05.12.2010 [13:19], Joan, ze série Osudová volba, komentováno 3×, zobrazeno 2026×

Úplně obyčejný den. Vstanete a kamarádka – ještě k tomu nevlastní sestřenice vašeho kluka – vás začne štvát. Máte chuť jí omlátit pánvičku o ksicht, ale nakonec se ovládnete, protože vám dá dárek. Jo, jenže to by vás nesměly pronásledovat noční můry a vaše již zmíněná sestřenice by se nesměla zbláznit v prostorách školy před všemi studenty.

Z minulé kapitoly

Horečnatě jsem přikývla. „Jistě, jistě… já už stejně musím jít. Tak nashle Billy.“ Vyrazila jsem ze dveří a hanbou bych se nejradši propadla. Doufala jsem, že nic nepoznal. I když jsem si nedělala zbytečné iluze.

3. kapitola - Tomu nerozumím!

U auta už stepovala Betty, a když mě spatřila, rychle nastoupila.

„Kde jsi byla, a proč tvá hlava vypadá, jako by se ti tam uhnízdilo hejno ptáků?“ zeptala se a viděla jsem, že má co dělat, aby nepropukla v hurónský smích. Stále jsem se divila, že se tak přemáhá, že jí to za to stojí. Přeci to u nás není nijak lepší než v rezervaci.

Neodpověděla jsem a sedla si na místo řidiče. Zdálo se, že pochopila, protože se na sedadle trochu otřásala, jak zadržovala další záchvat smíchu. Zamračila jsem se a trochu nahrbila, jenže pak se mi do tváří začala vlévat krev. Celá jsem hořela studem, takže jsem se ani nesvedla naštvat. Radši jsem celou dobu zarytě mlčela. Betty zírala z okna a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Nevšímala jsem si toho a soustředila se na cestu. Cítila jsem se strašně ospale, a co chvíli potlačovala zívnutí.

Zastavila jsem za policejním autem a odklopýtala k domu. Betty se mi držela v patách. Na prahu jsem se na chvíli zastavila a zašmátrala po klíči. Pomalu jsem otevřela a vešla dovnitř.

„Ahoj, máme hosta,“ zavolala jsem. Z obýváku jsem zaslechla hlasité chroupání popcornu a puštěnou televizi. Najednou se ve dveřích kuchyně objevila mamka.

„Ahoj Bells… no ne, ahoj Betty,“ zvolala a běžela nás obě obejmout. Mlaskání ustalo. Zdálo se, že si toho všimla i Betty a mamka. Všichni jsme chvíli napjatě zíraly směr Charlie. Po minutce se objevil a nejistě se usmíval.

„Nazdárek holky, jak to že nejsi u Blackových, Betty?“ zeptal se opatrně.

Oslovená sklopila hlavu a nejistě promluvila. Nikdy jsem ji neslyšela mluvit provinilým hlasem.

„Vlastně, Jacob vypadal, že jestli tam zůstanu, ještě tentýž týden skončí u psychiatra a já nechápu proč.“

Mamka ji pozorovala ustaraně, táta nechápavě a já se spodní čelistí někde na podlaze. Betty prolomila nesměle ticho.

„Mohla bych u vás na tu chvíli bydlet. Samozřejmě budu spát na gauči a jídlo si klidně obstarám sama. Jde mi jenom o střechu nad hlavou,“ dokončila svůj proslov a pátravě se na Renée zadívala.

„Jasně, že u nás můžeš zůstat a s jídlem si nedělej starosti. O jednu porci navíc mě nezabije. Je tu ale opravdu problém s místem na spaní…“ zamumlala sklesle. Celou tu dobu se dívala na Charlieho, ale při poslední větě se otočila zpátky k Betty.

„To vážně nebude problém. Stejně toho moc nenaspím a ráno vás aspoň nebudu budit,“ přikývla s nadějí v hlase. Charlie jenom přikývl a odešel zpátky k televizi s udiveným výrazem ve tváři. Jako já, ani on ještě neslyšel Betty promluvit jinak než posměvačně. Tahle holka byla vždycky sebejistá. Já jsem se mezitím modlila, abych si někdy vrátila pusu do původního stavu.

„Pak je to domluveno, ale pokud by ti to nevyhovovalo, stačí říct a nějak to vymyslíme,“ souhlasila Renée, ale bylo vidět, že se jí ten nápad s gaučem nezamlouvá. Betty ji rychle objala kolem pasu a děkovala. Po deseti vteřinách ji pustila s omluvným výrazem.

