03.08.2010 [17:45], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 34×, zobrazeno 6099×

10) Bezpečná vzdálenost

 

Párkrát v životě už jsem měla hysterický záchvat. A to navzdory tomu, že jsem v podstatě flegmatik, po tátovi. Ale některé životní situace prostě dokázaly vykolejit i mě. Právě teď jsem jasně cítila, že se to blíží. Jako když rozestavíte kostičky domina a necháte mezi nimi správnou vzdálenost. Můžete si být jistí, že stačí jediný šťouch a všechny se postupně složí. Edwardova nádherná vůně teď byla jako ten šťouch. Kostky totiž přede mnou stály už dávno, jen jsem je neviděla. Pochopila jsem, kdo jsou Oni.

„Bello!“ uslyšela jsem jeho vyděšený hlas, když jsem se mu začala kácet pod rukama.

Cítila jsem, jak mě zvedá, a pak byla tma.

 

♥♥♥♥♥

 

Netušil jsem, co se stalo. Tiskl jsem ji příliš? Nebo prochladla? Opožděně se vyděsila, když si uvědomila, kdo jsem? Vzal jsem ji do náručí a rozběhl se domů. K nám domů. Její srdce tlouklo tak pomalu! Ale dýchala a já za to děkoval Bohu. Carlisle si určitě bude vědět rady.

Pak se potvrdilo to, co jsem před chvílí jen tušil. Jacob sice běžel pryč, ale zůstával poblíž. Teď nás pronásledoval. Nejspíš došel k závěru, že jsem Belle ublížil a chce mě zabít. Nebál jsem se, neměl šanci mě dohnat. A doma už nás na něj bude víc. Jen mi dělalo starost, že ho kvůli ní nesmíme zranit. To bude těžké.

Netrvalo to dlouho, utíkal jsem opravdu hodně rychle. Mezi stromy se vynořil velký dřevěný srub.

„Carlisle!“ zavolal jsem, a tak ve chvíli, kdy jsem dorazil ke dveřím, doktor už stál venku.

„Co se stalo?“

„Nevím, najednou omdlela. Možná šok, podchlazení nebo... nevím, jestli jsem ji nestiskl příliš silně...“ Střelil po mně vyčítavým pohledem a hned si ji ode mě převzal.

Měřením tepu se nemusel zdržovat, perfektně ho slyšel.

„Eleazare, deky! Carmen, čaj! Edwarde, mou brašnu!“

„Ještě něco. Běží sem měňavec. Jacob Black. A dost zuří.“

To už jsme ho i slyšeli.

„To si vyřiď,“ reagoval Carlisle přísně.

Otočil jsem se a viděl, jak vlk protíná zasněženou pláň jako střela. Ze všeho nejvíc jsem toužil vrhnout se na něj. Instinkt. Chuť zabíjet. Obzvlášť, když ke mně plnou silou dorazil jeho pach. Ale to nešlo. Zůstal jsem stát.

Odrazil se ve vzdálenosti asi deseti metrů. Ani jsem nepředpažil, abych se bránil. Jeho tlapy narazily do mých ramenou ve stejnou chvíli, kdy se mi zakousl do krku. Padli jsme na zem.

 

♥♥♥♥♥

 

Milosrdná temnota. Tma, teplo a ticho. Příjemné. Nevzpomínala jsem si, proč a jak jsem se tu ocitla, ale rozhodně jsem chtěla zůstat. Aspoň chvíli.

„To je neskutečné...“

Z té temnoty ke mně zastřeně doléhal nějaký hlas. S cizím přízvukem.

„Vysvětli to.“

Ten druhý ale znám!

„To jsem ještě nikdy...“ Zase ten cizinec.

„Vysvětli to!“

Edward!

„Chápu, že jsi trochu nervózní, Edwarde, ale nemusíš být hrubý.“

„Promiň, Eleazare, ale už ti někdy vlk ukousl hlavu? Nemám moc dobrou náladu.“

Uslyšela jsem něco jako tichý smích a pak zavrčení.

„Probouzí se.“

Otevřela jsem oči.

Nade mnou se skláněly čtyři tváře a pracně se mezi ně probojovávala pátá, Jacobova.

„Bello, jak se cítíš?“ zeptali se zároveň Edward, Carlisle a Jake.

