolat ke kárnému řízení. Místo toho oba zlikvidovali a Aro tak přišel o možnost získat dva nové talentované členy. Jsou v maléru a dobře to vědí.“

„A navíc Jason je ten, co tu minule nechal pobíhat Rileyho bez dozoru,“ dodal Carlisle a Jacob si vzpomněl na toho novorozeného upíra tenkrát před vánoci, a bolestně ho píchla vzpomínka na Bellu, utíkající oknem, aby ho viděla. Bellu, tak plnou života, Bellu, jeho kamarádku… jeho sestru. A teď tam leží a nejeví známky toho, že by se někdy ještě mohla probrat, a je čím dál bledší. Z jeho hrudi se znovu vydral jakýsi zvuk, ale teď to nebylo zlobné zavrčení, spíš to připomínalo zakňučení ztraceného štěněte.

I Sam už pomalu začínal uznávat, že má Carlisle pravdu. Asi věděl, o čem mluví. Ten ty volterské vládce zná. Možná bude opravdu lepší nechat je, aby si vybili vztek na neúspěšných emisarech sami. Kdyby jim ty pijavice zlikvidoval, bude v první linii pro pomstu stát on a jeho soukmenovci.

„Dobře. Ale eskortu k letadlu zajistíme my. Taky chci být u toho, až budeš telefonovat do Volterry, abys je informoval o tom, co se stalo. A pevně doufám, že si ohlídáte, aby to tím skončilo.“

„Samozřejmě, s tím se vším souhlasím,“ oddechl si ulehčeně Carlisle a vydal se ke dveřím, aby to vše oznámil ostatním. Už aby to měl za sebou a mohl se věnovat tomu, co ho opravdu teď trápilo nejvíc – podivnému stavu Belly i svého syna.

xxxx

Edward zmateně zamrkal a setřel si slzy, aby lépe viděl. Byl tak mimo, že se ani nestaral o to, kde to je a co se s ním stalo. Jen Bella ho zajímala… co se vlastně stalo s ní? Podíval se na Petra a Samiela, pak dolů, a oči se mu znovu zalily.

„Co je s ní? Proč se nebudí ani nemění?“  ptal se zoufalým hlasem Petra.

Ten jen pokrčil rameny. Nevěděl. Sám byl tím divným účinkem kousnutí zmatený. Tohle ještě nikdy neviděl, a že už viděl na světě skoro všechno!

Vtom se před nebeskou bránou objevil malý plamínek a Samiel se s neblahou předtuchou přikrčil. Plamínek rostl, zvětšoval se, pak se zdvojil, ztrojil a stále mohutněl, až před nimi plápolala výheň vysoká skoro jako nebeská brána. Pak se plameny rozestoupily a z nich vykročil Lucifer, vládce pekel, v celé své kráse. Rozhlédl se, spatřil Edwarda a zablesklo se mu v očích, pak přejel pohledem přes Samiela k Petrovi, a tam se zastavil.

„Tak. Já to věděl, že v tom budete mít zase prsty vy. Jak to, že je Edward tady? Měl se už dávno hlásit dole.“

„Ale Petr ne…“ ozval se nesměle Samiel, ale Lucifer ho usekl.

„Ty mlč! S tebou si to vyřídím za chvilku. Tak jdeme, Edwarde. Nebudeme se tu zdržovat, ještě bychom tu načichli kadidlem. A ty, Samieli, taky. Ať už jste dole!“

Edward se zmateně rozhlédl, ještě jednou se zadíval dolů, a pak zavrtěl hlavou v němém odporu. On se odsud nehne! Ne, dokud se nedozví…

Lucifer se na něj podíval jako na osmý div světa. On se mu bude protivit? On se ho snad ani nebojí! Už otvíral ústa, aby na něj znovu zařval a poslal ho za Samielem, který poraženě svěsil ramena a vydal se směrem k plamennému průchodu do pekla, když vtom se ozvalo cvaknutí od zámku na nebeské bráně a obě veřeje se bez jakékoliv vnější pomoci otevřely dokořán. Luciferovi zmizel ze rtů samolibý úsměv a zůstal na to překvapeně zírat.