„My půjdeme nahoru, do mého pokoje,“ zadrmolila jsem, na vysvětlitelnou jsem zívla a táhla kamarádku nahoru. Chtěla jsem co nejrychleji pryč a navíc jsem opravdu cítila, že jestli si brzo nelehnu, usnu vestoje.

„Ráda bych tě vyzpovídala, ale necháme to na zítra, protože jsem ospalá. Ale tohle mi vysvětlíš,“ spustila jsem, jakmile se za námi zavřely dveře od mého pokoje. Betty se tvářila nerozhodně a… zoufale? Od té doby co sem přijela, mě nepřestávala překvapovat. Osobně jsem ještě byla zvědavá, co provede.

„No,“ začala zdráhavě „stejně jednou budu muset, no tak já si půjdu dát něco k jídlu.“ Rychle se otočila a odešla z mého pokoje. Byla jsem tak unavená, že jsem se tím nechtěla zabývat. Radši jsem se šla osprchovat a vyčistit zuby, abych už zalezla do postele. Usnula jsem, jakmile se mi hlava dotkla polštáře.

***

Stála jsem v lese, který mi něco připomínal. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila toho vlka a zářícího kluka. Ale ta scéna byla jiná. Vlk se tvářil vystrašeně a ani ten chlapec už nevrčel. Díval se na mě takovým zvláštním způsobem, jakým se na mě dívá Jacob a možná ještě vřelejším.

Najednou mě za trup popadla neviditelná síla, která mě táhla pryč od vlka. Ale já s ním chtěla zůstat. Měla jsem ho ráda, znala jsem ho. Vlk na mě upíral smutné oči a kňučel.

Počkat, já ho opravdu znala. Na chvíli jsem povolila a ta podivná síla mě strhla na zem.

***

V tu chvíli jsem se s křikem probudila. Snažila jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo. Do dveří vtrhla už oblečená a učesaná Betty.

„Is, co se stalo? Jsi v pořádku?“ ptala se a obezřetně se rozhlížela po pokoji. Ale nevypadala tak, že jakmile uvidí nebezpečí, popadne mě a uteče, ale že zaútočí.

„Byl to jen sen,“ uklidňovala jsem ji, ale hlavně sebe. Okamžitě přestala pátrat po možném nebezpečí a šla si sednout ke mně na postel.

„Uch, tohle mi nedělej. Hej, co se ti vlastně zdálo?“ V hlavě mi stále vířili dva obrazy. Edwardův obličej. Ano, teď jsem si byla naprosto jistá, že to byl on. A pak vlkovy oči. Byly tak lidské. Opravdu jsem je poznala a hlavně když jsem hleděla do očí Betty. Stejný odstín očí jako ty vlkovy, a přesto mi nepřipadala jako vlčice. Zaklepala jsem hlavou ve snaze setřást ošklivé myšlenky. Jenom sen, jenom sen, opakovala jsem si stále dokola. Poslední dobou řeším takové banality jako hloupé sny a ulítlé chování trhlé puberťačky. Asi bych už neměla číst sci-fi. Najednou jsem si uvědomila, že Betty stále čeká na odpověď.

„Nic, nic. Jenom noční můra. To se mi zdává často, vážně. Nedělej si starosti,“ snažila jsem se ji přesvědčit. Ale byla jsem nervózní, že lžu a tak jsem šermovala rukama a fakt se mi nezdálo, že bych mluvila nějak bezstarostně. Pochybovačně se na mě podívala, ale dál to neřešila.

„No nic, musíme dneska do školy, takže by ses měla připravit, ať nepřijdeme pozdě…“ S těmito slovy se zvedla a odcházela. Ale ještě než zavřela dveře, pátravě se na mě zadívala. Radši jsem se rozhodla, že si opravdu pospíším.

Provedla jsem ranní očistu a seběhla dolů na snídani. Rodiče už odjeli. Jediný, kdo se se mnou nacházel v domě, byla Betty, která se ostentativně rozvalovala na pohovce a sledovala nějaký seriál. Co chvíli vyprskla smíchy, takže jsem to tipovala na nudnou komedii pro náctileté. Těm jsem se snažila vyhnout, byly to strašné hovadiny – jiný slušný název mě nenapadal a sprostá jsem být nechtěla.

Radši jsem si to namířila do kuchyně. Automaticky jsem sáhla do nejhornější poličky pro cornflaiky, jenže moje ruka nahmatala prázdný prostor. Marně jsem jako tupec dál šmátrala, ale samozřejmě jsem nic nenašla. Začínala jsem toho mít pomalu, ale jistě dost.