„Docela... dobře,“ odpověděla jsem zamyšleně. Přitom jsem sledovala dvě pro mě neznámé tváře. Byly i nebyly podobné obličeji doktora Cullena. Muž a žena, oba tmavovlasí, s očima neobvyklé barvy. Zřejmě ale ne tak neobvyklé, jak jsem si donedávna myslela. Ten muž na mě zkoumavě hleděl a já z toho měla dost nepříjemný pocit.

„Myslím, že je v naprostém pořádku,“ řekl tiše doktor a pomohl mi sednout si.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se trochu zmateně a vyhýbala se tomu upřenému pohledu.

„Nejsme si jistí. Prochladla jsi, ale muselo v tom být ještě něco víc. Pamatuješ si na něco?“

Podívala jsem se na Edwarda, do jeho strašidelných rudých očí, a cítila, jak mě omamuje ta zvláštní těžká vůně. Teď silněji, než kdy dřív.

Vyskočila jsem na nohy. Z toho prudkého pohybu se mi trochu zamotala hlava. Vzápětí jsem se málem zřítila na konferenční stolek. Jake a Edward se mě pokusili zachytit ve stejnou chvíli. Žuchli jsme všichni zároveň a stůl ten nápor nevydržel. Když po tom neskutečném randálu konečně nastalo ticho, vyjeveně jsem zírala na změť rukou omotanou kolem mého těla.

„Byl bys od tý lásky a necpal mi svůj zadek pod čumák,“ zasyčel odněkud pode mnou Jacob.

„Tos asi ještě nekoštoval svý nohy,“ odsekl mu ze stejného místa Edward.

„To snad ani není možné,“ pronesl s téměř nábožnou úctou v hlase ten neznámý tmavovlasý muž.

Zrudla jsem a rozpačitě odstraňovala svalnaté končetiny ze svého břicha. Pak jsem opatrně vstala.

„Promiňte. Nechtěla jsem...“ kuňkla jsem a mávla rukou směrem k troskám. Jake i Ed už se taky sbírali.

Neznámý jen zavrtěl hlavou, jako že na tom nezáleží, a pomalu se ke mně blížil. Z jeho pohledu mi přeběhl mráz po zádech. Jacob zavrčel a najednou stál přede mnou.

„Kolikrát ti mám říkat, že v tomhle domě Belle žádné nebezpečí nehrozí,“ reagoval otráveně Edward. „Tedy, kromě těch, které způsobuje ona sama,“ dodal po krátké odmlce.

„Stává se ti to často?“ zeptal se mě ten muž přes Jakeovo rameno a úplně ignoroval jeho nasupený výraz.

Pokrčila jsem rameny.

„No... docela dost,“ odpověděla jsem a sklopila oči.

„Myslel jsem si to,“ reagoval k mému úžasu radostně. „To je síla! Hodně zraněných? Nějací... mrtví?“ zeptal se zvídavě.

Překvapeně jsem se na něj podívala a mlčela. Netušila jsem, kdo je, a proč bych mu něco takového měla vykládat.

„Promiňte, to bylo neodpustitelně nezdvořilé. Jmenuji se Eleazar. A toto je moje manželka Carmen.“ Ukázal na krásnou ženu stojící za ním a usmál se.

„Bella. Swanová,“ reagovala jsem automaticky.

Rozhlédla jsem se po všech kolem a můj pohled se zastavil na Edwardovi. Bylo tu příliš mnoho tajemného a strašidelného. Příliš mnoho otázek, které ve mně vyvolávaly touhu zase upadnout do té tmy a ticha. Teď jsem ale ze všeho nejvíc potřebovala jen jedno jediné.

Pomalu jsem došla k němu, objala ho a položila si hlavu na jeho rameno. Opatrně mě sevřel v náručí.

Zneklidněné syčení, které se ozvalo vzápětí, ale kupodivu nepocházelo od Jaka. Byl to Eleazar.

„To byste asi neměli,“ řekl varovně. Asi jako někdo, kdo nabádá dítě, aby si nešlo hrát do stohu se zápalkami.

„Já si to taky myslím,“ zavrčel Jake (oblečený jen v těsných – zjevně vypůjčených kalhotách).

Všichni jsme se na něj tázavě podívali, já stále těsně přitisknutá k Edwardovi, rozhodnutá, že se od něj tentokrát nenechám odtrhnout.

„Možná bys nám to konečně mohl vysvětlit, Eleazare,“ řekl smířlivě doktor Cullen.

Oslovený přikývl a s úsměvem odpověděl.