Zato svatý Petr se teď usmál trochu spokojeněji.

„Budete muset ten odchod trochu odložit. Řekl bych, že jsme právě dostali pozvání před nebeskou radu. Všichni.“

Pokynul rukou směrem k otevřené bráně a pak jen sledoval, jak jí prochází nejdříve Edward a Samiel, oba se zmateným výrazem ve tváři, a za nimi zuřící Lucifer. Ten se ošíval a našlapoval opatrně, jako by mu oblačná cestička pod nohama mohla zmizet nebo se propadnout. Petr, navzdory napjaté situaci, málem vyprskl smíchy. Lucifer vypadal jako plameňák na lovu.

Když dorazili před kruh svatých apoštolů, archandělů a andělů, zjistili, že se tam shromáždilo skoro celé nebe. Všichni svatí, andělíčci i amorkové byli náramně zvědaví, co se bude dít. Něco takového nepamatovali – padlí andělé se do nebe obvykle nevraceli. A oni tu teď mají hned dva! Nejen svého bývalého provinilého kolegu anděla strážce, ale dokonce i toho hlavního, prvního, který kdy byl sražen z nebes, jejich odvěkého nepřítele a protivníka!

Edward měl při cestě před nebeský trůn čím dál větší pocit déjà vu. Tohle už jednou zažil… tuhle cestu už jednou absolvoval. Jak se tak rozhlížel po kruhu svatých a viděl Petra, který je obešel a dosedá na svou, dosud prázdnou židli mezi apoštoly, všechno se mu vrátilo. Vzpomínky, vymazané pekelníky pro pobyt na zemi, byly zpět, a jeho to náhlé opětovné prozření málem srazilo na kolena. Co to jen provedl? Co je vlastně za anděla? Zase svedl nevinnou dívku! Asi si vážně zaslouží skončit v pekle. Je nenapravitelný hříšník… zase selhal. Ale jak mu ty vzpomínky vířily hlavou, nějak nedokázal ty na Bellu zařadit vedle těch starších, na ta první tři děvčata. Bylo to jiné. On byl jiný. Nebo ne?

„Tak. Vítám vás u nás. Takovou návštěvu tu myslím máme poprvé. Smíme se zeptat, Lucifere, co tě k nám přivádí?“ ozval se hlas archanděla Gabriela, mluvčího nebeské rady.

V Luciferovi vzkypěl vztek, ale věděl, že tady mu zlost bude málo platná. Pokusil se tedy do svého hlasu vnést klid, ale moc úspěšný pokus to nebyl.

„Jak to, co mě přivádí? Přišel jsem si pro svého padlého anděla. Po své nezdařené misi na zemi se měl vrátit k nám, odkud jsme ho vyslali, ale objevil se tady, před nebeskou bránou, zřejmě nějakým nedopatřením,“ prskal a rozčilením skoro ztrácel hlas.

„Myslíš, že to bylo nedopatření, co ho přivedlo k nám?“

„Určitě! Vždyť na zemi dělal ty samé chyby, za které byl zatracen! A dokonce ještě horší! Zabíjel lidi! Pil jejich krev! Zase svedl nějakou holku! Copak to nestačí?“

„Tak moment!“ vložil se do jeho tirády svatý Petr. Podíval se tázavě na Pánaboha, který seděl v čele svých věrných zatím beze slova, a ten mu pokynul, aby pokračoval.