„Betty, kde jsou cereálie?!“ zařvala jsem až příliš hlasitě, když vezmeme v úvahu, že volaná osoba se nacházela ve vedlejší místnosti.

„Myslím, že jsem je snědla. Byl tam jenom drtek. Koneckonců, tvoje mamka mi to sama navrhla,“ odpovídala Betty nezúčastněným hlasem. Patrně jí to bylo úplně jedno.

Tak teď se proti mně spikla i mamka. To mám prosím za svou ochotu. Zhluboka jsem se nadechla, abych neřekla něco, čeho bych později litovala. Poraženě jsem se došourala k ledničce a popadla nejbližší ovocný jogurt, smířená s tím, že se dneska moc nenajím.

Po asi dalších pěti minutách, které jsem nabručeně strávila v kuchyni, jsem se odebrala zpět do pokoje pro oblečení. Okamžitě mě upoutala hromádka oblečení na houpacím křesle. Nejistě jsem k ní došla a vzala do rukou svrchní kus. Roztáhla jsem ho a držela na vzdálenost natažených rukou. Byla to jednoduchá červeno-černá kostkovaná halenka s krátkými rukávy a výstřihem do véčka. Přehodila jsem si ji přes ruku a popadla druhý kousek, černou skládanou sukni nad kolena.

„Líbí se ti to?“ ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila a upustila obě věci. Rychle jsem se otočila. Ve dveřích stála Betty a nenuceně se opírala o rám dveří. V očích jí však svítily jiskřičky naděje.

„To je tvoje?“ zeptala jsem se uznale – vkus měla, to jsem musela uznat. Stále jsem však měla chuť po ní hodit nejbližší věc, co mi přijde do rukou, za to, že mě vylekala.

„Hm jo, za to, že sis mě tady nechala. Chtěla jsem ti ukázat, že nejsem zas taková mrcha,“ při tom slově se jí v očích objevil náznak bolesti. Nebyla jsem si však jistá, protože to trvalo asi sekundu.

„Moc děkuju,“ usmála jsem se na ni nejistě, zatímco jsem sbírala věci ze země.

„Nemáš zač. Ale pospěš si, musíme to ještě do té školy stihnout,“ přikývla a odešla.

Pohled na hodiny mě okamžitě probral. Natáhla jsem věci na sebe a vzala si k nim červené silonky, které jsem loni dostala od mamky. To jsem ještě byla přesvědčená, že je na sebe nikdy nevezmu. Pak jsem popadla batoh a vyběhla k autu.

Betty už v něm seděla a pozorovala, jak zamykám dveře a sedám k ní. Celou cestu jsme mlčeli.

„Tak jaký je tvůj rozvrh?“ ptala jsem se nakonec, jak jsem zaparkovala na parkovišti. Betty mi ale nevěnovala pozornost, s tak nějak rozostřeným výrazem hypnotizovala sousední auto. Taky jsem si ho prohlídla. Okamžitě jsem si uvědomila, že jsem ho tady ještě nikdy neviděla. Rozhodně bych si ho všimla. V celém městě to muselo být nejrychlejší auto. Připadalo mi, že nablýskané Volvo se mému – musela jsem si to přiznat – starému a oprýskanému náklaďáčku posmívá. Chvíli jsem si ho ještě zlobně měřila, a pak jsem si všimla, že se Betty vedle mě ještě stále nepohnula.

„Hej, jsi tu?“ zamumlala jsem překvapeně a zamávala jsem jí rukou před nosem. Její pohled se okamžitě vrátil do reality. Otočila se na mě a já překvapením oněměla, i když jsem se nadechovala k hlášce na její adresu. Tvářila se vyděšeně. Ještě jednou jsem se otočila směrem k autu. Nevím, co jsem čekala. Možná nějakého psychopata s dýkou v ruce, ale nic tam nebylo.

Ještě chvíli tam jenom seděla s nepřítomným výrazem, pak rychle vystoupila a práskla dveřmi víc, než bylo nutné. Obešla auto rychleji, než bych čekala, že je možné. Otevřela ty moje a vytáhla mě z auta. Stejnou silou přibouchla i moje dveře a táhla mě ke škole.

„Kde máš teďka hodinu?“ zeptala se napjatým hlasem, ale nezastavila se, aby se podívala, kam má jít.

„Ve druhém patře, učebna c44,“ zafuněla jsem „řekneš mi konečně co se děje?“

„Není čas,“ zamumlala si spíš pro sebe a táhla mě postraním schodištěm. Na konci schodiště jsem to už nevydržela. Vymanila jsem se jí ze sevření – byla tak rozrušená, že mě pustila, nebránila se – a předběhla ji.