„Ona má neskutečně silný a zajímavý dar. Ani nevím, jak bych to nejlépe pojmenoval, ale stručně řečeno – když má něco potenciál se pokazit, ona to spustí. Jsem ale přesvědčený, že za určitých okolností by to uměla použít i obráceně.“

Třeštila jsem na něj oči. Ještě jsem si nesrovnala v hlavě kombinaci slov „dar“, „pokazit“ a „spustit“, natož, abych chápala ten konec.

„Jak obráceně?“ zeptala jsem se a z mého hlasu zazněl potlačovaný pláč. Nikdy v životě bych svůj „dar“ nepovažovala za pozitivní záležitost. Nato už se stalo příliš mnoho tragických věcí.

„Dokázala by hrozící „smůlu“ rozpoznat a zabránit jí.“

„Co?“ vyklouzlo mi z pusy dřív, než jsem si to stihla promyslet. Oni všichni se museli zbláznit. O čem to mluví?! Jsem nemehlo intergalaktických rozměrů. Jak bych něco takového mohla ovládnout? Při nejlepší vůli jsem se nenaučila ani oškrábat brambory, aniž bych se u toho řízla.

Eleazar se nervózně podíval na Carlisla a hned na to na Jacoba.

„Musela bys být jako my.“

Asi dvě vteřiny bylo ticho. Příliš krátká doba na to, abych dokázala pochopit, co tím vlastně myslel. Ale dost na to, aby se ozvalo podivné lupnutí a na mé hlavě přistál cár roztrhaných kalhot. Jake má vážně talent udělat si kolem sebe místo. Všichni odskočili z dosahu obrovského vlka, včetně Edwarda, který mě ani na okamžik nepustil. Něco se ale nepovedlo.

Ještě nikdy jsem neproskočila zdí.

Náhle jsme stáli venku, v mrazu, a kolem nás se válely dřevěné třísky a piliny. Ve stěně srubu zel nový otvor přesně kopírující tvar Edwardova těla.

„Já říkal, že by neměli chodit blízko k sobě,“ povzdychl si Eleazar a vykoukl na nás tou dírou.

„Není ti...“ zeptal se Edward, ale otázku nedokončil. Najednou jsem tam stála sama.

Ze sedřených předloktí, původně ovinutých kolem jeho beder, mi odkapávala krev.

Trochu otřeseně jsem zírala na své ruce a na sníh barvící se dočervena. Pak jsem pohlédla na Eleazara.

„Jste upíři. Vy všichni,“ konstatovala jsem bezbarvým hlasem.

Přikývl.

„Chcete mě zabít?“ Než se mi dostalo odpovědi, zatajila jsem dech. Výhled do domu mi na moment zastínil naježený hnědý vlk.

„Ne, my lidi nezabíjíme,“ ozvalo se za ním dotčeně.

Otevřely se dveře a doktor Cullen mi naznačil, abych šla blíž.

Zatímco jsem seděla na gauči a nechávala si ovázat poraněné paže, Jake se natolik uklidnil, že se dokázal přeměnit zpátky. Eleazar mu pak s úsměvem podal nové kalhoty. Carmen si trochu podmračeně stoupla k čerstvé díře ve stěně. Zdálo se, že se potřebuje nadýchat čerstvého vzduchu.

„Takže,“ začala jsem opatrně a upřela oči na cizího upíra. „Povězte mi víc o mém... daru.“

„Vlastně toho moc není. Jak už jsem naznačil, pracovat by se s ním dalo pouze v případě, že...“

„Jaku, buď tak hodný a uklidni se. Nikdo mi nic nedělá!“ okřikla jsem svého kamaráda, který zase v obličeji nezdravě zrudnul a roztřásl se, jako by mu někdo do ruky strčil drát vysokého napětí.

„Já to nemůžu poslouchat!“ vyštěkl na mě. „Jak to vůbec může vypustit z pusy! Chceš bejt živá mrtvola?!“

Na chvíli jsem sledovala své právě ošetřené ruce a pak jsem se na něj znovu podívala.

„Kvůli mně zemřeli tři lidé, Jacobe. Tvůj táta je nadosmrti ochrnutý a kluk, kterého miluju, se stal, jak ty říkáš, „živou mrtvolou“. Ano, může to vypustit z pusy. Jestli je tu naděje ty tragédie zastavit, aniž bych musela do konce života zůstat úplně sama, budu o tom uvažovat.“

Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale nakonec ji zase zavřel a zamračeně si sedl na opačnou stranu místnosti.

„Vím, že v přítomnosti některých lidí je to horší. Říkám jim magnety. Edward byl jeden z nejsilnějších. Všichni kromě něj zemřeli,“ dodala jsem tiše.