„Co mu vlastně vyčítáš? Udělali jste z něj upíra a ty mu chceš klást za vinu, že dělal to, pro co byl stvořen? To je jako bys poslal na zem kočku a zakázal jí lovit myši! A pokud vím… Edward i z toho, čím jste ho udělali, dokázal udělat pravý opak. Ano, připravil o život lidi. Ale koho? Vrahy, násilníky, zvrhlé povahy. Vlastně zachránil mnohem více životů, než zmařil. A vy jste z toho měli taky náramný prospěch,“ pokračoval nemilosrdně a upíral obviňující zraky na Lucifera. „Dodával vám ty jejich černé duše a vy jste to měli bez práce. Taky jste ho začali připravovat pro peklo a klást mu nástrahy teprve tehdy, když ho svědomí přimělo toho nechat. A teď zuříš hlavně proto, že jste selhali. Místo abyste ho zkazili, podařilo se vám ho napravit. Při té vaší misi získal to, co mu předtím chybělo – zodpovědnost a svědomí, o sebeovládání ani nemluvě.“

Petr pronášel svou obhajobu tak vášnivě, že musel na chvíli přestat, aby se nadechl. Všiml si, že kruh svatých okolo něj o jeho slovech přemýšlí a pomalu začíná přikyvovat. Chtěl pokračovat, ale vtom se ozval Lucifer.

„Sebeovládání? Jaké má sebeovládání, když zase spáchal hřích smilstva?“

Edward se při tomhle jeho obvinění zadíval do země a v tu chvíli si přál, aby se propadl sto sáhů pod zem. Lucifer měl pravdu. Měl. Selhal, když se neudržel a s Bellou… Je takový slaboch!

Svatý Petr zavrtěl hlavou a pro štěstí si překřížil prsty na obou rukou, založených za zády. Tohle bylo trochu ošemetné, ale musí to zkusit…

„Lucifere, já se o vánocích dobře díval dolů, a věřím, že ty taky. Tady nemůžeš lhát. Ty jsi neviděl, co se stalo v tom kostelíku v Cantwellu?“

„Viděl. A co má být? Vždyť to nemělo žádnou oficiální platnost!“ vztekal se Lucifer.

„Myslíš?“ opáčil Petr. „Oba se vší vážností slíbili jeden druhému lásku a věrnost a za svědka si vzali samotného našeho Pána. A co jiného je svatba? Tenhle slib byl stejně závazný jako ten, který by si dali před knězem… Dali si ho před tváří Boží a to stačí. Tak jak můžeš jejich vztah označovat za smilstvo? Oni se milovali a jeden za druhého by dýchal!“ Petr se zadíval na svého Pána a když uviděl v jeho tváři souhlas, oddechl si. Takže se nemýlil!

V tu chvíli Edward zvedl hlavu a zadíval se na svatého Petra vyjeveně. Ta svatba měla platnost? Oni ji tady v nebi uznali? Náhle se zastyděl ze to, že ji dole na zemi nebral tak vážně jako Bella. To ona měla víru, ona ten slib vyslovila první, to ona změnila jeho srdce… a teď kdo ví, co s ní bude. Hrudník mu znovu sevřela prudká bolest a stesk ho dusil, že se ani nemohl pořádně nadechnout.

Taky Lucifer se nemohl pořádně nadechnout, ale vzteky a ponížením. On snad o Edwarda přijde! To by bylo za celou pekelnou historii poprvé! To nemůže dopustit! Zoufale hledal nové argumenty, když vtom mu přišla pomoc z nečekané strany.

„A zaslouží si peklo, zaslouží!“ zaječel z chumlu amorků, shromážděného kolem svatého Valentýna, trucovitý chlapecký hlásek.

„Svedl moji mámu a pak se na ni vykašlal! Nechal ji samotnou a to už čekala mě! Nikdy se nestaral o to, že má někde syna,“ teď už pofňukával amorek a snažil se vytrhnout Valentýnovi, který ho držel za křídlo a marně se ho snažil umlčet. A Edward vyvalil oči na zrzavého andělíčka s trucovitě našpulenou pusou. On má syna? Prokristapána!

Lucifer se chopil nabídnuté šance. Věděl sice, že se jako tonoucí chytá poslední třísky, posledního stébla, ale musel to zkusit.