Postavila jsem se před ni, založila ruce v bok a naštvaně si ji měřila. „Vysvětlíš mi konečně, o co jde?“

Neodpověděla, jenom se neustále rozhlížela kolem sebe. Už jsem toho začínala mít dost. Mávla jsem rozčíleně rukou a vydala se ke třídě. Došla jsem do půli chodby, než mě za rameno popadla čísi ruka. Naštvaně jsem se na kamarádku otočila.

„No tak prosím tě, už se nezlob. Jenom mě teďka musíš poslechnout, teda jestli chceš…“ její hlas odezněl uprostřed věty. Ve tváři měla stejně prázdný výraz jako na parkovišti a upřeně hleděla na něco za mnou.

„Co zase?“ zeptala jsem se opět naštvaná. Otočila jsem se a myslela, že upadnu. Po chodbě šel Edward a o něčem živě diskutoval s tou drobnou černovláskou – určitě se sestrou, seděla totiž u oběda se sourozenci Cullenovými. Najednou zvedl hlavu a střetl se s mým pohledem. Hleděl na mě stejně, jako v tom snu, tak procítěně.

Otočila jsem se zpátky na Betty. Už se tvářila jinak. Zorničky měla panicky rozšířené. Vypadala jako někdo, kdo byl právě svědkem vraždy vlastních rodičů. Byla ještě zděšenější než před chvílí v autě. Dokola si šeptem opakovala něco jako „je pozdě, jak je to možné, to nemůže být pravda…“

Začala jsem panikařit. Přemítala jsem, jestli se třeba nezbláznila. Chytla jsem ji za ramena a prudce s ní zatřásla. Tentokrát jsem si okolostojících, přimražených namístě všímala a divila se, že mi třeba někdo nepomůže. Betty stále nereagovala. Pološílenýma očima propalovala Edwarda. Ten se tvářil zmateně a stejně tak i ta drobná dívka vedle něj. Ale té se výraz mísil ještě s frustrací.

Nechápala jsem vůbec nic. Odolávala jsem nutkání křičet. Přišlo mi, že se co nevidět zblázním i já. Potřebovala jsem odpovědi a místo toho se objevovaly jenom další otázky. Copak se kolem mě všichni zbláznili? Ještě včera ráno jsem měla normální – no v mezích možností – a šťastný život. Dneska bylo všechno jinak. Připadalo mi, že se co nevidět sesypu. Sebrala jsem zbytek sil, popadla stále nereagující Betty a dotáhla ji na dívčí toalety.

Tam jsem pustila studenou vodu, vytvořila mističku z dlaní a snažila se ji trochu postříkat – moc mi to nešlo, jak se mi třásly ruce. Sama jsem potřebovala uklidnit. Nechala jsem to teda po dvou pokusech být. Sama jsem se naklonila k umyvadlu a napustila vodu do znovu vytvořené mističky z dlaní a rychle ji přitiskla na tvář. Zopakovala jsem to asi třikrát a pak jsem se rukama opřela o umyvadlo. Hleděla jsem na vystrašenou dívku do zrcadla a zhluboka dýchala. Zůstala jsem tak asi pět minut.

Po chvíli jsem si uvědomila další věc, na kterou jsem ve všem tom zmatku nemyslela. Překvapeně jsem sykla. Ten zvláštní pocit co jsem včera cítila jenom v břiše, se rozšířil. Cítila jsem ho až ke krku.

Zvláštní však byla ještě jedna věc. Srdci se vyhnul. Cítila jsem to studené místo v místě, kde mi tlouklo srdce. Teď když jsem se soustředila na ten pocit, uvědomila jsem si, že už se necítím tak zoufale. Teplo se mi po těle rozlévalo společně s uvolněním. S každým dalším milimetrem jsem se cítila líp. Klid zamezoval strachu se šířit, naopak ho ještě utlumoval.

Vyděšená dívka v zrcadle se začala uklidňovat. Ale úzkost a beznaděj jí z tváře úplně nezmizely.

I Betty se teď dívala do zrcadla na můj odraz. Sice se sebrala natolik, aby se dokázala hýbat, ale tvář jí zůstala stejná. Nepřestávala zděšeně pozorovat můj měnící se výraz. Ale v jejím obličeji jsem našla i něco nového, spatřila jsem v něm jisté smíření a soustředění.

Další kapitola je na světě a já doufám, že se Vám líbila. Jako vždy prosím o komentář, ale to už znáte. Stejně jako mojí otřepanou větu, jestli mám pokračovat. I tak ji znovu pokládám, protože mě opravdu záleží na vašich názorech.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1