Carmen si sedla vedle mě a objala mě kolem ramen. Vděčně jsem se na ni usmála.

„Všiml jsem si,“ reagoval Eleazar. „Edward má také dar. Zesiluje obdarování těch, kteří se ocitnou v jeho blízkosti.“

V tu chvíli se otevřely dveře a ten, o kterém jsme právě mluvili, vešel.

Tvářil se rozpačitě a provinile.

Vstala jsem a šla k němu.

„Vážně bys asi neměla...“ zkusil to Eleazar a všichni uskočili podobně jako předtím při Jacobově přeměně.

Zarazila jsem se. Krk se mi stáhl a do očí mi vyhrkly slzy.

„Ale já chci k tobě,“ zašeptala jsem.

Nikdo nepromluvil.

 

♥♥♥♥♥

 

Carlisle odvezl mě a Jacoba k jeho autu a bez problémů nás vytlačil ze závěje. Téměř celou cestu jsme mlčeli. Já tiše brečela a snažila se to tajit, on předstíral, že to nevidí.

„Jaku,“ hlesla jsem, když jsem to napětí už nemohla vydržet.

„Teď ne, Bello. Prosím, dej mi trochu času.“

Přikývla jsem.

Nakonec ale přeci jen promluvil. „Řeknu jen jedno. Myslíš taky na Charlieho? Co by s ním bylo? Kdybys zmizela?“

Nový příval slz mi stékal po tvářích.

„Ano. Ale já nemám moc na vybranou, Jaku. Ti upíři, se kterými jsme dnes strávili tak pěkné odpoledne,“ v mém hlase zazněla hořkost, „nejsou jediní, které znám.“

Jacob dupnul na brzdu.

„Povídej!“ přikázal a otočil se ke mně.

Nervózně jsem si skousla ret. To, co jsem se mu chystala říct, bylo přísně tajné. Jedna z Jejich podmínek. Jenže – Oni se mi taky jaksi zapomněli zmínit, že jsou upíři...

„Když jsem byla malá a začaly se mi dít ty věci... myslím, že se to stalo někdy po našem druhém stěhování, objevili se u nás doma dva muži. Tvrdili, že jsou z nějaké nevládní organizace, kterou ale financuje ministerstvo zdravotnictví...“

Jake syknul něco o hajzlech a já pokračovala.

„Prý se zabývají výzkumem. Konkrétně vyhledávají lidi... lidi jako já. Se zvláštními schopnostmi. Tvrdili, že by mi mohli pomoct.“

Jakovi se zase podezřele roztřásly ruce a já na ně jemně položila ty své zafačované. Trochu se uklidnil a pohladil mě.

„Nechtěli jsme. Znělo to sice lákavě, ale oni... byli hrozně divní, působili strašidelně. Ve chvíli, kdy jsme je odmítli, začali nám vyhrožovat. A když zemřel první člověk...“ Na chvíli jsem se odmlčela a snažila se odehnat temnou vzpomínku. „Když zemřel první člověk, jejich právníci se postarali o to, aby proti mně nikdo nevznesl obvinění. A dělají to tak už celé roky. Nejhorším trestem, jaký jsem kdy dostala, jsou soudní příkazy nepřibližovat se k určitým lidem.“

Kradmo jsem se na něj podívala. Asi abych se ujistila, že se netváří vyděšeně nebo znechuceně. Místo toho mě ale objal.

„Je mi to strašně líto, Bello,“ řekl tiše.

„Přistoupili jsme na jejich dohodu. Jedinou naší podmínkou bylo, aby mě nechali dospět. Doufali jsme, že se to do té doby třeba samo srovná. Ale nesrovnalo... Jim to celkem vyhovovalo. Tvrdili, že stejně nesmějí pracovat s nezletilými. V posledním roce se ale začali ozývat stále častěji a přemlouvali mě, abych už nečekala. Naposledy se objevili ten den, kdy jsi přijel.“

Seděla jsem u něj a nechala se objímat. Opírala jsem se o jeho rameno a brečela.

„Oni vědí o tvém daru,“ konstatoval Jacob. „A taky vědí, že bys ho mohla umět ovládnout.“

„Co budeme dělat, Jaku?“

Mlčel. Jen mě hladil ve vlasech.

Pak se odtáhl a podal mi kapesník.

„Dej mi trochu času, Bello. Potřebuju jen čas.“

Nastartoval a vyrazili jsme domů.

 

---

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!