„Tak vidíte? Jaképak svědomí, jakápak zodpovědnost! Svede holku a nestará se o následky! A to ani neví, že dole na zemi je ve stejné situaci už i ta druhá!“

Edward na něj zíral a oči měl údivem čím dál větší. Bella. Bella? Bella že by…? Náhlé poznání mu podlomilo nohy, klesl na kolena a obličej zabořil do dlaní. Proboha, co to provedl! Ale jak to… co ta přeměna? Jak to dopadne? Dá se vůbec něco takového přežít? Strach a obavy o Bellu ho skoro paralyzovaly a už mu bylo úplně jedno, co bude s ním, jen se modlil ze všech sil, aby byla ona v pořádku. Na amorka v tu chvíli úplně zapomněl. Ale ostatní ne.

Zírali na to klouče v němém údivu, a znovu přehodnocovali svůj názor. Někteří z nich se zase na Edwarda začali dívat s obviněním v očích, vtom se ale ozval samotný Bůh. A jeho hlas se chvěl varovným tónem.

„Lucifere… tady se lhát nedá. A ty to víš. Vnesl jsi prostřednictvím svého služebníka lež i do našich řad, i když k jeho cti budiž řečeno, že o tom nevěděl,“ pohlédl shovívavě na Samiela, do té doby se krčícího za Luciferem. „Ale tomu je konec. Řekni pravdu, nebo se setkáš s mým hněvem!“

Lucifer se nespokojeně ošil. Sakra, on Bůh přece ví všechno! Na to před chvílí úplně zapomněl. Ale to mu teď moc nepomůže, a on bude muset s pravdou ven.

„No, tenhle mrňous vlastně není jeho syn, i když si to myslí,“ lezlo z něj jak z chlupaté deky. „Jak asi  sami víte, jeho máma, tenkrát, když ji poprvé a naposled navštívil náš Edward,“ pohlédl na provinilce klečícího před ním, „byla trochu… hysterická. Všude vykládala, že ji navštěvuje anděl a nevynechávala ani pikantní podrobnosti. Její rodina se za ni začala stydět a nakonec usoudili, že není normální. Dali ji do blázince. Byl tam tehdy zřízenec, který jakoby jemu,“ ukázal bradou na Edwarda, „z oka vypadl. A ona si myslela, že se její anděl vrátil. Ten zřízenec toho zneužil… a my ho za to máme už v kotli. Ta dívka nebyla první, kterou tam… No, to je jedno. Takže ten mrňous má jiného otce, než si myslí. Ale hodilo se mi, aby byl na Edwarda rozzlobený, a tak jsem v pekelných záznamech nechal zapsaného Edwarda. Samiel si myslel, že to byl vážně on, když mu tu historii vyprávěl,“ skončil a ani si nevšiml vzteklého zklamaného pláče malého Edíka. Jen svatý Valentýn se k němu sklonil,  něco mu šeptal a pak ho pohladil po hlavě.

Svatému Petrovi se během Luciferovy řeči rozšiřoval na tváři úlevný úsměv.

„Lucifere, Lucifere,“ pokýval pak hlavou. „tohle tedy peklo prohrálo!“

„Ale je to padlý anděl! A ti patří do pekla!“ teď už se zoufalstvím v hlase trval na svém Lucifer.

A znovu se ozval Boží hlas.

„Padlý anděl? Tím bych si tak jistý nebyl. Podívej se na něj!“ ukázal na Edwarda, který teď zvedl hlavu a po tváři mu stékaly slzy lítosti, smutku a stesku.

„Pláče. Lituje všeho, co se stalo. Trápí ho svědomí. To padlý anděl nemá – padlí andělé nikdy nepláčou!“

Lucifer se v tu chvíli málem rozplakal taky. Ale ne lítostí. Vzteky a pocitem marnosti. Zařval, zahalil se pláštěm a náhle zmizel v oblaku plamenů. Teprve v pekelném trůnním sále však zjistil, že se přemístil sám. Samiel s ním nebyl.

Ten se teď třásl před nebeskou radou a nebyl si jistý, co se vlastně stalo. Jak to, že ho Lucifer nevzal s sebou? Sledoval, jak Petr došel k Edwardovi a položil mu ruku na rameno.

„Vstaň a buď na sebe hrdý. Překonal jsi peklo v sobě a to tě zachránilo. A nebyl jsi sám, kdo svedl takový boj a vítězně,“ pohlédl na Samiela a pak na Pánaboha v čele svatých.

Bůh jen vlídně pokynul rukou. A Samiel… najednou tam stál bez rohů a v bílé říze, černé kudrnaté vlasy se mu leskly a z udiveného obličeje mu svítily zářivé černé oči.

„Máme nového strážného anděla,“ usmál se Bůh a Samiel překvapeně zjistil, že ten divný tlak na zádech jsou křídla. Vyjeveně se zadíval na Petra a ten se také usmál.

„Vítej mezi námi. To tvoje pekelné lusknutí na konci fungovalo, a víš proč? Protože jsi to myslel doopravdy. Upřímně ses snažil zachránit Bellu i Edwarda. Proto sis vysloužil čest je teď chránit i oficiálně. Ale s luskáním je konec. Teď se budeš muset naučit správně fouknout…“

„A co s tebou?“ podíval se na stále zoufalého Edwarda.

Bůh se jen znovu usmál a ještě jednou pokynul rukou.

xxxx

Esmé seděla na pohovce a plakala beze slzí. Carlisle se ji marně snažil utěšit – seděl u ní, objímal ji kolem ramen a nevěděl, co by jí řekl, aby zmenšil její žal. Sám měl co dělat, aby si udržel alespoň trochu chadnou hlavu – jejich dům byl od návratu z Nortonovic pily místem smutku a zoufalství.

Ale museli se sebrat a existovat nějak dál… najít sílu se rozloučit. Věděl, že to bude těžké.
„Měli bychom mu už dát sbohem, Esmé. Je to už tři dny a neprobral se. Musíme mu dopřát důstojný odchod. Vím, že to bolí, ale musíme ho nechat jít,“ hladil svou ženu útěšně po rameni a ona se schoulila v jeho náruči a marně mu vzlykala do ramene.

Po chvíli se napřímila  a ozval se její tichý melodický hlas. „Já vím. Odpusť, ale nedokážu se s tím smířit, ne tak rychle. Ještě že alespoň Bella přežila, i když…“

Do místnosti vstoupil Jasper s Emmetem a tvářili se vážně. I jejich obličeje byly poznamenané smutkem a trápením. Bez Edwarda už jejich rodina nikdy nebude úplná.

„Hotovo,“ řekl tiše Jasper. „Hranici jsme postavili na jejich louce, tak, jak Bella chtěla. Alice s Rosalií tu budou za chvíli, jen tam ještě upravovaly květiny. Přijela už Bella?“

Esmé zavrtěla hlavou, ale vtom se od hlavních dveří ozval zvonek. Carlisle šel otevřít a za chvíli v jeho doprovodu vstoupila do místnosti Agnes s Jakem, mezi sebou podpírali bledou a strhanou Bellu.

„Pusťte mě,“ řekla tichým hlasem, „dokážu jít sama. Chci se rozloučit, chci ho naposled vidět… o samotě. Můžu za ním, Carlisle?“

Carlisle přikývl a pak sledoval Bellu, jak stoupá po schodišti nahoru do patra.

Když vstoupila do Edwardova pokoje, všechno se v ní lítostí sevřelo. Ta známá místnost jako by náhle byla cizí. Tentokrát tu na ni nečekal nikdo, kdy by se na ni usmál, přivítal ji vřelým pohledem zlatých očí, objetím a polibkem, milovaným hlasem. Ten, který tu na ni čekával, ležel bez hnutí jako socha uprostřed té postele, kterou před časem koupila Alice pro ni. Jak je to dávno? Neuplynulo ještě ani půl roku, ale Bella měla pocit, jako by od té doby uběhlo století. To bylo v jiném čase, šťastnějším, světlejším, tenkrát byli dva. Vzpomněla si na tu noc, kdy se jí Edward omlouval za polibek s Tanyou, a sliboval jí, že s ní zůstane navždy. Nebylo mu dopřáno tenhle slib dodržet…

Posadila se na okraj postele a vzala Edwarda za ruku. Vždycky ji měl studenou, ale bývala tak plná života! Hladila ji, objímala a laskala, a teď jako by držela v ruce kus kamene. Tlumeně vzlykla.

„Lásko, říkají, že se musíme rozloučit,“ oslovila ho. „Nevím, jak to mám udělat. Nevím, jak to tady bez tebe přežiju…“

„Carlisle neví, co s tebou je. Ještě se nestalo, aby se upír takhle neprobral… ale už se vzdal naděje, že se stane zázrak. I když tohle není jediná záhada, kterou musel řešit. Už víme, co se děje se mnou.“ Pohladila ho po tváři a zadívala se do jeho nehybných rysů, jako by doufala, že se dočká odpovědi, že se ta zavřená víčka otevřou a ústa usmějí, ale nedočkala se. Pokračovala a po tvářích se jí zatím koulely veliké slzy.

„Jane mě kousla a já omdlela. Měla jsem se přeměnit… ale když jsem se probrala, byla jsem pořád stejná jako předtím… jen bledší. Carlisle nevycházel z údivu, něco takového nikdy neviděl. A když jsem mu říkala, že v zajetí jsem poslední dva dny zvracela, udělal mi krevní testy. Lásko… jsem těhotná. Čekáme miminko, budeš táta. A protože tohle miminko je tvoje, v mém těle se tvoří protilátky proti upířímu jedu. Proto jsem se neproměnila… zatím. Carlisle si není jistý, jak to bude, až se to malé narodí. Nejspíš prý proměna začne během šestinedělí, ale kdo ví? Ještě se to nikdy nestalo.“

Závojem slz se usmála. „Charlie to ví… a představ si, ani se nezlobí. Prý má radši dceru těhotnou, než unesenou nebo mrtvou. A mám dojem, že si domyslel i víc… Přece jen u toho Quileutského táboráku dával větší pozor, než jsem si myslela. Nebo mu něco řekl Jake s Billym. Smířil se i s tím, že po porodu budu bydlet u tvých rodičů. A Phila s Rennée poslal na Floridu, dokonce se nechali přesvědčit, aby tu zatím nechali Agnes. Abych prý měla podporu. Jako by mi to pomohlo – ale nezlobím se. Je s Jakem šťastná a já chci, aby to tak zůstalo. Alespoň pro někoho ať existuje šťastný konec, když to nemůžeme být my dva.“

Rozplakala se naplno, sklonila se nad tělo ležící na posteli a zoufale Edwarda objala.

„Sbohem, lásko,“ šeptala mezi vzlyky, „sbohem. Vím, že je tvoje duše v nebi, i když jsi tomu nevěřil, a že se na nás teď díváš. Vždycky tě budu milovat, na tom se nic nezmění, ani až se proměníš v popel a prach.“

xxxx

V hale seděli všichni Cullenovi pohromadě v tichém rozhovoru s Jakem a Agnes. I Alice s Rosalií se už vrátily a teď už jen všichni čekali, až se Bella vrátí dolů. Vtom se však z patra ozval její pronikavý výkřik.

Všichni vylekaně na vteřinu ztuhli jako přimrazení. Pak však najednou vystřelili po schodech jako blesk a ve dveřích do Edwardova pokoje se zarazili znovu v šoku a němém údivu.

Bella se choulila k hrudi svého milovaného Edwarda, jehož paže ji objímaly a tiskly k sobě, a přes její rameno spatřili jeho usměvavou tvář, s očima plnýma lásky a štěstí.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!